Eva Decastelo: Miluju svůj autopelíšek!

Jak byste popsala svůj vztah k autům?

Úplná tabula rasa.

Nepopsaný list?

Tomu se nám nechce věřit… No dobře, nepopsaná nejsem. Spíš jsem to myslela tak, že mám, co se aut týče, úplně vytřeno.

Jak to myslíte?

Auta rozlišuju podle barev a pak jestli jsou malá, anebo velká. Ale bacha! Miluju je a strašně ráda je řídím! Dokonce jsem jednu dobu dělala navigátorku na pražském rallyesprintu.

Šlo vám to?

Bylo to nahoře na Strahově a pro mě neuvěřitelný zážitek! Jestli mi to šlo? No, jak to říct… Dostala jsem pochvalu za to, že jsem se po prvním kole nepozvracela. Prý nečekali, že budu vůbec schopná navigovat. Naštěstí tenhle závod je, jak já říkám, blbuvzdorný, takže se dalo vše docela pochopit. Nejdřív jsme jeli exhibiční jízdu s Lukášem Langmajerem, pak jsem vyfasovala profesionálního jezdce. Ten už to měl sakra najeté, bohužel si teď už nevybavím jméno. Každopádně moje navigování evidentně nepotřeboval, ale říkal, že ho fascinovalo, jak jsem se místy opravdu chytala.

Premium

Rozhovor s Pavlem Steinerem o převážení celebrit:…

Odkdy řídíte?

Hned od osmnácti, díky dědovi a babičce. Byla učitelka a skvělá řidička, dědeček lékárník a taky výborný šofér. S volantem mě učili oni dva. Objednali si novou škodovku a čekali na ni dva roky. A pamatuji si to dodnes proto, že jsem jejich nové auto měla tu čest s nimi vyzvednout v Mladé Boleslavi. Slavnostně jsme se oblékli a navoněli. Častěji pak ale v autě voněly houby, babička s dědou byli velcí houbaři, takže jsme jezdili autem do lesa pravidelně.