Kašlete na hasičák?

Sobota večer. Vycházím z motorestu u Pelhřimova a dvě stě metrů před sebou vidím na silnici dvojí plamen – malý a velký. Okolo světla dalších stojících aut, pár postav. Hrábnout do kufru pro hasicí přístroj je dílem tří vteřin, testovací Audi zavyje a těch pár kroků na plný plyn se studenému motoru určitě nelíbí. Kašlu na něj.

Kolegové v redakci se mi občas smějí, když při fotografování testovacích aut vytrvale už několik let z kufru vytahuji stále stejnou objemnou tašku. Říkám jí záchranářská, samozřejmě že trochu nadneseně. Za ta léta jsem si zvykl, že nějak podezřele často přijíždím na svých cestách k větším či menším nehodám – a potřeba nebýt překvapený tak vznikla v podstatě z nutnosti. Kromě lana, lékárničky, deky a startovacích kabelů v ní tahám třeba i oranžový maják – být sestřelen či nesestřelen z dálnice magorem, který okolo nehody jede stovkou je leckdy otázka jednoho záblesku. No a taky hasičák, zdaleka nejtěžší „krám“.

Méně hořící auto je prázdné, posádka se z něj stačila v šoku vysoukat. Z jejich posunků vyplývá, že druhý vůz je stále obsazený… Ohnivá koule zachvátila celé auto, okolo tma a zevlující zoufalí lidé z obou front okolo. Dvoukilový práškový hasičák v mé ruce působí náhle jako hračka…

Už se z toho stal trochu folklor – přátele prosím, aby mi v případě že nebudou mít inspiraci, dávali k narozeninám nový hasicí přístroj, aspoň dvoukilový. Myslím to vážně, předposlední červený válec padnul nedávno na uhašení auta nějakého šílence, který jel po R10 z Prahy skoro dvoustovkou a pokoušel se předjet vlevo jedoucí felicii… zleva! Šest kotrmelců, dopadl naštěstí na všechny čtyři. Pohled na štítek na kufru signalizoval benzínový motor, takže jsem napřed vystříkal počínající plameny a pak teprve zabrat za dveře, nůž na pásy (zachránily ho) a pak už deka, louka a pražská sanitka. Strašně potlučený, ale žil. Prázdný hasičák jsem pak dal řidičovu tátovi, který na místo přijel chvíli poté. Takže mi v tašce zbyl už jen jeden. A ten teď u Pelhřimova držím v ruce.

Kdybych teď hasivo vystříkal do korun stromů, mělo by to stejný efekt. Žár z druhého auta nutí k takovému odstupu, že bych na něj ani nedostříkl, nehledě na směšné množství. Pelhřimovská záchranka ošetřuje první posádku, hasiči mají i s vysokotlakou pistolí problém druhé auto vůbec uhasit. Obrysy dvou postav jdou ve vraku spíše tušit než vidět.

Nastupují první čumilové s fotomobily. Tady už nejsem nic platný, pomaličku se proplétám z místa nehody pryč. Cestou do Prahy neminu jedinou benzinku. Vždycky je to stejné: malou kávu, chvíli se projít a přimět mozek, aby myslel i na něco jiného než na obrazy ze silnice I/34.

Zpravodajská informace je jedna věc, osobní prožitek druhá.

Čas pro racio:

- hasicí přístroj není v ČR v povinné výbavě osobních aut

- fakt, že jej vozím v kufru, mi sice znalci mohou otlouct o hlavu, ale raději volím větší modely a čtyři kila vážící červené válce se pod sedadlo nevejdou

- vlastní zkušenost: sprejové hasicí přístroje o velikosti laku na vlasy jsou skvělé díky pohotovosti, a do řidičova dosahu se vejdou pohodlně, uhasíte s nimi ale jen malý plamen typu hořícího oleje na pánvi. Ale i to může leckdy zachránit život.

- I čtyři kila vážící přístroj s dvoukilovou náplní vystříkáte za 6-10 vteřin. To není překlep.

Čas pro emoce:

- I teď, pět hodin po nehodě, se mi trochu klepou ruce. Kladu si pořád tytéž otázky: Proč jsem tam nepřijel dřív? Měl někdo z aut, které byla na místě dřív, hasicí přístroj?

- Při zjevné intenzitě srážky oněch dvou aut – šlo požár vůbec ručně uhasit?

- A… je rozumné psát o cizím neštěstí jen proto, že jsem „byl u toho“?

Totiž … i kdybyste tento článek zhodnotili jen jako post-šokovou exhibci: máte právě vy čím uhasit počínající požár auta? Pokud ano, díky. Nikomu dalšímu bych ten obraz v hlavě nepřál.

A proč tolik expresivity? Protože když nám Čechům něco nepřikáže paragraf, nic jiného než emoce nás k investici pár set korun do kvalitního hasicího přístroje nepřinutí. Sdílený „kolektivní smutek“, který si zájemci užívají například při smrti celebrit, je tady k ničemu. Tady může strach zafungovat i jako ochránce.

(Střih, necelé čtyři roky zpátky. Nedělní večer, na dělicí čáře „silnice smrti“ I/11 u Kratonoh nehybně leží dívka. I po těch letech si vybavuji její přerývaný dech a zpřelámané nohy. Před chvílí ji srazilo rodinné kombi, vzduchem letěla snad patnáct metrů. Zavřené oči, krev na spáncích, ale srdce funguje. A pak to přijde: Netrpělivý řidič z protisměru žádá, abychom s dotyčnou někam hnuli, aby mohl projet. Naši dost vulgární odpověď si za rámeček nedává, ale výbuch emocí na něj platí. Staví své auto napříč a definitivně uzavírá proud aut od Poděbrad. Sanitka, která si právě tím protisměrem prokousává cestu z Hradce, má tak cestu volnou a přijíždí včas. A pak že emoce nefungují...)