Rozhovor s Jiřím Mádlem: Auto je nejlepší ložnice

Jak se mají rády film a auta?

Moc, samozřejmě! Auto je jeden z mála produktů, co působí na plátně nenásilně. Takže ze všech typů product placementu, tedy skryté reklamy na výrobky ve filmu, se s auty pracuje nejlépe.

Je to i případ vašeho režijního debutu Pojedeme k moři? Už podle názvu v něm asi auta zaujímají významnou pozici...

Ano i ne. Snímek není rozhodně o vozech, ty v něm ale hrají důležitou roli hned v několika směrech. Víc prozradit nechci!

Je dnes aut ve filmech víc než dřív?

Určitě. Ne že by o tolik víc „hrály“, ale zkrátka jsou všude kolem nás. Stačí se podívat na jakýkoliv starší film: na náměstích a ulicích jsou v něm

vždycky mraky možností, kde zaparkovat. To se vám dneska stane stěží.

Jak se vozy režírují?

Rozhodně snadněji než herci. A hlavně scény v autech vypadají reálně. Jejich interiér je také neskutečně věrným prostorem pro dialogy. Stačí se podívat na vlastní život: kolik jen si toho lidé v autě napovídají!

Je to i váš případ?

To právě vůbec ne. Když už někoho vezu autem, samozřejmě nemlčím, ale mnohem raději řídím sám a poslouchám. Jsem totiž extrémně rádiový typ

a auto je ideální prostředí, kde kolem mě furt někdo nenašlapuje a nemlátí nádobím.

Takže si řízení užíváte?

Autům nerozumím, nevšímám si značek, ale samotné řízení mě baví. Asi jako každého chlapa. Máme to v sobě. Už před staletími jsme rádi sedli na koně a ujížděli do dálek.

Co vás baví nejvíc?

Ta samota, možnost si v úplném klidu přemýšlet. Řízení je pro mě stejně příjemnou činností jako běhání. Ne že bych si vyloženě sedl za volant a jel se jen tak projet. Ale jsem rád, že – jak bych to řekl? – musím zrovna řídit.

S auty máte zkušenosti jako režisér i coby herec. Jak se s nimi točí?

Dneska je to paráda, technika pokročila opravdu mílovými kroky. Hitem je teď takzvaný low loader, kde se vozidlo obestaví konstrukcí a štáb si v klidu pochoduje kolem karoserie jedoucího vozu. Nebo se předek kapoty chytne za jiné vozidlo a na něm bzučí kamera.

Točil jste takhle i vy?

Jasně, ale ne od začátku. Bylo mi sedmnáct a nesměl jsem řídit. Takže mě táhli v autě na tyči za jiným.

Nesměl? Nebo neuměl?

Obojí. K motorům mě to moc netáhlo, jsem spíš běhavý typ. Ani o papíry na mašinu jsem nijak nestál a řidičák na auto si dělal až ve třiadvaceti.

Čím pro vás auto je?

Hlavně prostředkem meziměstské přepravy. Po městě zásadně běhám nebo jezdím na elektrokoloběžkách. Sám je vyrábím. No a taky je pro mě auto parádní ložnicí.

Prosím?

No jasně! Třeba před dvěma roky jsem v něm bydlel tři měsíce. Chystal jsem se totiž do Ameriky, takže pronajal byt, protože jsem filmoval a měl zajištěné ubytování. Jenže pak jsem netočil a zvolil tuhle plechovou střechu nad hlavou. Byla to pohoda. Já totiž v autě spím tak rád.

I dnes?

Vždy a všude. Rád přenechám volant jiným a okamžitě zaberu. Kamarád fotograf má dokonce obrovskou galerii snímků, jak spím v autě na tisíc způsobů.

Takže váš vůz musí být hlavně velký?

Ani nemusí, složím se opravdu všude. A pak už mi stačí, že se do kufru vejde taška s věcmi na hokej. Nemám na vůz kdovíjaké nároky. Samozřejmě

bych si nekoupil vyloženě ošklivý, ale raději v něm budu nenápadný. I kdybych měl na kontě sto milionů, jediný z nich bych do auta vrazil sotva.

Takže nemáte ani žádný řidičský sen?

To zas jo. Chtěl bych řídit letadlo, jachtu a vodní skútr. Ani jedno se mi zatím nepoštěstilo.

Na vejtřasku nic nemá!

Má-li Mádl vybrat úplně největší zážitek s řízením, ukáže jednoznačně na loňský film Konfident, kde hraje dispečera na letišti u západní hranice Československa. Tam prožívá i vojenskou invazi v srpnu 1968. Coby profesionální agent STB, jehož úkolem je shromažďovat kompromitující materiály, nejenže odposlouchává lidi ve známém vojenském voze normalizace Praga V3S, ale auto i řídí. „Nejbrutálnější, ale taky nejzajímavější zážitek! Jet s ní plný knedlík z kopce, poručit řazení, koukat z okénka do kamery umístěné v autě vedle, a ještě hrát podle scénáře, to byla fakt slušná kombinace. Padesátka z kopce mi připadala jako sto dvacet kilometrů v hodině.“

Mádlovy vzpomínky…

… na první cesty autem

„Bylo mi asi osm, jeli jsme s rodiči na dovolenou a auto začalo strašně, ale opravdu strašně čudit. Mysleli jsme, že každou chvíli bouchne, takže jsme vypadli ven, ale samo od sebe přestalo a pak normálně fungovalo dál.“

… na autoškolu

„Jsem Budějovičák. Řidičák jsem dělal v Jindřichově Hradci, kde jsem pobýval a využil toho, že ji tam provozuje můj známý Ladislav Novotný.“

… na nejlepší trasy

„Nejraději jezdím do Itálie. Většinou s kámoši. Řídíme všichni, takže to není žádné utrpení. Jinak mám ale raději okresky. Nejvýraznější vzpomínky mám na ty u Sedlčan, kam jsem jezdíval za jednou slečnou. Zatáčky se kroutily opravdu neuvěřitelně, kombinace nádherné přírody a podivných zákrut ve mně zůstala dodnes.“

… na nejsilnější autozáběr

„Určitě Fantomas a ona scéna, kdy autu přestanou fungovat brzdy. Stará filmová škola s promítáním okolí na plátno za řidičem, ale stejně paráda.“

Úsek kreténů a české ego

Světový průměr, tak hodnotí Mádl Čechy za volantem. „Nejsme tak klidní jako v Americe, kde jsem zažil na silnicích jen extrémní zdvořilost. Ale naštěstí to tu není ani jako v Indii, kde platí heslo: Kdo se procpe, ten jede! Přijde mi však, že je u nás v řízení zbytečně moc ega. Ilustroval bych to

na malém kousku náměstí u nás v Českých Budějovicích. Říkám mu úsek kreténů. Vede na kostkách podél kaváren, kam chodí jihočeská smetánka, a některé řidiče to hrozně láká. Kolem sviští šílenou rychlostí snad každý, kdo má trochu hlučné auto. Jen aby se předvedl. Nechápu to,“ kroutí hlavou.