Subaru 360: Beruška debutovala před 57 lety

Fuji Heavy Industries byla založena v roce 1953 sloučením šesti divizí bývalé letecké továrny Nakajima, jako poražená velmoc nesmělo Japonsko vyrábět vojenská letadla. Právě odtud pochází logo Subaru (česky spojení) se šesti hvězdami Plejád. Už od roku 1946 se používala značka Fuji, nejprve pro skútry. Prvním modelem S-1 dokonce předběhla o půl roku legendární italskou Vespu! Rabbit (králík) vyjížděl z bran tokijské továrny až do roku 1968. To už se ale dávno vyráběly i automobily. „Třistašedesátka“ nebyla první, jak se píše v mnoha pramenech, ale patří jí primát v hromadné výrobě. Předchůdce P1 s motory OHV 1,5 l od Peugeotu (35 kW), respektive vlastní konstrukce se 41 kW však v roce 1954 vzniklo pouhých dvacet exemplářů. Jednalo se o 4,24 m dlouhý sedan se zadním pohonem, který navrhl Shinroku Momose.

Ten stál i za tvary modelu 360, který připomínal tak trochu zmenšeného Brouka VW, hlavně přídí a zádí. Kei car podle tehdejších parametrů měl čtyři kola a uvnitř poskytoval místo čtveřici pasažérů. Premiéru si odbyl 3. března 1958. Maličké, jen 2,99 m dlouhé, 1,3 m široké a 1,38 m vysoké autíčko bylo poháněno napříč vzadu umístěným dvoudobým vzduchem chlazeným řadovým dvouválcem 356 cm³ s pouhými 12 kW. Jednalo se sice o lidové vozidlo, ale nikoliv konstrukčně ošizené. „Mikro“ mělo samonosnou karoserii s jediným párem dveří otevíraným proti směru jízdy, laminátovou střechu a podvozek s rozvorem jen 1,8 m tvořila vpředu vlečená ramena s torzně poddajnou příčkou a vzadu výkyvné polonápravy. Tedy poměrně sofistikované řešení. Přesto se šetřilo, zpočátku musel stačit jediný stěrač čelního skla na straně řidiče. Díky muší hmotnosti maximálně 450 kg bohatě stačily bubnové brzdy. Subaru 360 si díky své sympatické boubelaté vizáži vysloužilo logickou přezdívku „beruška“, také se mu říkalo „chroust“.

První vozy měly jen jednoduchou palubní desku (pokud se tak dala vůbec nazvat) s tříramenným volantem a jediným sdruženým přístrojem. Na podlaze se nacházel ovladač topení a palivový kohout, náhrada klasického čerpadla. Benzin proudil do karburátoru samospádem. Dveře byly prakticky bez čalounění a drobná zavazadla nebylo kam odložit. V počátku produkce se objevilo dokonce provedení se shrnovací plátěnou střechou, vydrželo však velmi krátce, jen do roku 1960.

Výkon motoru základního modelu se tehdy zvýšil na 17 kW a maximální rychlost z původních 83 na 102 km/h. Přišla na řadu i čtyřstupňová převodovka, která doplnila původní třístupňovou. A na přání mohla mít i rychloběh. Úpravami prošla karoserie, přibyla chladicí žebra za zadními okny, zvětšila se přední i zadní světla, ta první dostala výrazné lakované lemy místo chromovaných obrouček. Nabídku rozšířil i větší motor 423 cm³ se stejným výkonem, takový vůz už ovšem japonským předpisům pro kategorii kei cars nevyhovoval. Jednalo se o exportní model 450 alias Maia. Jel jen devadesátkou a z klidu na rychlost o 10 km/h menší „sprintoval“ za 36 s... Jeho kariéra skončila o šest let později. To už měla auta dávno i novou, částečně čalouněnou palubní desku, kapsy ve dveřích a výklopná zadní boční okénka.

V šedesátém třetím debutovalo praktické třídveřové kombi Custom s takřka svislou zadní stěnou. Dvoudobé motory potřebují ke svému chodu kromě benzinu i olej, automobilka k tomu účelu nakonec vyvinula samočinný systém Subarumatic (1964). Do té doby se míchalo ručně, jako odměrka na olej sloužilo víčko nádrže. O čtyři roky později se podařilo konstruktérům z dvouválce vydolovat 19 kW, ve stejnou dobu představená dvoukarburátorová verze měla dokonce 27 kW! Upalovala až stodvacítkou, zatímco jednokarburátorová jen o 10 km/h pomaleji.

Pro americký trh, kam značka tehdy vstoupila, byl natočen v roce 1969 reklamní film, který představoval tehdejší produkci určenou pro USA. Jejím základem byl, jak jinak, model 360. Kampaň byla založena na sloganu „Levný a ošklivý, ale...“ Co vlastně mohl nabídnout Američanům, kteří byli zvyklí na pětimetrové obry s vidlicovými osmiválci? Propagace zdůrazňovala nicotnou spotřebu 3,6 l/100 km, zmíněná čtyři místa k sezení, variabilitu interiéru a parkování v mezerách mezi tehdejšími koráby silnic. Auto však ve skutečnosti spálilo na tuto vzdálenost přes osm litrů benzinu...

Model Supersport nabídl onen dvoukarburátorový motor, sportovnější přední sedadla s opěrkami, kožený dvouramenný volant, sdružený přístroj s tachometrem a otáčkoměrem, odkládací poličku pod nimi, černou střechu s nezbytným bílým pruhem a chromované ozdoby na zadních blatnících, v Japonsku se jmenoval Young SS. Střídmější Young S měl všechny tyto prvky kromě chromu a slabší jednokarburátorovou jednotku. Autodrive pro změnu zase disponoval samočinnou elektromagnetickou spojkou.

Produkce byla ukončena v květnu 1970, to už rok vznikal i modernější, ale ani zdaleka ne tolik úspěšný nástupce R-2. Subaru vyrobilo celkem 392.016 aut série 360/450, většina se jich prodala doma, kde byla tato vozítko velmi populární. Podařilo se mu motorizovat válkou vyčerpané ostrovní císařství, což bylo jeho prvotním úkolem. Ve Spojených státech pochopitelně obchodní úspěch nezaznamenala. Dovážel je tam Malcolm Bricklin, pozdější tvůrce vlastních sporťáků s křídlovými dveřmi. Spotřebitelský časopis Consumer Reports však po vlastních testech označil automobil jako nevyhovující kvůli bezpečnosti a absenci výkonu. Což znamenalo logicky propad odbytu, protože na výsledky za Velkou louží dají, dealerům prý neprodané vozy zůstávaly na skladech i tři roky. Přesto si je koupilo asi 10 tisíc Američanů. Každopádně nálepku „levných a ošklivých aut“ si Subaru s sebou v Americe neslo poměrně dlouho, image pomohlo změnit až futuristické kupé XT.

Pár kusů 360 udržují ve špičkovém stavu dokonce i evropští sběratelé, ale v našich končinách se jedná o naprostou raritu. Z modelu 360 byla odvozena i první generace legendárních užitkových Sambarů (1961). Uzounké náklaďáčky se protáhly všude, snadno se ovládaly a provozními náklady nezruinovaly peněženky drobných živnostníků.

Retrovideo: Portfolio Subaru v roce 1969