Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Alfa Romeo Tipo B P3 (1932-1935): Mistr Evropy a vítěz na Nordschleife

Aleš Dragoun
Diskuze (3)
Alfa Romeo Tipo B byla jedním z nejúspěšnějších závodních vozů první poloviny 30. let, vyhrávala až do nástupu německých stříbrných šípů.

Konstruktérem Tipo B alias P3 byl slavný Vittorio Jano. Jednalo se o jeden z prvních monopostů, tedy jednomístných závodních vozů, ve kterých pilot seděl uprostřed. Tento název ostatně pochází z italštiny. Pravidla AIACR (předchůdce FIA) nevyžadovala už přítomnost mechanika. Navazoval na Tipo A z počátku 30. let, také Janovu konstrukci se dvěma vedle sebe umístěnými kompresorovými šestiválci 1,75 l, dvojicí třístupňových převodovek i hnacích hřídelů.

Existují dvoumístné P3, ty však byly modifikovány pro závody sportovních vozů, takže měly blatníky a světla. Tehdejší regule neomezovaly zdvihový objem motoru, Jano použil jediný řadový osmiválec 2654 cm3, zatímco kupříkladu Maserati, se kterým se Alfa Romeo tenkrát poměřovala, mělo větší jednotku s objemem 2,8 l už v roce 1931. Dvouvačkový dvouventilový agregát s dvojicí litinových bloků přeplňovaly rovnou dva kompresory Roots umístěné po stranách, dával až 160 kW v 5600 otáčkách. Aby těch dvojek nebylo ještě málo, palivo dodávaly dva karburátory Memini, případně Weber. Předchozí komplikovanou filozofii však konstruktér opustil, zvolil konvenčnější, ale jen do jisté míry.

Dva hnací hřídele

P3 používaly jedinou čtyřstupňovou přímo řazenou převodovku, která spolupracovala s dvoukotoučovou spojkou. Jano vyřešil pohon zadních kol opět po svém: diferenciál umístil centrálně hned za převodovku, jen je propojil krátkým kloubovým hřídelem. Od rozvodovky vedly dva hnací hřídele, na každé straně jeden a poháněly kola samostatně přes kuželové ozubené převody. Celek byl umístěn v kyvném trojúhelníkovém rámu, jehož vrcholem byl kulový kloub, ten přenášel suvnou sílu na rám za rychlostní skříní.

Výhody? Řešení umožňovalo umístit jezdcovu sedačku níže, protože jeho místo se nacházelo přesně mezi nimi. Nižší neodpružené hmoty šly ruku v ruce s lepším nastavením stálého převodu pro jednotlivé tratě. Jano připravoval novinku v konstrukčních kancelářích továrny Portello v naprosté tajnosti. Auta byla schopná dosáhnout maximální rychlosti přes 230 km/h. Bez provozních kapalin a jezdce vážila 680 kg, byla jen 3,84 m dlouhá a 1,17 m vysoká, na karoserii byl použit lehčí hliníkový plech místo ocelového.

Základ konstrukce představoval tradiční rám, podvozek s rozvorem 2642 mm měl ortodoxní tuhé nápravy, podélná půleliptická pera a ještě třecí tlumiče. Obří bubnové brzdy průměru 400 mm vyplňovaly prakticky celý prostor za drátovými koly s pneumatikami 28 x 5,50. Byly totiž ještě mechanické s lanovody a nikoli hydraulické, řízení pak šnekové. Palivová nádrž se nacházela vzadu a pojala 140 l benzinu, do olejové tamtéž se vešlo 20 l maziva. Auta se představila v červnu 1932.

S koníkem ve znaku

Alfy Romeo nasazovala od srpna 1933 Scuderia Ferrari, kterou založil v roce 1929 Enzo Ferrari, sám bývalý závodník. Byla oficiálním zástupcem automobilky, Alfa Corse se vlastní účasti v Grand Prix vzdala po první polovině sezóny kvůli insolvenci způsobené hospodářskou krizí, nakonec ji převzal do své péče stát. Své vozy nejprve nechtěla Ferrarimu předat, ale nakonec k dohodě došlo. Změnila se také značka pneumatik, místo Dunlopu se přešlo na belgický Englebert. Nejslavnějším jezdcem, který se za volantem P3 objevil, byl bezesporu Tazio Nuvolari, ale řídili je třeba i Louis Chiron a Rudolf Caracciola, jména, která máme spojena s úplně jinými značkami... Tihle pánové měli jednu chvíli dokonce vlastní tým – Scuderia CC (Caracciola-Chiron) a závodili s modrobílými auty, i když nešlo o P3, nýbrž o 8C-2300. Není možné zapomenout na Luigiho Fagioliho.

Nástup stříbrných šípů Mercedes-Benz a Auto Union v sezóně 1934 odsoudil všechny ostatní značky do role statistů. Tam, kde německé vozy startovaly, v drtivé většině vítězily. AIACR zavedla od roku 1934 limit hmotnosti vozu na 750 kg. Jano vozy rozšířil, částečně zakryl přední zavěšení i dmychadla a motor zvětšil na 2905 cm3, dosahoval výkonu až 194 kW/5400 min-1. většina ze šesti původních aut sezóny 1932 se dočkala těchto úprav. Na některých tratích se navíc od té doby používaly pouze třístupňové převodovky.

Mollova hvězda vyhasla rychle...

Na německém Avusu v květnu italské vozy pobily Auto Uniony A, zvítězil Guy Moll před Achillem Varzim. Dostaly speciální aerodynamické karoserie s kulatější přídí a kapkami za koly, které je prodloužily na 4,08 m a zaoblená záď se zvedla na 1,34 m. Na dlouhých rovinkách byly schopny dosáhnout až 275 km/h. Na autodromu Linas-Montlhéry při červencové GP Francie alfy rovněž triumfovaly, Chiron, Varzi a Carlo Trossi získali první tři místa, německé zázraky techniky nevydržely.

Jinak se italské vozy radovaly na tratích, kde stříbrné monoposty s motory vpředu i vzadu nezávodily, celkem v tom roce získaly osmičku triumfů. Jenže Scuderia přišla o Molla, který smrtelně havaroval v srpnové Coppa Acerbo. Ve větru a dešti předjížděl v 18. okruhu z dvaceti o kolo Ernsta Henneho (Mercedes-Benz), při takřka plné rychlosti nezvládl řízení, vletěl do škarpy a následně narazil do mostu. Luigiho Fagioliho s dalším mercedesem, kterého stíhal, už nedohnal... Silniční okruh v Pescaře a okolí měřil skoro 26 kilometrů a přežil až do časů formule 1...

Nuvolari na Nürburgringu

Alfy P3 svou tovární účast ukončily v sezóně 1935, kdy je postupně nahrazovala modernější 8C-35 alias Tipo C, na rychlých tratích pak komplikovaná 16C-35 Bimotore. Jenže na Nürburgringu jel Nuvolari s P3, nyní s ještě větším osmiválcem 3165 cm3/201 kW (měl ho už Moll ve vítězném voze z Avusu 1934, Bimotore pak dva takové). Létající Mantovan stál spolu s Louisem Chironem a Antoniem Briviem proti přesile pěti Mercedesů W25 a čtyř Auto Unionů B a čekalo je 22 kol na 22,8 km dlouhé Severní smyčce. A zápolení sledovalo 300 tisíc diváků!

Tazio hned v druhém kole na kluzké trati udělal chybu a propadl se ze druhého na šesté místo. Začala šílená stíhačka, které napomáhaly technické problémy soupeřů, okruh navíc začal osychat. Oba jeho týmoví kolegové záhy odpadli, ale muž ve žluté kombinéze uvnitř rudého vozu se nevzdával. V sedmém kole předjel Manfreda von Brauchitsche a už byl třetí, kopcovitý a zatáčkovitý okruh smazával výkonový handicap jeho v základu už tři roky staré alfy. Jezdec Mercedesu si ovšem vzal průběžný bronz zpět. V 9. okruhu byl Nuvolari druhý díky problémům Fagioliho a v následujícím předjel Caracciolu (Mercedes-Benz). Jenže při zastávce v boxech mechanici poškodili tankovací zařízení a museli nalévat palivo ručně, což jim trvalo více než dvě minuty.

Temperamentní Tazio zuřivě gestikuloval a nadával, ale nebylo mu to nic platné. Ještě rozlícený skočil do auta, vyrazil na trať až jako šestý. Ale v patnáctém kole už byl zase druhý a stíhal tehdy vedoucího von Brauchitsche. Tomu šéf závodního týmu Mercedesu Alfred Neubauer signalizoval, aby zpomalil, jenže nemohl, italský maestro hnal svou alfu za hranice možností a ukrajoval každé kolo cenné sekundy ze ztráty více než minuty a půl, kterou původně měl. Jezdil smykem, několikrát svůj vůz musel rovnat. Němec zase zrychlil, jeho zadní pneumatiky však nápor nevydržely a začaly odcházet. Na konci předposledního kola ale nezastavil u mechaniků k výměně – a to se mu vymstilo. V proslulé klopené zatáčce Karussell mu praskla levá zadní.

Závod dojel na ráfku jako pátý. Ti, kteří jej čekali v cíli prvního, byli zklamáni, na rovnice se objevila „zastaralá a podřadná“ červená alfa... Tazio Nuvolari dosáhl svého největšího vítězství a pobil devět německých vozů na domácí půdě. Přitom z nich nedokončil jen Lang s mercedesem, všechny ostatní do cíle dorazily. Až za Italem... Pořadatelé neměli ani desku s hymnou, protože vůbec nikdo včetně přítomných nacistických špiček neuvažoval nad tím, že by cílem neprojel jako první někdo z Němců. A to za Mercedes-Benz nastoupil Fagioli a za Auto Union Varzi, oba taktéž Italové. Vítěz jim musel půjčit nahrávku z vlastního archivu!

Další triumfy

Alfy tohoto typu vyhrály 46 Velkých cen, větších i menších. Jen v poslední sezóně, které se účastnily, zvítězily v 16 závodech, předchozí sezóna 1934 skončila s 18 triumfy ještě větším úspěchem. Důležitá vítězství kromě těch, která byla vzpomenuta – včetně továrního týmu? Vraťme se na začátek... Tazio Nuvolari ovládl hned při debutu GP Itálie v Monze, ACF (Francie) v Remeši (tam slavila Alfa Romeo s Baconinem Borzacchinim a Caracciolou „triple“) a Coppa Ciano v Monteneru 1932. Zde za ním dojeli Borzacchini a Giuseppe Campari. Caracciola vyhrál na Nürburgringu následován Nuvolarim a Borzacchinim a VC Monzy. Tazio se stal oficiálním mistrem Evropy. Německý pilot však vážně havaroval následující rok při tréninku v Monaku a zlomeniny pravé stehenní kosti se ukázaly natolik vážné, že se v kokpitu alfy už nikdy neobjevil. Po uzdravení se vrátil k Mercedesu.

V sezóně 1933 triumfoval Luigi Fagioli v Coppa Acerbo v Pescaře, ve francouzském St. Gaudens (Grand Prix du Comminges) a italské GP na Monze. Chiron se radoval ve VC Marseille v Miramas, ve Španělsku na okruhu Lasarte v San Sebastianu a také u nás v Brně, ve všech kláních před druhou stejnou alfou s Fagiolim. Značka však přišla o Campariho, který se zabil v „Gran Premio di Monza“.

Guy Moll zvítězil v roce 1934 v Monaku, druhý dojel Chiron, Achille Varzi v Tripolisu na okruhu Mellaha znovu před Mollem a Chironem, na Targa Florio a v Coppa Ciano, s Mollem v Monteneru získali „double“, Trossi vyhrál v Montreux a Vichy, Chiron kromě zmíněné francouzské GP ještě VC Marny v Remeši před Mollem a Varzim. Carlo Maria Pintacuda a jeho spolujezdec Alessandro della Stuffa dominovali Mille Miglia 1935, šasi 5001 bylo právě jeden čas dvoumístné. A další nejvyšší vavřín přivezl ze sicilské Madonie Antonio Brivio. Grand Prix Lorraine v Nancy pak patřila Chironovi.

Patnáct

Vzniklo pouze patnáct vozů, na samém konci se objevil osmiválec převrtaný na 3822 cm3 s 243 kW. Alfa Romeo později experimentovala i s motorem vzadu, slávu jí znovu přinesl ale až kompresorový typ 158, který před válkou startoval ve třídě „voiturettes“ do 1,5 l. Ta se po krvavém konfliktu stala formulí A, záhy v názvu nahradila první písmenko jednička. Ale to už je zcela jiný a velmi úspěšný příběh... P3 ještě po válce startovaly dokonce v Indy 500!

Jednotlivé podvozky mají zajímavý příběh. Kupříkladu šasi 50003 bylo dodáno Ferrarimu, ale už v roce 1935 se stěhovalo do Británie, po druhé světové válce putovalo k protinožcům, ale pak se vrátilo zpátky do Albionu. Aby toho nebylo málo, v roce 1997 putovalo do Japonska, následně jej nabídli k prodeji Symbolic Motors. V minulé i této dekádě se účastnilo několika akcí v Goodwoodu (Festivalu rychlosti i Revivalu) a v „historické“ Grand Prix Monaka 2008 jej řídil Matt Grist.

50006

Bezesporu legendární P3 se dnes draží vzácně. Loni se při příležitosti pařížské výstavy Rétromobile prodal exemplář 50006 alias SF46 (číslování Alfy Romeo, respektive Scuderie Ferrari) za 3,92 milionu eur (tehdy necelých 106 milionů korun). Už v továrně dostal nezávislé zavěšení Dubonnet vpředu (byl jedním ze tří vozů, které ho měly, stejně jako rozvor 2,67 m a obrácená čtvrteliptická pera vzadu). Antonio Brivio v něm dojel čtvrtý v Brně 1935. V říjnu 1936 putoval od Ferrariho do Británie. Závodil s ním Frank Ashby, který vyrobil novou hlavu a upravil chladič i výfuk, ale později emigroval do australského Sydney. V roce 1946 jej získal Ken Hutchinson a až do první poloviny 50. let s ním Joe Goodhew jezdil malá klání.

V roce 1953 putoval na Nový Zéland (ještě s ním absolvoval tamní GP v lednu 1954 John McMillan). Pak střídal vlastníky, než jej další z nich, Leon Witte nechal zrestaurovat do původního stavu. Na počátku 90. let se objevil v kolekci Yoshiyukiho Hayashiho, pak jej postupně koupili sběratel Bruce McCaw (2000) a závodník Umberto Rosso (2007). Tomu jej prodejce Hall & Hall z britského Lincolnshiru připravoval pro závody historiků. Podvozek 50005, vítězný vůz Tazia Nuvolariho z GP Německa 1935 skončil také na Novém Zélandu, vlastnil jej Bill Clark.

Auto z Doningtonu

Jiný kus nabídne aukční síň Bonhams na Festivalu v rychlosti v Goodwoodu. Jde o kus s číslem podvozku 50007. Dnes pozapomenutý Brit Richard Shuttleworth s ním v roce 1935 vyhrál Velkou cenu Doningtonu, kde porazil Francise Howa a Charlese Martina na Bugatti 59. Velké hvězdy nestartovaly, nicméně Giuseppe Farina, siamský princ Bira a Francouz Raymond Sommer nejsou neznámými jmény, jen je sláva čekala později. Sommerovi na jiné P3 tenkrát patřilo alespoň nejrychlejší kolo.

A Shuttleworth? Tenhle zajímavý muž byl nejen automobilovým závodníkem, ale i letcem a sběratelem historických vozů. Nezapomínejme, že veteránské hnutí začínalo v Británii už po první světové válce, proto se tam dochovalo tolik aut z prehistorie, tedy konce 19. století. Britové neradi vyhazují staré věci... Slavná jízda z Londýna do Brightonu se jako vzpomínka uskutečnila poprvé v roce 1927 a Richard se jí účastnil pravidelně.

S Alfou Romeo P3 vyhrál také v sezóně 1935 Brighton Speed Trials, závody ve sprintu na Madeira Drive. Úspěšně s ní závodil i na Brooklands (ovládl Mountain Championship) a ve známém klání do vrchu Shelsley Walsh, kde dominoval své třídě. Vedl malou britskou automobilku Railton, jeho závodní kariéru ukončila vážná nehoda v jihoafrické GP 1936. Za války se připojil k dobrovolné rezervě RAF. Na počátku srpna 1940 však s lehkým bombardérem Fairey Battle při cvičném letu smrtelně havaroval, bylo mu pouhých 31 let. Letecké a automobilové muzeum Shuttleworth Collection, které založil, se nachází na letišti v Old Warden a funguje dodnes. Aukční síň pro jeho rudou alfu, ve které před více než 80 lety sedával, stanovila rozmezí od 4,5 do 5 milionů liber (131,9-146,5 milionu korun). Čekal někdo snad, že bude levná?

Foto:: Tim Scott/RM Sotheby's, Bonhams, Alfa Romeo, Auto World Press, Bibliothéque nationale de France/Agence de presse Meurisse a archiv

Aleš Dragoun
Diskuze (3)

Doporučujeme

12. 7. 2018 21:45
Nuvolari, Alfa, Tipo B a tak....
[odkaz]
Avatar - Stejsn
12. 7. 2018 21:18
Re: Super článek!!!
Dneska vyšel na idnes parádní článek o situaci v FCA.

[odkaz]