Rozhovor se sjezdařem Ondřejem Bankem: Žena za volantem mě neurazí

Ročně najezdí Ondřej Bank kolem čtyřiceti tisíc kilometrů a za volantem ho jen tak něco nerozhodí. „Snažím se pokaždé podívat, kdo je kolem. Přece nebudu sprostý na ženu nebo staršího člověka,“ vysvětluje dvaatřicetiletý sjezdař.

Co u vás rozhoduje při volbě auta?

Vybírám si z více podnětů. Jednak hraje roli prostor, při cestování po závodech se do něj musí vejít hodně věcí, důležité jsou také bezpečnostní prvky

a samozřejmě se mi musí líbit. Z kombinace těchto požadavků mi teď nejlépe vychází Volvo XC70.

Byla tahle volba i srdeční záležitostí?

Volva mě zaujala už od klukovských let pro svoji robustnost a pocit bezpečí. XC70 byla mezi nimi vždycky na prvním místě, takže jsem si jejím pořízením splnil svůj sen.

Musíte být pořád za volantem, nebo si klidně sednete i jako spolujezdec?

Většinou mám rád volant v rukou. Když však přejíždíme po Evropě mezi závody Světového poháru, většinou řídí starší bratr nebo servisman, protože já si chci po závodě odpočinout. Ovšem na sedadle spolujezdce bych se rád svezl v rallyeovém autě s někým hodně rychlým během závodu. To bych si určitě užil.

Bratrovi tedy bezpochyby věříte nejen jako trenérovi, ale i v autě?

No, jéje! Než mi bylo osmnáct, tak o čtyři roky starší bráška řídil rodinnou octavii. Na okreskách kolem Šumperka jsem držel volant, řadil a on šlapal

na pedály. Dneska bych to asi neměl říkat, ale užili jsme si u toho dost legrace.

Řidičák jste si udělal v osmnácti?

Okamžitě jak to šlo. A ještě v den, kdy jsem ho dostal, jsme jeli osm set kilometrů daleko. Tatínek mi auto hned půjčil, prý abych si vše zkusil co nejdříve. Samozřejmě, že seděl vedle, dával pozor a radil mi. Dodnes jsem mu za tuhle lekci a zkušenost vděčný, protože jsem získal rychle základní řidičské návyky naostro v praxi.

Jaká auta následovala?

Když se tatík rozhodl, že si pořídí nové auto, dostali jsme s bráchou octavii, abychom ji dojezdili. Po ní následoval Mercedes-Benz Vito, který máme doma doteď na občasné pojíždění. Když si na to dnes vzpomenu, tak si s úsměvem říkám, jak jsme s autem se zadním pohonem mohli odjezdit tisíce kilometrů po závodech.

A po vitu přišla XC70?

Ještě ji předešla XC90 a na začátku roku 2011 po závodě Světového poháru v rakouském Kitzbühelu už následovala sedmdesátka.

Proč právě po tomto závodě?

Jednalo se o sázku, kterou jsem nabídl českému importérovi. Ta zněla tak, že když skončím do třicátého místa ve sjezdu nebo do třetího v kombinaci sjezdu a slalomu, dostanu auto do užívání.

A jak to dopadlo?

Ve sjezdu mi chyběly na třicátou příčku čtyři setiny, ale po prvním kole slalomu jsem byl druhý. Jenže já začal závodit a vypadl. Akce však měla příznivý ohlas v médiích, tak jsme se nakonec domluvili.

Nejvyšší rychlost na lyžích?

Při závodě Světového poháru ve švýcarském Wengenu mi minulý rok naměřili 156 km/h. Ovšem na klasických sjezdovkách dlouhých 220 centimetrů to člověk tolik nevnímá. Také jsem jel za autem na lyžích 140 km/h, ale jenom na 160 centimetrů dlouhých. Na tak krátkých lyžičkách to byla hodně adrenalinová záležitost.

Jaké máte maximum za volantem?

Moje auto má omezovač na 215 km/h, dál bych nešel. Nejsem příznivcem velkých rychlostí. Mnohem více mě baví pohrát si s autem na sněhu nebo třeba na uzavřeném oválu na ledě. Mám požitek z toho, když se nechám táhnout na lyžích za autem nebo si užívám freeride, tedy lyžování v hlubokém sněhu, než abych se spouštěl z ledovce rychlostí přes dvě stě. To mě nebere. Už jenom jet 110 km/h poslední padák do cíle na sjezdovce

v rakouském Kitzbühlu je adrenalin jako hrom. A ten mi stačí.

Takže se do riskování mimo lyže nepouštíte?

Loni mi kamarád lyžař Filip Trejbal půjčil motokrosovou mašinu. Já mu slíbil, že se jen lehce sklouznu a zase mu ji vrátím. Dopadlo to tak, že jsem na ní lítal hodinu, a Filip se smál, když viděl, co všechno provádím. Ale to je opět o tom, že já se za adrenalinem nehoním. Spíše si s volantem nebo řídítky hraju.

Na sjezdovkách máte za sebou několik těžkých pádů. Co karamboly za volantem?

Jednou jsem jel pro pizzu tři hodiny.

Prosím?

Vezl jsem ji vitem na zledovatělé silnici z města a najednou velký náklaďák v protisměru. Povedlo se mi vyhnout, ale pravá kola se zachytila o hranu příkopu a stáhlo mě to. Přes hodinu trvalo, než mě traktor dostal ven.

To mi ale pořád na tři hodiny nevychází?

Správně! O dvě zatáčky dál se zjevil proti mně další náklaďák. Oba jsme vyjeli na sněhové náspy u silnice, sklouzli se z nich a zůstali opření boky o sebe. Trvalo další dvě hodiny, než nás dostali od sebe. Pizzu jsem snědl a jeden člověk, který šel kolem, se nestačil divit a říkal: Vždyť vy jste stál před chvilkou před vesnicí. No, tak se holt jezdí tři hodiny pro pizzu. Nic většího mě zatím naštěstí nepotkalo.