Markéta Sluková a Kristýna Kolocová: Písek máme úplně všude

Na loňské olympiádě pobláznily davy fanoušků. Medaile a s ní i auto coby odměna, na niž se mohli těšit všichni čeští medailisté, jim těsně unikly. Plážové volejbalistky Markéta Sluková & Kristýna Kolocová by ho přitom tak chtěly! „Musíme dál hledat. Nemáme žádné velké nároky, jen bychom uvítaly dva stejné vozy,“ říkají.

Pláže, plavky: nesedly by k vám kabriolety?

Kiki: Kdepak, jsme prakticky založené. Auto nemusí být rychlé. A už vůbec ne otevřené.

Maki: Snad se takhle projet na dovolené v Toskánsku, ale kabriolet u nás v Česku? Nechápu lidi, co v něm valí po dálnici, vítr všude kolem.

Za vámi by se asi navíc točil vír z písku, ne?

Kiki: To jste okukovali, čím jsme přijely a jak máme uklizeno, že jo? Inu, písku vozíme v autě dost – a pořád. Po každém tréninku. Úklid je holt nejproblematičtější věcí v našem vztahu k motorismu.

Maki: Ale vždyť převážíme v kufru půl kurtu! Hadry, tašky, dvanáct balonů. Už dva měsíce se chystám auto uklidit, ale má to cenu, když to za týden bude stejné?

Zato asi v písku dobře řídíte, že?

Kiki: Jasně, vždyť ho nosíme všude!

Maki: Kiki, myslí kola v písku! V tom jsme jako každý jiný řidič – na jízdu to nic moc povrch není. Při přejezdu z Dánska do Norska jsme se v něm s autem málem sekly.

V Norsku? Čekal bych spíš Brazílii.

Kiki: To ne, ale dost řídíme v Africe. Letos v zimě jsme tam byly v kempu čtyři měsíce.

Maki: To mi ani nepřipomínej! Musela jsem furt jen jezdit. Měla jsem starou jettu, a jak jsem přibrzdila, vypnula se klimatizace. Totální old school.

Kiki: Já na tom byla ještě hůř! Chtěla jsem ušetřit, tak jsem si půjčila spark. Bez posilovače, bez klimatizace. Upocená hrůza!

Zkušeností s řízením máte asi dost…

Maki: Řidičák jsem si udělala hned v osmnácti a kvůli příteli z Rakouska týden co týden točila auto na trase Praha–Vídeň–Praha. Dost intenzivní škola. Díky ní mi teď třeba šestnáct hodin, které jsem řídila sama ze Španělska, přišlo jako nic.

Kiki: Řekla bych, že máme najezděno opravdu docela hodně. Kilometry sice z rukávu nevysypu, ale bude jich rozhodně víc, než mají jiné holky v našem věku.

Baví vás to za volantem?

Maki: Je to krásný oraz po těch všech úmorných leteckých přesunech. A třeba cesta do Španělska přes Norimberk, Lyon a Barcelonu je úžasná. Mám moc ráda dálnice, kde se dá držet jedno tempo. S jednou výjimkou: D1 Praha–Brno. Ta mi naklepe zadek jak řízek na nedělní oběd.

Kiki: Hradecká D11 je ještě horší. Tam neslyším ani rádio.

Když jedete spolu, kdo řídí víc?

Kiki: Podle toho, čí auto bereme.

Maki: Po Praze je to nejčastěji můj yaris. Furt se mi smějí, že převážíme kurt v nákupní tašce s motorem ze sekačky. Ale když sklopím zadní sedačky, což je permanentní záležitost, vejdeme se. Chtělo by to už ale něco většího. Slýchávám, že by nám slušel evoque, ale mně by se líbil spíš velký kombík typu superbu.

Zvládnete na autě i servis?

Kiki: Jasně, každý týden tankujeme! Ale už jsem taky dolévala olej, vodu do ostřikovačů a asistovala u přezouvání. Když se však s autem fakt něco stane, vezmu ho radši k našim na zahradu a nechám to tátovým šikovným ručičkám.

Maki: No jo – máma všechno ví a táta všechno umí, viď?

Jezdíte naboso?

Kiki: Tak určitě!

Maki: Na dlouhé cesty si bereme boty. Ale na popojížďky? Proč ne? Tím, že jsme díky beachvolejbalu bosé vlastně pořád, máme v tlapkách mnohem větší cit než ženská, co se projde naboso jen ráno do koupelny.

Plážová vozítka? Na drandění to není…

K písku a plážím patří všemožná vozítka, Markéta s Kristýnou se ale přesouvají na turnajích spíš klasikou: vícemístnými minivany. „Ono ani není s pidiautíčky o co stát,“ říká Kristýna. „Řídila jsem jedno takové mezi kurty a je to vlastně jen o něco rychlejší bicykl. To moje mělo omezenou rychlost, a to ještě hodně nízko. To už radši motorku,“ dumá, i když ani ta není kdovíco na její duši. „Nedávno jsem na ní jezdila v Thajsku a došla k tomu, že nemám takový stres zapotřebí,“ uvažuje. „Říká se, že je to adrenalin, ale u mě nad ním převažuje hlavně respekt,“ přidává se Markéta. „Když vidím na silnici motorkáře, okamžitě uberu a myslím na to, jak ho nezabít,“ přiznává Maki. To Kristýna má k motorkám letitý vztah. „V šestnácti jsem chodila s velkým motorkářem a Rossiho pak měla ještě dlouho vylepeného ve skříňce. Na závody MotoGP se i dneska ráda podívám. A přiznávám: přijdu si tím docela zajímavá.“

Nejoblíbenější…

… dopravní prostředek

Kiki: „Auto, jednoznačně. Ty si dej loď!“

Maki: „Loď určitě ne. Na ní je mi pokaždé blbě. Takže auto, nebo vlastní nohy.“

… typ silnice

Kiki: „Noční ulice Prahy. Taková sobotní půlnoc, to je parádní jízda!“

Maki: „Horské silničky. Když po nich teda zrovna nejedu yarisem a nepředjíždí mě autobus.“

… cestovní rychlost

Kiki: „Dálniční. Jela jsem nejvíc 200 km/h, nad sto sedmdesát už bývám docela nervózní.“

Maki: „Mám to podobné. Dvě stě jsem teda ještě nejela, maximum mám 180 km/h. Ale nejraději stopadesátku v Německu.“

… země na řízení

Kiki: „Čína. Kupodivu i Afrika byla O.K. A Česko taky není tak zlé.“

Maki: „Amerika – to je řidičský ideál. Máte-li tedy auto. Ale to tam má skoro každý.“

...věc do auta

Kiki: „Silné repráky. V autě mi pořád hraje muzika, i když všude jinde miluji ticho.“

Maki: „Nabíječka na mobil. Po pěti letech ji konečně mám. A pak vonítko – holčičí auto by určitě mělo vonět vždycky.“

Foto: David Rajdl, Deník Sport a Profimedia.cz