Moje zkušenost je taková, že ve vysokých rychlostech je kolo neskutečně stabilní. Jeden čas jsem závodil z kopců pravidelně, několikrát denně, šlapání doslova na plné koule, že si člověk myslel, že se mu nohy utrhnou. A jak rychlost rostla, tak, kromě toho, že jsem neskutečně slzel z toho šíleného větru (trefit v téhle rychlosti mouchu byla pěkná facka), postoj kola tuhl a tuhl, bylo to pomalu jak sedět na zídce, prakticky nešlo zatočit (směr se měnil hodně pozvolně), umělo jen letět dolu (ne, že by nešlo rozhodit, člověk musí šlapat precizně - a tady je to spíš o frekvenci než o síle). Bohužel jsem v té době neměl vysoce přesný rychloměr, ale na několika různých cyklistických počítačích jsem nezávisle na sobě 90 pokořil - reálně to klidně mohlo být míň, ale víc to nešlo, potřeboval bych těžší převod. Dnes už bych to nezkoušel - už nevážím 45 kilo a je to, po pravdě, naprostá sebevražda. Jednou jsem to vyzkoušel i na silničním... počítač jsem na něm neměl, ale takový kalup jsem do té doby ještě nezažil. Jo, v té době jsem z kopců (a to nejen serpentýn III. třídy, ale i krásných přímých I. třídy) běžně předjížděl auta. Na I. třídě v přímce to většinou bylo téměř vyrovnané, auta byla o chlup rychlejší (předjížděl jsem v pomalejších částech, kde jsem nemusel na rozdíl od nich brzdit, a pak v přímce jsem to spolu s nimi hnal dolu). Neuvěřitelné, jaký jsem byl magor. Tenkrát ještě navíc bez helmy, chráničů a podobných vyfikundací, jak jinak. Třešnička na dortu byla, že většina kopců, po kterých jsem jezdil, končila v obci, kde většinou člověk dosahoval nejvyšší rychlosti. >😒]