Diskuse: Maybach Coupé 57S: Xenatec postaví 100 kusů

tak to je sila, oz od pohledu nejkrasnejsi kupe na celem svete i vesmiru! Bomba! Vsadim se, ze u stokusove serie nezustane

Čas od času s člověkem trhne první vizuální upoutávka, na kterou mu padne nad ránem ještě vospalý voko. No, a čas od času se člověku stane, že si šokem vylije kafe do klína a na pět vteřin se mu zastaví tep.

Nahoře je ten zastavovač tepu. Absolutní auto, absolutní Maybach. Elegance, jakou jsi naposledy spatřil ve filmu Čínská čtvrť.

No... nemůžu jinak, tohle žádá repete:

Jó, starej Sikorsky, to byl parťák. Na dva hlty udělal láhev vodky. Na ex a na polskou krev. Tohle se nám často hodilo, když jsme pak spolu za čas po nocích v Chicagu učili černý krupiéry správně míchat salát. A kdo nemíchal, tomu starej Sikorsky prstenem na pravým prostředníčku, prstenem s diamantem velkým jak pecka od broskve, vytetoval bez rozpaků na čelo úmrtní list.

Našel jsem ho jedno ráno v postranní uličce zadního traktu baru s dokonalým názvem – Maybach. Byl po ohryzek napěchovanej olovem. V ruce, v tý ruce s diamantem velkým jako Ritz, držel starou popraskanou fotografii. Byla na ní mladá žena s mandlovejma očima a přiléhavejma šatama, co v náručí držela malýho kluka. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to vlastně byl, ale ten snímek v jeho studený dlani mi o Sikorskym vypověděl víc, než těch deset tvrdejch let po jeho boku.

Starej Sikorsky taky často říkal – hochu, nemusíš mít hodně, ale vždycky musíš mít nejvíc… No, nesl jsem si tohle sebou celej život. Teď stojím na molu a pozoruju Queen Elisabeth 2. Vrtulník se jménem, co mi vhání slzu do očí, právě zvedá z paluby skleněnej kvádr. Je plnej dokonalý evropský klasy. Maybach… tohle vidět Sikorsky, srazí paty. Jo, Evropa, kde je jí konec.

Až si zejtra obuju jednoho Maybacha, na zpětný zrcátko mu pověsím Sikorskyho prsten. To proto, abych na sebe nebyl nikdy moc pyšnej.

Zajímavé příspěvky. Tak to rozseknu:) Lepší než klasickej Maybach, ale na Astona Rapide stejně tyhle barevný tlusťoši nemaj. Rozhodně by ale měli postavit víc 57S než klasickýho Maybachu, to rozhodopádně:) A přestaňte chlastat kafe a začněte makat!:) Já se jdu projet. V Trabantu:)

za mně teda :no: . Sakra komu se líbí tyhle přerostlý obludy co mají suplovat sportovní auta. Můžete se o tom hádat můžete se mnou nesouhlasit ale to je vše co s tím můžete dělat. Nechápu jak může stát katedrála z Kolína nad Rýnem na čtyrech kolech a mít jen dvoje dveře.Tak sorry už jsem přečetl i poslední větu odkud se má brát klientela této zhovadilosti a už mi to dává smysl.

Těžko osudit podle náčrtů. Na papíře auto často vypadá úplně jinak než ve skutečnosti. Každopádně "obyčejný" Maybach se mi nelíbí. Ale tato boční linka kupé je zajímavá, hladká a plynulá. Jen si to nedovedu představit s délkou 5,5 metru.
Interiér snad získá oproti 57S nějaké vylepšení. Hlavně nový volant, ten by to asi fakt chtělo.
Souhrnem asi toto. Kdybych měl neomezeně peněz koupím si asi jiné kupé. Aston Martin DBS nebo Bentley Brookland. Ale radši DBS. :-)

Pro toho, kdo se chce "jen" vozit a nechce přijet zadýchaný jak vystrašená fretka je to ideální auto. Boční linky dokonalé. Uvidíme, jak bude fungovat poměrně strmá příď limuzíny.

z Maybacha sa stava Fenix! :yes:

Tohle si poslechněte. Byly doby, kdy bytelný základy sídel tohodle proklatýho města s iniciálama NYC byly z větší části tvořený korkovýma špuntama, co jsme je vynášeli v kapsách zimníků zadníma vchodama ze všech barů, co jich na bródveji jen bylo. Jo, chlast, * a muzika. Tomuhle se prostě v tomhle městě nevyhnete. Pamatuju se, jednou jsme se Sikorskym domlouvali jednomu číšníkovi v podniku na rohu pětapadesátý, jak má správně křtít medicínu. Bylo to marný, byl tvrdej jak láhev toho patoku, co si na něm Sikorsky budoval dokonalou životní lajnu. Teda, zas tak tvrdej nebyl, protože ta láhev to přežila, jeho hlava ne. Myslím hlavu toho číšníka, to je snad jasný. Kebule se mu po tý pecce nad čelem rozevřela jak vějíř ze šantánu. Sikorsky si pak umyl pazouru vod krve proudem režný z láhve a jelo se dál. Jo, někde jsem slyšel, že svět je prej krásnej. Mám na tohle svůj vlastní pohled.

Takhle šly dlouhý roky, někdo kleknul v devětadvacátým a zhoup se na vlastních kšandách, aby si zachoval dekorum. Pak přešla druhá válka. No, Sikorsky nás protáh těma těžkejma rokama až do padesátejch let. Sikorsky prostě uměl. A Billie uměla taky.

Jo, asi sem vám zatím nenapsal nic o Billie. Tak, to sme někdy kolem devětačtyřicátýho stáli se Sikorskym u baru v klubu Alhambra. Lokál prokouřenej na sto let dopředu, čajíček tek´proudem a hérák byl volňáskem do týhle společnosti. Tenkrát si píchal každej kdo za něco stál. Na pódiu se setmělo a bodovka najela na nějakou kočku. Já cejtil už jen podle toho, jak se uměla postavit, že s náma parádně začvičí. Jo, samosebou, měla dlouhý rukávy, ale ten trip z ní táh´na sto yardů tak jako tak. Kapela za to vzala a celej lokál ztuhnul. Bubeník s rytmákem cvičil, jako když ti holka vod vedle zajede na sešeřený chodbě tvýho rodnýho domu znenadání do poklopce, tak silný to bylo. Basák byl snad udělanej navostro jen do svý basy. Jak ten s ní cvičil, to byl rajc. Pianista to tlouk přes ruku, fantastický synkopy a pak se Billie trochu rokročila a spustila song songů… Jo STRANGE FRIUT… nevím tak úplně přesně, co to udělalo se Sikorskym, já se ale po pár taktech udělal. Jo, můžete mi věřit. Ta holka se brodila mlhou cigár, bahnem neřesti, peklem, a zpívala jak anděl. Jak sto andělů najednou. Celej lokál ani nedutal. Pak to Billie dozpívala a kapela to rozjela na plný grády. Fantastickej fíling. Billie jim do taktu dupala nohou a maník se ságem, sjetej jak zákon ulice káže, tak ten maník se žvárem v levým koutku vysek takový tenorový sólo, že snad z tý jízdy popraskaly i žárovky na stropě. Jo, tohle byl ajfr na druhou. Saxofonista prohnutej v kolenou, temeno skoro vopřený vo klavír a se ságem nasměrovaným do nebe sekal jeden tón za druhým. I Sikorsky dupal pravým kopytem do podlahy. A já, já jel, to si pište, já dokázal vobletět celej svět během pár taktů týhle božský kapely.

Pak to Billie zklidnila a spustila AS TIME GOES BY. Jasně… Casablanca v přímým přenosu. Šel jsem do kolen a hledal, jestli tu někde kolem neuvidím Bogarta v baloňáku s vyhrnutým límcem. Billie vyzpívala celej můj život, připadal jsem si jako svlečenej z hadrů, jako vysvlečenej z kůže. A garantuju vám, nebyl jsem v tom sám. Jak je tam uprostřed ta jemná mezihra, tak přesně v tý chvíli jsem do sebe vobrátil tuplovanýho panáka režný na ex. Zavřel sem voči a plul s Billie. Jo, tomudle já říkám nebeskej let. Billie nás měla všechny v hrsti. Vedle mně stál nějakej skrček. Stál a brečel jak malej kluk, mrkli sme na sebe a voba sme věděli, že víme. Bože, jak my tehdy věděli…

Pak byla přestávka a my kalili ostošest, zahulenej lokál, poslédní tóny Billie se ještě třásly nad podiem, ságo opřený o převrácenou židli, jehly cinkaly vo podlahu, bělma vočí a neskutečnej hukot. Naštěstí brzo na podium dovrávoral pianista a zahájil seanci číslo dvě. Billie přišla v šatech s ramínkama bez rukávů a my měli všechno jak na taliři. Jo, to byla ženská se vším všudy, mrkali byste. V obou loketních jamkách temněly pod nánosem pudru modřiny velký jak koláče. Billie spustila ten cajdák, co se po něm před válkou pověsilo tolik nešťastnejch srdcí, že ho museli zakázat. Menoval se, menuje se, a navždy se menovat bude GLOOMY SUNDAY. No řeknu vám, nemít v sobě dvojitou dávku héráku a půl litru whisky, hodil bych si v půli týhle skladby mašli taky. Billie nám vyzpívala celej svůj bol života. Jo, svý znásilnění v mládí, otčíma, prostě celej ten zpropadenej a zavšivenej svět, vysmejčila s náma každej kout a protáhla nás každým plivancem. Pamatujte si, nikdy nikdo už nemůže na světě vyzpívat větší trágy než Billie. To sem poznal a to taky sem ochotnej podepsat. Třeba krví.

No, tak sme kalili s Billie až… až do příchodu šťáry. Jak vyhazovač zmerčil pendreky, dal dolů směrem k baru smluvený znamení, odtamtud barman dvakrát bliknul světlem nad barem a Billie se ztratila z podia. Jo, dotáh´to za ní ten maník se ságem.

Asi se ptáte, proč se Billie dekovala. No, já to taky tenkrát nevěděl, Sikorsky mi to řek´. Billie měla totiž zakázaný newyorský kluby. Proč, to už si domyslete sami.

Billie zemřela v devětapadesátým. Bylo jí čtyřicet čtyři… S ní odešel jedinečnej svět, svět pravdy, bolesti a žalu, svět zoufalství v hlase, ale i svět nekonečný konejšivý něhy. Jo, Billie uměla napumpovat vaše tepny k prasknutí a věděla i kde máte svý bolavý místa. Billie byla bůh.

Tak aspoň desky po ní zbyly. Až vám jednou bude hodně dobře, dejte si na gramec třeba desku BODY AND SOUL. Snad to přežijete. Sikorsky si tuhle desku servíroval zásadně s kopytama na stole, doutníkem v pravý a s láhví režný v levý. Střídal to po taktech. Věděl proč. Jestli máte pořádnou káru, něco festovního, v čem vrže kůže když se muchlujejte se svou milou, zkuste to v ní někde za měsíční noci s Billie… ale opatrně, opatrně. Jo, a na ten flák GLOOMY SUNDAY (je z devětatřicátýho a najdete ho třeba na desce BLUE BILLIE), na ten fakt bacha, nerad bych vás měl na svědomí…