V garážích českých olympioniků: Čím jezdí Radko Gudas?
Tvrdý obránce, mistr světa z Prahy 2024, čtyřnásobný táta a chlap, který má rád osmiválce. Radko Gudas žije mezi adrenalinem NHL a každodenní realitou rodinné logistiky. Svět motorů vyzpovídal i jeho otce Lea.
Když Radko Gudas v květnu 2024 zvedal v Praze nad hlavu pohár pro mistry světa, pro rodinu Gudasových to nebylo poprvé. Jeho otec Leo totiž na domácím šampionátu slavil medaili v roce 1992. Oba obránci, oba známí tvrdou hrou, oba s číslem 3 na dresu. A jak se ukazuje, oba i s velmi jasným názorem na auta a řízení.
„Já potřebuji ke každodennímu životu opravdu velká auta,“ říká Radko bez zaváhání. Radko je otcem čtyř dětí, ale pasažéru vozí klidně šest. Romantika sportovního kupé tak rychle ustupuje realitě. V USA rodina používá Lincoln Navigator, přes léto v Česku velký osmimístný van. „S dvěma kluky a čtyřmi holkama to jinak nejde,“ usmívá se. Slavný žlutý americký school bus by se prý skoro hodil.
To táta Leo Gudas vyrůstal v úplně jiné době. „My si moc vybírat nemohli,“ vzpomíná. Jeho prvním autem byl Peugeot 205, po olympiádě 1992 dostali reprezentanti Škodu Favorit. Předtím rodina jezdila žigulíkem, stodvacítkou nebo trabantem. „Cesta do Bulharska trabantem? To byl zážitek,“ směje se dnes. Radko kontruje: „Do dvěstěpětky bych se nevešel ani sám. Ale moje první auto byl právě dědův favorit.“
Mezi Amerikou a Evropou
Radko má s řízením bohaté zkušenosti i díky NHL. Hrál na Floridě, ve Washingtonu i v Kalifornii, a tak dobře ví, že ani široké americké dálnice nejsou zárukou plynulé jízdy. „V Kalifornii máte před sebou šest i víc pruhů. Ale i ty se dokážou totálně zasekat. Nakonec stojíte stejně jako tady,“ popisuje. Leo má zase zkušenost z Kuvajtu, kde působil jako trenér. „Tady v Česku je řízení opravdu daleko jednodušší. V Kuvajtu? Tam pravidla skoro neexistují,“ říká bez obalu.
Zajímavé je, že přestože by si Radko mohl dovolit prakticky jakýkoli automobil, v Česku je jeho každodenní auto nenápadné. „Pořídil jsem si superb. Jsem tady dost na očích, takže jsem zvolil něco nenápadného.“ Z Ameriky si ale přivezl i Jeep Cherokee 5.7 HEMI. „Jede jako tank, můžu ho,“ přiznává s nadšením. Otec Leo dnes sází na klidnější notu. Volvo XC60 mu podle vlastních slov naprosto vyhovuje.
Radost z řízení a sny do budoucna
Když přijde řeč na srovnání aut minulosti a současnosti, shodnou se překvapivě rychle. „Dnešní auta jsou rychlejší a bezpečnější,“ říká Radko. „Ale méně vydrží.“ Leo přikyvuje a připomíná, že komfort i bezpečnostní systémy udělaly obrovský skok. Přesto v jeho vzpomínkách zůstává doba, kdy bylo řízení víc mechanické, syrové a někdy i nepředvídatelné.
Jedno téma ale oba spojuje bez výhrad: autonomní auta. „Nechci, aby rozhodovaly stroje za mě. Rád volant ovládám sám,“ říká Radko rozhodně. Leo souhlasí: „Moc rád řídím. Věřím, že autonomní auto nikdy mít nebudu.“ Pro oba je řízení aktivní radost, nikoliv pasivní přesun.
Radkova přezdívka „řezník“ vyvolává otázku, jak se jeho povaha promítá do běžného provozu. Leo reaguje s nadhledem: „Schválně bourat ostatní? To vážně ne.“ Radko přiznává, že ho jízda baví stejně jako hokej. „Do Chorvatska jsem to dal na jeden zátah. Mě baví hokej i řízení, rád se projedu rychle.“ Dnes ale hraje prim bezpečnost, dětské sedačky prý bouřlivého obránce zklidňují.
Sny o autech zůstávají. „Nedávno jsem řídil ferrari. Vzít ho na okruh? To zní dobře,“ říká Radko s jiskrou v očích. Nejde o posedlost, spíš o přirozenou touhu zkusit si jiný druh adrenalinu – až jednou skončí profesionální kariéra. „Bez dětských sedaček,“ dodává s úsměvem. Leo má sen jiný – láká ho spíš projížďka na motorce po hezké trase než honba za časy na okruhu.
Autobus základ týmu
Syn i otec Gudasové se shodnou v pohledu na to, jak moc se auta a doprava za poslední dekády proměnily. Leo si dodnes pamatuje i reprezentační přesuny. „Mě na autobusech na světových šampionátech nejvíc bavilo, že vepředu před nimi i vzadu za nimi houkali policisté, takže jsme po silnicích vždycky doslova letěli,“ vzpomíná na velké turnaje. Realita běžného cestování už tak slavná nebyla. „Ale nedávno jsem jel čtrnáct hodin autobusem z Rumunska. To už taková hitparáda nebyla.“
Radko přidává jiný rozměr hokejového cestování. Autobus podle něj není jen dopravní prostředek, ale součást týmové chemie. „Totálně pozitivní, úplně dokonalý je bus po vyhraných zápasech a turnajích,“ říká. A vysvětluje proč: „Nikdo nemůže utéct od nátlaku spoluhráčů. Autobus tmelí mančaft.“
Zdroj: Svět motorů Knihovnička 2/2025
