Jak se žije učiteli autoškoly: Nejhorší je přeučovat „černochy“

Srovnejte si zrcátka, než pojedeme. Těmito slovy začíná Pavel Kuklík hodinu výuky praktické jízdy v autoškole. Už přes dvacet let každý den.

Málokdo z motoristů by asi při vzpomínce na své začátky toužil být v tu chvíli na druhé straně barikády. Nebo byste s učitelem měnili v Praze, kde se plouží ulicemi s vystresovaným chybujícím žákem a netrpělivými řidiči za zády?

Nervy na drátkách

„Žáky samozřejmě nebiji,“ odpovídá Pavel se smíchem na náš dotaz, zda se vždycky udrží, když někdo udělá podesáté tu samou chybu. Dneska už

ho prý skoro nic nepřekvapí. „Ale je to náročné na fyzické i psychické soustředění, protože musíte neustále předvídat a být ve střehu. Stačí vteřinka a je malér,“ vysvětluje Pavel s tím, že je mu třeba zapovězeno ponocovat po hospodách. Ráno musí být naprosto fit, protože výuka začíná brzy, často ještě před začátkem školy či práce.

Vážnou nehodu prý se žáky neměl, ale drobné kolize zažívá často. „Obvykle to odnese zadní nárazník,“ ukazuje škrábance pokrývající výukový golf. Ostatní šoféři totiž neočekávají nezkušené reakce žáka za volantem. Jako by zapomněli, že se dřív také učili.

Typickým příkladem je dojíždění k semaforům. Jakmile blikne oranžová, student nečekaně dupne na brzdový pedál, zatímco letitý šofér by klidně projel. Ten za ním to nečeká a bum. „Dokud zadní nárazník nepraskne, už ho někdy ani neopravujeme. Jakmile to totiž uděláme, hned se něco stane,“ krčí rameny Pavel.

Dřív lidé uměli…

Pavel Kuklík přičichl k profesi učitele autoškoly v roce 1990 ještě coby student vysoké pedagogické školy. „Když jsem zjistil, že s učitelským platem nevyjdu, udělal jsem si oprávnění k výuce autoškoly,“ vzpomíná. Po vojně v roce 1992 nastoupil do svého zaměstnání u autoškoly a dodnes u ní zůstal. „Měl jsem zpočátku licenci jen na osobní auto a motorku, dnes už mohu učit všechno. Ale třeba na autobus musíte mít hodně zkušeností, to nechávám jiným kolegům,“ říká.

Zatímco samotná profese učitele autoškoly se za roky tolik nezměnila, i když ji dnes dělají jiní lidé, žáci jsou prý úplně jiní. Dřív totiž uměli uchazeči běžně řídit už před nástupem do autoškoly. „Nikoli zanedbatelná část z nich předtím už někde jezdila. S tatínkem na chatě či třeba na traktoru. Také za to ale hrozily úplně jiné tresty, byla to sranda,“ říká instruktor. Ještě do roku 2006 platila jen pokuta 2000 Kč. Zato dnes to není legrace – nejméně 25 000 Kč a zákaz činnosti na rok. A to ještě před několika lety šlo chvíli dokonce o trestný čin.

...dnes neumějí

„Nejhorší bylo přeučovat takzvané černochy alias řidiče jezdící bez dokladů načerno. Ti měli nesprávné návyky a třeba v každé zatáčce či při brzdění

vyšlapovali spojku,“ říká a ukazuje na převládající trend dneška. Ten je totiž opačný – lidé přicházejí do autoškoly zcela řízením nepolíbeni a kolikrát

naprosto bez zájmu třeba o hlubší technické pochopení fungování vozu. „Dřív se líp učili ovládat auto a lépe snesli kritiku. Dneska chtějí mladí všechno hned a chybí jim trpělivost. Když jim řízení nejde, hned to svádějí na chybu auta,“ myslí si. Ještě před deseti lety byla třeba poptávka po výuce s automatickou převodovkou zcela výjimečná, dnes je to úplně běžné. Je to prostě snazší.

Kromě toho také přibývá do lavic starších ročníků, jež si potřebují udělat autoškolu kvůli zaměstnání. Nebo vdovy, které jsou najednou odkázány na sebe a potřebují řídit. Jenže šikovnost už není taková jako zamlada. Instruktor vzpomíná na přeborníka, který ke zvládnutí řízení vozidla potřeboval asi sto hodin. Nakonec to šlo, ale najdou se tací, co to nikdy nedokážou. „Většinou je na vině zdravotní indispozice, třeba porucha motoriky,“ vzpomíná Pavel na studentku, která ani po několika hodinách nedokázala koordinovat pohyby obou rukou. Jakmile pravou řadila, levou s volantem následovala stejný pohyb. To bylo velmi nebezpečné a prakticky nezvládnutelné. „Jenže zdravotní osvědčení od praktického lékaře měla, a tak toto na začátku nezjistíte,“ končí Pavel.

Rozhovor s předsedou Asociace autoškol: Kvalita je různá

Ondřej Horázný je předsedou profesní organizace autoškol. Sám jednu provozuje už od roku 1991 a vidí, kam se autoškolství za ty roky posunulo.

V České republice je odhadem přibližně 2600 provozoven autoškoly. Zajímavostí je, že přesný počet nezná ani ministerstvo dopravy. Je to proto, že neexistuje veřejný seznam, kde by se dali vyhledat ti, kdo jsou skutečnými provozovateli autoškoly. Když chcete k lékaři či advokátovi, informace o nich najdete na stránkách jejich komor. V samotném živnostenském rejstříku se dá dohledat jen držitel živnostenského listu, což ještě nemusí být skutečný provozovatel autoškoly. Na to je třeba tzv. „registrace“. Potíž je i s kontrolou kvality výuky a výcviku. Autoškoly totiž spadají pod obecní a krajské úřady. Ty zase neřeší, jestli provozovny v ceně 5500 korun nabízejí stejné služby jako školy, které za totéž požadují 13 000 korun. Kontroly

jsou totiž obvykle administrativní. Ze zákona musíme totiž žákům poskytnout stejné minimální množství hodin. Přesto jsou takové rozdíly. Jak poznat kvalitu a čím by se měl žadatel řídit?

Kolik by měla stát kvalitní autoškola na osobní auto?

Přestože se ceny podle regionu liší, třeba v Praze je dráž, ale střed je asi deset tisíc korun. Jenže některé autoškoly dnes nabízejí kurz i za šest a méně. Žadatel by se měl u takových pozorně ptát, co za ty peníze dostane. Pokud bychom totiž zachovali stejný poměr nákladů a přiměřeného zisku k ceně jako v roce 1991, pak by měl dnes kurz na osobní auto stát asi šestnáct tisíc korun.

Jak mohou některé autoškoly nabídnout tak nízkou cenu?

V minulosti se staly aféry, kde v rámci masivních slevových akcí autoškoly nabíraly žáky s tím, že jim předem bylo jasné, že to všechno nemohou zvládnout. Jiné počítaly zřejmě rovnou s tím, že deset až dvacet procent žáků nikdy nenastoupí a další část z nich to dokonce vzdá. Ve výsledku tak byly na svých.

Co byste uchazečům doporučil?

Číst nejen cenu blikající na webu, ale pročítat zejména ceníky dalších služeb, kolik třeba autoškoly chtějí za prošvihnutou výuku. Někde tři stovky, jinde i tisícovku. Někteří účtují tisíc korun za to, když se několik dní před naplánovanou zkouškou neomluvíte. Asi inspirace z jiných oborů. Důležité je také podívat se i na takzvané stornopoplatky. Pokud autoškola inkasuje jeden až dva tisíce za to, že v případě vaší nespokojenosti vyplní jeden papír a dá vám zpět i přihlášku, mělo by vám něco začít blikat. Tím nízkou počáteční cenu dohánějí. Za ni totiž nezaplatíte ani náklady na auto a benzin. Natož mzdu učitele, nájem učebny, svícení, topení, sekretářku, účetní a další. Jak potom taková výuka vypadá? U výuky na osobní auto

by cena měla přibližně odpovídat 28násobku dokupované hodiny. Například když kurz stojí nesmyslných 5490 Kč a dokupovaná jízda 295 Kč. Potom je to krát 28 = 8260 Kč. Zajímavé, že?

Není autoškol v České republice příliš?

Zatímco v roce 1989 byste našli v Praze sedm autoškol, v letech 1990/1991 jich bylo okolo třiceti, o rok později 70, dnes je jich asi dvě stě, možná

více. Problém je totiž v tom, že podle živnostenského zákona vám stačí jen jeden rok praxe nebo mít odpovědného zástupce. V živnostenském zákoně není ani požadována příslušná úroveň učitelského oprávnění. Když to přeženu, s tím na malou motorku si můžete otevřít autoškolu pro všechny skupiny a kasírovat. Takže si autoškolu někdy otevírají i lidé, co k tomu nemají vztah. Před dvaceti lety byli v branži hlavně srdcaři, ale ti už

skoro vymizeli. V některých zemích je nutno skládat zkoušku i na odpovědného zástupce autoškoly, což má též vliv na úroveň celého oboru.

Jak se všechny provozovny uživí?

Jen výukou na osobní auto velmi těžce. Krize už sice pominula, ale jsou slabé ročníky. Je to velký konkurenční boj, potíž je však v tom, že uchazeče zajímá hlavně řidičák, ne kvalita výuky. Kdyby nebylo podmínkou připuštění ke zkoušce jen splnění počtu hodin, konkurovalo by se tím, co žáky opravdu naučíte. Protože když se pořádně nenaučí, vyhodí je u zkoušek. Takže si je musejí zaplatit znovu a znovu.

Jaké procento žáků nesplní závěrečné zkoušky?

Běžně asi třetina. Někdy udělají skoro všichni, ale občas se sejde kurz, kde neprospěje třeba přes polovinu žáků. Nemělo by to být ale pravidlem. U některých autoškol pravidelně propadá většina žáků, někdy i devadesát procent musí opakovat. Ale třeba v jiných zemích EU, většinou na Západ od nás, běžně napoprvé neprojde padesát až šedesát procent.