Diskuse: Porsche si připomíná půlstoletí modelu 911

Nebo to bude tím , že názor na nejoblíbenější auto se buduje v době když jsme byli malí kluci .
Takže , nejoblíbenější modely Porsche
1) Porsche 911 Carrera RS 2.7 Coupe žlutá
2)Porsche 911 Turbo 3.0 Coupe zelená
3)Porsche 928 GTS černá

I. Zlatý Parker
Tohle byl červenec. Ten dlouhý lenivý měsíc v němž zemdlený mlžný opar nad horami, tam v dálce za městem, nemizívá ani po chladných nocích. Měsíc v němž tetelící se dopolední vzduch na hlavní třídě umocňují výfuky zvolna plujících kabrioletů. Měsíc v němž nad ospalými rány ožívají dávno zasuté křivdy srdcí, a v němž nejeden třeštící spánek nachází klid v nekonečném náručí dobře zacílené ocelové včelky.
Ani mráček. Jenom naděje na letní bouřku, perspektivní asi jako střelba z kulovnice na masařku, co se od rána neúnavně plácala v horním rohu okna mé kanceláře, bohužel na té špatné straně.
Seděl jsem to dusné dopoledne za svým psacím stolem a porovnával na něm zrovna symetrii š***k svých pérek, když se rozletěly dveře a dovnitř velmi energicky vrazil klient. Podle vzorku na kapesníčku v kapse jeho šmolkově modrého obleku jsem ho ocejchoval na pracháče z povolání a okamžitě spustil v hlavě taxametr na optimální obrátky. Tohle umím, ocenit klienta, škoda jen, že takových mecenášů do mé špeluňky ve třetím patře na rohu pětapadesáté vplouvá na moje představy o zahálčivém životě pomálu.
Shodil jsem pérka a to co v nich nosím se stolu, vyrovnal posledních sedm výtisků městského zpravodaje do úhledného komínu na pravý roh a pozvedl zrak dvacet čísel nad uzel na jeho kravatě. Oči měl o odstín světlejší než oblek, avšak přesto dost tmavé, aby v nich úspěšně skryl vše, co za nimi prožíval. Uvelebil se do křesla pro návštěvy a spustil.
"Recard?"
"Jo, pro znalce Dave," pomohl jsem mu.
"Vím, trochu jsem si vás oťukal, Recarde."
"Doufám, že jste nemusel lovit v moc studenejch vodách."
Máchnul pravačkou jako by odháněl dotěrnou šlapku a pokračoval: "Vyštosuju vám na druhej roh stolu stejnej komín, nebude z městských zpravodajů, ale ze stovek. Zelené touhy. Znáte, ne?"
"Znám, taky mívám občas barevný sny. A co za to?"
"Koupím si vás na týden. Většinou se při tom budete nudit, ale možná zažijete i pár chvil, které budou nepochybně důležité. Pro mne. Vám přitom asi půjde o kejhák."
Stočil jsem zrak na městské zpravodaje a představoval si sumu, na kterou šacuje mou obnošenou licenci na život. Předešel mě.
"Deset tisíc. Pět hned a pět, pokud bude komu."
"Plus výdaje", zagradoval jsem.
"Jo, padesát na den."
Možná jsem byl to dopoledne kapku víc citlivější, ale zazdálo se mi, jako by se trochu ušklíbl. Ostatně tenhle by se za padesátku asi ani pořádně nenasnídal. Já sice snídat nemusím, ale žít mě ještě v téhle pakárně neodnaučil ani berňák. Tak jsem se pohledem strefil do těch jeho modrých tůní a lehce kývnul. Doufal jsem jen, že závěť nebude potřeba. Dnes bych to zpětně vyhodnotil tak, že možná skoro jo.
"Devět set jedenáct, temně modrá, ročník sedmdesát šest."
Tohle mě ovšem lehce rozhodilo. "Předpokládal bych, že jste spíš na dobře zajetý blondýny," pokusil jsem se zavtipkovat.
"Vím přesně, co mě rajcuje, Recarde, ale teď není čas na srandičky, mám problém. Ztratilo se mi auto."
Pozdvihl jsem obočí nad levým okem a jen s lehce hranou ironií se pokusil rychle vyřešit tohle dopoledne: "Zkuste McNeala, dole po River Street, na plotě má reklamu - Auta snů. Ovšem, můžete si bejt jistej, že sny se tam rozhodně neplní, možná tak jemu."
"Hmm. Myslíte si, Recarde, že bych tu s vámi ztrácel čas, kdyby mi někdo otočil autíčko na setrvačník? Tak si tu nehrajte na ostrýho hocha a nakopněte v sobě ty poslední zbytky chlapa, co ve vás ještě dožívaj. To auto nutně potřebuju. Nechci kolem toho žádnou publicitu. Hezky v tichosti a hlavně rychle."
Už jsem ve své praxi soukromého očka našel pěknou řádku zoufalých paniček, co zahly kramle s vlastním zahradníkem a zapomněly si předtím dostatečně vyfutrovat svá konta. Našel jsem i dost ztřeštěných potomků ze spořádaných rodin, plujících na vlnách nekonečného rauše, ovšem hledat ztracené auto, to člověka opravdu povznese z dopoledního splínu.
Stočil jsem ještě jednou oči na městské zpravodaje a zašátral v paměti, kdy platím další nájemné. Pak jsem k sobě zvolna přisunul balíček, co mezitím položil na stůl. Navrchu ležela vizitka. Bylo na ní vše, co jsem potřeboval vědět. Jméno a telefon - Jack Smith, každé písmeno poctivě vyvedené v tlačeném, zlatém písmu. Pod tím bylo vytištěno, taktéž ve zlatě, devět čísel, a sázku, jestli zároveň vyjadřují stav jeho účtu v První investiční, bych určitě vyhrál. Možná bych se sek´ jen o pár desítek miliónů.
Na zadní stranu vizitky napsal poznávací značku. Zlatým Parkerem. Tohle miluju - zlaté pero, zlatá vizitka a zlatý honorář.
"Tak, čekám jen dobré zprávy, Recarde. A předem děkuju..." Polkl tu poslední část věty tak nějak do ztracena, až mě to zarazilo. Podal jsem mu ruku a slíbil, že se ozvu. Na dokonale vyžehleném obleku i tváři se mu nepohnul ani chlup.
Dveře kanceláře se zavřely. Masařka na okně našla konečně místo úniku, já si povolil kravatu a zaparkoval pérka znovu na stole. Rozhlížel jsem se zvolna kolem sebe a hledal temně modrou devětsetjedenáctku. Nebyla tady. Nebyla ostatně ani nikde jinde, kde bych jí chtěl býval najít.

II. Paul
Bylo za tři minuty půl dvanácté, sešel jsem dolů a nastartoval svou fordku. Není a bohužel to nikdy ani nebyl cabriolet, a tak jsem měl cestu dokonale vystlanou poledním dusnem. Jen vymražené holeně mi dodávaly naději, že i zaseklá klimatizace není v těchto vedrech tak úplně od věci.
Dojel jsem za město a zaparkoval vpravo od silnice, na dohled od podniku s inspirativním názvem "Paradise". Místo posledního spočinutí všech cesťáků, švorcáků a prošvihnutejch snů. Nebyl jsem tu poprvé, takže mě nesoulad názvu s realitou uvnitř nijak neznepokojil. Jel jsem sem proto, že tady sice nerozdávají k jídelním lístkům poslední burzovní statistiky, ale jestli se tu něco dobře peče, jsou to obchody o nichž se ve výročních zprávách nedočtete.
Standardně sešlápnuté koberce, standardní vyčpělé šero a standardní lačné oči. Dva štamgasti nepozdravili mě, jednu štětku, která dělala, že mě nezná, jsem nepozdravil já, a Paul, ten se na mě usmál jako sluníčko. To uklidní, úsměv barmana. Opřel jsem se o pult a požádal o panáka režné.
Paul, chlapík, který tu roky dokázal odolávat svodům světa a poměrně úspěšně předstírat, že ho to tady ještě baví, velmi elegantním grifem zpola naplnil mou sklenku a postavil ji na startovní čáru.
"Jak jdou kšefty, Recarde?" zeptal se se zájmem, který mi nebyl nepříjemný.
"Kšefty jdou výborně, nevím kam dřív skočit, jestli rovnou do cvokhausu, nebo ke svatejm Kateřínkám."
"Ach, kdo z nás dnes může jásat?"
"Jistě… Nevíte Paule, že by někdo udával do šedého prodeje temně modrou devětsetjedenáctku? Porsche."
"Auto?", podivil se Paul, pohlédl na mě a přestal na okamžik leštit sklenici.
"Jo, auto, ostatně už jsem hledal studenější čumáky."
"No, u nás… teď zrovna nevím o ničem, jedině tak temně modrou naději na zítřejší ráno."
"Hmm, děkuju, Paule", usmál jsem se do zrcadla naproti a ponořil se do režné. Na druhého panáka jsem měl dost času, ale málo chuti, a tak jsem kývnul Paulovi a rozjel se na návštěvu k "Autům snů".
Cestou jsem přemítal, co asi tak může dokonalou homoli dolarů vést k tomu, že namísto pojišťovně či policii, zadá hledání auta soukromému očku. Nevymyslel jsem nic kloudného přes tři semafory, tak jsem zvolna přejel ještě dva bulváry, zahnul doleva a pak hned doprava. Auto jsem odstavil do stínu ve vedlejší příčné ulici.
Vedro, polední siesta pozvolna vrcholila a vzduch byl vyprahlej jak uzel na mé kravatě.
III. 7 x 15
Přešel jsem ulici a cestou podél omšelého dřevěného plotu McNealova království, který si velmi matně rozpomínal na své žluté včerejšky, jsem soutěžil se svým ostrým stínem, kdo z nás první vejde dovnitř. Vzal jsem za kliku jako druhý. Lehké zavrzání pantů byl jediný tón bez falše, který tu za následující dvě minuty zazněl.
"Á, malé očko s velkou touhou. Vítám vás tady, Recarde, dlouho jsme se neviděli."
"Jestli se vám po mě stýská, můžeme spolu vyrazit příští léto na dovolenou McNeale, ale před tím bych potřeboval informaci. Devětsetjedenáctka. Porsche. Temně modrá. Říká vám to něco?" vypálil jsem rovnou od boku.
McNeal, potomek irských přistěhovalců s ostře řezanou tváří, rámovanou ryšavou aureolou vlasů, vzdáleně připomínající hořící obruč, a malýma odstátýma ušima, které mu pasovaly asi jako ponorce vesla, byl přes to všechno zkušený hráč na polích marných nadějí a zákeřných ran do zad, na něhož nenarazit, pokud se čas od času brouzdáte bahnem prohraných životů, nebylo v tomhle městě možné.
McNeal nebyl ovšem jednoduchý ořech k rozlousknutí. Na číslovku devět set jedenáct bohužel nijak zřetelně neaportoval. Naslinil prst a sjel na pultě zvolna levou stranu nějakého seznamu vypsaného do bloku o němž jsem se domníval, že je to soupis vykoupených aut za poslední dvě století. Dojemná scéna.
"Hmm, tady nic," zavrčel soucitně, asi jako když dobrmanovi utrhnete od huby kus flákoty.
"Zkuste ještě tu druhou stranu McNeale," vsadil jsem na jednu kartu.
Poslední na co si pamatuji byl jeho ukazováček, plující někde uprostřed pravého listu a zvuk zlehka dovřených dveří za mými zády. Další hejl, pomyslel jsem si. V tom okamžiku mi však v hlavě explodovala nášlapná mina.
Probral jsem se v půl páté. Někdo mě i s kravatou přehodil přes zadní plot McNealova pozemku a podle toho, jak jsem chrčel, použil kravatu jako pomocné lano. Hodili mě na haldu písku. Měl jsem pěkný výhled na řeku pod sebou, se zažloutlým plotem v zádech.
Nahmatal jsem si pravačkou temeno a ucítil zaschlou krev. Ostrá bolest mnou projela až do ponožek. Opřel jsem se zády o plot, ruce si položil na pokrčená kolena a sledoval remorkéry na řece. Po chvíli jsem zkusil vypočítat kolik je patnáctkrát sedm. Podařilo se mi to napotřetí, ale na výsledek bych nevsadil ani včerejší noviny.
Asi po dalších dvaceti minutách jsem to byl tak na sedmdesát procent zase já, tak jsem se sebral a vyrazil na výlet kolem plotu. Fordky se nikdo ani nedotkl. Posadil jsem se za volant, lehce si ve zpětném zrcátku upravil fazónu, natáhl se k odkládací skříňce a překontroloval, jestli mám pětačtyřicítku v plné síle. Jo, byly tam. Jeden každý z nich o velikosti malíčku slušně živeného tlouštíka by dokázal na fleku zastavit parní lokomotivu.
McNeal stál ve stejné pozici jako před třemi hodinami.
"Vy, Recarde?" podivil se s nehranou upřímností.
"Ne, jenom moje pětačtyřicítka."
První kulka vyrvala ze zdi napravo od jeho levého ramene něco ke dvěma kilům omítky. Než se stačil vzpamatovat, přiskočil jsem k němu a dostal ho levým hákem tam, kam patřil. Sesunul se mi k nohám, ani nehlesnul.
Vykopl jsem dveře do zadního traktu akorát včas. Na dvoře stál tahač s návěsem a pod nájezdovou rampou se na mě vytřeštěně křenila devětsetjedenáctka. Měla krásné oči a byla celá vyvedená v temně modré, přesně jako moje temeno.
Druhá rána vyřešila tenhle doják definitivně. Zarval jsem kulku do předního kola tahače přesně v okamžiku, kdy bral šofér s nějakým pohůňkem roha, což mi tedy nevadilo vůbec.
Na dvoře se rozhostilo ticho, vzal jsem zvolna za kliku Porsche, sesunul se na sedadlo a vůz nastartoval. Obloukem jsem se vyhnul tahači a bez pozdravu opustil McNealovo království.
Dojel jsem ke kanceláři, zaparkoval v podzemních garážích, vyjel zdviží nahoru a šel se na sebe podívat. Opláchl jsem si obličej, vyprášil si kožich a zavolal taxi. Nechal jsem se zavézt k fordce, nasedl do ní a vracel se do kanceláře. U McNeala byl klid jako v kostele. Asi si lízali rány.
Zaparkoval jsem, znovu vyjel nahoru, rozvalil se za stolem a dvě hodiny přemýšlel, jestli civění do zdi je ta pravá relaxace, kterou zrovna teď potřebuji.

IV. 911 životů
Dopoledne jsem zahájil v bistru usídleném v přízemí domu, kde přežívá i má kancelář, hořkým kafem, černým jak svědomí pojišťováka před penzí, šunkovým sendvičem, který by do obrátek nenakop´ ani stoletou herku, natož mě, a dlouhým pohledem do kouřového skla vsazeného do zdi za pultem. Jako silueta jsem vypadal nadějně, detail by asi dopadl hůř.
Vyjel jsem zdviží do kanceláře, pootevřel okno, zkontroloval kabriolety na hlavní třídě a uvelebil se v křesle pro návštěvy. Jo, také by mi vyhovovalo posadit se občas někde do křesla, podělit se o své noční poty a za dvě stovky na den plus výdaje čekat zázrak. Raději jsem nechal tyhle úvahy vyprchat a přesunul se na kapitánský můstek. Vše jako včera - městské zpravodaje, vycíděný popelník pro návštěvy, telefon a v druhé zásuvce napravo utěšitel z nejvěrnějších, láhev režné. Když ta nezabere, pak jedině důstojnej funus. Já měl teda den.
Levou rukou jsem chňapl po sluchátku telefonu, před sebe jsem položil vizitku a vytočil pak na jeden zátah všech devět zlatých čísel.
"Kancelář pana Smithe, přejete si?" oznámil mi po třetím tónu hlas na druhé straně aparátu. Byl to profesionální hlas nějaké profesionální vrány, určitě s vysokým drdolem a možná ne zase tak vysokým sebevědomím, jenž vám ovšem v mžiku vnutí myšlenku, že pokud se náhodou domníváte, že jste potřebný, pak rozhodně pro někoho jiného, než koho právě voláte.
"Recard, přepojte mne na zlatou žílu," pronesl jsem čistým dialektem absolventa Harvardu.
"Prosím?" zaskřehotala mi do levého ucha, tak jsem jí to láskyplně vrátil: "Milá dámo, včera jsem nestihl večerní modlení, celou noc jsem spal na břiše a o svých snech vám ve vašem zájmu raději nepovím nic. Dnes jsem silou vůle dopil velmi hořkou kávu a teď vás ještě budu přemlouvat, abyste mě spojila se šéfem? Vtipkuju rád, nyní mě ovšem berte s velkou rezervou."
"Moment!" vchrstla mi do ucha další porci vyznání a pak ve sluchátku zapraskalo. Čekal jsem na spojení. Ukazováčkem pravé ruky jsem hladil klíček od devětsetjedenáctky. Docela hřál. Spojení se zdařilo.
"Recarde, máte ji?"
"Jo, dokonale. Vypadá jako prasklá amfora, ještě mi v ní hučí."
"Sakra Recarde, tak co?" byl netrpělivý, jak včerejší sen.
"Jasně, mám ji," uklidnil jsem ho.
"Výborně, za hodinku jsem u vás, hlídejte ji jako oko v hlavě."
"To si raději nepřejte, čekám vás." Zavěsil jsem. Měl jsem čas. Měl jsem fůru času. Měl jsem taky na cestě fůru dolarů. Tak co bych nečekal.
Dveře se rozletěly za třicet pět minut. "Kde ji mám, Recarde? Jste pašák," vyhrkl a současně se posadil do křesla.
"Dole v garážích, hned u zdviže, tím pašákem si ovšem tak úplně jistej už asi patnáct let nejsem," odpověděl jsem.
Usmál se a pokračoval: "Recarde, já… jsem vám velmi zavázán. Kdybyste cokoli potřeboval, mou vizitku máte." Oči mu hrály upřímnou radostí.
"Jo, děkuju, Smithi, potřebuju akorát vyměnit náplast na temeni, koupit si nový kvádro a najít ztracenou rovnováhu, ale tohle všechno zvládnu sám."
"Jistě, vím, mrzí mě ta rána, Recarde."
"Mě možná víc, ale už je to jakžtakž za náma," pokusil jsem se o úsměv a pohlédl netrpělivě na městské zpravodaje.
Vsunul pravou ruku do náprsní kapsy u saka a přidal na stůl ke zpravodajům padesát stovek. Vytáhl jsem z první zásuvky napravo zálohu, přihodil ji do banku a porovnal komíny. Sedělo to dokonale, včetně padesátky, co se styděla navrchu.
V popelníku jsem nechal klíček od vozu. Jak se Smith pro něho natahoval, udeřila mě do očí fleš z jeho manžetového knoflíčku na rukávu košile. Evidentně ruční práce v platině. Na horní plošce, rámované diamantovým prachem, se skvěla číslovka 1915.
Loučení bylo dojemné. Smith se zvedl z křesla, podal mi pravou dlaň a já jí stiskl upřímným tlakem deseti tisíců dolarů.
Pohlédl jsem do jeho hlubokých očí a řekl:"Smithi, co je za tím?"
Na okamžik se zahleděl skrze okno někam daleko k horám za mými zády, přivřel oči, pak se vrátil zpět a řekl: "Nic, nic, Recarde, jen… každá ujetá míle v tomhle voze, vám přidá jednu hodinu života navíc."
Ještě jsem stál, když ke mně z chodby dolétl zvuk zaklapnutých dveří zdviže. Dorian Grey hadr, pomyslel jsem si a třesoucí se pravačkou do sebe nasoukal dvojitého panáka režné.

BRAVO PORSCHE :yes:

Hlavně že němci dokážou vše ukecat, dělat to jiný výrobce tak ho setřou, dříve to byly nekvalitní interiery, dnes to jsou nepřesné řadící převodovky, ale dělat jedno to samé dokážou udělat jenom němci , protože nic nového udělat neumí Golf, Pasat atd...,..................

Každý správný chlap by měl vědět co znamená "číslo" 69, stejně jako by měl vědět, co znamená "Číslo" 911, co z toho je větší "porno" už naopak příliš řešit nemusí...

Takto vyzera 'nadcasovy' dizajn, chcipaci [odkaz] :yes:
Nie su to tie nevzhladne paskvily, o ktorych si to snazite nahovorit :-)

kazda nova generacia je viac prezvejkana a je sirsia nizsia s viac sklopenymi reflektormi ... samozrejme ze kazdemu sa to musi pacit.... no mne nie.... je to stale viac placate nudne rozcapene ... prrestava sa mi to pacit.... posledna pekna carrera pamata este 80te roky [odkaz]

Platenej dovolenky v dizajnérskom štúdiu Porsche >:-[]

Jo v tomhle světě Rambů z fitcenter a Terminátorů z mateřskejch školek, ve světě tetovanejch námořníků, co nikdy neviděli moře, a vegetariánů, co nerozeznaj kukuřici od banánu, tak v tomhle světě profesionálních amatérů života jsou ještě stále srdcaři. Jsou tu bejci, co ví, kde je klasa, kde se staví čas, kde ti ručka otáčkoměru zatne svůj hrot do srdce jednou navždy. Tak jo, bejci z klubu 911... o tom to je, o tom to být má...

BRAVO PORSCHE :yes: :-!

me se libi ta prvni a ted posledni,ty mezitim se mi nelibi,jeste se mi libila ta s tim velkym tlustym kridlem, nevim co to bylo za rok......

No divím se, že ani ve článku ani v diskuzi nepadla zmínka o NFS: Porsche Unleashed (nebo taky Porsche 2000) - jednoznačně nejlepší díl celé série, celé je to (nečekaně) jen o značce Porsche. V módu evoluce se začíná s 356 , pokračuje 550 A Spiderem, pak je většina času věnována všem možným i nemožným 911 (ano, i Carrera RS 2,7), přes moby dicka, 911 Turbo po GT1 s odskočením k 914, 944 a Boxsterům... Prostě lahoda... Dají se měnit gumy, převodovky, mezichladiče, sání, turba, části karoserie za laminátové, ocasy... asi miliarda věcí... A funguje model poškození. Takže si rozmyslíte, jestli to naperete do sloupu nebo radši ne, protože pak oprava bude skoro dražší než nový auto... Asi to jdu zase po delší době nainstalovat... Parádní seznámení se s historií značky. Tak nějak jsem doufal, že by mohly vydat remake...

Kdyz uz jsme tedy u fenomenu s oznacenim 911, co rikate na Singer?
Osobne se mi tohle retro s moderni technikou zamlouva..
[odkaz]

Na prvý pohľad je nenápadný, ale pritom famózny.
Nechcem rýpať, ale myslím, že je to ukážkový príklad evolúcie a cizelovania skvostu pre Jaguar...

.... trošku smutně, ale musím souhlasit s tím, že "Zatím to vypadá, že "pravá 911" vypadala trošku jinak..."
991 má ale něco, co doteď nebylo. Zvuk laufů a ten krásný štěkot při otevřených klapách při podřazeních.
Za mě poslední srdcová dáma je 997 :-)

starší, archivní kousky jsou prostě podle mě lepší. Ty nové jsou rychlejší, technicky dokonalé, ale taky mnohem oteklejší, takové bachraté ve srovnání se staršími. Stará Porsche jsou ryzí sporťáky, ty dnešní sice jsou taky sportovní, ale už tak nějak změkčile, luxusně a příliš bezpečně.
Jak to řekl Niki Lauda o F1 - dnešní formule jsou super bezpečné, ale ve srovnání s dřívějšími neuvěřitelně nudné.

ja som hlasoval za 993ku;
ked budem velky, tak si jednu kupim ;-)

[odkaz]

Porsche je styl... 911 je srdce a život ....