Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Mercedes-Benz VRC (1995): Toto měla být čtyři auta v jednom

Aleš Dragoun
Diskuze (2)
Mercedes-Benz představil v polovině 90. let zajímavou studii VRC se snadno vyměnitelnými částmi karoserie.

Na autosalon v Ženevě, který se konal od 9. do 19. března 1995, přivezla nejprestižnější značka koncernu Daimler-Benz velmi zajímavý koncept se zkratkou VRC. Ne, první písmeno nemá být dvojité, nešlo o soutěžní speciál, předpisy pro nejvyšší ligu rallye se zrodily až později a trojcípá hvězda v ní nefigurovala. Zkratka znamenala Vario Research Car.

Za čtvrt hodiny

Ano, kompaktní auto s podvozkem třídy C W202 bylo variabilní, ale nikoli svým interiérem, nýbrž možností čtyř karosářských verzí: sedanu, kombi, kabrioletu a pick-upu. Respektive v prvním případě spíše tudoru, protože mělo pouze jediný pár dveří. Kombi rovněž, taková vymřela na přelomu 80. a 90. let minulého věku. Nakonec, proč vlastnit čtyři různé vozy, když můžete mít jeden jediný a části prostě zvednout a prohazovat? Udržovat si domácí flotilu je přece dosti neekonomické, i když někteří na to zkrátka a dobře mají. Tolik základní a velmi chytrá myšlenka.

Změna odnímatelných horních částí trvala navíc pouhopouhou čtvrthodinku. Výzkum tehdy ukazoval, že lidé budou mít k dispozici více volného času a ten hodlají trávit různým způsobem, navíc jej logicky chtějí skloubit s každodenním použitím. Nástavby se skládaly ze střechy, bočních stěn a zadní části, byly vyrobeny z CFRP, tedy plastu vyztuženého uhlíkovými vlákny a vážily od 30 do 50 kg. Tomuto materiálu byla dána přednost před hliníkem, protože pomyslné jazýčky na vahách ukázaly o čtvrtinu méně. Nízká hmotnost, naopak vysoká pevnost a robustnost se snoubily s dostatečnou bezpečností, tedy hlavně odolností proti nárazu. S návrhem i výrobou „šatů“ pomáhala italská karosárna Coggiola.

Výměna byla snadná, nástavby měly osm upevňovacích bodů se speciálními zámky a silnými magnety. Umístily se na speciální podvozek a ve vytažení do konečné polohy pomáhaly elektromotory, ale k opětovnému uvolnění stačilo zatáhnout za páčky na dveřních sloupcích a rámu čelního skla. Reklamní snímky ukazovaly, jak si s díly pohrávají trojice mužů i žen. Zadní centrální konektor se samočinnou identifikací sloužil k napojení jednotlivých typů nástavby k palubnímu elektrickému obvodu. Například kombi mělo zadní stěrač a ostřikovač okna, sedan odmrazování a kabriolet zase plátěnou střechu na tlačítko, které musely fungovat, že? O koncových světlech nemluvě.

Velké garáže netřeba

Víceúčelový VRC mohl sloužit jako sedan v průběhu pracovního týdne, rodinné auto s dostatečně velkým zavazadelníkem na víkendy a dovolené, pro příjemné letní projížďky i coby dříč k převážení objemných břemen. I když si asi šéfové z Untertürkheimu nepředstavovali, že by někdo pick-upem vozil cihly a cement na stavbu rodinného domku, to se k image značky v čistě osobní kategorii moc nehodilo. Spíše surfová prkna nebo jízdní kola, maximálně novou ledničku z obchodu.

Nepotřebovali jste ani velkou garáž po uložení ostatních částí karoserie, Němci navrhovali pronájem, prostě zákazník přijede k dealerovi a technici mu ve značkovém servisu díl vymění za jiný, který zrovna potřebuje. Na neomezeně dlouhou dobu, tedy flexibilně. Mezitím stihne vypít kávu a pak může pokračovat dál v cestě. Síť klidně mohla fungovat po celé Evropě.

Asistenty

VRC se nevracel ani tak do minulosti, jako spíše nahlížel do budoucnosti. Měl pohon předních kol a ústrojí s plynule měnitelným převodem (CVT), které se ovládalo tlačítky. Skutečně existovaly plány na uvedení takové techniky do hromadné produkce. Řízení i brzdám chyběly mechanické vazby, ovládaly se elektricky, „po drátech“. Řidič se samozřejmě volantu držel a na pedály šlapal, pokusy o čistě autonomní ovládání měly teprve přijít.

Testovaly se také četné asistenční systémy. Palubní elektronika byla například schopna určit povolenou rychlost v dané oblasti a poté upozornit řidiče, případně řidičku, když příliš šlápli na plyn. Šlo tedy o jakousi „praverzi“ dnešního čtení dopravních značek. Zobrazovaly se na digitální přístrojové desce, navíc tzv. bezpečnostní displej ukazoval nejprve zelený kruh, když bylo vše v pořádku a osoba za volantem dodržovala určený rychlostní limit.

Později se změnily i symboly: na žlutou elipsu, případně varovný červený trojúhelník. Týkaly se i dostatečné mezery od vozidla jedoucího vpředu, indikovaly tedy příliš krátkou vzdálenost a nedostatečnou rezervu pro deceleraci. VRC byl totiž vybaven i radarovým tempomatem a dále protiprokluzovým systémem. Systém Active Body Control známe z dnešních sériových vozů stuttgartské značky, eliminuje naklánění a kývání při rozjíždění, zatáčení a brzdění a poskytuje potřebnou stabilitu v silném bočním větru. Měl pozitivní vliv i na bezpečnost přepravovaného nákladu a komfort posádky.

Displeje

Centrální barevná obrazovka poskytovala řidiči veškeré požadované informace. Jednotlivé položky v menu vybíral otočným ovladačem na středové konzole, jakýmsi joystickem. Mohl si zobrazit otáčkoměr, palubní počítač, ujetou zválenost, ale také doporučené trasy z navigace, která nechyběla. „Mamut“ řady W140 se jí dočkal koneckonců velmi záhy.

Druhý displej byl umístěn v horní části středové konzoly. Mimo jiné zobrazoval nastavení klimatizace, zmíněného navigačního systému, během doplňování paliva pak třeba aktuální tlak v pneumatikách, hladinu motorového oleje a chladicí kapaliny a dokonce úroveň tekutiny v nádržce ostřikovače (!). Výběr doplňkových funkcí měl řidič při jízdě blokovaný, aby neodváděl jeho pozornost od toho, co se děje na silnici. Naopak spolujezdec měl ke všem informacím neomezený přístup. Proto se na joysticku nacházela dvě tlačítka, elektronika poznala, zda se jej dotkla levá, či naopak pravá ruka.

Spousta věcí do série

VRC se samozřejmě do výroby nedostal. Chytrá koncepce a novátorská řešení nemohla spatřit denní světlo, pokud by šéfové dospěli k takovému obchodnímu rozhodnutí, jistě by nebylo zrovna moudré. Krátce na to se portfolio osobních modelů Mercedesu (včetně SUV) značně rozšířilo. Vyrábět jeden vůz je nerentabilní ve chvíli, kdy můžete mít čtyř modely, navíc v různých cenových relacích, pak generují pochopitelně větší zisky. Tedy když se zadaří a trh je přijme. Použitá technika navíc byla před takřka čtvrtstoletím příliš drahá. Jenže prioritou – a tou byla ona zmíněná variabilita – zůstal do dnešního dne revolučním a jedinečným.

Spousta prvků se však v sérii uplatnila. Barevný displej si našel cestu už do třídy S řady W220 v roce 1998, ABC debutovala o rok později v odvozeném kupé CL série C215 a centrální otočný ovladač elektronických funkcí čekal na premiéru do další generace S-Klasse W221, která se objevila v polovině minulé dekády.

Aleš Dragoun
Diskuze (2)
1. 7. 2017 23:16
Zajimave
To bych si snad i koupil :yes:
30. 6. 2017 16:00
Proč?
Proč ta recyklace článku co byl na autorevue? Proč článek o prototypu od Mercedesu, když něco podobného Nissan vyráběl - Nissan Exa? Když už chcete psát o nesmyslu, se kterým musíte mít doma několik variant střechy, proč nepíšete o tom co skutečně jezdil a navíc vypadal hezky, narozdíl od této obludy?