Rozhovor s Vilémem Čokem: Musí být pohoda

Asi byste neřekli, že pokérovaný muzikant bude natolik empatický a veselý společník. Když začal na přání fotografa doprovázet svou řeč výraznými gesty, bavilo se celé okolí.

Považujete se za řidiče labužníka, nebo jen konzumenta?

Od každého něco. Auto používám takřka každý den, ale vyžaduji, aby splňovalo určitá kritéria, hlavně pohodlí. Občas podnikám dlouhé cesty na koncerty, a i když na nich pokaždé neřídím, nechci vypadnout z auta moc unavený.

Jaké byly vaše řidičské začátky?

V sedmnácti letech jsem dostal výjimku, abych mohl začít jezdit o rok dřív, než se tehdy smělo. Jenomže jsem si řidičák moc neužil. Vojenská správa mi dala na podzim 1988 modrou knížku, abych se vyhnul zelené uniformě. Ale současně mi vzali řidičák. Znovu řídit jsem začal až v pětadvaceti, když se mi konečně podařilo dostat papíry zpátky na základě náhlého zlepšení zdravotního stavu.

Vzpomenete si na první vůz, který jste opravdu vlastnil?

To bylo ještě před tím, než mi odebrali oprávnění. Kamarád prodával na pohled pěknou Škodu 1000 MB, ale naběhl jsem si. Auto bylo celkově v dost špatném stavu a při jednom couvání během cesty za mou budoucí ženou upadly dva blatníky. Po čase jsem měl vůz slátaný spoustou drátků, abych s ním mohl jakžtakž jezdit.

Co následovalo?

Další auto jsem si pořídil teprve poté, co jsem znovu po sedmi letech usedl za volant. Bylo mi jasné, že za dobu takové nečinnosti se člověk odnaučí chovat při řízení a ztratí potřebné návyky. Tak mě napadlo koupit si nejdříve něco obyčejného, abych nebyl příliš nápadný. Vyhrála to starší lada kombi. Její motor sice baštil benzin a olej v poměru jedna ku jedné, ale „ladička“ hodně vydržela. Za pět let jsem s ní byl jen jednou v servisu. Po něm přišly v rychlém sledu Opel Omega Caravan, Ford Scorpio, Hyundai Pony, Volkswagen Sharan, Mercedes Vito a teď mám čtvrtým rokem Volvo XC90.

Co dělá muzikant za volantem?

Ponejvíce využívá automatickou převodovku. Začalo to před pětadvaceti lety u Hyundaie Pony a klasickou „šaltpáku“ jsem už od té doby do ruky nevzal. Jinak ale dělám při řízení všechno, co neohrožuje mě ani ostatní řidiče. Pokud je silnice volná, učím se texty, strukturu písniček a rád si zpívám.

Musíte vždy „kočírovat“ vůz?

Netrvám na tom. Klidně se svěřím profesionálovi, který nás vozí s kapelou na koncerty. Také si bez problémů sednu vedle manželky.

Jak nahlížíte na ženy automobilistky?

Nemám s nimi žádnou špatnou zkušenost. Ve velké většině jezdí pomaleji, možná obezřetněji, ale v krizových situacích mají tendenci zmatkovat více než muži.

Co všechno si umíte na voze opravit?

Běžné drobnosti, které nevyžadují cestu do servisu. Mám však nezapomenutelnou zkušenost s výměnou kola u vita. Píchl jsem ve dvě ráno v Praze na Letné a neměl klíč s tisícihranem. Žádnému z řidičů, kteří u mě zastavili, se nepodařilo kolo povolit. Pak se mi povedlo dovolat na nonstop servis, ale jejich jediný asistenční vůz se nacházel na Kladně. Tak jsem musel stepovat u auta až do půl šesté do rána, než mi kolo konečně vyměnili.

Kolik kilometrů najezdíte ročně?

Sám patnáct až dvacet tisíc. S kapelou dalších dvacet.

Jaké máte zkušenosti s policisty?

Mám štěstí na dobré příslušníky, kteří se nechtěli vozit po někom veřejně známém. V životě jsem platil pokutu snad jen pětkrát. Pokaždé to bylo za špatné parkování.

Jste příznivcem technologických vymožeností aut?

Patří k technickému pokroku, ale občas dojde na autě k banální události, která všechny tyhle sofistikované systémy vyřadí. Jednou mi spadl na sharan kus ledu a vyřadil nějaký elektronický mechanismus, který mi nedovolil nastartovat. Musel jsem tak na zkoušku do divadla městskou

hromadnou dopravou.

Co vám vadí na současném provozu?

Lidé si odnaučili dávat blinkry. Často mění směr tak, jak chtějí, a nedají to ostatním šoférům předem vědět. Katastrofální je v České republice stav silnic. Čím nižší třídy, tím víc se na ně kašle. Místo opravování se jen záplatují a jejich kvalita bývá výrazně horší.

Je vaše řízení stejně drsné jako muzika?

Určitě ne! Považuji se za řidiče pohodáře. Když je třeba menší provoz, trochu sešlápnu plyn, ale ani na dálnici nejedu více než sto třicet. Pokud vidím někde problém, umím zpomalit a přizpůsobit se. Kdyby mi dali na výběr, zda chci ferrari, nebo volvo, zvolím to druhé. Dávám přednost pohodě před sportovním svezením. Moje auto si bere devět až deset litrů na sto kilometrů, ale cítím se v něm bezpečně.

Kam jezdíte nejraději?

Tam, kde je klid. Mám rád odlehlejší místa, lesy, hrady a zámky. Moje práce přináší spoustu hluku a stresu, takže si to snažím kompenzovat pohodou.

Pokud mám cestovat za odpočinkem, pak raději letadlem. Jsem založením pohodář a chci si užívat života.

Máte motoristický sen?

Lákalo by mě svézt se veteránem, ale někdy z doby začátků automobilismu. Měl jsem jednou možnost se na doporučení kamarádů zúčastnit výstavy starých vozů. Když jsem viděl ty naleštěné krasavce hodně zblízka, zanechalo to ve mně nádherný zážitek, na který se nedá zapomenout.

Vilém Čok

• Narozen 7. září 1961
• Povolání muzikant, skladatel
• Nástroj baskytara
• Žánry punk rock, nová vlna, hard rock
• Diskografie: Pražský výběr – Olda je přítel můj (1982), Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Vilém Čok (1985), Pražský výběr – Straka v hrsti (1988), Výběr – Výběr (1987 a 1990), Nová Růže (1990), Delirium Tremens (1992), 12 fláků (1993), Na Václavským Václaváku live (1994), Pěna dní (1994), Pražský výběr - Komplet (1995), Vilém Čok (1996), Pražský výběr – Běr(1997), Zikkurat (1997), Braňče s kouzemi (1998), Rusalka – muzikál (1998), Pražský výběr – Tango Ropotámo (1998), Kráska a zvíře – Písně z muzikálu (1999), Pražský výběr – Habaděj (1999), Čok´o´láda (2000), Moped – Ježíšmarjá (2000), Zlatá kolekce – Vánoční hity (2002), Zlatá kolekce –

  Rock (2002), Excalibur – Písně z muzikálu (2004), Běž pro ty šproty (2004), Pražský výběr – Beatová síň slávy (2005), Obraz Doriana Graye (2006), Angelika (2007), Černoška s obrovskýma kozama (2008), Živá voda (2011), Best Rock Čok (2013), Zbožňuju tvou buchtu (2016).