Diskuse: Mercedes-Benz třídy R: první informace a fotografie

Californie pochpitelně Sacramento, pro ty tupé...

co se týká aut.Zrušte designerstudio USA pro MB.

dakujem

nejako som nepochopil tu narážku na tuning

Zur IAA 2005 will Mercedes-AMG den CLS 65 AMG mit 612 PS und nun 1100 NM präsentieren. Dies soll aufgrund einer stärkeren 7G-Tronic Version möglich sein. Bremsen, Abgasanalgen, Seitenschweller und Frontschürzen, sowei Kombiinstrument sind überarbeitet bzw. angepasst.

jinak tomu nerozumím! Jinak R-klasse vypadá celkem dobře až na přední partii.Vision byl hezčí.

Vsak z toho "ctrl C, ctrl V" dovodu som uz toto necital. A dostat sa sem cez tieto dva prispevky, normalne ohrozuje zdravie - ako idem roletkou dole, tak mi tie nekonecne mihotajuce riadky sposobuju nevolnost az v zaludku...

no CLS se mi moc libi, videl jsem ho i ve skutecnosti

Ale kdeže nové. Jen vyprané v Pervolu!

To se ti povedlo

to jako to mrkající oko je jen 25 let starý ? to je nový ?

Já myslím, že teď už je to jasný. Cestovatel je pan "ctrl C ctrl V".

Jablonecka bizuterie nebo Jablonex ci jaxe to jmenovalo? :o)

Teď nevím, zda rozumím dobře. Píšeš, že máš podnik s tímhle podnikáním a cestuješ? A příspěvek jsi napsal sem ad hoc, nebo to doma archivuješ? Zajímaj tě auta, žes to tu uzemnil tady?

Firma se zabývá výrobou bižuterie, bižuterních polotovarů (záponky, ramínka, kapliky), náboženských (křížky, kropenky, mumie, figurky svatých, medailonky, růžence), reklamních a upomínkových předmětů (medaile, odznaky). Zpracování kovu lisováním.

Mentálně, tak dvanáct Intelektuální obzor, no připadámj si jak Metuzalem a biologicky, no teda, prostě jako bejk, cejtim se jak bejk. Něco mezi 35 a 50 . Teda v něčem, jako, kapišto, v n-ě-č-e-m (mrkám levým) jsem biologicky tak na pětadvaceti. Už dlóóóuho. Jo, a na plastkartě mám bio 98 (dvě plomby)

Aby se ti to nevymstilo Ja bych s GTIm do lesa sam nesel

já jdu na to jeho auto od lesa

GTI te miluje a ty se ptas kolik mu je let Laska prece nezna omezeni a na veku vubec nezalezi

hele GTI, já jsem zase chytil zvědavej směr, kolik Ti vlastně je ?
35-45, 45-55, 40-50 ?

Tebe, Radio, Tebe teda dneska po ránu miluju Ty umíš napsat. Občas

já teda s Tebou výjimčně souhlasím to je divný, jak nejde o VW tak máš někdy docela trošku správný názory

Hej, Cestovateli, stydíš se? Přibliž nám motiv a sebe. Pak tě třeba vezmem. Uděláš si papíry, možná ti daj i papíry na hlavu, jako Bertoňákovi a můžem to tu sjíždět na těch indickejch drožkách. Takhle to nemá žádnou logiku. Křičí mi tu přes rameno Bertoňák, že neví, co je logika, tak že prej nehodnotí. No, známe ho.

Já bych řekl, že lehký problém vidím v tom, že my nevíme, kdo to sem uveřejňuje. Jetliže napíše Lones story o brtníkovi, tak my co tu na těch stránkách spíme, víme kdo je Lones a i kdo je brtník. Má to podle mně svou logiku a hlavně historii. Tady na mně vyskočí najednou ryba z Asie a já nevím, co je motivem tady toho. Nelze vyloučit, že nějaký zhrzený přisprostlý auto-minipsavec vletěl někam a tam stáhl tyhle bezpochyby zajímavé texty a proto nahoře píši o těch autorskejch právech. Pokud je to tak, tak by se potvrdilo, že tuning je skutečně jen pro ty, co jim v metru musej ukazovat pojízdný schody.

Tvoje prispevky jsou v porovnani s tim jen strucne heslovite vykriky Jenze ty i kdyz vykriknes dvakrat za sebou, tak k veci, ale tohle ... Ale na tvoji hlavu pada, ze se nekteri osmeli a rozepisou se Vezmete ho mezi sebe do PEN klubu?

Je tady ještě N-Ě-K-D-O, kdo by si jen slůvkem dovolil napadat mě, že píši rozsáhlé příspěvky? Já to přečetl. Myslm, že je možné buď cestovat nebo psát tyhle romány. Obojí dohromady si neumím představit. Ostatně Karel May vše také napsal v endeer. Ale. konfontuji-li ty dva cestovatelovy příspěvky, zdá se mi, že to psali dva autoři. Přesto chci věřit, že tohle jsou originální výtvory jednoho psavého cestovatele¨a nikoliv porušování autorských práv. V druhém románu cením styl. Napsané je to dobře.

Já dostávám spamu dost. Můžu mu ho přeposílat

Tak se koukni na diskusi pod D47

Zajimavy, taky mam ten pocit, ze jde o neci pomstu Skoro by stalo za to sehnat mail na GTI, aby mu zasiral mail box spamem a nas ostatni nechal zit

No cekal jsem, ze do Evropy se radne pripravis

Ano, presne ten Za ty prachy bych rekl, ze je velmi dobry

Jak víš, že to byl zrovna SRX? Já to teda nespecifikoval, ale nejradši bych se viděl v DTS. A jen si počkej na druhý díl. Se něco dozvíš...

Tak tohle jsem jen prolítnul očima. Skoro si začínám myslet, že se nám mstí někdo, kdo nemá rád naše příběhy Pokud ne, tak se omlouvám, ale piš pro příště prosím mnohem kratší a víc o autech. Jinak, co ten sprej proti medvědům??? Jak můžeš být na ty nebožáky tak krutý?

no opět trochu moc dlouhý, nevim jestli se to sëm vůbec hodí

no trochu moc dlouhý, nevim jestli se to sëm vůbec hodí

myslíš ty SRX jak tu má charouz ???, jo s tím jsem se kousek svez ale jen s tím slabším ... nenji to špatný

Jak je mozny, ze tvuj SRX nezvladl evropsky vymol?

Tak tohle jsem nezvladl ani do 1/10 Urcite je to fajn clanek, ale 100% neni o autech ani o nicem alespon zdanlive souvisejicim. Delka je znacne demotivujici. Nechci te brzdit v rozletu, ale tohle je spis pro Koktejl nebo National Geografic. To GTI: Vidis co jsi zpusobil

SKOK DO ASIE

Po dvacetihodinové přepravě z domova až na letiště poblíž Bangkoku s mírně rozmazlenou šestiletou dcerou Sárou na krku,velkým báglem na zádech a nervózní manželkou,také s velkým batohem za krkem, tady stojím a čumím jak husa do flašky.Situaci je však třeba řešit,takže hurá na "railway station"kouknout se po lehátkovém vlaku na jih.Vše obsazeno."Bukujeme" tedy místa k cestě v leže na pozítří a volíme náhradní variantu-cestu na severovýchod, jejímž cílem je národní park"Khao Yai".

Při čekání na vlak nás obklopuje atmosféra exotiky,v níž je směs starobylé asijské kultury ve stínu sklo-železo-betonových věžáků , přikryta smogem z výfuků milionů různých vozidel, proplétajících se na nadjezdech a podjezdech osmi-proudových magistrál osmimilionového města.Tu děsivou "depku" zažene žlutozelený šerosvit džungle a průzračné živoucí moře.To je má víra. Něco jako nekonečné, do všech stran se rozbíhající, tržiště stánků a stolků, postavených z odpadu a šrotu s minimalizací výrobních nákladů,se krčí pod betonovou nadvládou, kterou však předčí ve své barvité rozmanitosti nabízeného zboží. Koupíte zde vše od oblečení, cizokrajných jídel,tropického ovoce různých barev a tvarů,až po veverky, hady, nebo pražené obří šváby. Sárinka s nadšením objevuje a pronásleduje malé gekony k radosti a pobavení všech kolem stojících a sedících Thajců, čekajících na svůj vlak, stejně jako my. Mají však několik výhod. Například oni si snadno přečtou název stanice, uvedené na cedulích vlaků,znají druhy a chutě ve stáncích nabízených jídel a domluví se mezi sebou bez problému. Naštěstí jsou v thajském království na vykulené,zmatené a bezradné turisty připraveni přímo špičkově. Zároveň s jízdenkami dostávám i jízdní řád tam a zpět psaný thajsky i latinkou, kde je i cílová stanice, jíž budou popsány cedule na vozech našeho vlaku. Jiné je to ovšem s časem, ale z Čech jsme na zpoždění zvyklí, takže stoicky čekáme o hodinu déle. Obecně ve vlakové dopravě tady platí, že na každých sto kilometrů je asi tak hodinka zpoždění, jsou to "salámisti". I cesta vlakem je nová zkušenost. Veledůležití,důstojní průvodčí mají přísnou hierarchii, odstupňovanou frčkami, jako v armádě. Nechybí jim však vlastnost typická snad pro všechny Thajce, a to být kdykoliv připraveni pomoci i tomu nejnuznějšímu trhanu s jeho problémem, neboť v těchto dalekých končinách je každému ctí, že může pomoci a za to, že jste mu to umožnili, je vám snad ještě vděčný a na vaše díky odpoví úklonou s rukama sepnutýma někde pod bradou, nad níž bíle září jeho úsměv, pokud nemá zkažené zuby, ale úsměv tam zaručeně je. A tak pokračujeme v našem harcování a bude tomu tak i v příštích čtyřiačtyřiceti dnech našeho putování Thajskem . Z okna vlaku vidíme občas míjející světla měst v černé tmě. Nemáme ponětí, jak vypadá místo, kam dorazíme, kde složíme unavená těla a vůbec, dám si chrupku aspoň ve vlaku. Pod stropním ventilátorem si dělám pohodlí, když mě z dřímoty vytrhne a zpět do pohotovosti uvádí bojový pokřik nájezdníků přepadnuvších náš povoz. Probírám se a vidím prodavače s košíky dobrot, od klobásek, přes různá masa, ovoce a pečivo až po pivo. Chlazené! Tomu nelze odolat. Vítězí však čtvrtky ananasu, jež nás ve své přirozené zralosti odměňují sladkou šťavnatostí. Kchop-kchun-kcha , sepnuté ruce, úklona, úsměv a překotný úprk ke dveřím, z nichž už za jízdy prodavačka vyskakuje s blaženým pocitem, že vydělala ještě na poslední chvíli asi tak 10 Báthů. Mám dojem, že víra v karmu Thajcům dovoluje riskovat život beze strachu, se smířením se s nezměnitelným. Budhistická filozofie, věky trvající stabilita státu a politického zřízení, jsou spolu s podnebím možnou příčinou jejich stále dobré nálady a vyrovnanosti.

Náš příjezd do města Pak Chong hodinu před půlnocí zvedá z prachu nádraží smečku toulavých psů a domorodců, jimž opět nechybí úsměv. To ale může znamenat leccos. Například radost z představy snadné kořisti. V duchu lituji vyřazení kovového teleskopického smrtícího obušku z cestovní výbavy z důvodů váhových. Mířím s falešně sebevědomým výrazem proti obklíčení, ruku s kesrem v kapse, směrem k jedinému světélku v tomhle ponurém místě. Okénko pokladny je pro mě v této chvíli něco, jako maják pro mořského vlka. Naděje na přežití. Má fantazie, zřejmě podmíněná "pražským šervůdem" u hlavního nádraží, pracuje na plno a svou kůži nemíním dát lacino.Vyptávám se na ubytování a k mému údivu i obavám, nádražní úředník kývnutím přivolává jednoho z tuláků, jemuž se z toho šťastného "jossu" úsměv ještě rozšířil. Jsme v jihovýchodní Asii a tak jsem se odevzdaně rozhodl přijmout svou karmu s tím, že naše dobrodružná výprava může hned prvním dobrodružstvím rovnou i skončit. Následujeme bezdomovce ověšeni bagáží a zastavujeme hned za nádražím v temné uličce, se suitou psů za zadkem, u vraku snad dodávky či co,ze které se jako přízrak zvedá další tulák, co tam pospával. Opět se mi ježí vlasy v zátylku, ale po chvilce vysvětlování rukama nohama mi dochází, že to má být zřejmě možnost levného ubytování. Přidělený průvodce si nejspíše všiml našich karimatek a předpokládá, že jsme podobní tuláci jako on. Moc se nemýlí. V pohodě bychom zalehli a spali. Ne však na místě, jako je tohle. S díky odmítám a na jeho úsměvu není ani stopy po zklamání ze ztráty snadného výdělku. Asi má ještě něco v záloze.

Říkám"HOTEL" a naznačuji spánek. Náš průvodce vehementně přikyvuje s hlasitou argumentací, asi abych lépe porozuměl Thajsky, a ochotně nás vede dál. Končíme ve slepé uličce, kde domy vůbec nevypadají ani na jeden hotel. Je tu hlouček mladíků, kteří, když nás spatřili, přestali hrát nohejbal a nejspíše odhadují, kolik jim to hodí. Nevypadá to pro nás nejlépe, ale náš průvodce cílevědomě pokračuje a my za ním,jako ovce na porážku až k příjemné, zvláštní angličtinou mluvící recepční, naší spasitelce. Získáváme pokoj s ventilátorem za dvě-stě-dvacet a já s úlevou dávám dvacet našemu průvodci. Málem si ze samého klanění rozbil hlavu o dlažbu a tlemí se od ucha k uchu. Nejbližší z mladíků bere jeden z batohů a vede nás k našemu pokoji. "Díško" 10 Báthů u něj vyvolává návaly bujného veselí a smích. Děkuje, klaní se a couvá ke schodišti. Nejsem si jist, zda si nedělá srandu, ale nechci být nezdvořilý. Uvolněně se chystáme ke spánku, zbaveni napětí a stresu. Přemýšlím o překvapivých Thajcích, tak odlišných od Evropanů a o naší situaci. Vstup jsme přežili a zvládli, dál se uvidí.

Leží tady na mě odpovědnost za životy a zdraví nás tří a to mi trochu znemožňuje uvolnit se a oprostit od starostí, nicméně starosti tady a starosti doma jsou odlišné. Na prkotiny není prostor a člověk se na chvíli vyprošťuje alespoň z některých zbytečností, což je osvobozující. Asi proto nám vyhovuje tenhle způsob nezajištěného skoku do neznáma, přestože mohou přijít i dramata, jak se ukáže později. Není nouze o nečekaná situace, zvraty a různá překvapení. Opak běžného stereotypu doma. Skutečný život ze dne na den bez běžných jistot postele a teplého jídla aspoň jednou denně. Bez nadsázky se dá říci,že jde o probuzení života a inspirace šokem změn se zaručeným účinkem. Samozřejmě jsou tu zadní vrátka návratu do známa, ale za měsíc a půl se v zemi, kde je 1600 druhů hadů , volně pobíhající tygři, sloni, varani a já nevím co ještě, může stát věcí.

CESTA DŽUNGLÍ

Kombinace repelentu, stropního ventilátoru a vnitřní dezinfekce ve formě domácí slivovice nedovolila moskitům zaútočit, takže jsme spali nerušeně. Bágly na záda, bye- bye recepční a šlapeme do města. Za dne už nevypadá tak nebezpečně, ačkoliv pozornost stále budíme svou absolutní odlišností od domorodců, ale zvláště kvůli kšeftu. Pokřikují na nás taxikáři i trhovci. S opatrností, vyvolanou pročítáním varujících knižních průvodců a bůhvíkde sehnaných informací, nakupujeme nějaké ovoce a vodu a sháníme se po dopravě do Khao Yai -thajského národního parku s nejstarším původním deštným pralesem na Zemi. Stačí jen vyslovit název parku a hned jsme směrováni ke stanovišti autobusů a všechny doplňující otázky jsou zbytečné, protože, jak už jsem řekl, na zmatené turisty jsou tady zvyklí a zachází s nimi jako se ztracenými dětmi.

Bus v Asii asi znamená vždy něco jiného, podle místa výskytu. Tady se jedná o náklaďák se dvěmi podélnými lavicemi, nad nimiž je jakási stříška na trubkové konstrukci. Cestující jsou různí s různým stupněm přednosti, od turistů, přes domorodce a drůbež, až ke skotu. Ještě, že v Thajsku uznávají pravidlo"Host do domu, Bůh do domu." a vztahují ho na výletníky, takže máme místo k sezení hned vedle kozy a hejna kachen. Má to svůj důvod. Výletníci cizozemští pouští vesele tvrdou měnu a národní důchod je o čtvrtinu vyšší, než by byl bez turismu, z čehož je veselý král i jeho poddaní. Z letiště jsme odjížděli vlakem až za tmy a mohli tak vidět maximálně pár světel z projížděných měst. Teď nás uchvacuje tropická vegetace a dokonce i ochočení sloni u jednoho stavení. U vstupní brány parku, po zaplacení vstupu, nasedáme do taxi, které nás veze do jednoho z kempů, jimž se zde říká resorty. Cestou čtu na tabulích u silnice, že projíždíme lovištěm tygra, pak zase místem s častým výskytem pralesních slonů nebo teritoriem kobry královské, až mě rozechvívá mírná dávka adrenalinu z představ budoucích setkání s divočinou. U neoploceného kempu nás čeká uvítací výbor asi dvaceti opic, sedících podél silnice v očekávání pamlsků-zbytků od svačiny. Jediným opatřením proti divé zvěři je stará kulovnice, visící na stěně v recepci, jíž je dřevěná chatrč, sloužící zároveň jako bufet. Po postavení a zabydlení půjčeného stanu se vydáváme na jídlo a výzvědy ohledně informací o putování džunglí. Stáňa se Sárinkou si dávají rizoto a já polévku těžko definovatelnou, nicméně stravitelnou, i když podivných chutí. Lačný po informacích, ptám se majitelky "bufíku", ale ta mne odkazuje na štíhlou, dlouhovlasou Thajku, sedící ve společnosti dalších mladých,vesele se bavících Thajců a Thajek, kteří si na víkend vyrazili do džungle. Pohledná Thajka mluví anglicky a ochotně se ujímá role poradce evropské turistické rodinky. Vracím se ke stolu s potřebnými informacemi a vědomím, že jsem zapůsobil. Mezi tím se Thajka i s přáteli zvedla a ladně odchází. Prostě kočka. "Všiml sis, že to byl chlap?" ptá se Stáňa. Naskakuje mi husí kůže a s výrazem sádrového trpaslíka sklízím provokativní výsměch, což mě už tolik z rovnováhy nevyvádí, neboť nás čeká plánování zítřejší cesty džunglí, a tak dělám, že jsem nad věcí.

Přestože spíme s molitanovými špunty proti hluku v uších, povyk, rozléhající se po resortu, nás vytahuje ze stanu právě včas, abych přepadení stačil zachytit kamerou. Na štěstí je pro lu*** hlavním lákadlem hromada odpadků. Roztahují je po celém kempu, marně pronásledováni pracovníky objektu, kteří jsou vyzbrojeni dlouhými bambusovými holemi. Už chápu pořekadlo"Drzý jako opice". Odvažují se až do naší těsné blízkosti, kde ve chvilkách nejistoty ze strachu cení silné tesáky úctyhodné délky a nemají příliš respektu z dvounohého inteligentního vládce tvorstva, zatímco u něho je tomu naopak. Šustím sáčkem s křupkami, abych je nalákal před kameru, ale okamžitě jim ho odevzdávám, jinak mi skočí až na hlavu.

Právě máme za sebou výlet do džungle, která nás zcela ohromila v okamžiku vstupu do ní. Jako bychom se ocitli v jiném světě, což je v našem případě vlastně pravda. Obklopilo nás žlutozelené šero pod příkrovem různých druhů rostlin, tvořících "patra" až do výšek kolem šedesáti metrů těch nejvyšších velikánů, porostlých liánami se zářivými květy, jak už tak někdy nádhera příživníky charakterizuje. Nejníže bují neprostupné keře, šlahouny,bambusové houští a to vše je domovem tvorů, od nejmenšího hmyzu,po největší suchozemské savce. Sloni mohou stát pár metrů od vás a nevíte o nich, protože našlapují zcela tiše a nepáchnou. To s tygrem je to jiné. Jeho výrazné pachové značky nám cestou několikrát nahnaly strach, až jsme ztišili hlasy a otáčejíc hlavami téměř sovím způsobem, zírali jsme podezíravě do pruhovaných stínů porostu.Tygří stopy v blátě u říčky, podle níž vede stezka naší výpravy, mě donutily vytáhnout z batohu spray proti medvědům, používaný v kanadské divočině na sebeobranu v revírech kodiaků. Ani trochu si nejsem jist, zda bych ho stačil použít. Spíše byl jen psychologickou oporou. Pět hodin chůze džunglí, kde o vás většina tvorů ví dříve, než je můžete spatřit, a ačkoli zvuky všude kolem dokazují explozi života, vidíte jen mihnutí stínu,mávnutí křídel nebo zavlnění v trávě. Kromě několika ptáků, žab a opic nás překvapil malý černý had svým bleskurychlým ústupem. Pod vodopády nás ochladila voda říčky, ale abych nezapomněl, hned při vstupu na stezku džungle Stáňa narazila na obrovského, nebezpečně rozvztekleného, černobílého motýla, jenž ji propleskl křídly a byl fuč dřív, než se z úleku vzpamatovala.

Večer na nás překvapivě jeden turista, asi tak 35 let, promluvil česky. Rozpovídal se, co už procestoval a díky jeho typu máme plán na dnešek. Je ráno a po celonočním vzájemném okopávání se v malém stanu bude vycházka do džungle vysvobozením.Vyrážíme opět podél říčky. Pozorujeme tukany, mrtvolu hlodavce, které se už zmocnila armáda mravenců, termitiště včera poškozené je vyspraveno, stopy spárkaté zvěře a tygří stopy u napajedla, kde je cítit i pach velké pruhované kočky. Takže znova spray do ruky a pokračujeme. U vodopádů se vydáváme hlouběji do džungle, pryč od říčky a tím i od spolehlivého způsobu návratu do civilizace. Prodírání se džunglí v tygří zóně, jak znějí nápisy a dokazuje občasný, mrazení v zádech působící, závan kočičího odéru, mě inspiruje a tak pro změnu zase já zanechávám svůj pach pro pána džungle jako provokaci. Stačilo jen na chvíli sejít z cesty a už se naše hlasy staly jediným kontaktem a hustý prales nás beznadějně rozděluje. Pokřikujeme po lese asi dvacet minut, než nacházím zbytek své rodinky na stezce, která je spíše rostlinným rozvětveným tunelem, udržovaným v průchodnosti lidmi i zvěří, jak si uvědomujeme po několikanásobném šlápnutí do sloních výkalů.
Náhle se přímo před námi ozval tygr. Stáňa zaječela, že to se mnou málem seklo a protijdoucí thajský průvodce skupiny Evropanů, hrající si na tygra, se v úleku málem zabil vlastní mačetou. Ještě, že měl kulovnici na zádech a ne v ruce. Měl bych dodat, že tygr, který nás celou cestu sledoval, utrpěl šok, dočasnou hluchotu a v hrůze uprchl. Cesta džunglí už trvá asi sedm hodin. Sedm hodin "opičí dráhy" přes padlé rozpadající se kmeny, z kopce do kopce, přebrodit potok a prodrat se houštím pod dohledem stovek očí, jejichž majitele nemáme šanci spatřit. Paradoxně, až po opuštění džungle vidíme několik antilop, pasoucích se blízko silnice, z níž, na štěstí na vzdálenost asi půl kilometru, vidíme na zapadajícím sluncem zbarvené protější stráni majestátně kráčet skutečného vládce džungle. I Thajci, které jsme stopli, vzrušeně ukazují jeho směrem. Máme kliku. Vidět volně žijícího tygra je opravdu náhoda. Den se chýlí ke konci a po sbalení bagáže nám nezbývá nic jiného, než večerní stop, abychom neprošvihli lůžkový vlak z Bangkoku do Trangu na jih Thajska. Párkrát si nás předali z auta do auta a teď stojíme v úplné tmě na silnici uprostřed džungle někde mezi kempem a bránou parku, uvažujeme o jedovatých hadech, pavoucích a štírech, slonech, tygrech a všech tvorech vydávajících zvuky, co nás obklopují a o spaní v pralese "pod širákem", když se něco, co vypadá, jako dikobrazí rodinka,chvátající přes blízké parkoviště, přidává k dnešním zážitkům a dotváří jejich nezapomenutelnost.


SMĚR JIH

Stop je v Thajsku malé dobrodružství, protože nelze předem s jistotou předpokládat cíl cesty, zvláště když ve tmě není vidět do mapy a název města Pak Chong lze vyslovit čtyřmi způsoby. Tak se, namísto v městečku Pak Chong, ocitáme ve městě Saraburi. Nevadí, i tudy vede železnice. Odvezl nás sem ochotný Thajec křesťanské víry a jsme téměř uprostřed noci. Město však žije. Rozhýbávám ztuhlé údy po zhruba dvouhodinové jízdě na korbě starší Toyoty, zatímco holky se vezli v kabině s řidičem. Jsme tady ve vyšších polohách a, tak trochu zkřehlý z jízdy chladnou nocí, vítám každou změnu, jíž je právě teď shánění noclehu. Běháme po městě sem a tam, auta jezdí v několika proudech také sem a tam, nikde žádný přechod a my se automaticky díváme vlevo místo vpravo, takže nakonec kroutím hlavou jako krutihlav, akorát trochu zmateněji. Všude jen thajské písmo a zahlédnout někde nápis "HOTEL" se nám nedaří. Nakonec se ocitáme v recepci na zdejší poměry luxusního hotelu, s cenou 550,- Báthů za pokoj na noc, což se nám jeví jako zbytečný přepych pro vandráky našeho typu, a tak pokračujeme v hledání levného privátu temnými uličkami, až nás jedno hašišové doupě přesvědčuje o nezbytnosti vydat raději více peněz, než přijít o všechno a pokorně se vracíme do hotelu, kde nás už čekají, neboť jinak to dopadnout nemohlo. Svěží lesklé ovoce ve tvaru hrušky a ananas zapíjíme místním pivem a domácí "slivovicou"- to je dietka! Pak koupel a bezvědomý spánek před cestou na jih.

Konečně! Před námi je obzor mírně zaoblený, tvořený hladinou Indického oceánu, osázený množstvím strmých ostrůvků, které jsou spíše skalami vystupujícími z moře. Pomalu nás opouští třes z riskantní, asi hodinové jízdy na dvou motorkách v pěti lidech. Jak k tomu došlo?Ze Saraburi nás vlak dopravil do Bangkoku, kde nás ostré slunce a smog vrátili na nádraží hned po pár krocích zamýšleného průzkumu. V nádražním bufetu se Stáňa se Sárinkou občerstvili podezřele vypadající stravou a já se skoro otrávil normální polévkou. Dostalo mě "saponátové" koření." Sleeper" - lehátkový vůz- nás vezl do Trangu asi 15 hodin džunglí i mezi rýžovišti, kde stovky bílých volavek loví obojživelníky i malé hady, při čemž je netečně sledují buvoli s obrovitými rohy během své pastvy na mezích políček. Z Trangu, posazeni do tříkolky z motorky, zvané "TUK-TUK" zřejmě podle charakteristického zvuku, "mažeme" do Katangu v domnění, že už budeme u moře. Ale chyba lávky.

Ještě trajekt přes řeku a následuje skutečně nebezpečná jízda na dvou motorkách, kdy sedíc i s báglem na tandemu, se Sárinkou mezi mnou a řidičem kaskadérem, který se po štěrkových okrajích silnice předjíždí s kolegou, jenž veze Stáňu, mám děsivou představu, jak kloužu hladce po asfaltu se Sárou, rozdíranou štěrkem, pod sebou . Jsem zpocený až na *. Ta jízda byla asi tak desetkrát riskantnější, než naše setkání s tygrem na dálku. V cíli jsme odměněni nádhernou scenérií, překonávající reklamní plakáty cestovních agentur.Exotická příroda a exotičtí lidé, kteří odpovídají mým dávným dětským představám o malajských pirátech.

JEDOVATÁ POTVORA

Voda Andamanského moře, jež je součástí Indického oceánu, je tady na jihozápadním pobřeží Thajska teplá jako doma ve vaně, nebo spíše ještě teplejší. Netrpělivě navlékám ploutve a brýle se šnorchlem, ale jaké zklamání! Všude, i kolem skal a útesů, je písečná mělčina, táhnoucí se kilometry do moře a vlnami zvířený písek je neprůhlednou clonou. Prostě nuda. To má být ten životem oplývající, rovníkovým sluncem vyhřátý, Indický oceán plný žraloků, barakůd a murén? Ke všemu mě něco, co nemám šanci uvidět, právě žahlo do pravého ramene. První setkání se životem ve zdejších slaných vodách a okamžitá agrese, to nevypadá moc dobře ani pro obyčejné koupání se. Dostavuje se jakási reakce a tak radši plavu zpátky. Jestli to byl vlnožil, tak už se ani nemusím namáhat. Mám to spočítané. Tuhne mi ruka, půl trupu, krk a půlka huby mě brní jak po " pigáru" u zubaře. Hodinu jsem "tuhej" kvůli nebezpečné "dželifiš", medůze, jejíž žahnutí je často příčinou utonutí následkem šoku. Obavy mám hlavně o šestiletou Sáru.Vodu jí nelze zakázat a podobné setkání by mohlo být tragicky i poslední. Nezbývá, než být stoprocentními hlídači při dovádění ve vlnách. Slunce padá do vody za obzorem. Procházíme se po pobřeží, objevujeme kraby, mořem vyvržené mrtvé ryby a sledujeme západ slunce, jehož odlesk ve vlnách čeří "mořští cikáni"na svých loďkách, vybavených motory s vrtulí na dlouhé hřídeli, což umožňuje skvělé manévrování na malém prostoru. Mořští cikáni jsou, kromě rybaření, taxíkem na moři mezi ostrůvky a pevninou kontinentu. Vysoké monumenty kuželovitých skal, porostlých hustou vegetací, tvoří zubaté pobřeží a roztroušené jsou i jednotlivě nebo ve skupinkách podél břehu v moři, jako slalom k vyzkoušení harcovníků po vodních dálavách, coby dárek od Neptuna. V rybářské vesnici si domlouváme zítřejší odvoz na ostrov Ko Libong pro jistotu hned na třech místech, protože jakákoliv domluva s domorodci je trochu problematická a nikdy nevíme přesně, na čem jsme se to vlastně domluvili. Jsem si jist, že ten pocit je oboustranný, a že vše dopadne jinak, mohu tušit už teď.

S přetrvávající chutí po výborné pečené rybě v sladkokyselé omáčce za pouhých 200,- Báthů i s pitím, v restauraci s překvapivou úrovní na zřejmé místní poměry, je hned lepší nálada i optimismus do neznámého a nejistého budoucna, přestože jihoasijský bungalov za 300,- BTH je jen o něco horší, než naše kůlna u nás doma na zahradě, ale kobry kolem nám nedávají na výběr. Na záchodě na Stáňu větracími otvory zakřičelo nějaké zvíře a urychlilo jí vykonání potřeby i opuštění té místnosti. Mě z toho zaskočila slivovica a Sára se chláme u kreslení dalšího příběhu s neotřelým námětem. Ještěrky nám lezou po stropě, cikády řvou, komáři žerou, prostě "romantika jako prase".Za pár set tisíců korun českých jeden nemůže čekat zázraky, že jo. Platíme si utrpení a strádání, jako by toho nebylo beztak dost. No nejsme mi masochisti?

Ani bych nevěřil, že je za námi pouhých pět dnů cestování po Thailandu a dnešním ránem začíná teprve šestý. Každý den plný zážitků, jako by byl týdnem, v porovnání se stereotypem běžných dnů doma. Je to prodloužení plynutí času na dětskou normu, díky častým překvapením,občasnému napětí a objevování neznámého. Je 23.listopadu, jsme v domluvený čas na domluveném místě a šéfík s lodí nikde. Ne že by to byl nějaký problém. Dalších deset čeká na svou šanci. Po dlouhém dohadování s jedním hochem nastupujeme na kocábku. Čekáme deset minut, dvacet minut. Na břehu se usmívají ostatní rybáři. Zřejmě cena, za níž chceme jet, je tak směšná, že si z nás udělali srandu. Mezitím odváží dva muslimy vedlejší loď a netrpělivá zbývající část mé rodinky mě doráží svými kecy. Vztekle opouštím loďku a před zraky spokojeného publika na břehu jdeme zkusit štěstí jinam. Nakonec se plavíme za 150,- BTH. No problem.

MUSLIMSKÝ OSTROV

Koh Libong, zelený ostrov obydlený muslimy, kteří nemají rádi psy a prasata. Napříč ostrovem nás, opět na dvou motorkách, vezou dva domorodí řidiči v kulichách, neboť je pouhých 30 C a hrozí reálné nebezpečí prochladnutí, takže i šála kolem krku je na místě, zatímco z nás teče proudem pot, v jejich zimním období. Zdejší léto bych snad ani nechtěl zažít, stejně jako bych nepřál našim taxikářům sněhovou vánici. Co by si asi tak oblékli? Když jsme přirazili k dřevěnému molu, které je zároveň hlavní třídou mezi domky na kůlech nad vodou, jež tvoří vesnici mořských cikánů, obklopenou neprostupným mangrovovým lesem, táhnoucím se podél obou břehů kanálu s kalnou vodou, protínajícího ostrov, očekával nás tady shluk domorodců a dětí. Jak se zdá, trpí utkvělou představou, že jsme pro ně záchranný zdroj obživy. Nakonec si nemnoho vydělali jen ti dva neuvěřitelně zimomřiví motorkáři v kulichách za odvoz do resortu na druhé straně ostrova. Jsou vděční i za to málo, zatímco pro nás začíná objevování ráje.

Krámy mrskneme do bambusové chýše a fofrem k moři. Všude mělko a ostré útesy se střídají s pískem. Voda je vařící. Brodíme se asi 200 metrů mořem k malému skalnatému ostrůvku kvůli šnorchlování a za námahu jsme bohatě odměněni pohledem na barevnou a tvarovou fantazii korálových kolonií a ostatních živočichů tohoto společenstva, kde zářivost a sytost barev, měnících se pohybem vody, úhlem dopadu světla, nebo mimikry, nelze pravdivě na film zachytit. Sárinka se spokojeně čvachtá a Stáňa hlásí tři velké murény. Umí zkrátka lépe hledat nejen houby, ale i mořské potvory. Je podvečer. Koukali jsme pod hladinu pár hodin a jsme vymáčení, trochu spálení, ale hlavně nadšení a plánujeme, co dál, co navíc, na co se informovat a podobně příjemné věci. Je rozhodnuto. V poledne Stáňa viděla na kraji lesa dva gibony, takže se vydáváme do džungle, vyzbrojeni videokamerou, stativem, foťákem a litrem repelentu. Kromě několika křiklavých ptáků, černožlutého motýla, opičího křiku a hejna moskytů, narážíme jen na zvědavé domorodce a pak na žebrající a hrůzu pouštějící toulavé psy, kteří, zásadovými domorodci islámského vyznání odkopnuti coby špinaví, zdivočeli a žijí v lese. Jsou nebezpeční, protože pravděpodobnost vztekliny u psů je v Thajsku dost vysoká. Děsivou nemoc roznáší trusem kaloni, nebo netopýři.

Je 24. listopadu a ještě víc než měsíc čas nebude naším pánem.Právě večeříme v družné zábavě s Amornem, správcem, kuchařem i organizátorem v jedné osobě a plánujeme zítřek. Dnešek byl pro Sárinku prvním dnem šnorchlování a tuto disciplínu překvapivě zvládala, přestože ještě neumí moc dobře plavat. Můj den proběhl celkem nevzrušeně, zato Stáňu potkal šedý žralok a navzájem se úspěšně vylekali. Další stres Stáně zavinil šváb, co s námi bydlí v bungalovu, když si, jako pán domu, přišel prohlédnout nové podnájemníky. Její nenadálé zaječení mi skoro zastavilo srdce, takže nás dostal oba naráz.

Se zahnutou trubicí v hubě a vodotěsnými brýlemi šmejdíme vytrvale po hladině v naději na nové soukromé objevy v podmořském světě, nedbaje všudypřítomného žahajícího planktonu, ani lechtivého pocitu strachu z predátorů, nebo jedovatých potvor. Nádherný, černo-žluto-tyrkysově zbarvený mořský had se připlaval nadechnout k hladině blízko holek a plaše se odvlnil zpátky do hlubin. Jak známo, nádhera bývá často nebezpečná a to v tomhle případě platí na 100%. Mořský had, zapleten a skřípnut ve vytahované rybářské síti, v bolesti a pudu sebezáchovy zaútočí na ruku nic netušícího rybáře a konec bývá rychlý a neodvratný.

Ko Libong /Ko znamená ostrov/ má kolem sebe mělčiny a korálové útesy někde až přes kilometr od břehu. Stačil by nás zabavit na dvojnásobnou dobu naší dovolené, ale zůstaneme jen krátce, neboť naším cílem je cesta samotná, a proto budeme trempovat, toulat se a především čumět pod hladinu na různých místech Andamanského moře při pobřeží Thajska. Už jen pocit z téhle představy je skvělý. Teď ale jíme Amornem připravenou pečenou rybu na sladkokyselé omáčce s ananasem a objevujeme zvláštní chutě thajské kuchyně. Co jsme zatím okusili? Tak třeba chlazené kokosové mléko přímo z kokosu, několik pálivých jídel, které jsme si užili ještě jednou na záchodě, vynikající ovocné koktejly velmi zvláštních a osvěživých chutí, tuzemské pivo Chang-celkem dobré, v lahvích o obsahu 0,63litru, různé druhy čerstvých, přirozeně dozrálých banánů nesrovnatelně lepší chuti, než jsme doposud znali, výborné, čerstvé krabí maso v rizotu, smaženou zeleninu, různé, nám zatím neznámé ovoce a viděli jsme na tržišti prodávat malé želvy, velké žáby a drobné ptactvo k přípravě jídel. Jako zvláštní dobrotu si tady můžete dopřát pražené larvy a obří brouky, nebo sušené chobotničky na špejli. Někdo tvrdí, že zkusit se má všechno, ale některé mňamky mít nemusím. Amorn je skvělý hostitel, ochotný udělat vše pro naši spokojenost. Když se zmiňuji, že bychom se rádi projeli na pramici, nebo na kanoi kanálem do džungle, podívat se po zvěři, přihazuje ptačí ostrůvek-lahůdku ornitologů u severního cípu Ko Libong. Vyrážíme zítra ráno. Vrtačka s kvílivými ložisky ohlašuje pravidelně soumrak, jako každý den s neotřesitelnou, asi dvouhodinovou výdrží pravděpodobně už dlouhé věky před člověkem i prvními savci. Nejspíš se jedná o nějaké námluvy v říši hmyzu, důsledně přírodou naprogramované i všem ostatním živým tvorům na Zemi. Dáme pivko a na kutě.

Na vlnách, které se stále zvětšují a nabývají na síle, poskakují dvě kanoe, tažené na laně za typickou lodí mořských cikánů, v níž sedíme my tři, Amorn, pár středního věku ze Švédska - naši noví přátelé, a thajský pár, Amornovi přátelé ze studií. Thajský kormidelník, kapitán a zřejmě i vlastník lodě v jedné osobě, zkušeně najíždí do vzedmutých vln. Jeho pomocník leží s rukama za hlavou ve vzdálenější ze zmíněných kanoí zdánlivě bez práce. Ve skutečnosti udržuje rovnováhu vratké skořápky. Nicméně jedna kanoe je bez ovládání a převržena neklidným mořem, jde ke dnu. Jsme na výletě po ostrově a kolem ostrova. Nejdříve nás Amorn dopravil džípem do zdejší rybářské vesnice/zpívané muslimské modlitby se v určené hodiny nesou celým ostrovem/, kde je patrná mentalita zdejších lidí. Pracovití, usměvaví, čistě oblečení, uprostřed bláta a smetiště, které si vytvářejí kolem svých prostých, uvnitř uklizených, chatrčí, stojících na kůlech z kaučukovníků, mezi nimiž pobíhá drůbež. Celkový dojem dokreslují rybářské sítě, bambusové pasti na langusty, opatřené různobarevnými praporky na bambusových tyčích, káď živých krabů, malý krámek všehochuť a visící, sušící se pláty kaučuku, jež vypadají jako velké množství právě vydělaných kůží. Kaučuk je důležitou součástí ekonomiky v celém Thajsku, kde kaučukovníky bohužel nahrazují původní lesy, abychom měli zimní i letní obutí na naše popelnice. Bez ostychu fotíme a filmujeme. Pro domorodce jsou už turisté stejnou samozřejmostí, jako příliv a odliv. V podstatě se i stejně chovají. Přijedou, něco tady nechají/hlavně valuty/, něco vezmou a odjedou. Jen ta pravidelnost kdyby byla stejně spolehlivá, jakou oceánu. Je odliv a odkrytá, bahnitá část pobřeží s výhonky mangrove, se stává bohatou tabulí pro množství ptáků, jež pobíhají sem tam a dolují z bláta potravu svými dlouhými, tenkými, často zahnutými zobáky. Kraluje jim mořský orel. Krouží nad nimi a vnáší nervozitu do jejich hejn. Vracíme se na loď a vyrážíme pozvolně zužujícím se kanálem do vnitroostroví, jež je pro nás trochu zklamáním, protože, až na několik obydlí, jsou oba břehy lemovány jen hustým porostem mangrove, který se po hodině plavby stává nudným.Až na pár volavek nám neodkryl nic ze své fauny.

Restauraci našeho resortu tvoří stříška nad vyvýšenou dřevěnou terasou se stoly a židlemi. Dáváme si se Švédy a Thajci pár Singha beerů při probírání dnešních zážitků a pak v bungalovu upadáme do spánku, blížícímu se bezvědomí, bedlivě sledováni kokrouči /šváby/ ze škvír bambusových rohoží, které tvoří stěny i strop.

MOŘSKÝ TOBOGÁN V PLECHOVÉ KOCÁBCE

Desátý den našeho cestování nás ostrov Ko Nghaj přijímá s o poznání menší srdečností personálu, než Ko Libong. Tak nějak lhostejně. Je po poledni, sedíme spolu se Švédy a Amornem při kávě, vlny bijí do břehu větší silou a nám se nějak nechce rozejít s naším novým thajským kamarádem. Máme sice email a telefon, ale je nám jasné, že pravděpodobnost dalšího setkání je mizivá. Ráno jsme vypluli pod Amornovým vedením ve stejné sestavě a lodi, jako včera. Do laguny uprostřed ostrova na naší první zastávce je možné se dostat jen proplaváním mořským tunelem. Bohužel nám byla tato zábava odepřena, protože jediný vstup do laguny hlídalo množství žahavých medůz, druh, který může způsobit i šok a utonutí. Na každém kubickém metru mohly být tak dvě až tři bílo-průhledné, nebezpečnější, než žraloci. Příští zastávka u dvou skalisek, trčících strmě z moře, nám vynahradila minulý nezdar nádhernou podmořskou scenérií, kde se velká tmavě-fialová muréna s fugou staly na chvilku mými fotomodelkami i přes clonu polévky planktonu. Stáňa se lehce otřela o ježovku a odnesla si za tu důvěrnost pět bodlin, zato Švédka na ni musela dupnout, protože má bodlinami černé chodidlo, ale snáší to statečně. Amorn radí místní specialitu-léčbu lžící.Ač to zní divně, po vysvětlení má návrh svou logiku. Postižené místo se poklepe obrácenou lžící, křehké bodliny se rozdrobí a utrpení při chůzi se zmírní. Daří se nám usmlouvat nižší cenu za bungalov, loučíme se s Amornem a vyrážíme obhlédnout situaci. Ko Nghai je menší, než Ko Libong, personál rozmazlenější od bohatých turistů, ale podmořský svět je tady rozmanitější, ačkoliv zvláště hustá žahavá kaše planktonu snorcheling poněkud znepříjemňuje. Občas některé žahnutí pálí trochu déle, asi jako žihadlo, nebo kousnutí mravence. Sára pronásleduje po pláži drobné, křehké, světlé krábky, často i úspěšně, a pak hlasitě ječí, když jí v zoufalé sebeobraně štípnou do ruky. Šedomodrá volavka se nedá vyrušit blízkou přítomností Stáni a opatrně našlapuje podél útesů u tůněk zbylých po odlivu se soustředěným výrazem lovce. Zastaví se, přikrčí a vystřelí svým š***tým zobákem do vody, aby harpunovala neopatrnou rybu, uvězněnou v louži. Mladý pár, Kanaďan a Polka, nám doporučují několik míst, například Ko Raya Noi, Ko Raya Raya a pláž u Krabi. Povídáme si o cestování. Budou se toulat po Asii asi tři měsíce, což jim přeji i závidím zároveň. Jsou mladí, určitě procestují svět a mně je jasné, že svůj zbývající čas budu v rámci možností využívat stejně. Nakonec ze zdvořilosti chválí můj přízvuk a výslovnost. Důvodem je nejspíš přesycení jejich sluchu žvatlavou thajenglishe, při které si člověk musí domýšlet téměř vše. Náš bungalov mi připomíná proutěný košík, nebo řídký slamák. Je skrze něj vidět úplně stejně. I moskytiera je děravá. Důležitá je však elektřina, kvůli dobíjení baterií ke kameře. V bungalovech je většinou jen jedna širší postel s bídou pro dva malé hubené Thajce. Naštěstí s sebou máme tři karimatky, takže na nich spím vedle postele, ve které spí Stáňa se Sárou pod sítí proti moskytům. Mně proti těm mini-upírům musí stačit trocha repelentu a fén, neboli větrák po česku.

Tři noci na Ko Nghaj nám stačí a dnes odpoledne vyrážíme k ostrovu Ko Lanta, jenž je od kontinentu oddělen jen jakýmsi kanálem. Včera Stáňa beze strachu laškovala s nebezpečnou dvoumetrovou murénou, schopnou nevypočitatelného bleskového útoku se smrtícím koncem, ale neškodný kokrouč jí vyděsil ze vzdálenosti tří metrů a dohnal jí k panickému jekotu. Musel jsem kopnout zbývajícího panáka slivovice na podporu srdeční činnosti a rozšíření cév, zatímco bulvy už jsem rozšířené, nebo spíš vyvalené, měl, v očekávání konce světa.

Byli tady v moři k vidění neklidní kanici i klidní jedovatí perutýni, hejna korálových ryb i barakudy,ale mnohem více bylo tvorů, co jsme nespatřili, ačkoliv nám byli přímo před nosem. I ve vodě funguje maskování a mimikry. Opět si sami komplikujeme život a lezeme přes skaliska podél moře k molu, kde každý den staví loď, která nás odveze do přístavu Saladan na ostrov Ko Lanta. Mohli jsme sice k dopravě od resortu na loď využít nabízenou rybářskou bárku, ale nechtěli jsme riskovat namočení bagáže asi sto metů dlouhým broděním se v moři k té skořápce. Čekání na loď si krátíme při kávě v restauraci u mola a sledujeme zvedající se vlny a vítr. Loď po několika nárazech na betonové molo, vzdává další pokus a odplouvá vyzvednout cestující, kteří na ni přestoupí z lodi u nedalekého, skalnatého ostrůvku, u něhož se před odjezdem ještě potápěli. Počkají, až nás k nim dopraví plechová motorová pramička. Že nám moře i osud připravují dobrodružnou atrakci, čtu z lehce vyjeveného výrazu Stániny tváře, když sleduje, jaká že to krabička od zápalek balancuje na vlnách směrem k nám a zjevně nechce věřit, že se jedná o narychlo mobilem sjednaný převoz mezi molem a dopravní lodí. Už jen nastoupit s bagáží a Sárou do té malé, vlnami zmítané plechovky, je skoro artistické číslo. Na molu se sešlo publikum a my, coby mravenečci, vyrážíme vstříc živlům. Jednou rukou se držím lodi, druhou držím Sáru pevně za ruku a Stáňa vytrvale drží svůj výraz, jaký může mít jen ten, kdo vidí zubatou zblízka. Po dvaceti metrech na nás není suchá nit. Plecháč se točí na hřebenech vln ze strany na stranu a s mocným žuchnutím padá do kotliny, nad kterou se vzpíná lačná vlna a v momentě nás pohřbí alespoň na chvíli, než se vyhoupneme na další a znova .Takový tobogán jsme ještě nezažili. Při každém pádu do temného jícnu vod křičíme se Sárou "Hurá!" a "Jupí!". Sára z čiré radosti a já, že ještě žijeme. Stáňa je podezřele zticha. Věřím, že náš převozník není Charon z podsvětí, ale zkušený mořeplavec, přestože při letmém ohlédnutí zaznamenávám napjatý výraz i v jeho tváři. Posledních sto metrů mořského jumpingu nás senzacechtiví cestující sledují přes hledáčky svých kamer, nahrnutí na levobok, v naději na zisky z draze prodaných katastrofických záběrů agentuře CCN. Zbývajících pár metrů skáčeme jako jo-jo a už se k nám natahují pomocné ruce pro Sárinku a bagáž. Převozník přijímá peníze a s úsměvem otáčí, zopakovat si tu zábavu. Asi za pět minut Stáňa překvapivě znova nachází řeč.

NEBEZPEČNÁ MANDARINKA

Vzpomínka na louhování mořskou vodou - žertík od Neptuna - ustupuje novým skutečnostem. Hadry na nás uschly během plavby a teď kráčíme, opět po dřevěném molu, vzhůru do přístavu Saladan, což je opět nesourodý shluk nuzných a trochu lepších chýší, kde určitě nebydlí ani jeden snob, snažící se překonat ostatní, tím co vlastní. Thajci se majetkem nechlubí. Jen se snaží hůře, či lépe přežít, ovšem s úsměvem a radostí i z každé drobnosti. Není tohle nejlepší filosofie pro život? Zatím není důvod hlídat datum, takže nevíme, kolikátého je a ten pocit časové svobody je příjemný, i když jen relativní. Nehlídat datum patří k trempování. Hlídat blízké okolí našeho pobytu však musíme v každém okamžiku. Sledovat, kdo kde je a jestli se s ním něco neděje. Bavíme se s Čechy,ubytovanými v některém ze sousedních resortů. Ráno potkali před bungalovem dvoumetrovou kobru a na návštěvu dovnitř k nim zavítal obrovský ještěr. Tak to alespoň viděla mladá paní a svůj výklad mimicky podtrhla celkem slušným "vybulvením", aby měl váhu. Kdyby jen tušila, že takové střety vyhledáváme, zařadila by nás do kategorie bláznů. Nebezpečí na nás ale nečíhá jen v podobě divokých zvířat, jako jsou jedovatí hadi, ještěři, tygr, divoký slon, malajský medvěd, žralok, odranec či nebezpečná dželifiš. Osud Stáně přihrál smrtelně nebezpečnou mandarinku a jak se s ní dáví, tak běhá kolem bungalovu v mírném předklonu, vydává podivné skřeky, kus mandarinky a sliny jí visí z pusy a vůbec vypadá absolutně sexy. Určitě bych vyhrál neváhej a toč, ale zaujat dějem, zapomínám na kameru.

O to, že tady zůstáváme čtyři dny, se nemalou měrou zasluhují příjemní hostitelé zároveň s prostředím. Hodinu po žhavém písku a útesech chodíme za šnorchelingem na malou pláž bez lidí, sevřenou skalisky a džunglí.Projíždíme se džunglí na slonu za prudce vyrážených, hrdelních, pokynů mahautů, podporovaných zahnutou, mosaznou motyčkou, která, přitlačena na určitá místa na sloní hlavě a těle, slouží jako ovladač tlustokožce. Lítost asi není na místě. Slon je tu domestikované zvíře stejně jako buvol, nebo kůň. I my máme svůj úděl tažných zvířat a nejspíš i těžší, protože občas jsme schopni si své bezperspektivní postavení uvědomit a to je rána.

Zajímavé je, že pod sloupy sloních nohou nepraskne v džungli ani větvička. Umí kráčet naprosto tiše a navíc není cítit výrazným pachem, jako třeba skot. Člověk jeho pach nezaznamená. Jízda v kovovém sedátku, připevněném na hřbetu slona, je pohyb loďky ve vlnobití, nebo rodeo na býku. Držíc z posledních sil sebe i Sáru, končím v cíli zpocený až na zadku. Chudák slon, se svým obrovským nosem plným čichových receptorů, musí mít člověka plné kly. Přijímá však svůj osud smířeně a spokojí se s balíkem sena, coby odškodněním a doplněním pohonných hmot.

V podvečer se procházíme po pláži.Jednu stranu tvoří moře a z druhé resorty lemují pobřeží. Potkáváme se s lidmi, mluvíme o různých místech v Thajsku a výměnou zkušeností získáváme dvakrát. Jednou tím, že máme novou informaci, podruhé z radosti, že můžeme pomoci. Že bychom se pomalu přizpůsobovali místní mentalitě? Čtyři dny je tak akorát. Loučíme se a majitelce resortu nechávám náš slunečník. Při chůzi městem totiž, trčíc z báglu, zachytává a sráží stříšky stánků pouličních obchodníků, což u nich nevyvolává zlost, ani agresi, ale kupodivu smích. Je to překvapivé a poučné pro křečovitého středoevropana. Budu schopen vzít si z toho příklad při běžných žabomyších střetech, kdy si člověk až s odstupem uvědomí, že šlo vlastně "vo prd" ? Těžko. Jsem odsouzen dál se přízemně rozčilovat kvůli kravinám, protože mě Budha nepovznáší. Karma je karma.

Do města Krabi nás veze mikrobus a transvestita, vizáže staré rómské *, si musí přisednout zrovna vedle mě. Stáňa má zábavu. Ať se baví, mně to nevadí. Mám jen husí kůži jako struhadlo.

MEZI SKÁLOLEZCI

Balíme spacáky. Tentokrát máme za sebou noc v džungli pod širým nebem, protože se nám včera nepodařilo sehnat volné místo v žádném resortu. Naštěstí jsme těsně před setměním našli opuštěnou kostru rozestavěného bungalovu a mohli si tak zbudovat provizorní vyvýšenou plošinu z okolo se povalujících klacků, prken a plechů proti nezvané návštěvě jedovatých plazů. O škrtičích, medvědech a tygrech raději nepřemýšlíme. Při rozdělávání ohně proti komárům, na kusu vlnitého plechu z vybraných kousíčků suchých dřívek, mi došlo, proč v deštných pralesech moc nehoří. Něco v džungli podpálit je opravdu umění. Poslední pivko do sebe, půl kila repelentu na sebe a do hajan. Sára už spí jako dřevo. Spokojeně a bezstarostně. Bouřka, úplněk, moskyti a divoké sny mikrospánků, i to je součást našeho výletu. Den mě vysvobodil z únavné noci. Mě i Sáru příroda donutila vykonat potřebu hned po ránu, kousek od našeho lože Záhořova, ale Stáňa si to nechala až mezi stromy, kus od moře, kde dlouhovlasý mladík proháněl kraby a zkoprněl, oslněn bělostnou nádherou Stániny ***ky, neschopen slova, ani pohybu. Zabodovat se dá různě.

Opouštíme záliv Nopparat Thara a míříme na pláž Ao Nang. Opět bárka, minibus, zase bárka a jsme tady. Jedním slovem - paráda. Bujnou vegetací porostlé, strmé skály tvoří hradbu mezi vnitrozemím a kouskem džungle, splývající s oceánem malou pláží. Jsou tu jeskyně, spojující více takových, nebo podobných míst mezi sebou a jeskyně vysoko ve skalách, s koloniemi, ve dne spících, netopýrů, z nichž někteří nás přilétají poctít ukázkou akrobatického létání nad hladinou moře, jež hoří oranžově, červeně a karmínově západem slunce. Po pláži, ponoření do důležitého rozebírání různých technik lezení skal, chodí skupinky těchto sympatických, většinou mladých, ale všelijakých týpků, kteří všichni nadšeně náleží do jedné velké komunity " skalních šplhounů a lezců" při pobřeží Krabi, alespoň po dobu svého pobytu zde, v resortech bungalovů, maskovaných džunglí.

Někteří stále ještě lezou a padají, aby se zhoupli na laně a přemýšleli a diskutovali o chybě a jiných možnostech se svými neméně zdatnými a zkušenými kolegy, kteří je ze země jistí. Někteří si nosí chytré knížky o zdejších nespočetných lezeckých trasách a snaží se spojit teorii s praxí a někteří z toho všeho mají romanticky vypadající živobytí. Thajské instruktory naučili lézt nejlepší američtí lezci a žáci už zřejmě předčili své učitele. Alespoň v této lokalitě. Tak nás informovala Češka středního věku a sportovní postavy, žijící v Americe přes 30 let. Padesátiletá dáma je samozřejmě také skálo-lezkyně. Mám velikou chuť nechat se zlákat jejím přesvědčováním a šplhat si po skalní stěně, už proto, abych mohl zapadnout mezi zasvěcené a cítit sounáležitost zvláštního druhu, ale na mé způsobilosti a schopnosti pokračovat v našem vandrování závisí zbylí dva členové, takže mám po žížalkách a odříkám si lechtivé riziko výšek i rozebírání úspěchů a nezdarů. Škoda, snad příště.

Přestože šnorcheling, naše nejhlavnější záliba, není v těchto vodách ideální, kvůli množství planktonu a zvířeného písku, nechce se nám opustit zdejší atmosféru, ani děravý, bambusový bungalov, skrytý v džungli a střežený krákorající žábou, která tady vládne nocím svým sytým, ostrým voláním. Špunty do uší na klidný spánek se opět osvědčují. Staly se pro nás stejně nezbytné, jako třeba obuv, nebo brýle proti slunci. Kromě žáby, kterou jen slyšíme, máme možnost vidět jakési ledňáčky lovit v tišinách, tvořených jeskyněmi a útesy. Opice si chodí na odpadky až k restauraci. Vzácná bělolící opička se ukázala na pláži a plaše zmizela zpět do husté zeleně. I moře se stalo zajímavější po sledování zatím největší sépie, kterou jsem měl tu čest potkat, nehledě na obrovskou, torpédovitou siluetu, jež s pomalou, ladnou důstojností odplula do hlubin, chvilku po té, co jsem se s cákáním a funěním objevil zpoza skály nad ní a vlezle narušil siestu dravce. Při podvečerním pokusu vniknout s kamerou do džungle za zvěří, mě zákeřná, zlomyslná rostlina neomylně trefuje ostrým trnem do žíly na nártu a z vola je krve, jsem totiž - blbec - v pantoflích. Na Stáňu se slétli všichni moskyti z okolí a z půlky jí vycucli. Chtě, nechtě měníme plán a jdeme na mírně pěnivý Chang - doplnit tekutiny. Restaurace je plná. Američtí skálolezci sedí jak zařezaní, fascinovaně čumí jedním směrem a občas sborově vyheknou. Tváří se, jakoby byli svědky zmrtvýchvstání. Ťukáme si s pivkem/ a s džusem se Sárou/ a splachujeme jeden ze skutečně prožitých dnů. Jeden z těch čtyřiceti čtyř, jichž dosáhneme, pokud nás nezastaví nemoc, úraz, ztroskotání, hadí jed, útok zvířete, tajfun, či jiná katastrofa. Koukneme směrem všech pohledů a vidíme animovanou pohádku "Shrek", či co. Prostě bomba pro Amíky.

MEDŮZY, VLNOŽIL A OSM ŽRALOKŮ

Propletencem náhod i plánovaných kroků se ocitáme na pohádkové pláži " MAYA BEY", v zálivu ostrova " PHI PHI LEI". Záliv je prstencovitý skalnatý útvar o průměru asi 500 metrů, s úzkým průplavem naproti jediné pláži, kde se pod skalním masivem krčí jediná zdejší chatrč, která je tu zároveň i občerstvovnou pro návštěvníky a tím, jak se později ukáže, i naší spásou, hlavně co se potřebných tekutin týče. Oslovuji nějaké Japonce, povalující se ve spalujícím žáru slunce na písku v oblečení s dlouhými rukávy i nohavicemi, abych se dozvěděl, že je 6. prosinec a po chvilce přemítání přestávám nechápavě, nezdvořile civět, když oni s úsměvem kývou několikrát hlavou a myslí si : " Pokračuj a nečum, prostě jsme radši oblečení." Po včerejších nákupech v Krabi a plavbě dopravní lodí za 400 Báthů, nás hustě obungalovaný ostrov "PHI PHI DON" přivítal vysokými cenami. I za bungalovy nejnižší kategorie tam berou 1000 Báthů za noc. Opět zvítězil risk a nejistota nad drahým pohodlím a přecpanou pláží. Mořský cikán inkasoval 500 za pětačtyřicetiminutovou plavbu sem. Při příjezdu na ostrov to vypadalo, že opuštěni a ponecháni na pospas na této skále, strmě čnící z indického oceánu, strávíme pár útrpných nocí pravděpodobně ve stoje, než nám vjezd do zálivu vrátil optimismus. Schyluje se k večeru, poslední výletníci opouští pláž většinou směrem k "PHI PHI DON" na loďkách mořských cikánů, nebo motorových člunech cestovních společností a usměvavý, kolozubý majitel bufetu uklízí pláž od odpadků, po nich zbylých. Jdeme se poohlédnout po místě vhodném ke spaní. Z pouhých spacáků a karimatek jsme své vybavení rozšířili ještě o moskytieru a kus igelitu, jenž nás má ochránit před tropickým lijákem. Nezbytné čmoudíky, zapalované každou noc na odpuzení krvežíznivců, jsou dávno samozřejmou výbavou. Ostrovem jsou ve skutečnosti dva skalnaté hřebeny, svírající zmíněnou zátoku a úzkou rovinnou část protkanou pěšinkami v pralesním porostu. Na šíř ho přejdete za sedm minut. Ve stínu skal a stromů si vyklízíme místo ke spaní, protože soumrak je blízko a v noc přechází téměř ihned. Zdá se nám ideální. Stranou stezky přes ostrov, po níž bezpochyby courá denně množství návštěvníků, při tom nedaleko pláže. Jen houfy velkých agresivních mravenců mě trochu znepokojují. Naše snažení neuniklo pozornosti starousedlíka, a tak přichází obhlédnout situaci, kdo že se mu nacpal do revíru. Bere ze země zvětralé kusy skal a thajsky něco vysvětluje za mimického doprovodu gest a ukazuje ke druhé skále. Přikyvuji, že chápu a děkuji thajsky "KCHOB KCHUN KCHA" se sepjatýma rukama pod bradou a mírnou úklonou. Dokonce nás na vhodnější místo i odvádí, aby měl jistotu, že potrhlí turisté nezůstali pod skálou, která opadává. Ocitáme se na vyvýšeném místě kousek od pláže, z něhož lze přehlédnout celou zátoku i část pevniny. Ideální pozice.

Příští den se máme dozvědět, že všechna plus mají i svá mínus, když výletníci, ohrožujíc stabilitu našeho moskytierového bivaku, budou zakopávat o provazy, natažené pracně k různým skalním výstupkům, nebo rostlinám.Je to totiž jediná a všemi průvodci známá zdejší vyhlídka, takže se na čas nechtěně staneme další, i když nevhodnou, atrakcí jednoho z nejkrásnějších ostrovů indického oceánu. Teď se však s osmi litry vody a taškou jídla můžeme naivně těšit na pár robinsonských dnů, co máme před sebou, protože o vysoké návštěvnosti "PHI PHI LEI" nemáme zatím ponětí. Je hvězdná noc a my, po skromné, přídělové večeři z konzervy, zapité vodou, za zvuků džungle a příboje vln, už zcela uvolněni, vychutnáváme atmosféru místa. Po hladině zálivu se nesou hlasy lidí z lodi, kotvící pod skálou poblíž průplavu. Představujeme si, co asi všechno uvidí při nočním potápění, na které se právě chystají.Silné reflektory z lodi prosvěcují vodu a skupinka potápěčů postupně skáče do tmavých vln. Musíme si domýšlet, protože jsou daleko v temnu tropické noci. Pláž je prázdná, tak jdeme nocí k moři, vychutnat si noční koupel bez plavek. Všude je tma tmoucí, a tak je zvláštní to slabé světlo, které nás obklopuje při vstupu do vody. Vlastně vychází z vody tam, kde ji rozrážíme nohama. Je to světélkující plankton. Hladíme kameny a ty se rozsvěcují jako neony.

Ráno, dřív než doráží první lodě naplněné lidmi, pozorujeme dva malé žraloky, jak pronásledují hejno ryb přímo u pláže. Je to jasné, jsou tady! Což později potvrzují i Stániny výkřiky při návratu ze šnorchlování. Euforicky mává rukama, poskakuje ve vodě s obutými ploutvemi v legrační snaze o rychlejší přesun a s vykulenýma očima vykřikuje něco o žralocích. Kupodivu, jakoby Japonci/tvoří větší část turistů/ rozuměli česky. Prchají v panice z půlmetrové mělčiny, kde se do poplachu snažili zcela beznadějně, přesto s nadšením, objevovat podmořský svět. Působí to dojmem, že jde o právě se zachránivší trosečníky, vystupující na spásný břeh, neboť všichni jsou úplně oblečení a navíc vybaveni záchrannými vestami. Holt jiný kraj, jiný mrav. Nebudeme to pitvat.

Ze Stáni zatím nesouvisle vylézá, že byla poctěna pozorností osmi až deseti nevelkých, pískově zbarvených žraloků, kteří jí svou pochybnou náklonnost vyjadřovali vytrvalým kroužením, jehož středem se stala. Rychle obouvám ploutve, ostatní do rukou a mažu na místo výskytu predátorů. Musím plavat asi tak 400 metrů k malému útesu, vyčnívajícímu z moře nedaleko ústí do zálivu a dostávám se do teritoria těchto žraločích teenagerů, majících jen něco přes metr a velitel tak metr třicet. Přesto budí respekt. Jsou to mrštná torpéda barvy písku, splývající s okolím. Jasně, že o mně věděli dávno před tím, než se mi milostivě a vznešeně ukázali ve své přirozeně varující kráse. Jejich objevení se je náhlé, protože skrz hustou planktonovou polévku skoro není vidět, a tak je zahlédnu vždy, až když jsou ode mě dva metry a to ještě jen díky černým konečkům jejich vrchních trojúhelníkových ploutví. Další nejbližší člověk je vzdálen asi půl kilometru. Mám právě zvláštní výsadu jedinečné audience, návštěvy u nich doma a těším se jejich plné pozornosti. Pocit k nezaplacení, zvlášť když mi kamenná břitva útesu, věky ostřená slaným příbojem, zajíždí do prstu, jako do banánu, při pokusu podržet se ve vlnách kvůli focení jednoho z nich tak říkajíc z oka do oka. Plavu na vzdálenou pláž a s mírným mrazením v zádech vzpomínám na historku, vyprávěnou Amornem. Kamarád, s nímž se potápěl, se nechtě, lehce dotkl bodloka, což je rybka, která umí vysunout po stranách ocasní ploutve dva malé ostré půlměsíce na svou obranu, a to se také stalo. Potápěč cukl rukou a drobné rance nevěnoval pozornost. Zato někdo jiný ano. Náhle se objevili, ačkoliv před tím oba potápěči neviděli ani jednoho. Amorn neměl nejmenší šanci svému kamarádovi pomoci. Žraloci prý zaútočili téměř okamžitě a během chvilky bylo po všem. Pro mě nepatrná, pro dravce neodolatelná, krvavá stopa zůstává za mnou, jak plavu k ještě asi 300 metrů vzdálené pláži. V duchu se modlím, aby pach nabízející se hostiny nepřilákal velké brášky mých nových kámošů. I oni už drze nedodržují povolenou vzdálenost a krouží o poznání neklidněji, jakoby tušili, že je chci opustit bez rozloučení, ale když proti nim prudce vyrážím ploutví, nebo rukou, rychle si uvědomí svůj prohřešek a stahují se. Ovšemže jen na chvilku. Jsou to dost drzí hoši. Nicméně, po dobu našeho pobytu zde, je budeme navštěvovat. I několikrát denně, když jsme se sem trmáceli až z Čech. A to nás ještě čekají i jiná setkání, po kterých mi bude dodatečně naskakovat husí kůže.

Turisté výletníci opět vyskákali z loděk obtěžkaní svými bohatými zásobami, aby ty dvě, tři hodiny, co stráví na jednom z nejkrásnějších ostrovů jihovýchodní Asie, netrpěli žízní nebo hladem, ale naopak, přežráním. Po zabydlení se na pláži, jdou chvíli čumět pod hladinu na mrtvé korálové útesy, ne více, než 20 metrů od břehu, netušíc, že o 150metrů dále by v úžasu nad nádherou a rozmanitostí korálového společenství zapomněli na celý svět, splynuli s přírodou aspoň na chvíli a byli očištěni od civilizačního nánosu stresů, jak při znovuzrození. Dostalo by se jim výsady okusit pocitu mírného šimrání strachu v zátylku z přílišné blízkosti dravých a zvědavých barakud, při proplouvání jejich revírem. Zažili by potěšení z objevování různých korálových ryb, až by je docela ochromil pohled na líně kolem proplouvajícího, nejznámějšího predátora všech oceánů. Pravěký dravec, který má určitě větší právo na výskyt v těchto vodách, než lidé, by je, ve své velkorysosti vládce, přezíravě minul a tím dal i povolení k proplutí těm podivným tvorům s neefektivním způsobem pohybu, který je tak provokující.
Pradávný strach, adrenalin, úleva a eufórie. Zná někdo lepší životabudič?

Podmořský park, plný barev, života a překvapení nás na "PHI PHI LEI" zdrží ještě nějaký čásek. Kam také spěchat z ráje, když času je dost a finanční spotřeba minimální! Je ráno a po skromné snídani jdeme na druhou stranu ostrova, jenž končí skalní hradbou, skrze níž vede malý přírodní tunel do moře, které tudy při přílivu burácí v ústrety odvážlivcům, co chtějí změřit síly. Dnes si ještě počkáme na odliv. Za tunelem je jen málo prostoru na odložení věcí a vlez do vody ztěžují útesy, balvany a ježovky. S jistotou se v příboji vln na kamenech pohybují jen krabi. Asi 200 metrů od břehu se tyčí z moře kuželovitá skála. Je vlastně součástí ostrova, jen spojující pevnina je pár metrů pod hladinou a je skutečným podmořským rájem. Sára se bezstarostně vznáší kolébána vlnami poblíž zmíněné skály, ale náhle je stržena zpět a Stáňa jí táhne z dosahu nebezpečné legendární medůzy. O tom, že tady žije, se ví po celém pobřeží jihozápadního Thajska. Žahavá, jedovatá chapadla medůzy leží nepostřehnutelně na hladině jen kousek od nekrytého dětského těla. Medůza je obrovská a ke katastrofě byl jen krůček. Rosolovitý tvor pokračuje nerušeně ve své každodenní, stále stejné pouti kolem své skály, prost všech emocí.

Jak si tak sedím na pláži a dělám zápisky, musím se zasmát. Mladý, brýlatý Japonec, sedící na pláži oblečen a v čepici, jak mají Japonci ve zvyku, sleduje vlnky a přemýšlí asi o tom, že má velké štěstí, když patří k nadlidem. Ale ouha! Jedna vlnka je trochu delší a namáčí mu *tak, že v úleku vyskakuje a vyhazuje do vzduchu i svůj mobil, jenž obloukem padá do moře. Jak mohou být tak úspěšní? Stáňa se vrací ze šnorchlování a popisuje mi své nové objevy a zážitky, když mi zabliká v mysli kontrolka a trochu ve mně hrkne. Najednou mi ve vodě chybí růžový pohyb sářiných plavek."Kde je Sára?" ptám se vyplašeně. "Támhle si něco plácá z písku", odvětí Stáňa." Já ji za tou blbou palmou neviděl". Prostě tropy. Tropy na každém kroku, ale také odření v rozkroku ze slané vody a následné zapaření až do mokvajících citlivých ploch, nutících člověka k přemisťování se legrační, kachní chůzí. Tremp si libuje i v dalších drobných utrpeních, jako je asketické lože na tvrdé zemi, zpříjemněné jen tenkou karimatkou, která je ráno stejně někde vedle. Patří k tomu i jemný písek v oblečení, v přístrojích, na hlavě i v jídle, nebo různé útoky hmyzu. O moskytech nemá cenu mluvit, ale velcí bojovní mravenci stojí za řeč. Dovedou člověka donutit k čardáši bez muziky.

V noci na dnešek jsem moskytieru asi špatně zahrnul pískem, a tak mě probudil pohyb nějakého většího hmyzu, lezoucího po mém krku, tváři a uchu. Oženu se a s baterkou v ruce se pokouším vetřelce najít. Nikde nic. Asi nějaká můra, nebo co. Ale blýská se a to mě nutí znovu rozsvítit baterku, že půjdu upravit náš sporadický igelitový přístřešek a vtom ji vidím. V záhybu moskytiery, ve výhružném bojovém postoji přímo mně u nosu, oranžovo-černá, jistě prudce jedovatá, tak 15 cm dlouhá, tropická stonožka. Stáňa se Sárinkou klidně spí, zatímco já se, pomocí plechovky od lupínků, snažím dostihnout a zabít toho nevinného tvora. Konečně stonožka uniká z našeho přístřešku k úlevě nás obou. Tak, jako tak mě budou po zbytek noci pronásledovat divoké sny. V noci byla bouře kdesi za obzorem oceánu. Vlny bušili do skal a ty promlouvaly dunivými hlasy ústy jeskyní. Náš improvizovaný přístřešek vydržel " nápor" několika kapek, ale tropický liják se naštěstí nekonal. O různá překvapení není nouze. Sedím na pláži, když ke mně přiběhnou nějací mladí Asiaté. Asi japonští studenti. Ukazují na foťák a snaží se mi něco vysvětlit. Natahuji se s všechápajícím úsměvem pro aparát, abych je vyfotil, ale Japonka ucukne a zas a znova. Nechápavě civím, než mi dochází, že si chtějí vyfotit mě. Tedy ty Japonky, že by se rády vyfotily se mnou. Rázem mi stoupá sebevědomí, ale jen do té doby, než mi dojde, že jsem pro ně exotický objekt, se svou vizáží zarostlého, polodivokého, šedivého tuláka. Něco jako fotka z ráje s houmelesem a mé sebevědomí je rázem níže, než před tím. Jsem z toho tak zmatený a popletený, že už ani nevím, zda je lepší být raritou pro japonské studentky, nebo předmětem zájmu ztepilé, dlouhovlasé Thajky, která je ve skutečnosti poopraveným chlapem. To už se cítím skoro retardovaný. Radši to nechám koňovi, ten má větší hlavu. A už jsou zase tady. Vrátili se s posilou a ve dvojnásobném počtu osmi štěbetajících mláďat si sedají do půlkruhu kolem mne. Vyptávají se na můj způsob cestování a já se snažím vyhovět v mezích našich dorozumívacích možností. Netuším, co si z toho odnesou, ani jestli ví, o čem mluvíme, protože jejich angličtina je ještě slabší, než má. Pilně si vše zapisují. Náhl

jsem velkej milovním značky Mercedes, ale tohle mi k němu nejde!!B-klasse je hezčí.

Lonesi, to je tak dobré, žes to nemohl vymyslet, tys to musel prožít. Špica, brtník to vyhrál

Jaro je tady. Prošedivělí stařešinové vytahují z garáží své poklady s ortodoxní koncepcí „vše vzadu“. Horkokrevní mladíci sídlící v protějším bloku slaďují nálepky na víkách od nádrže s nápisama „No Fear“ na zadním skle. To bude jízda. Náhle přijíždí GTI ve svém voze. Vrstva maskovacích potahů je obzvláště silná na přídi a zádi. Na střeše se skví khaki maskování. Ne. Není to žádná chystaná premiéra do Frankfurtu. GTI však ví, že česká závist je věčná. A tak bedlivě tají veškeré informace o svém skvostu. Chvíli se kochám tím jarním rozruchem a pak se jdu projet ve svém Cadillacu. Stačí páku vtlačit jemně do polohy D a sešlápnout pedál plynu. Není to žádná evropská kvrdlačka. Skoro se divím, že se dodnes v Evropě nestartuje pomocí kliky na chladiči. Dálnice utěšeně ubíhá kolem mých oken…občas silnice mírně kope. Fabia RS zhruba půl kilometru přede mnou náhle zmizí...asi horizont. A pak najednou zažívám krátký stav beztíže. Kolem stěny ze štěrku a hlíny. Tvrdý dopad. Chvíli se ještě marně snažím chytit dech. To byl ale výtluk. Kolem už je hotové vrakoviště. To nejhorší ale spatřím až poté. Na dně propasti s námi leží i těžce zraněný medvěd brtník. Do výtluku se mu zakutálel včelí úl a tomu chudákovi se snaha zachránit těžce nabytý med stala osudnou. Jako na zavolanou ale zastavuje na vrcholu srázu Zigi se svým zbrusu novým Fordem Sport Track. Spouští dolů naviják a my ztroskotanci dole opatrně obmotáváme brtníka. Pak putuje nahoru a rychle na korbU....Sport Track zakvílí pneumatikama a s neuvěřitelným odpichem mizí v dáli. Snad brtníka v Motole vyléčí. Ale o tom až příště. [Tento příběh byl čistě smyšlený. Jakákoliv podobnost s existujícími místy, osobami a firmami je neúmyslná a čistě náhodná]

Som si poriadne pozrel foto...a uz o tom nie som presvedceny. Koncept bol super (ten povodny - GST), tusim mal vacsiu svetlu vysku, toto nejak zas zoschlo. myslim seriovka.

Tiez som nemyslel Teba -audi-. Ty si znama firma .Myslel som naval tych, co si napamatam. (A s GTI sa nehada, s nim sa diskutuje A o diskusiu tu frcii)

A ja som mal problem, ze som mal dlhy pribeh. A tiez som si myslel, ze som grafoman. Doteraz. Inak, spisat toto - moja ucta! Cestovatel by to mohol vydat aj knizne. Minimalne na rodokaps by to vyslo... A LSS, ja som to precital tiez cele. Ku koncu sa mi uz stavalo, ze citam trikrat ten isty riadok, ale zmakol som to!

nejhustější příspěvek všech dob,na tomhle servru

Héj čo tam má znamenať tá hviezdička??? Nie je to žiadna vulgárna urážka len vyjadrenie obdivu k pisateľovi tohto románu.

Hoci môj nick je značka nemeckého auta nevyskytujem sa tu len vtedy keď Audi niečo predstaví.Väčšinou sa mi však nechce hádať o somarinách ( napr. s GTI tuning alebo tuzing ) tak si tu len prečítam príspevky a v duchu si myslím svoje.

ty *!!!

skúste www.rsportscars.com

To není fér...Už aby se znárodňovalo

O kousek vis jsem ti psal, ze jsem mel dneska moznost se osobne seznamit s Caddy SRX, no docela te chapu, ze to auto mas rad. Neni spatny LR to sice neni, ale vsemu ostatnimu da na *

Mně se líbila ta část s Oldsmobilem. A taky to určitě dalo hodně práce všechno sepsat. Ať to nevypadá, že jen kritizuju.

Jo a jeste jeden nedostatek jsem odhalil. Pribeh ztraci na poutavosti, kdyz tam nefiguruju taky ja

Teda ja vydrzel "jen" do cca 4/5 a stejne jsem nepoznal nikoho z vaseho PEN klubu Ze by nova stika v rybnice? Jen ty auta mi tam trochu chybi

mates se byl ukajet v PruhonicichAle uz jsem tady a nestacim se divit. Jen vas necham chvili bez dozoru a hned tohle Skoda ze se tam nevyskytoval Lones, slintal by Prijel znamy s Caddy SRX....

I kdyz byvam pomalejsi, tak jsem to vedel uz od cca druhy vety Dobry

No jistě že, stačila by triviální otázka jaké jsou hlavní města států Florida a California, 90% chytráku odpoví Miami ty chytřejší Orlando a u Californie pochopitelně L.A. A popravdě řečeno fakt netuším, kde je Kyrgistán a fakt je mi to celkem ukradený, až to budu potřebovat tak si to zjistím. Na co by průměrný Američan měl věděl kde je ČR když to vědět nepotřebuje. Stačí když budu vědět, kde ho případně hledat.

Videl Dneska jsem stravil pul dne v Pruhonicich a snad by se mel vyrabet Concept8 a jeden by meli mit. To te tam doufam dostane

Dost bych se divil, kdyby to až do konce někdo kromě mě přečetl S tou dýlkou jsi to vážně přehnal. A občas mě to i dost namíchlo: "Blazena nevedomost, jako ostatne skoro vsichni amici." Chtěl bych vidět, kolik procent Čechů by dokázalo na slepý mapě dopsat názvy jednotlivých států USA....Já osobně bych jich doplnil možná tak 15-20 z 50. Takže ona ta ignorance zeměpisu bude vzájemná. Většina Čechů by těch 50 ani nevyjmenovala!

McDonalds založil plzeňák Kroc Nezdravá česká kuchyně se holt nezapře...a šéf konsorcia pod které patří Pizza Hut a KFC se tuším jmenuje Novak.

Tentokrát vedle brachu. Teď jsem dopsal leda dva testy ve škole Ale už se na to vrhám.

To bude pohřební služba pro krávy

8.9.2003
1. den
340 mil
Rano jsme vyrazili a zanechali jsme za sebou slusny bordylek s flaskou Old English pro Tima v lednici (muze si precist nas cesky vzkaz - v ramci uspor a kase kupujte old english}. Na autobusove nadrazi Wildwoodu jsme dosli jeste pred osmou. Cekali jsme jeste na Lucijana, ktery vcera s nama pil a vecer kdyz po ctyrech odchazel domu rekl, ze zitra jde rano do prace a pojede s nami autobusem. Samozrejme kecal. Nevime, jestli dosel domu, ale Lucijan samozrejme na autobus nedorazil. Vzpomneli jsme si na jeho hlasku po prvni flandere malt ligueru: "Vy chcete zitra cestovat?" ) Na Wildwoodskym autobusovem nadrazi z jsem zavolal do spolecnosti auto drive away. Ve Washingtonu meli jeste zavrino. Druhej telefon do New Yorku, tam to taky nikdo nebral. Vlastne jsme ani nevedeli co by jsme delali, kdyby jsme nenasli nejake volne auto kamkoliv. Nouzovy plan byl - dojed do Washingtonu DC, tam to vobrajzovat a v nejhorsim pujcit karu na 2 tydny po vychodnim pobrezi...samozrejme to nakonec dopadlo neskutecne - ve Philafdelphii nekdo telefon vzal. Rekl mi, ze maji volnou Toyottu. Ani jsem se naptal, kam je urcena. Bereme. Jeli jsme tedy do Phili, kde uz to zname jak sve boty s prestupem pres Atlantic City. Tam jsme taky potvrdili rezervaci prevozu auta, protoze jsme se vazne bali, aby nam ji nikdo nevystrelil. Ve Phili jsme prestoupili na lokalni vlak a jeli 45 minut na predmesti Willow Grove. Pobocka Auto drive Away (ADA) byla 2 mile daleko. Z baglama to byl strasnej humus, ale jeden zamestnanec nas nastesti vyzvedl na nadrazi a po mensim papirovani jsme vyrazili. Preju Vam zazit ten nadhernej pocit, sedet v kare a mit pred sebou jen km neprozkoumane americek pustiny ) Auto je skveli, az na jadnu vec a to, ze je nacpane cizima kramama. Je to Toyotta Celica, manual, 3 dverak...takze si unmite prestavit jak se tam mrskame...sklopit sedacky moc nejde, to jsem zvedavej jak budeme charapt....Dve nase krosny a je to tam akorat. Ve Phili jsme se samozrejme ztratili. (ja jsem ridil asi 2 hodiny jenom rovne a porad baraky, zadna pitoma dalnice nic...) Pak vzal Robocop rizeni, v supermarketu, kterej se sjevil pred nama, jsme nakoupili dva galony vody a nastesti jsme se vymotali na dalnici I95, ktera se stala na nekolik dni nasim nejlepsim kamaradem. Jedeme totiz po ni az na Floridu. Vecer jsme projeli Baltimore a Washington DC. Zaparkovali jsme v centru bez placeni. Cestou tam jsme projeli bez placeni mytne na dalnici. V DC jsme udelali par fotek, natocili White House. Padla tma. Vymotali jsme se do cerne ctvrti, kde nabrali benzin. Coz byla taky maturita. Ale maleho DiCannia jsme odehnali (chtel dolar za pomoc). V DC je 70% cerne populace a je to znat. Nocovali jsme v Petersburgu, stat Virginie (mesto za Richmondem).

9.9.2003
2. den
625 mil
Rano jsem se probudil v sedm. Vedle auta presel pes. Spali jsme na opustenem parkovisti za marketem RaidAid. Spalo se mi prekvapive dobre. Cekal jsem to horsi. Dojeli jsme pak az na hranici se Severni Karolinou, kde jsme se ve Visitors Centru dali dohromady (cisteni chrupu a dalsi veci), nabrali jsme mapu. Ted ridi Neci. Minuli jsme auto, ktere prepravovalo vezne. Retezi a brokovnice s sebou V NC (North Carolina) jsme jeli do Wilmingtonu, podivat se na valecnou lod USS North Carolina. Dorazili jsme tam naprosto bez problemu...Pred ni byla cedule nekrmte krokodyly. My jsme bohuzel nevideli ani jednoho. Lod byla jedina poradna vec, kterou jsme v Severni Karoline videli. Pak jsme se jeste najedli v McD. Ja jsem si rekl, ze zkusim svou deni spotrebu jidla trochu stahnout, protoze z tehlech sracek jsme oba tlusty jak dobytkove...no, ale nepodarilo se. Jedeme rovnou do Jizni Karoliny. Ve Visitors Centru jsme vzali mapu a jeli do krasneho mesta Charlestownu. Pred nim jsme se vykoupali na plazi Island of Palms a pak uz se jen vecer kochali krasami starobylych jizanskych domu. (zaparkovali jsme na parkovisti u kostela) Prosli jsme cele nadherne jizanske centrum. Nocovali jsme ve Visitros Centru Georgie. Bali jsme se, ze nas nekdo vyhodi. (vsimli jsem si cedule, kde bylo napsano neco jako nespete v aute, nekempujte apod.) Nevyhodili nas

10.9.2003
3. den
440 mil
"Tamhle bojujou dva ptaci s nejakym divnym tvorem." rekl Neci po probuzeni. Bylo kratce po sedme. Cekali jsme, az otevrou visitors centrum a pak tradicne nabrali vsechny mozne mapy a prospekty. Jeli jsme k Savannah, mesto jen projizdime, mame jiny cil - Zastavili jsme se v pevnosti Forth Pulasky. Pekna pevnost z valky severu proti jihu. Hlavne Robocopovi se moc libila. S krasami ceskych hradu a zamku se to ale neda srovnat...Projeli jsme Georgii az k Visitors centru na Floride, kde jsme se pred ceduli vyfotili. Nabrali jsme mapy o vsem co se dalo. Hlavne o Universla Studiu a o Kennedy Space Centru. Neci porad chce videt krokodyly. Projeli jsme Jacksonvillem a pak pres Dayttona Beach. Ve 4.30 jsme prijeli k Miss Canaveral, kde prave zavirali. Vyfotili jsme aspon neco z dalky. Jeli jsme se vykoupat na Cocoa Beach. Voda nadherna. Plaz taky. Trochu jsme pozevlovali a otocili to na Orlando. V Mexickym supermarketu jsme nakoupili levne banany, maso a chleba. Zajeli jsme do Union Parku a u jezirka se poradne naprali. Vecer jsme jeste zajeli omrknou vstup do Universal Studia. Zitra ho cele projdeme. Problem pak byl s nocovanim, nikde zadnej temnej kout. Projizdeli jsme ctvrt mesta snad hodinu, pak nas osud zaval to obrovskeho komplexu Walta Disneyho. Nejdriv jsme chteli nocovat na obrim parkovisti, ale todle by bylo prece jen moc. Nakonec se na nas usmal osud - nocovali jsme v opustene ulicce za pumpou v komplexu Walta Disneyho pod ochranou velkych palem, listu a temer jungle.

11.9.2003
4. den
268 mil
Rano jsme se sli dat do poradku k MC. Okusili jsme poprve mistni Mc snidane. Bylo to docela v pohode, ale maji co zlepsovat. Trochu jsme se zamotali v dalnicnim systemu Orlanda. Ale navsteva Universal Studia stala pak za to. Za 55$ vstup. Super stravneej den. Spousta zajimavych atrakci. Terminator 3D (show z poloviny hrana herci, pak 30 minutovy film se Swarzeneggrem v IMAX studiu za podpory 3D bryli), Shrek 4D (kompletne animovany 20 minutovy film specialne udelany pro zabavny park, nejedna se o pripravovane druhe pokracovani filmu) , Back to the future (neco na zpusob spojeni filmu s rychlodrahou), Beetlejuice (hudebni show, kde tanci Dracula, Frankenstain a dalsi), Horrow Show Movie make up (jak se dela horror, opravdu hodne krve ), Zemestreseni (co rict vict, vynikajici - jedete v metru a najednou hotovo), Twister (ceho je schopn tornado), Men in Black (strilite do vetrelcu), Celisti...no proste vynikajici zabava. Aktrakce mozna jeste rozepisu. Vecer jsme se jeli jeste vykoupat. Vyjizdeli jsme z Orlanda tak v pet, v sest. Chteli jsme na zapadni pobrezi Floridy. Vzdalenost jsem trochu podcenil a k Mex. zalivu jsme dojeli az pri zapadu slunce. Vyspa uprostred bazin. Voda melka, po 300 metrech chuze s vodou po kolena jsem to vzdal. Dali jsme sprchu, uschli a pak jsem ridil az na sever Floridy. Ridili jsme co to slo, ale pak nas premohl spanek. Spali jsme asi 20 mil pred hl. mestem Tallalhase vzadu v jungli za McD.

12.9.2003
5. den
481 mil
Rano jsme vstali a rovnou se u McD nasnidali a udelali aspon nejakou ocistu tela. Zamestnanci McD cumeli jak puky, co to z auta, ktere vzadu pod stinem stromu, vylezlo a slo se najist. Jsme po noci v sede v aute cely propoceny, ale spi se nam prekvapive v pohode. Uz jsme si docela zvykli. Sice v noci spime malo. Tak 5 hodin, ale dohanime pres en v aute, kdyz druhej ridi. Pokud je noc, nemuze druhy spat, to se pak neda ridit. Takze po nocich kecame Bylo to PAvlum napad zajed do Wakulla Spring Nat.Park. Cestou tam jsme na Floridske silnici poznali taje a nadhery tempomatu!! Ted uz je rizeni pohoda. CLovek uz nevi co rukama, ani co s nohama (nepotrebuje se slapat na plyn) Dojeli sme za hodku do Wakully - nadhera, krokodyli, vodni ptactvo, hadi, obrovske ryby, zelvy, pruzranca voda. Vylet do praveku. Zachody tam uklizeli vezni s dozorcem. . Pak jsme jeli kolem hl. mesta Floridy na zapad. Jeste jednou jsme se vykoupali v pruzrance krasne vode na Floride (nejkrasnejsi koupani v cele USA) a pak projeli do nove casove zony. Central Time. Ve visitors centru statu Alabama jsme nabrali vodu do galonovych cutoru. Zastavili jsme se v Mobile na prohlidku valecne lodi US Alabama a ponorky USS. Prosli jsme zadarmo. Jen tak vedle kasy. A kdyby jsme byli jeste vodrzlejsi mohli jsme se najist zadarmo na srazu veteranu. Pakl uz nasledovala tradicni zastavka ve visitors centru statu Mississippi. V tomto state to strasne smrdi rybinou. Radeji jsme hned zapluli do klimatizovane zradelny Wendys. Co ale bylo nejelepsi za cely den? Konecne jsme prisli na to, jak funguje tempomat. Ten uz je to pohoda. zalehli jsme ke spanku na predmesti New Orleans u kostela. Noc plna dobrodruzstvi mela teprve prijit...

13.9.2003
6.den
420 mil
Kolem pul jedne nas probudil policajt. Teda probudil Neciho, ktery prudce vyskocil, zacal machat rukama a krikl "nestrilejte". Probral jsem se z nejhorsiho. To uz mi DiCannio sermoval baterkou do obliceje a nechal me vystoupit z vozu. Zacal jsem se hrabat ven a zkousel najit papiry. Byl jsem rozespalej a neco jsem mumlal. "Tak vylezte uz." Rekl fizl. Vyhrabal jsem se ven a mzoural do zare baterky. Nechal mi najit papiry. Za boha jsem nemohl v tom hegesi vzadu najit mezinarodni ridicak. To uz cernochovi zacalo bejt divny. "Vy nemate ID?" vubec nechapal. Konecne jsem je nasel a podal mu je. Rukama jen tak nevedomky zajel do kapes. Fizl zajel k pistoli a rekl mi, abych je vyndal z kapes a dal je tak, aby na ne videl. Pak dlouho studoval papiry. "Vy jedete az z Prahy?" ptal se a zaboha nemohl pochopit, ze nejsme americani. Ja jsem mu jeste stacil v polospanku nakecat, ze studuji zakladni skolu. Pak byl ale v pohode. Dokonce se nam snazil vysvetlit, kde je nejblizsi motel. Motel jsme nenasli, ani se o to zvlast nesnazili. Ujeli jsme co se dalo. Nakonec jsem to zastavil u opravny lodi. Sumelo more a palmy. Idylka skoncila ve ctyri rano, kdyz nas zacali zrat komari. Par jsme jich zabili a ujeli pryc. V aute jich bylo cele hejno. Snazili jsme se je vymlatit co to dalo. Dospali jsme nakonec nekde u pumpy nebo Steak Hausu, ci co. Rano jsme zjistili, ze jsme rovnou u Mississippi. Jeli jsm do New Orleans. Prohledli jsme francouzskou ctvrt. Zaplatili jsme jeden dolar za parkovani. Misto 4 dolaru. To nam pripadalo ferove. Asi dvouhodinovou prochazkou jsme dorazili zpet k autu a vyjeli pres New Orleans smerem Texas. Projeli jsme kolem Superdome Arena, nejvetsi kryte hale sveta, pro 80000 divaku. Pak uz jen cesta do Texasu. Silnice pres obrovske mosty, nekoncicich bazin, silnice ve spatnem stavu. Ve visitors centru jsme nabrali tradicne vodu, mapy a Pavel se zacal bavit s jednim amikem, ktery tam delal. Dal nam zdarma mapu Dallasu a Houstonu, (stala by kazda 5$} a pak jsme zjistili, ze zna velmi dobre cechy v NHL. Pak dal Necimu jeste velkou knizku o Texasu s tim, ze ji davaji jen tem, kteri chteji jist zdarma a vypadaji jako my. Vypadame priserne. Zajeli jsme se vykoupat do Mexickeho zalivu. Kousek pod Houstonem. Cestou tam jsme jeli trajektem. Pekna vyjizdka. Voda moc neosvezila, strasne tepla a vsude dost Mexicanu. Vysprchovali jsme se a vyrazili smerem Houston. Cestou jsme zastavili ve velikem nakupnim centru. Neci koupil darek segre a ja balik natelniku. Pak jsme zavolali synovi ceskeho emigranta Kocourka, kteremu vezeme auto a domluvili jsme si s nim predavku na pondeli v 10.00. Snad budou mit v ADA auto dal na zapad. Jinak jsme skoncili. Do Houstonu jsem prijeli vnoci. Nemohli jsme zase najit nejake temne mistecko. Projeli jsme ctvrti Mexiku. Tfuj tajxl. Nakonec se na nas usmalo stesti. - Nocovali jsme na predmesti Houstonu na velkem parkovisti u zeleznice. (ocas houkali vlaky). Pred usnutim mi jeden mexik nabizel drogy. Nic jsem kupodivu nekoupil a rychle usnul. V zamcenem aute.

14.9.2003
7.den
308 mil
Rano bylo kouzelne, vedle houkali vlaky a Neci houkal taky, protoze prej celou noc v jednom bistru pres cele velke parkoviste dealovali fety. Dali jsme se do pucu u MC, kde jsme nechali na parkovisti auto a sli do centra Houstonu. Skleneno betonova dzungle, prakticky nic zajimaveho. Prosli jsme cely downtown. Byla nedele a nikde ani zivacka. V mistni library meli zavrino. Chtel jsem jit do armady spasy (jen tak z hecu), ale Pavel me nenechal. V centru se nas ptalo asi dvacetkrat par somraku na drobne. Odpovidali jsme jim cesky. Ti cumeli. (v deniku mam zapsano - ti byli vyrizeni). Do Dallasu jsme prijeli odpoledne. Opakovalo se prakticky to same jako v Houstonu. Zaparkovali jsme auto a sli do downtownu. V Centru stejne jako v Houstonu nikde nikdo, jen somraci. Knihovna ale byla otevrena a v prepichove studovne jsme stravili 40 min na netu. Pak jsme prosli misto, kde zastrelili Kennedyho, coz me osobne strasne zajima. Uprostred ulice, kde se to stalo, prodaval jeden tipek kazety a bychle o konspiracnich teoriich a podobne. Vecer jsme jeli okouknout pobocku ADA. Byla nedele a pred officem stali dve auta. Nejake stare volvo a pak jeste neco. Pak jsme jeste vykonali potrebu vedle plotu u letiste a divali se na prostavajici letadla. To jsem zvedavej, jak to zitra dopadne. Spali jsme na parkovisti obrovskeho nakupniho centra.

15.9.2003
8.den
602 mil
Celou noc jsem si myslel, ze nas nekdo - policajti zbudej a reknou, at odjedeme pryc. Nastesti se tak nestalo a my jsme zajeli k Mc. Krome klasickeho cisteni zubu jsme zkouseli vycistit i auto jak se dalo. Zavolal jsem hned po osme hodine rani do Auto Drive away v Dallasu a ptal se po autu na zapad. Jedine co meli bylo auto do Salt lake city, Utah. Samozrejme jsme ho brali. Vratili jsme Toyottu synovi ceskeho emgranta Kocourka. Starej vyrizenej senilni dedek. Byl ale docela pohode. Jedinou ceskou vetu umel: "jak se mas" Po kratkem pokecu nam nabidl kolu. Dalo nam hodne prace mu vysvetlit a presvedcit, ze potrebujeme dovest zpatky do ADA, protoze pres pulku Dallasu z baglama by byla v tom vedru katastrofa. A vo mistni hromadne doprave jsem nemeli ani paru. Kocourek porad koukal do mapy Dallasu, kde jsme mu dopodrobna vysvetlovali cestu. Porad se divne usmival a rikal "je, tady bydlim" a "tady to vubec neznam, ja se tady tak lehce ztratim, ono je to tak velike mesto..." ale nakonec nas vzal ve svym Buicku. Cestou jsem se modlil, aby jsme tam ve zdravi dojeli. Kocourel cestou porusil asi patnackrat pravidla silnicniho provozu a to nepocitam prejizdeniplne plne cary, nepouzivani blinkru a soustavne najizdeni na obruvnik. Ve zdravi jsme dorazili do ADA. Kocourka jsme navignuli smerem domu, snad tam dojel, myslim ale, ze bloudi dodnes. Podepsali jsme prevoz krasneho Oldsmobilu do UTAHU. Rok 92, bily, pohodlny, automat, obrovsky - typicka amerika. Vzali jsme to nazapad az do Noveho Mexika. Krajina se postupne menila od prerie az po polopuste s krasnym cervenym piskem. Asi 5 mili pred hranici s Novym Mexikem jsem nabral (srazil} nejakeho velkeho ptaka. Auto vypada v pohode. V prvnim zapadakove v Novem Mexiku jsme zastavili a kochali se nicotou. Pak jsme se nazrali nejlevnejsich hambacu, co jsme za celou cestu potkali. Projeli jsme Lincoln National Forest. Cestou jsme malem srazili dva jeleny. Ten prvni me poradne vylekal. Spali jsme asi 20 mil pred White Sand National Monument v traveler centru uprostred kamionu. Americka kara je strasne prostorna. To je polezenicko.

16.9.2003
9. den
650 mil
Rano zacalo nadherne - sprchou v Traveler Centru. Sprcha asi tak na 30 minut. Snazil jsem se trochu nabit kameru. Baterka uplne vyzdimana. Osvezeni, vykoupani a vonavi jsme vyrazili do White Sand. Cestou jsme videli nekolik stihacek F117 Stealt, jednu se mi podarilo natocit. Leteli dost blizko. Bile pisky byly nadherne. Duny a duny bile pokryvky. obcas nejaky ten kaktus, palma. Bilo jako v zime. Pak jsme jeli napric Novym Mexikem do Arizony. Nejeli jsme po dalnici, ale vzali jsme do okrskama pres indinanske rezervace Navajo a Apache. Nadherna priroda, bohuzel Vinnetoua jsme nepotkali. Do Arizony jsme prijeli odpoledne. A cca po 7 zastavili u Crater Monumentu. Americky * ale makaj jenom do 5 odpoledne a proto bylo zavreno. Chvilku jsme se jeste hadal s Rangerem. Pres plot prelezt neslo, ostnac. Nadavali jsme na americky liny *. Jeli jsme dal ke Grand Canyonu. Ve meste Fragstadt jsem v second handu koupil spacak za 5$. Neci pekne tricko za 2$. Najedli jsme se v Mexickem fastfoodu. Vynikajici. Ke vjezdu do statniho parku Grand Canyon jsme dojeli az pred pulnoci. Projeli jsme samozrejme zadarmo. Nikdo tam nebyl. Zavora byla zavrena a zamknuta, my jsme proste prejeli do parku v protismeru. Vyjezd je porad otevren. Stejne tak jsme prejeli vjezd do kempu. Dohromady jsme usetrili 30$. Zachumlal jsem se do spacaku. Robocop jen do rucniku a spolo se bajecne.

17.9.2003
10. den
370 mil
Rano nas vzbudili Neciho hodinky. Byla jeste noc. Rychle jsme se vycistili zuby a odjeli z kempu driv nez si nas nekdo vsimne. Zastavili jsme na parkovisti v arealu Grand Canyonu a sli se podivat na vychod slunce. Nadherne!!! Postupne nam cervene ranni paprsky odhalovali/ukazovali celou tu nadhernou krajinu. Parada. Jeli jsme na hl. krizovatku. Cely park je strasne veliky a my jsme dlouho hledali kudy se da sejit do dolnich pater Grand Canyonu. Az dolu k rece Coloradu jsme si jit netroufali, hlavne z casovych duvodu. Sam za sebe musim rict, ze je to tura vycerpavajici. Kdo to ujde za den je machr. (vsude tam jsou cedule, ktere nabadaji k odpocinku a temer zakazuji zkuset jit celou cestu za den). My jsme se dostali do tretiny a pak se vydali nahoru. Zpatky do bylo horsi. Potkali jsme dve skupinky cechu. Akorat jsme nadavali zas na americkou primitivni pakaz, kdyz tu se ze zdola ozvalo: "cechy zdravi cechy" To bylo prekvapko. Z Grand Canyonu jsme to vzali smahem pres zbytek Arizony do Nevady. Pred obrovskou prehradou Hoover Dam, (Vyska 220 metru)!, byla zacpa. Vylezli jsme ven a malem nas to zabilo. Takovy horko jsem snad nezazil. Amici meli samozrejme zavrene parkoviste a proto jsme toho z prehrady moc nevideli. Dolu jsme nedohledli. Nebylo od kud. Nadavali jsme az do Las Vegas. Dali jsme si vydatnou veceri u Mc a cekali na soumrak. Pak jsme vyrazili do centra neonu. Slusny narez. Projeli jsme vsechny hlavni ulice tam a zpatky. Az nas zacali palit oci a to vazne. Kasin jsme meli dost v New Jersey (Atlantic City), takze jsme si nesli zahrat. Hlavne Neci nemel vubec naladu a tvrdil, ze ho silene boli oci a cely telo. (ze by ten Grand Canyon?) Najeli jsme na dalnici do Utahu. Jeli jsme asi deset mil. Pak jsem sjel z dalnice a zastavil auto v pousti a pozorovali z dalky Las Vegas. Obrovska ozarena oblast blikajici v nekonecne pousti. Krasny vyhled. Nocovali jsme v kempu asi 50 mil od LV. Samozrejme zadarmo.

18.9.2003
11. den
433 mil
Rano jsme se opet probudili pred rozbreskem. Z jednoho jedineho duvodu = sprchy zadara. Zadarmo jsme se vysprchovali. Rychle a v tichosti, nez prijde Ranger. Vyrazili jsme smer Salt Lake City. Ve Visitor centr v Utahu meli zavreno. Jeli jsme tedy dal. Cestou jsme se dohodli, ze navstivime Zion National Park. Cervene skaly, prolakliny, kanony. Podarilo se mi prejet prvni odbocku. Trochu jsme se zakecali. Tu druhou jsem nastesti uz trefil. Do parku jsme projeli taktez zadarmo. Stacilo jen obet srub, kde se prodavali listky. Jsme uz strasne vodrzli...Krajina nadherna. Ridil jsem cele rano a dopoledne. Neci odmital prakticky vylezt z auta a nazval se autoturistou. K tomu pridal spavou nemoc a odmitl jit za volant. Odpoledne se vsak zmuzil, sednul za to a jel na zatah az do Salt Lake City. Jeste pred tim jsme prejeli hranici Utahu a v prvni mestecku jsme zajeli na chvili do knihovny. (moc krasne mestecko v horach) Navecer jsme dojeli do Salt Lake City. Mesto je to prekrasne. V horach, obklopene zeleni. Vse pekne, udrzovane, proste olympijske . Je hodne vysoko polozene. Bylo tu dost frysno. "V noci chcipnem zimou," tvrdi Robocop a chce si koupit spacak. Ja jen prikyvuju a jsem rad, ze jsem se zaopatril predem. Pri klasicke prohlidce downtownu, kde jsme videli Univerzity, Stare pekne mormonske domy a kapitol, jsme potkali jednoho tipa /vyvaruji se pouzit slovo homeless/ ktery vypadal presne jako Frantisek. Bohuzel /nanestesti/ pri blizsim prozkoumani jsme zjistili, ze nemluvi cesky a teorii o Frantovi jsme zamitli. Po obdivech podzimne se nadechujici prirody jsme zavolali majitelce oldsmobilu a domluvili s ni zitrejsi predavku. Pak uz jsme jen prohlizeli obri nakupni centra, jedli ovoce a parili hry na Playstation a Xboxu. Neci koupil spodky. Tvrdil, ze pro tatu . a pak pro sebe spacak. Chteli jsme spat na potemnelem obrim parkovisti v komplexu nakupnih center, ale pred pulnocim, kdyz uz jsme pomalu usinali, nas vyhnal sakuritak. Prejeli jsme dalnici a zaparkovali u nejakeho parku. Zachumlali jsme se do spacaku a usnuli.

19.9.2003
12. den
680 mil
K ranu byla v Salt Lake City kosa. Dokonce na trave jinovatka. Neci Robocop by bez spacaku musel umrit. Zatopili jsme a jeli se nasnidat do Burger Kinga. Docela rychle jsme nasli dum, kde jsme meli vratit auto. Doma byli jen dve pubertacky, stredoskolacky, ktere nesli do skoly. Prej o tom jejich matka vi. A ja jsem se na gymplu mastil s omluvenkama . Pak prijel jeste jeden mladej tipek. Podepsal nam prevoz, predavku a ja zavolal do ADA. Vzali jsme si radeji taxika, protoze mladej nas odmital odvest /sel nekam spat, nechtel jsem na nej tlacit/. Vzali jsme si tago. Tech baglu nejak zacalo pribejvat. V ADA uz na nas cekalo auto, ktere jsem zamluvil - Volvo 99 rok, kuze, automat, kombik, pohodli. To nejlepsi, co nas asi mohlo potkat. Podepsali jsme prevoz do Delaware. Vyrazili jsme smer Wyoming, ktery jsme prakticky na zatah projeli. Zastavili jsme se az v hlavnim meste Cheyenee. Po ceste tam nic moc zabavneho , krom nedozirnych plani a zajimavych zvirat, o kterych Neci tvrdil, ze to jsou lamy. V hl.meste jsem shledli mistni kapitol. Muzeum indinanskych kultur bylo samozrejme zavrene. Od 3 odpoledne. Ksakru. Pri prujezdu mestem jsem spatril indiany, ale Neci rekl, ze to jsou jen vyfetli hipisaci, tak jsem byl zklamanej. V mistnim Buger Kingu jsme se naprali jako dobytkove. Potkali jsme tam jednoho desnyho tlustyho mladyho tipka, kterej tam makal a ptal se vod kad ze jsme. Rekli jsme mu to a kdyz nechapal, kde ze to je, tak jsme mu vypraveli o hokeji, evrope a tak. Vyjevene na nas cumel a tupe mzikal. Rekl nam, ze mu je tu vsechno fuk, ze prej nic nevi, vedet nechce, a ze prej vi, jen kde je nemecko a mozna ani to ne. Pak si zapalil venku cigo a byl v klidu. Blazena nevedomost, jako ostatne skoro vsichni amici. Ale Wyoming je teda pekna doura, to Vam reknu. Jeli jsme do Nebrasky (to jsme si pomohli ). Prespali jsme v kempu, ktery jsme podle mapy snadno nasli.

20.9.2003
13. den
650 mil
Probudili jsme se v tichem, poloprazdnem kempu u jezera. Ve Volvu se spalo neuveritelne, jako v posteli. Lepe nez v drivejsim Oldsmobilu. Dokonce jsme si rano mohli i elektricky vyhrat sedadla, ale takova zima nebyla. Robocop se protahl a rekl "to je humus, uz aby jsme byli doma". Nastartovali jsme, zatopili (zamlzene sklo) a po chvili odjeli. V kempu si hrali nejake deti a pres silnici sel jeden klucina s micem. Jinak nikde nikdo. Zadny ranger, zadny dohled, zadny prachy za ubytovani Dali jsme se dohromady az v Traveler centru, protoze v kempu meli zamceny sprchy, * Pak uz jsme jen jeli a jeli. Pres celou Nebrasku. To byla snad jeste vetsi *nez Wyoming. Staveli jsme az odpoledne v nejvetsim meste Nebrasky = Omaha. A taky hlavni mesto dobytkarskeho trhu Zde jsem shledli pekne muzeum historie pristehovalcu, pionyru a ruzne celadky. Hlavne take zeleznice Union Pacificu, ktera hrala pri osidlovani obrovskou roli. Mezi celadku jsme s Necim zaradili i vypodobeninu jednoho ceskoslovenskeho emigranta, ktery v Omaze zalozil Sokola. V prekladu Falcon. To je heges. Pak jsme se jeste chvilku potulovali mestem. Ale nic moc k videni. Krom dvou holek, co se po nas divali a my po nich taky (pres ulici) Ale reknu Vam, v CR bych si o ne ani nevoprel kolo, tak uz jsme byli zdegenerovani...Prejeli jsme reku a ocitli se v Iowe. Zeme kukurice, poli a farmicek. 200 mil nic noveho. Jen nekonecne lany obili a sem tam jako ostruvek, par stromu a farma. Staveli jsme krome benzinu az v obrim nakupnim centru, kde jsme parili 2 hodiny americky fotbal na Xboxu. V centru byl i zimni stadion. Meli jsme veke nutkani vypujcit si brusle a amikum trochu predvest, jak se to dela. Prejeli jsme hranici do Illinois, kdyz nam neco v aute zacalo rachtat.Vepredu na naprave na levem kole, jakoby vidlice, nebo osa...( Vyplasene jsme cumeli pod auto. Na nic viditelneho jsme neprisli. Odbocili jsme do kempu asi 40 mil pred Chicagem. Cestu tam (museli jsme sjet z dalnice) nam pak na okrsce skrizil obrovsky nakladni vlak. Napocitali jsme 110 vagonu!! Zalehli jsme v buh vi jakem statnim parku. V klidku.

21.9.2003
14. den
285 mil
Nadherne jsme se vyspali do ruzova. Neciho jsem vyfotil ve spacaku. Rozjeli se az po devate rani. Dali se do poradku u McD. Chicago bylo coby kamenem dohodil. Nejdrive jsme jeli pres ceskou ctvrt. Nic moc. Jen jedna ceska restaurace, kde neumeli cesky a pak ceska pekarna, kde jsme se nezastavili. Jeli jsme pod stiny mrakodrapu, protoze kvuli cechum jsme tu nebyli Monumentne se nad nami tycil ten nejvetsi - Sears tower. Zaparkovali jsme v centru. Do parkovaciho automatu jsme nehodili nic. (coz se stavalo pravidlem) Prosli jsme cely downtown. Nejlepsi byla navsteva zminovaneho nejvyssiho mrakodrapu severni ameriky. Vyjeli jsme vytahem do 110 patra. Boleli me usi. Vyhlidka pak stala za to. Vyhled nad celym Chicagem. Jasno - nadhera. Cestou dolu jsme zaslechli cestinu. Jen nadavky Vsichni cesi jen nadavali...zpatky jsme sli pres Grantnuv park podel Michigenskeho jezera k autu. Uondany jsme se vymotali z dalnicniho systemu Chicaga a vytuhli na najblizsim odpocivadle. Rozjeli jsme se jen z duvodu hladu. Projeli jsme do statu Indiana, státu basketbalových kosu Spali jsme v utulnem kempu asi 30 mil pred Indianapolis.

22.9.2003
15. den
638 mil
Celou noc prselo. Nadherne se pri tom spalu. Protahli jsme spani asi do 9. Projeli jsme pred tim do Easter Time Zone, tak jsme o jednu hodinu prisli. Zajeli jsme do indianapolis na zavodni okruh, kde se jezdi slavny zavod 500 mil indianapolis a velka cena USA. Byli jsme tam presne 5 dni pred velkou cenou. Do muzea jsme prosli zadarmo. Stacilo je suverene projit kolem pokladen. Sami duchodci. K videni krom filmu o historii a par modelech viteznych stroju, nic moc. Zkousel jsem pak nakoupit suvenyry. Napriklad ksiltovku Ferrari, ale padal jsem z cen do kolen. Pak jsme natocili cast trati, chtel jsem se tam nejak dostat, ale plot a ochranka me nenechali. Jeli jsme do Ohia. Staveli jsem se cestou v Richmondu, kde jsme stravili asi 2 hodiny v knihovne na internetu. Cestu tam nam musel poradit jeden hermafrodit. Tfuj tajxl. Neci si v knihovne zapomnel mikinu. Kdyz se pro ni vracel, potkal ceskeho emigranta. Celou dobu pry vedle nej sedel na netu a nic mu nerekl. Jak tam sel zpatky pro mikinu tak na nej neco cesky vybafl - rekl si jen par vet. Prej tu zije uz 5 let, byl tu prej i zenatej. Do Columbusu jsem dojeli navecer a moc se tam neohrali. Domluvili jsme si s Pavlem pokracovani nasi cesty smerem pres Cleveland do Buffala, dale na Niagary a do Bostonu. S Bostonem jsme nepocitali, mela to byt jen perlicka, tresnicka na dortu, ale museli jsme to casove stihnout, protoze jsme se pal museli vratit do Delaware - vratit auto. Vzali jsme tedy rizeni pevne do rukou. Padla tma. Pri ceste jsme solidne pokecali a projeli pres Cleveland az k Erijskemu jezeru, kde jsme jeli dal na vychod pres stat Pensylvania az do statu New York. Pak jsme sjeli z dalnice na okrsku a podel jezera jeli asi 15 mil, nez jsme nasli kemp /snad/, kde jsme nocovali. Primo u jezera.

23.9.2003
16. den
418 mil
Celou noc zase silne prselo. Kapalo jeste k ranu. Neci me uprostred noci strasne vylekal. Vzbudil me, kdyz startoval, aby zatahl okna. Prselo nam na ksycht. Rano jsme se vzbudili docela v pohode. A s nadhernym vyhledem na jezero. Nebyl to asi ani kemp, kde jsme spali ale velka soukroma zahrada. No, radeji pryc vodsad. Jeli jsme pak dost dlouho, nez jsme nasli Burger King, kde jsme se umyli z nejhorsiho. Porad jsme hledali Traveler Centrum, nutne jsme se chteli osprchovat, ale nikde nic. Pred polednem jsme dojeli k Niagarskym vodopadum. Krasne. Cekal jsem je vsak vetsi. Obesli jsme je dokola. Auto jsme nechali zaparkovane nekde u hotelu, kdyz uz ho neodtahnou tady, tak ho uz neodtanhou nikde. Pocasi nic moc. Nafotili jsme spoustu fotek. Buffalo = mesto taky nic moc. Dost DiCaniu. Z Buffala jsme jeli do Bostonu po okrskam, protoze jedina dalnice v okoli byla drsne placena, ale za 2 hodiny jsme to vzdali. Slo to strasne pomalu, same mestecka, snizeni rychlosti atd.. Museli jsme sjet na dalnici. Neslo to ochcat. Museli jsme sahnout trochu do kapes. Pak jsme ale frceli jedna basen. Vysprchovali jsme se v Traveler Centrum a najedli v mexikane. Neci se prejedl tak, ze nemohl ani sedet, lezel pak v aute na boku. Utaborili jsme se v lesich Massachussets. Najit kemp se nam nepodarilo.

24.9.2003
17. den
301 mil
Pred patou nas probudil fizl. Mladej, bilej. Ja byl zase na miste ridice. Ksakru. Nejdriv jsem myslel, ze je to jen nejakej rybar ci buh vi jaka celadka, ktera chce jen projet lesni ulickou. Nastartoval jsem a dal tam drajv /drive/. Popojel jen par metru, kdyz za mnou najednou houkacky a svetla. Tak to jsem si pekne zavaril. Vypnul jsem motor a dal ruce na volant. Fizl k nam prisel za chvilku. Sajnoval baterkou, ale na to jsme uz byli zvykli, docela jsme si delali *. Fizl si vzal ridicak /muj/ a Pavluv pas. Hrali jsme se na zkuseny taborniky a delali necestne ceske poznamky. Pak se fizl vratil a byl v pohode. Ani papiry na auto nechtel videt, /ten minulej taky ne/. Ptal se vod kud jako jsme a kam jedem a tak. Pak nam rekl, ze spat v aute nesmime a odjel pryc. Pospali jsme na Rest Area u dalnice. Probudili jsme se po osme a vycistili si v RA chrup. Neci se odmitl nasnidat u Mc. Vyrazili jsme do Bostonu. Skoro vsechny dalnice a nadjezdy a podjezdy a krizeni je tam prekopane. Strasnej bordel. Chvilku nam trvalo nez jsme se zorientovali. Nasli jsme misto na zaprkovani u pristavu. Do automatu jsme nic nehodili. Pak jsme prosli krasny Downtown, asi nejstarobilejsi v americe. Krom obdivovani kras mesta jsme zasli i na net. Prosli dalsi pametihodnosti vcetne male barky, kde vyhazovali do vody caj. Boston Tea Party. Prvni a posledni jidlo dne jsme si oprali az 15 mil za Bostonem. Pred fastoodem jsem z budky zavolal majitelce Volva a s jeji segrou dohodl predavku. Ve Volvu uz to chroustali jako prase a bali jsme se, aby jsme dojeli. Na rizeni do vliv nemelo ale ten zvuk byl vice nez podezrely. Po hodinove sieste, kdy Neci musel opet lezet na zadech a boku, jsme v rychlosti projeli statem Rhode Island. /v Providence jsem hledali Wojtka, bezvysledne/. v Connecticutu jsme nakukovali do supermarketu a jedli ovoce a bombony. Uz nam zbyvaly jen dva dny v aute a pak New York na 4 dny a pak domu. Asi v te dobe padl ten napad. Chlast! V Bridgepointu /Connecticut/ jsme nakoupili piva Steel Reserve (8 procent alkoholu) a dlouho jsme hledali kemp. Jeli jsme lesem snad hodinu. Nakonec se nam to podarilo a my vsechno vypili. Zlili jsme se v aute jak dogy.

25.9.2003
18. den
260 mil
Probudili jsme se v naprosto prazdnym kempu. Az ted jsme si vzpomneli na ceduli u vjezdu, na ktere byl zakaz kempovani mimo sezonu. Proto tu nikdo neni, co by taky tady kdo delal. Neciho strasne bolela hlava. Kolem 9.30 kolem nas projel ranger. Straz parku. Asi nas nevidel. Tmave Volvo uprostred lesa. Nebo nechtel vystupovat z auta a resit to. Myslim ze linej je na to dost. Radeji jsme pak odjeli pryc. Smer NY, kde chceme nechat na den bagly. Zitra vracime auto. Pak zpatky pres Phi do NY s baglama by byla vrazda. Dali jsme se do poradku u MC a pak zasli na nejblizsi Rest Area dat trochu do pucu karu a zabalit veci. Prijeli jsme do NYC od severu a byl to teda zaziek. Projizdel jsem pres Harlem. Fakt zazitek na cely zivot. Vecer ani ranu. Zamceny dvere. Kolem cetral parku jsme dojeli na jizni Manhattan. Oreintace je tam v pohode. Nechali jsme stat auto na 45th ulici a sli hledat nejblizsi hostel. Nasli jsem, ale byl nacpany. Zeptali jsme se jednoho poldy na visitors centr. Poslal nas na Times Squere. Pak jsme obchazeli a obdelefonovali hostely, ktere jsme nasli na compu ve Visitors centru. Nasli jsme jeden studentskej, malebnej, malej za 120$ na 4 dny a noci. Na 29th ulici. Dosli jsme k autu /pokutu jsme nedostali/ a pak odvezli bagly do hostelu. Zaplatili predem, nechali tam bagly s tim, ze se tam zitra objevime. Ted uz jen vratit auto a vyfasovat deposit zpatky z ADA. Tak jsme nabrali smer Delaware. Projeli placenym Lincolnovym mostem /nezaplatit se nedalo/ a ve state New Jersey jsme se navecereli. U Wendys. Vyobrna vecere. Naposledy jsme nacepovali do galonovych kanystru vodu. Cestovani se chylilo ke konci. U Wendy jsme se naprali poradne. O tom, ze Neci nemohl opet sedet, se uz nema cenu zminovat. Pak jsme si jeste fakt uzili. Dvakrat jsme nezaplatili prejezdy mitneho na dalnici. Neci ridil a drsne sjel na najezd pro vladni a jine auta - kamera nas musela vyfotit - "Nasad si brejle." "Uz se stalo." Projeli jsme kolem nocni Philadelfie, kterou uz zname jako sve boty. Ani jsme se nezastavovali. Delaware je hnusnej stat. DiCannia kam se podivas. Utaborili jsme se na louce u Willmingtnu. Snad to je vjezd do kempu. Aspon doufam. Zase spim na miste ridice. To si zas uziju.

26.9.2003
19. den
38 mil
Probudili jsme se po sedme. Krasna louka, nikde nidko. Jen hodne komaru. Chtelo se mi strasne .... Musel jsem jet na nejblizsi pumpu. Vzbudil jsem Robocopa. Nasninadli jsme se koblih a popili nechutne sladke amricke kafe. Dedci pred zradelnou cuceli na nase faro a brebentili, ze nam v tom neco kvrdla. Neci jen mavnul rukou, to je umlcelo. Jednomu vypadla proteza. Ve Wilmingtonu jsme rychle nasli dum, ktery jsme potrebovali. Neni to velke mesto. Vratili jsme auto velmi slusne rodine. Az mi bylo trapne, ze jsme nenahlasili, ze v aute strasne rachta predni osa. Nebo buh vi co. Autobus do Philadelphie, kde jsem si mel vyzvendout sek / deposit na äuto, nam jel az za dve hodiny. ***li jsme se po meste. Zasli do knihovny atd. Autobus nas hodil do Phi a pak klasicky na vlak na predmesti. V ADa uz na me cekal sek. Vsechno v pohode, i zpatky nas hodil manager. Pokecali jsme. Vypraveli jsme mu o ceste. Dobrej chlapek. Vysvetlil nam, o cem ty dobravy vlastne jsou a jak spolecnost slape. V cine jsme si dali super jidlo a vyrazili do New Yorku. Na autobusove nadrazi na 42 ulici, kde to vlastne vsechno zacinalo, jsme prijeli po sedme vecer. V hostelu jsem se poradne vysprchovali a trochu dali dohromady veci. Skoro 20 dni v aute. A dnes postel. Strasne smrdime. Smrdime jak kdyby jsme spali 3 tejdny v aute. Do bot sypu rozlomene mejdlo a doufam, ze ta ostuda nebude zas tak velika. Sli jsme se vecer jeste projit na jizni manhattan. Asi jsme dosli do gay ctvrti, protoze co jsme videli - to bylo priserny. Dva frejiri naprosto v pohode za ruku a nesli si kytku. Radeji jsme se vratili. V hostelu uz bylo par lidi. Potkali jsme dve cesky. Pak vecer prisla jedna holka. Buh vi odkud byla. Jen tak prisla a dala si veci vedle nasich posteli. Rekla, ze je to terible a ze tu refusing sleeping. Strasnej puch. Z nas. Delame co umime. Hadry cpeme pod postel . Dve cesky jsou zvany na zejtrejsi mejdan. Krourej vocima. Jsme s Robocopem uplne zdegenerovani, porad dokola hazeme nase hlasky z cestovani, nase pribehy a holky nestihaj. Jdem radeji chrapat.

27.9.2003
20. den
strasne moc naslapanych mil
Spalo se mi strasne. Teda spis nespalo nez spalo. Na postel jsem nebyl zvyklej a v noci neco kapalo na podlahu. Rano mi Neci rekl, ze voda a sel pro kbelik. Posnidali jsme a pak se vydali na jizni Manhattan. Prosli jsme se po 5 avenue ctvrti Soho, Esten Village, Chinatown a Little Italy. Pak nas Broadway zavedla k City Hall a ke Ground Zero. To je to nejlepsi letiste na svete. Velka jama po Worl Trade Centru. Obrovska dira do zeme. Obklopena a vsude asi miliarda americanu. Picha a truchleni dohromady. Nevedel jsem co si o tom mam myslet. Vsude pameti dokumentujici cerne den ameriky. Dosli jsme az k Wallstreetu. Byl zavrenej. Tedy burza byla zavrena. Ale banky jsme prosli, nafotili a natocili. Pak k Hudson River. Udelali jsme fotku pres Brooklynskym mostem. Pak jsme se stocili uplne na jih na Breeber Park. Tam se tvorila obrovska fronta turistu. Vsichni chteli na sochu svobody. Nezbyvalo nez si koupit listek a predbehnout obrovskou frontu. Dopomohl nam k tomu jeden jamajcan, ktery zrovna predvadel tem davum sve gumove telo. Nakonec se nasoukal cely do male krabicky. Socha svobody byla pekna. Hezci byl pohled z ostrovu na jizni Manhattan. Jeli jsme pak lodi jeste na vedlejsi ostruvek, ktery do 50 let slouzil jako stanoviste emigrantu smerujici do New Yorku. Zpatky jsme sli pres Broadway. Koupil jsem si super dziny. Neci schanel mikinu. Nakukovali jsme snad do vsech kramu. Za 3 hodiny me zacali silne bolet nohy. Upajdali jsme jeste asi 30 bloku. V medison Sguere Garden jsme koupili listky na Rangers. V officialnim obchode si Neci koupil cepici a ja tricko s logem Rangers. V hostelu jsme se vysprchovlai a vyrazili na Times Squere. Bomba. Koupili jsme cdcka, prosmejdili to tam a nazpatecni ceste koupili piti. Na verande hostelu jsem trochu pokecali s holkama, nemkama, ceskama, trochu popili a sli si lehnout. Holky cesky na nas porad cumej s votevrenou hubou a nechapou. Ty cely prazdniny makali a vodeli z Ameriky *. Mel jsem toho plne kecky. V noci jeste prisli dva zluti kluci. Totalne vyrizeni, usnuli obleceni.

28.9.2003
21. den
urputne mnozstvi naslapanych mil
Spalo se mi lepe. Rano me probudil jeden zlutoch, ktery se toho druheho snazil probudit. Asi 20 minut s nim cloumal a vykrikoval "Ši-ju, Ši-ju." Dodnes nevime, jestli to bylo jmeno, nebo jen "vstavej, vstavej". Smrad jsme uz z nas moc necejtili. Nasnidali jsme se v hostelu /marmelada a chleba/. Snedli jsme vsechen chleba co byl pripravenej. Siju prisel a hledal chleba. Poradil jsem mu, aby ho hledal na mrazaku. Tvrdej jako kamen. Siju mi dekoval a klanel se. Sli jsme na stredni Manhattan do Musea American Natural History. Vynikajici exponaty. Od stvoreni vesmiru, pres dinosaury az po evoluci cloveka. Metro strasny. Orientace priserna a vzduch snad jeste horsi. Nazpatek jsme sli pres Central Park. Ve Visitors centru byl net temer nepouzitelnej. Vecer byl zapas Rangers versus Boston. Medison Squere Garden je fanasticka a asi nejznamejsi a nejslavnejsi arena na svete. A zapas NHL?? Zatitek na cely zivot. Fantasticky. Byl to muj zivotni sen. Jako jediny jsme tomu poradne rozumeli a fandili jsme. Amici se na hokej prisli nazrat. Rangers vyhrali 4:1 ! Cestou do hostelu jsme vecer koupili piti. Venku na verande jsme kecali s Ceskama a popijeli. Pak nakoupili jeste jednou a kecali dal. Presunuli jsme se do baru. Byly piva a byl jubox. Po druhe rani uz jsme zustali s Necim sami. Teda Neci jeste sel doprovodit jednu cesku do hostelu, kdyby prej nahodou, ale mel z toho prd. Ja jsem kecal z barmanem. Z legrace jsem se s nim hadal, ve kterem meste je tym Giants. Tipoval jsem New York. Jsou v San Francisku. Domotali jsme se nadrany do hostelu. Ja v kuchyni ucil nejakeho ciziho tipka ceske nepublikovatelne vyrazy. Donutil jsem ho je zopakovat. Dokud se je nenaucil. Taje cestiny A pak jsem sel spat.

29.9.2003
22. den
uslapane mile uz nepocitame
Neci me vzbudil v pul desaty. Mel jsem jemnou kocovinu. Dopoledne jsme navstivili perfektni museum voskovych figuryn na Times Sguere. Nafotili jsme spoustu fotek. Nejvice se nam povedli s Woody Allenem, Merylin Monroe a s Armstrongem. Sli jsme pres Rockefeller centrum na mrakodrap Chrysler, ktery jsem si zahadne spletl s Empirem. Po pate avenue jsme smejdili a schaneli co se dalo. Prisli jsme az k nejvyssimu mrakodrapu New Yorku, EMpire State Building. Vyhjeli jsme do 82 patra. Pak jsme presedali do 108 patra. To uz jsme se uplne oddelili od davu turistu a nahoru sli na vlastni pest. Sli jsme po schodech jak to jen slo. Cestu nam zaterasili pozarni dvere. Jeden zrizenec nam otevrel. Najednou jsme se ocitli v obrovske fronte za pokladnama. Usetrili jsme kazdej 15$. Jeden tipek nas vyfotil u repliky mrakodrapu a pak se nam snazil najit na ruce vstupni razitko. "No nemam, nemam proste!" vysvetlil Neci a tipek mavnul rukou a pustil nas. Vyhled byl nadherny. Uzasny. Fotili a natocali jsme co se dalo. Cestou zpatky me zas boleli strasne usi. Tady bych pracovat nemohl. Navecer jsme se v hostelu vysprchovali a sli nakupovat darky pro rodice a pratele. Neci koupil co potreboval. Krome kalhot pro sebe. Ja jsem se rozmyslel o koupi notebooku. Nakonec jsem se nerozhoupal. Prisli jsme az pozde vecer. Zabalili si. Zitra letime domu.

30.9.2003
23. den
Celou noc dva lidi strasne chrapali. Bohuzel spali na miste, kde spaval Šiju. A tedy primo vedle nas. Takze heges. Pripravili jsme si bagly a vyrazili jeste letmo do ulic. Potkali jsme cesky z hostelu. Dal jsem jim email. Pak jsme se jeste kochali Manhattanem...Neci si konecne koupil Dickiese - kalhoty. Tim nase putovani prakticky skoncilo. Cpali jsme do baglu nove nakoupene veci a ja jsem Necimu rozbyl zip na baglu. Byli jsme namydleny. Koupili jsme pasku a celej velikej bagl oblepili. Vyjezd na 3 odpoledne se mirne zdrzel. I tak jsme na letiste dojeli s predstihem. Metrem. Modlili jsme se (hlavne Pavel), aby mu nenechali odparat bagl. Protoze jak by jsme to znova zabalili, to si nedokazu predstavit. Nic takoveho se ale nestalo. Jen jsem anglicky serval jednoho pracovnika letiste, kterej nas navigoval do obrovske odbavovaci fronty, kterou jsme museli obejit naprosto k nicemu. Do letadla jsme se dostali v pohode. Do posledni chvile jsem cekal, ze nas nekdo zatkne. Duvodu bylo docela dost. Jak jsme oba s Necim podotkli: "samo o sobe nic hrozneho, ale dohromady by to dalo par let" (neplacene prujezdy na placene dalnici, potulka, nezaplacene kempy a vstupy do narodnich parku, opilstvi) V letadle jsme se moc nevyspali. Alkoholu jsme se vyhnuli. Kdyz me steward v Benatkach zdravil pri prichodu do letadla: "dobry den" tak jsem malem spadl ze schudku dolu na drzku. Tohle mi uz nikdo 4 mesice nerekl.

to rozlisenie som nebral v uvahu

Ja chodim dlho pre wallpapery prave na seriouswheels kvoli tomu, ze tam nestrasia s logom (ale pred par mesiacmi, ked stahovali niektore z obehu, tie som stratil, lebo som si hovoril, ze si ich postahujem inokedy - teraz to uz radsej robim hned).
Dalsie bez loga su na: [odkaz] (ale bacha, je to divna stranka, mam podozrenie ze do compu to stiahne aj nejake ine veci - ale FBI ma zatial nekontaktovala ) Bez loga aj na: [odkaz]
S logom, ale kvalita na: [odkaz]

Ja sa nechcem vyhovarat, ale...vlastne nejaky dovod musim uviest, ze?! No tak pisem toho tolko do prace, teraz mam za sebou ten kalendar noviniek. To bolo cca. 23 stran vo Worde. Mne sa dlhe veci pisat nechce, a kratke neviem (asi grafomania?!). A ani ma nenapada tema pribehu. Ale posledne dni som rozmyslal, akym produktmi by som ja zachranoval Mitsu. A ako by som prerobil modelovy rad Mercedesu. Btw. ja som si tiez vsimol, ze pocet diskutujucich tu stupa iba v case prioritnych autosalonov, resp. ked Skoda (mozno aj VW a Audi a Ferrari) nieco predstavi.

Mercedes by sa mal radšej poriadne venovať osvedčeným modelom,ktoré svojho času patrili ku špičke,ale teraz to s nimi ide dole vodou (mám na mysli E-klasse).Namiesto toho pláta rôzne medzery na trhu.Kedy už skončí doba,keď,až na malé výnimky,všetci vyrábajú všetko?

tak tohle se fakt může líbit jen blbejm Big-macům

Jo taky me to napadlo, jako rodinne to bude i pro USA drahe tak nevim.

myslim ze sis odpovedel ,,,bo treba i Beckham

o kvalitach tohodle vysokokapacitniho sedmimistnyho pohrebaku nepochybuj.jinak k nam na fakultu jezdi i pohrebni sluzba s nissanem pick-up takze me uz nic neprekvapi...

Lones podle mě už něco píše. Ciello má narejpáno a dává to dohromady. Ten mi v tom zas dá čočku.

Jo, JO, jsem zvědavej na Matese, to je pěknej šibálek Marko, ten se bude vymlouvat na ten stoletej kalendář A já, já něco hezkého napíšu už teď - pát příšernejch kočáru už jsem viděl. Nečekal jsem, že mi ho předhodí výrobce pár kilometrů od mejch hranic. Na rakve je podle mně ovšem nejlepší dvanácettrojka v černý barvě. A pobere jich ještě víc než tenhle krasevec, co ho radši vystavili poprvé až za oceánem.

Super, registroval jsem. Já teď nepsal, byl jsem mimo (pro Ciella - mimo kancelář ) A co se týče Proseku, no musíme nechat hóóódně dlouhu doznít tvou story. Nerad bych byl konfontován s touhle tvou klasou.

tak tohle mi neprisijete.... ty kravy tam nekdo zakerne podstrcil.aspon vidim jak snadno se da clovek zdiskreditovat

řekl bych, že když tady je teď takovej klid v té diskusi, tak asi všichni píšou něco pěkného, že ? GTI Prosek, Lones, Marko, že by přihodil něco i mates nebo ciello ?

Európska verzia príde v januári a bude v dvoch verziách dĺžky

trefils, parťáku

MB ma vseobecne krasny dizajn, ale CLS a toto R-ko je vazny ulet zlym smerom...snad to napravi najblizsi facelift, podobne ako u sedmickoveho bavoraka

co AMG, ale co teprve ar si to doparady po AMG vezme Brabus

a co ty špagety z Milána se 159 g sýra ? a 007 minut ?

Myslíš Remarque, Erich Maria? Podle mně to bude na R, to jo, ale nakonci místo E bude jiný písmeno - tipuji - O. Nebo, že by se Maria jmenoval Remarquo. Ne, tohle bude RADIO

Sjel jsem to teď podrobně ještě jednou. Heleď ty týpku, má to klasu. Škráblá deska, výběrčí, co má divný počty a to uzemnění nohou je přesně, jak má bejt v takovýhle proze. Tisíc vět a tisíc jinotajů, tak k tomuhle ti gratuluju.

Jistě, že se mi to líbilo. Je poznat, když člověk chce textem plivnout anebo potěšit. Tak já tipuji, žes chtěl potěšit. A já potěšen jsem.

Co bude Medak robit ked minie vsetky pismena v abecede? Bude vymyslat aj kombinacie ako A + SL a ked sa k tomu prida AMG tak si kupim Mercedes Benz A SL AMG ? A v nizsej strednej triede budem mat 1100 Nm a poletim 300. Len dufam ze to potom zvladne losi test.

Ja mam tiez tip. Je to dobreee. Ze by niekto na R?

Cielovy zakaznik by som bol mozno aj ja. Pre mna je to alternativa k MPV a vlastne aj k SUV. A ta koncepcia sa mi paci! Na rozdiel od vcelijakych pseudo-crossoverov, toto je crosover ako ma byt.

Zadek je moc americkej, to se teda designeri moc nevytahli

a jinak se ti to nelíbilo ?!?

Pěkně dlouhé, jak na to koukám, autor umí celou abecedu. Mám tip na autora. Zejména podle předposlední věty. A ta věta poslední,tak ta je kouzelná

ta krávy tam jsou jen tak, tys použil Ty někde a tak jsou s Tebou a caddy spojeny

No tak GTI to určitě nebyl ("co mu manželka k narozeninám koupila nějakýho tuněnýho Golfa, s ním není moc zábava a vůbec") Já taky ne, to bych o tom něco musel vědět No a ty krávy na konci....buď Zigi nebo Fechta? Spíš Zigi.

O nicem, s timto bez tak na chat, ne tady na auto

Jo tak seriouswheels znám, skvělá stránka. Jinak spousta wallpaperů (jen Cadillacy) jsou na www.caddyedge.com Ani tím rozlišením si ale nejsem jistej. Mně totiž stačí 1024x768

no já jsem koukal na ty fotky a na některejch je us provedení a na některých evropské, ale nezdá se mi že by se lišili nějak ....
jinak mě se tohle líbí ... je vidět že mercedes expanduje a to jsem rád. vnutil jsem se ještě do konceptu v ženevě a bylo to to bombový ... všude hafo místa, pohodlí ... nechal bych se zvyklat

napis aj druhy diel, please ...
zabava na vecer. super ...

No to je ráno, venku hnus, v zrcadle taky, to nemluvím o pelechu, ten smradlavej Baron si zase vlezl v noci ke mně, no jo, pes - nejlepší přítel člověka. Snídat snad raději ani nebudu, ještě mi po těch včerejších aperitivech není nějak tak jako stabilizovaně. Pamatuji si to jen tak matně, že jsme šli s kolegou na oběd, to je zaznamenané, že si dáváme před těma těstovinama s lososovou omáčkou aperitiv taky, druhej, třetí, čtvrtej, pak už mi to bylo úplně jedno, že kolega pořád do nekonečna mlel něco o kultu. Vod tý doby, co mu manželka k narozeninám koupila nějakýho tuněnýho Golfa, s ním není moc zábava a vůbec, dříve si dával každej den milánské špagety se 159 gramy sýra. Je to divnej patron. Ale zpátky k tomu obědu, jídlo stále nebylo na stole a tak jsme ty apíky otáčeli co to šlo. Pod parou jsme byli dost, jen co je pravda, ale vedle u stolu to taky jelo. Seděl tam mezi nima jeden s vysokým čelem, ten když zachytil, že se u našeho stolu mluví o autech, vlastně mluvil jen parťák, tak si hned přisedl a začal ho poslouchat. Po docela dlouhý chvíli se zvedl a už taky docela nesrozumitelně zamumlal cosi ve smyslu, že jestli chce vidět kult, tak ať přestane mlít nesmysly, zvedne zadek a to svoje panděro a jde ven, že tady zrovna jeden venku má. Já s nima nešel, čekal jsem, že každou chvíli přistanou ty těstoviny. Čuměl jsem jen přes sklo ven a voni zase čuměli na nějakýho teréňáka, docela pěknej, zelenej, takovou kolmou záď to mělo. Jo ale pak jsme čuměli všichni tři, před tou italskou restaurací zakvílely brzdy toho auta, jak má vepředu 4 kulatý světla a nějaký zvíře na kapotě, no nevzpomenu si na značku, ale to ještě nebylo vono. Čuměli jsme na toho frajera co vylez z toho fára, frak, ascot do vestičky, cibule v kapsičce, tak to jsme nežrali, to nám hlava nebrala (no potom rozjezdu se nebylo co divit). Nikde v restauraci místo, jen u našeho stolu, šel k nám, ani jsme nedutali. Zdvořile se zeptal a po naší odpovědi přisedl. Chvilku bylo ticho, ale pak to parťák nevydržel a začal zase tu svoji, jak škráblá deska. Ten novej se začal usmívat, ze začátku decentně, ale pak už se moc nehlídal a řezal se docela festově. Řekl jsem mu, že jestli to chce vydržet, musí nás následovat s apíky. Nevydržel a přidal se. A pak už začínají jen střípky, jídlo jsme dojedli, ale k odchodu jsme se neměli. Kolegu už začla bolet pusa a tak jsme se ke slovu, teda spíše drmolení, dostali i my. Oba byli správní, ze střípků si vybavuji, že téma aut bylo nejvíce drmoleno. Jenže jak se odpoledne přehouplo ve večer a hladina kulminovala, museli jsme seanci ukončit. Bylo nám jasné, obzvlaště poté, co nám čišník Ondra Láník sebral klíčky, že budeme muset využít služeb auta s výběrčím co má divný počty. Jenže ten v tom fraku, řekl, že když taxíkem, tak žádným Ventem, ale s grácií, že to platí. Sborově jsme mu to odsouhlasili. Zavolal někam a za 7 minut tam stálo to žihadlo, jak s ním jezdil ten agent v tom filmu. Nejdříve vodvez toho s tím čelem, pak kolegu, mě a pak asi i jeho. Cesta s tím slovenským klučinou ubíhala hodně rychle, málem kulminoval i můj žaludek, něco i mluvil a vybavuji si jen, že byl z Bratislavy, víc mozek nepobral, veškerá ještě volná kapacita měla dost práce s koordinací pohybů těla. V posteli bylo už přeci jen o něco lépe, hlavně jsem musel dát jednu nohu na zem, abych své tělo v točícím se vesmíru trochu uzemnil. No na to, že jsme s kolegou dopoledne v našem bazaru prodali jen toho méďu erko tomu týpkovi s cadillacem (chtěl něco na převoz krav do nemocnice, asi zřejmě nějaký fajnový plemeno), tak jsme se docela pěkně kousli. No a dnešní den je tak akorát na vytržení z kalendáře ...

[odkaz] - az 1920x1440, pravidelne & pohotove aktualizovano, orientovano hlavne na US produkci & trh [_] [odkaz] - 1600x1200, aktualizovano obcas [_] [odkaz] - 1600x1200, aktualizovano vzacne [_] [odkaz] - az 1600x1200, aktualizovano pomerne casto/pravidelne, wallpapery bohuzel s logem [___] zkuste doplnit, pokud vite o dalsich sitech s wallpapers 1600x1200 a vyse

to auto je vytvoreno ciste na US trh kde si mercedes slibuje 60% podil v teto kategorii. Evropska verze rijde az o rok pozdeji a bude zkracena! tu je cely clanek v nemcine + hodne fotek [odkaz]

a kdyz uz jsem v tom, tak posledni dva prispevky na [odkaz] jsou taky docela mazlicci: 2006 Ford Tungsten GT Limited Edition & 2005 Ford Shelby Cobra GT500 Show Car (ale ten blinkr mi tam porad trochu vadi :o)

videls uz fotky XJ Super V8? myslim, ze mam na par tejdnu novej wallpaper :o)

Ja rozhodne nejsem fanda MB, ale tohle mi prijde jako docela povedeny crossover. Klidne si v tom dokazu predstavit i manazera, i kdyz asi 7 mist je v tomhle pripade asi prece jen zbytecne moc ... ale mne se to libi.

Ještě dvacetihodněpalcová chromovaná megakola a máme tu další auto pro americké rapery... . Ne vážně, sice to nechápu, ale ten interier má na poměry mercedesu docela švih.

tohle auto bude vypadat cool až si to veme do parády AMG

Kdo se tim bude dopravovat? Kdo je cilovy zakaznik? Sedmiclenne rodiny? Kompletni managerska oddeleni?

Musím se přidat k názoru, že na první pohled působí tohle auto jako pohřebák, takže Zevnitř sice pěkný, ale to už celkově špatný dojem nezachrání. Snad bude hezčí v reálu...

Aj mne sa celkom paci Je to riadny tank a podla mna je dizajn OK. Na zivo bude posobit urcite majestatne a je to kazdopadne nieco nove na trhu. Uz sa na neho tesim ako si ho aspon omrknem zblizka

Nie som bohvieaký fanda mercedesov, ale tento sa mi celkom páči.Z boku mi dosť pripomína Mitsubishi Grandis a to je celkom podarené auto (myslím designovo).Ale aspoň k tomu benzínovému šesťvalcu mohli dať 6 st. manuálnu prevodovku.

pohrebak-prvni co me napadlo...

Hurrá ! Další model z aut pro důchodce, ne a teď vážně vám se to někomu líbí ? Ten předek bych ještě spolknul, ale ten zadek ne jenom že je hnusnej, ale i skoro stejnej se Sangjongem Rodius ! ! !

Hroznej pohřebák. Zepředu docela hezký, trochu nezvyklý. Ale ze zadu pěknej humus