Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Ferrari 125 S (1947): Slavná historie maranellské automobilky začala před 70 lety

Aleš Dragoun
Diskuze (2)
Ferrari je považováno za nejslavnějšího výrobce automobilů na světě, Minimálně po druhé světové válce. Vše začalo v květnu 1947...

Enzo Ferrari založil svou Scuderii sice již v roce 1929, ale pouze jako závodní tým. Oficiálně zastupoval v Grand Prix Alfu Romeo, na rudých vozech už se tehdy objevil slavný emblém černého vzpínajícího se koníka ve žlutém štítu. Zprvu se sestavovaly z dílů dodaných automobilkou, počínaje sezónou 1936 je však Vittorio Jano a Gioacchino Colombo konstruovali přímo pro Ferrariho. Právě smlouva s Alfou mu ale zakazovala po čtyři roky použít pro vlastní automobily svoje jméno. Proto nejprve založil společnost Auto Avio Construzioni.

Dva postavené exempláře sportovního vozu Tipo 815 (1940) měly pod kapotou řadový osmiválec Fiat 1496 cm3/56 kW, odtud číselné označení. Už ony se postavily na startovní rošt, jeden z nich vedl ten rok dokonce Mille Miglia. Za volantem se objevil kromě mladého Alberta Ascariho, pozdějšího dvojnásobného mistra světa F1 a dalších pilotů i jejich konstruktér Enrico Nardi. Dodnes přežil jeden vůz s číslem podvozku 021. Jenže přišla válka a na maranellskou továrnu, kam přesunul Ferrari své původní sídlo z Modeny, dopadly v roce 1944 spojenecké bomby... Její obnova si vyžádala další dvě léta, ale Enzo tehdy zaměstnával 160 lidí a měl dostatek talentovaných řemeslníků k výrobě svých vlastních aut...

S dvanáctiválcem

Prvním skutečným vozem značky byl až typ 125 S. Jeho vývoj začal na „čistém listě papíru“ a trval dva roky. I on dostal karoserii dvoumístného spideru, konkrétně hliníkovou od Giuseppe Peirettiho. Pod kapotou se však již skvěl obvyklý motor značky, vidlicový dvanáctiválec. Nejednalo se o typickou konfiguraci té doby, spíš raritu, navíc inspirovanou americkým Packardem, ale nepoměrně menší... Ze skromného objemu 1497 cm3 (parametry 55 x 52,5 mm) dával při kompresním poměru 8,0:1 54 kW, tedy 73 koní v 5600 otáčkách. Zajímavostí byl otvor pro startovací kliku vpředu, dvouventilový nepřeplňovaný agregát s rozvodem OHC se šedesátistupňovým rozevřením se nacházel tamtéž, pochopitelně uložený podélně. O palivo a jeho mísení se vzduchem se starala trojice karburátorů Weber 30 DFC.

Základem konstrukce byl rám z oválných trubek, k jejich výrobě posloužila slitina manganu, chromu a oceli. Továrna Gilco dokončila dva na zakázku v září 1946. Podvozek s rozvorem 2420 mm tvořila nezávisle zavěšená přední kola s dvojitými trojúhelníkovými rameny a zadní tuhá náprava typu de Dion s příčným zkrutným stabilizátorem. Odpružení obstarávala ještě půleliptická listová pera, vpředu navíc umístěna napříč, jen vzadu klasicky podélná. Tlumiče byly hydraulické. Na vzniku se kromě proslulého Gioacchina Colomba podíleli Angelo Nasi, Luigi Bazzi a později neméně slavný Giuseppe Busso, tvůrce legendárního vidlicového šestiválce Alfy Romeo. V říjnu 1946 rozšířil tým techniků i Aurelio Lampredi.

Jednolamelová spojka přenášela sílu přes pětistupňovou mechanickou převodovku dozadu. „O kolečko víc“ bylo do rychlostní skříně nainstalováno přímo na Ferrariho přání.. Používala se drátová kola Rudge s centrálním upevněním obutá do pneumatik 6,00 x 15. Dělilo je od sebe 1255, respektive 1200 mm. Brzdy byly sice hydraulické, ale ještě bubnové, do palivové nádrže se vešlo 62 litrů benzinu. 750 kg těžký, či spíše lehký vůz o rozměrech 3450 x 1480 x 1100 mm (délka x šířka x výška) se dokázal rozjet na 170 km/h.

Šest výher

12. března 1947 vyrazil na první testovací jízdu, řídil jej sám Enzo. Šlo ještě pouze o pojízdný podvozek bez „šatů“. V závodech vůz debutoval o dva měsíce později, 11. května 1947 na okruhu v Piacenze, Franco Cortese sice vedl, ale v 28. kole z třiceti musel odstoupit s mohutně kouřícím motorem pro poruchu palivového čerpadla. Při druhém nasazení ve Velké ceně Říma o devět dní už zvítězil průměrnou rychlostí 88,5 km/h. Závod na „Circuito delle Terme di Caracalla“ byl vypsán na 40 okruhů a měřil 137 kilometrů. V první sezóně vznikl i sesterský exemplář: čistě závodní verze Corsa (šasi 02C) s jinou karoserií a opravdu úspornými blatníky, také ona však zůstala dvoumístná. Giuseppe Farina, pozdější historicky první mistr světa F1, s ní v Piacenze havaroval hned v tréninku.

Ferrari si na své konto připsalo se 125 S šest triumfů, mimochodem, druhé auto řídil dokonce „Létající Mantovan“ Tazio Nuvolari, jediný mistr Evropy na motocyklu i v automobilu a předválečná megahvězda. Vyhrál s ním VC Parmy (před svým stájovým kolegou) a „Coppa Luigi Archangeli“ ve Forli. Cortese s „jedničkou“ opanoval závody ve Vercelli a Vigevanu. Mille Miglia se spolujezdcem Adelmem Marchettim (měli startovní číslo 219) ale nedokončili. Ferdinando Righetti dojel ještě třetí ve Florencii, tam startoval Cortese s druhým vozem a odpadl. Vavřín nejvyšší si ovšem díky němu odvezl z Varese.

159 a 166

Dvojice Cortese/Righetti se zúčastnila ještě Targa Florio 1948, ale zde pod šachovnicovou vlajkou neprojela. Do podvozku 03C v Maranellu přitom už v létě 1947 namontovali větší motor 1908 cm3 s výkonem 88 kW, zrodil se tak model 159 S, který na první pohled vypadal úplně stejně. Jiné jeho šasi, tentokrát značené 002I dovedl Raymond Sommer k triumfu v GP Turína 1947. Tento exemplář „stopadesátdevítky“ měl opět „tělo“ s oddělenými blatníky a šlo o první opravdu velké vítězství značky.

Ferrari s oblibou používal pro označení svých vozů zdvihový objem jednoho válce, nedávno se k tomu automobilka vrátila. První stroje z Maranella se slavnou značkou byly víceméně zkušební, doslova a do písmene posloužily pro testování „dobrých a špatných nápadů.“ a záhy vyústily v už prakticky sériovou dvoulitrovou řadu 166. Právě tento motor přesného objemu 1995 cm3 dostaly později i vozy výrobních čísel 01C (říká se mu také mimo jiné „Piacenza Roadster“) a 02C. Procházely neustálými úpravami, posléze byly přeznačeny na 0010I a 0020I a prodány zákazníkům. Trojčíslí 125 nesl také vůbec první monopost Ferrari pro Velké ceny (1948), to je však zcela jiný stroj, jen motor měl samozřejmě stejný základ, navíc ještě kompresor.

Pozdější modely (1948-1951) používaly podvozky s přepracovanými křížovými nosníky, pákovými tlumiči a ložiska Thinwall Brita Tonyho Vandervella. Ten záhy založil a vedl tým Vanwall F1, prvního vítěze Poháru konstruktérů z roku 1958.

Aleš Dragoun
Diskuze (2)
17. 3. 2017 18:12
taková lepší Jawa
Takže něco jako Aero Minor? >:D
16. 3. 2017 20:04
Nová trojtečkářka se činí.
V článku pět zářezů. vykřičníkáře i otazníkáře úplně smázla. Akorát v zápalu boje v jednom případě vysekla ty tečky jenom dvě. >:D (přímo na Ferrariho přání.. :-) )