To nejlepší od mrtvých značek: Amphicar – Nejslavnější obojživelník

Historie obojživelných vozidel se podle většiny historiků začala psát již v roce 1805, když americký vynálezce stvořil Oructor Amphibolos, což měl být bagr pro úpravy říčního dna, který byl vybaven parním strojem a měl být díky němu schopen samostatného pohybu na souši i ve vodě.

Skutečné obojživelné automobily ovšem začaly vznikat až na počátku dvacátého století a širšího rozšíření se dočkaly až během druhé světové války. Dodnes je ostatně jedním z nejpopulárnějších obojživelníků německý KdF 166 Schwimmwagen, který byl navržen a vyráběn v první polovině čtyřicátých let.

Ve druhé polovině dvacátého století se ve větší míře začínají objevovat i civilní obojživelné automobily a k nejznámějším a zároveň i nejrozšířenějším z nich patří Amphicar, který patří k nejúspěšnější a nejpopulárnějším dílům svého konstruktéra.

Otec obojživelníků

Německý designér a konstruktér Hanns (skutečně psáno se dvěma N!) Tripel, žijící v letech 1908 až 2001, svou kariéru zahajoval jako závodník, ale poměrně záhy se začal věnovat problematice obojživelných vozidel.

Ve druhé polovině třicátých let zaujal se svými obojživelnými třímístnými kabriolety SK-8. Tyto automobily měly být ideální pro aktivní trávení volného času. Bohužel doba si vyžadovala zcela jiný typ obojživelných vozidel. Pro německou armádu proto Trippel navrhl a následně v první polovině čtyřicátých let ve francouzském Molsheimu v prostorách automobilky Bugatti vyráběl obojživelný terénní vůz SG-6.

Na silnici i do vody: Supergalerie obojživelníků (1. díl)

Po válce strávil Trippel tři roky ve vězeňském táboře v Rasttatu a na deset let mu byla zakázána výroba obojživelných vozidel. V této době založil firmu Protek, v níž se specializoval na výrobu nožních protéz. Na počátku padesátých let pracoval i na návrhu křídlových dveří pro slavný Mercedes-Benz 300 SL a ve druhé polovině padesátých let se podílel se na vzniku malého sportovního kupé Troll s plastovou karoserií, vyráběného v Norsku.

Než se zrodil Amphicar

V době, kdy Hanns Trippel nesměl vyrábět obojživelná vozidla, se alespoň věnoval plánům na jejich zdokonalení a opětovné využití v civilním provozu. Díky tomu pak mohl v roce 1957 vyrobit prototyp relativně malého třímístného obojživelníku, který pojmenoval Alligator a představil veřejnosti.

Alligator byl necelé čtyři metry dlouhý a k jeho pohonu sloužil čtyřválec britské značky Austin, který z objemu 948 cm³ poskytoval nejvyšší výkon 31,2 kW (42 k). Obojživelný kabriolet byl údajně schopný dosáhnout na silnici rychlosti 120 km/h a ve vodě pak kolem 10 km/h.

Hanns Trippel chtěl Alligator produkovat ve své vlastní společnosti Eurocar, ale pro zahájení sériové výroby neměl dostatečné finance. Na scéně se ovšem v pravou chvíli objevil průmyslník Harald Quandt, jehož rodina vlastnila v padesátých letech kolem 200 podniků a měla podíl i v automobilce BMW. Samotný Harald tehdy vedl průmyslové podniky IWK a myšlenka výroby obojživelného automobilu jej nadchla.

Amphicar nastupuje

Pro sériovou produkci musel být poměrně strohý Alligator, v jehož interiéru seděl řidič uprostřed a po obou stranách mohl mít po jednom spolujezdci, upraven. Výsledkem se stal plně čtyřmístný obojživelný kabriolet Amphicar 770, jehož jméno je složeninou ze slov amphibious (obojživelný) a car (automobil), zatímco číselné označení odhaluje, že na vodě zvládne rychlost 7 uzlů (13 km/h) a na souši 70 mil v hodině (112,6 km/h).

Amphicar 770 byl určen především pro severoamerický trh a tomu do jisté míry odpovídal i jeho vzhled. Design dvoudveřového kabrioletu byl inspirován americkými křižníky silnic druhé poloviny padesátých let.

Důkazem mohou být například ploutvičky na vrcholcích zadních blatníků. Ty sice samy o sobě nevynikají nijak extrémní velikostí, ale příznivci a majitelé rádi zdůrazňují, že Amphicar 770 má ze všech sériových vozů nejvýše umístěné konce svých ploutví. Dokonce jsou o jeden palec (25,4 mm) vyšší než u proslulých kabrioletů, kupé a sedanů značky Cadillac modelového roku 1959.

Ploutve na zadních blatnících ovšem nejsou pro karoserii tohoto vozu tím nejvýraznějším poznávacím znamením. Tím jsou především přední partie, kde se za decentním chromovaným nárazníkem ukrývá člunovitý tvar přídě. Schopnost plout pak plně odhalí dvojice lodních šroubů pod zádí a k zajímavým detailům zadních partií patří i výfuk vyvedený pod hranou víka motorového prostoru.

Na silnici i do vody: Galerie obojživelníků (2. díl)

Amphicar 770 s rozvorem náprav 2100 mm, celkovou délkou 4330 mm, šířkou 1565 mm a výškou 1520 mm byl poháněn kapalinou chlazeným čtyřválcem o objemu 1147 cm³. Pohonná jednotka britské značky Triumph disponovala nejvyšším výkonem 28 kW (38 k). Později byly k dispozici motory o objemu 1296 cm³ a 1493 cm³, z nichž ten větší poskytoval až 56 kW (76 k).

Britský čtyřválec byl uložen až za zadní nápravou, kterou roztáčel prostřednictvím čtyřstupňové manuální převodovky. K ovládání směru plavby sloužil klasický volant a funkci kormidel zastávala přední kola. Amphicar 770 se přitom mohl vydat i na moře. V roce 1962 překonal kanál La Manche poprvé a o tři roky později při až čtyřmetrových vlnách úspěšně přeplula dvojice vozidel z Doveru do Calais.

Neúspěch i úspěch

Amphicar 770 i přes viditelné znaky své obojživelnosti dodnes patří k nejelegantnějším automobilům, které jsou schopny jízdy po souši i plavby na vodní hladině. Očekávány prodejní úspěch se však ani přesto nedostavil.

Za jeden z hlavních důvodů lze označit cenu vozu. Ta se totiž při jeho uvedení na severoamerický trh v roce 1961 vyšplhala na částku, za níž se tehdy prodával Chevrolet Corvette. Na německém trhu se pak obojživelník svou cenou rovnal velkým sedanům značky Opel. Za vysokou cenou bohužel stál vysoký podíl ruční práce při výrobě, který souvisel s důkladným slícováním všech dílů karoserie a jejím utěsněním pro plavbu na vodní hladině.

Výroba modelu 770 měla probíhat v letech 1961 až 1968 a brány výrobního podniku mělo opustit celkem 3878 automobilů, ale podle dnes dostupných zdrojů byla produkce zastavena již v roce 1965 a do roku 1968 pak byly prodávány již jen skladové vozy.

S ohledem na původní plány, podle nichž mělo ročně vznikat kolem 20.000 vozů, představuje Amphicar 770 neúspěch, ale mezi obojživelnými osobními automobily je i přesto se svými necelými čtyřmi tisící vyrobenými exempláři produkčně nejúspěšnějším typem.

V současnosti má být v provozu a plně funkčních okolo šesti stovek těchto obojživelníků. Ceny se dnes na severoamerickém trhu, kde je většina obojživelníků Amphicar 770, pohybují od zhruba 40.000 amerických dolarů (kolem 820.000 Kč) za nejlevnější exempláře směrem vzhůru až k 120.000 amerických dolarů (přibližně 2.460.000 Kč) za vůz ve špičkovém stavu.

Foto: Auto.cz, Wheeslage.org, RM Sothebys, Barrettt-Jackson, Historics.co.uk