Zloděj si po vloupání přivolal autonomní taxík. Auto mělo 29 kamer, policii to nepomohlo
Autonomní taxík Waymo se v San Francisku stal únikovým vozem po vloupání. Případ zní jako technologická anekdota, ale ve skutečnosti otevírá nepříjemnou otázku: kdy má chytré auto pomáhat policii a kdy už se z něj stává soukromá kamera na kolech?
Před yoga studiem v sanfranciské čtvrti Marina zastavil bílý autonomní Jaguar I-Pace od Wayma. Nikdo za volantem, žádný komplic, žádný taxikář, který by se později mohl rozpovídat policii. Jen autonomní auto, které si před chvílí přivolal lupič přes aplikaci.
Podle záběrů ze studia byl pachatel uvnitř za méně než tři minuty po činu. Pobral náruč sportovního oblečení, vyšel ven a lup nacpal do kufru čekajícího robotaxi. Pak nastoupil a nechal se odvézt. Manažerka studia později popsala celou scénu skoro nevěřícně: muž zkrátka ukradl hromadu pánských kraťasů a odjel samořiditelným autem. Tato banální a komická krádež však vede k hlubšímu zamyšlení.
Zní to jako nejhorší možný plán útěku. Waymo přece ví, kam přijelo, odkud odjelo, kdo si jízdu objednal a kudy auto jelo. Jeho autonomní vozy jsou navíc obalené senzory a kamerami, v souvislosti s tímto případem se mluvilo o 29 kamerách. Člověk by čekal, že policie dostane hotový balíček důkazů. Jenže nedostala.
Auto vidělo vše, ale ne pro policii
Když se policie k Waymu v dubnu obrátila se žádostí o data, bylo to zhruba tři měsíce po lednovém vloupání. Firma vyšetřovatelům poskytla údaje k účtu i dostupné záznamy z vozu. Jenže účet v aplikaci údajně nevedl k podezřelému a záběry z interiéru už Waymo podle detektiva nemělo. A video z venkovní kamery vozu, které k dispozici bylo, obsahovalo automaticky rozmazané obličeje kvůli ochraně soukromí.
Nepomohly ani záběry ze samotného studia tak, jak by si vyšetřovatelé přáli. Podle manažerky ukazovaly, jak Waymo pachatele přivezlo, čekalo venku a pak ho odvezlo. Muž měl ale světlou mikinu a kamera mu pořádně nezachytila obličej.
Waymo navíc uvádí, že nepoužívá rozpoznávání obličejů ani biometrickou identifikaci osob. Jinými slovy: auto možná zaznamenalo spoustu detailů, ale nebylo stavěné na to, aby z lidí kolem sebe dělalo snadno identifikovatelné podezřelé.
Úsměvný případ ukazuje, že ani svět plný kamer nemusí automaticky znamenat svět, kde se dá každý čin zpětně přehrát jako z bezpečnostního systému. Záleží na tom, jak dlouho firma data uchovává, v jaké podobě, kdo k nim má přístup a jestli jsou záznamy už od začátku upravené tak, aby chránily soukromí lidí v záběru.
Robotaxi není svědek
Pro policii je to pochopitelně k vzteku. Po městě jezdí auto, které vidí mnohem víc než běžný řidič, a když dojde na trestný čin, nejdůležitější záběry jsou pryč nebo rozmazané.
Jenže z druhé strany je to přesně ta brzda, kterou u podobných technologií chceme mít. Autonomní snímá ulice, chodce, domovní vchody, jiná auta i vlastní pasažéry. Ví, kde člověk nastoupil, kde vystoupil, kudy jel a kdy. A taková data nejsou nevinná.
Poloha umí prozradit domov, práci, návštěvu lékaře, schůzku s právníkem, víru, politické aktivity i soukromý život. Video k tomu přidává lidi, kteří se službou nemají nic společného: kolemjdoucí, sousedy, děti před školou, řidiče vedle v pruhu. Kdyby se z každé jízdy automaticky stal dlouho uložený a snadno prohledatelný záznam, šlo by o riziková data, která by mohla být využita i k nekalým účelům.
Proto nestačí říct, že automobilky mají policii prostě dát všechno, co mají. V konkrétním případě může být záznam z auta užitečný důkaz, ale měl by být vydán jen na základě jasného právního důvodu, k přesně vymezenému času, vozu a události.
Rozumné je i to, aby firma dokázala zpětně doložit, kdo si o data řekl, kdo předání schválil, co přesně odešlo a v jaké podobě. U tak citlivých dat je auditní stopa stejně důležitá jako samotný záznam.
Soukromí, nebo vyšetřování?
Evropská logika GDPR je v tomhle vlastně prostá: sbírat jen to, co je nutné, držet to jen tak dlouho, jak je potřeba, a oddělovat identitu lidí od technických a provozních dat. V praxi to znamená krátkou dobu uchovávání surového videa, rozmazávání obličejů a značek, pseudonymizované účty a přístup k citlivějším datům jen ve výjimečných případech.
Dává smysl i takzvaný legal hold. Když přijde platná žádost nebo soudní příkaz, firma konkrétní relevantní data okamžitě zmrazí, aby se nesmazala běžným cyklem. To je fér. Je to ale něco úplně jiného než schraňovat měsíce všechno jen proto, že by se to jednou mohlo hodit policii.
Zdroje: Carscoops, EDPB, FTC, Mozilla Foundation, San Francisco Chronicle, Waymo
