Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Úrovně autonomních aut. Jaký je mezi nimi rozdíl? A která fáze je opravdu auto bez řidiče?

David Bureš
Diskuze (19)
Automobilové asistenční systémy se podle úrovně nabízené autonomity řadí do pěti stupňů. Ty sériové zatím zůstávají na stupni dva, už se však blíží k trojce.

Autonomní vozidla jsou stále častěji diskutovaným tématem, ať už kvůli technickým novinkám nebo třeba nehodě takového prototypu. V souvislosti s nimi se často hovoří o pěti úrovních autonomních aut, respektive jejich systémů. Co však konkrétně znamená třeba stupeň autonomity tři a jak se liší od dvojky? Rozhodli jsme se to uvést na pravou míru.

Pět úrovní vychází z dokumentu organizace SAE (Společnost automobilových inženýrů), který blíže specifikuje rozdíly mezi jednotlivými stupni autonomity s tím, že do úrovně 1 spadají už dobře známé systémy běžně nabízené v sériové produkci, zatímco stupeň 5 je plně autonomní provoz, tedy skutečně auto bez řidiče, které si na silnici poradí samo a nepotřebuje zásah řidiče.

Přestože mnozí futurologové naznačují, že autonomní vozidla jsou už blízko, ve skutečnosti tomu tak není. Stále se totiž nacházíme na úrovni 2, byť se pomalu blížíme do stádia úrovně tři. Do té doby je ale ještě potřeba dořešit legislativu, která je nyní jednou z překážek, která jejímu nástupu brání.

Teď už se však vrhněme na charakteristiku jednotlivých stupňů autonomity:

Video se připravuje ...

Úroveň 0: Žádná automatizace

Aby byl přehled kompletní, musíme začít stupněm 0, tedy žádnou automatizací. V takovém případě má nad vozem plnou kontrolu člověk za volantem, který všechny systémy ovládá sám. Vůz jej maximálně varuje před nebezpečím a nijak nezasahuje do řízení. Do této kategorie tak můžeme zařadit pouze takové systémy jako varování před námrazou, varování před opuštěním jízdního pruhu (ale bez zásahu do řízení!) nebo rozpoznávání dopravních značek.

Úroveň 1: Podpora řidiče

Tady už to začíná být zajímavé, do úrovně 1 však spadají už dobře známé a rozšířené systémy. Jejich expanze totiž začala již na přelomu devadesátých a nultých let. Jedná se o pomocné systémy, které už řidiči aktivně pomáhají s řízením. Podle dokumentu SAE však jde jen o ty systémy, které se pomocí senzorů či kamer starají o jeden jediný aspekt řízení. Auto sice může být vybaveno více systémy, avšak ty nespolupracují dohromady a nejsou vzájemně kombinovány. Komplexní řízení má stále na starosti člověk za volantem, který je za auto stále zodpovědný.

Konkrétně se do této úrovně „asistovaného řízení“ řadí adaptivní tempomat, tedy elektronický pomocník udržující řidičem stanovenou rychlost a odstup od vozidla vpředu. Patří sem i asistent pro udržování v jízdním pruhu nebo systém automatického brzdění.

Úroveň 2: Částečná automatizace

Právě úroveň 2 je fáze částečně automatizovaného řízení, v které se dnešní automobily nacházejí, a to i přes neustálý rozvoj systémů. V tomto případě už elektronické systémy dokážou pomocí různých senzorů a kamer převzít několik aspektů řízení místo osoby za volantem, zvládnou tedy zkombinovat třeba adaptivní tempomat s udržováním vozidla v jízdním pruhu, což je konkrétně systém dnes nazývaný jako asistent pro jízdu v kolonách. Spadá sem také automatické zaparkování nebo asistent pro změnu jízdního pruhu.

Člověk je však nadále zodpovědný za řízení a hlavně musí být okamžitě schopen zareagovat a osobně převzít řízení. Stále musí držet ruce na volantu, krátkodobě je však může sundat – třeba při otevírání lahve s nápojem. Takové systémy navíc fungují jen za omezených podmínek – za špatného počasí při zašpiněných senzorech přestávají pracovat. Z hlediska legalizace pak takové systémy mohou fungovat jen při určité rychlosti (asistent pro jízdu v kolonách) nebo na určitou vzdálenost (automatické parkování).

Úroveň 3: Podmíněná automatizace

Právě do fáze úrovně 3 se dnešní automobilový svět už pomalu blíží, stále však zbývá dořešit problematiku legislativy – proto třeba Audi A8 je stále zatím jen charakterizované jako „připravené pro úroveň 3.“ „Na její použití v běžném provozu ovšem není připravena legislativa. Na otázku kdy se na silnice dostanou, tedy nemůže odpovědět pouze průmysl. Umožnit prodej a provoz musí nejdříve zákony,“ říká k tomu Robert Pěnička, koordinátor asistenčních systémů a elektroniky airbagu ve Škodě Auto. A problémem je i etika, tedy kdo ponese zodpovědnost za případnou nehodu.

V dohledné době se už však podle všeho takových systémů v sériové výrobě skutečně dočkáme, bude to znamenat, že auta v takovém případě už zvládnou zcela převzít řízení. Dokážou tedy sama zpomalovat, zrychlovat, zatáčet a dokonce se vyhnout překážce, a to díky nejmodernějším senzorům, kamerám a detailním mapovým podkladům. Jednotlivé systémy budou muset být jištěny proti výpadku, proto takové vozy budou mít zdvojený zdroj energie, agregát brzdné soustavy nebo řízení. Již známé kamery a radarové senzory pak budou muset doplnit i laserová čidla a další radary, aby vozidlo komplexně „vidělo“ okolí. Novinkou bude i to, že vozidla budou schopna automaticky komunikovat mezi sebou a předávat si informace.

Od řidiče už nebude vyžadováno, aby měl ruce na volantu nebo dokonce sledoval silnici, v případě upozornění od vozidla však stále bude muset převzít řízení. Jsme však zvědavi, jak to bude fungovat v praxi, protože to od řidiče bude vyžadovat rychlé přeorientování se z „relaxačního módu“ k nějaké reakci. Takové systémy však budou fungovat jen na vybraných úsecích, typicky na moderní dálnici s jasně vyznačenými jízdními pruhy a dalším dopravním značením.

Úroveň 4: Vysoká automatizace

Další úroveň autonomních systémů se s ohledem na dosavadní vývoj může zdát jako vzdálená, jenže odborníci naopak tvrdí, že krok mezi stupni 3 a 4 nebude tak náročný jako přechod z fáze 2 do fáze 3. Laicky řečeno totiž půjde jen o rozšíření fungování systémů úrovně 3. I proto se říká, že se této úrovně dočkáme již v první polovině příštího desetiletí. Nechme se ale překvapit, protože vývoj ještě bude nějakou dobu trvat – ani dnešní systém úrovně 2 nejsou bezchybné, natožpak ty, na nichž se teprve pracuje.

V tomto případě sice řidič ještě bude moci řídit auto, už to ale nebude potřeba. Při jízdě už tak nebude muset být bdělý, ale klidně bude moci spát. Převzít řízení totiž bude muset opravdu jen v hraničních situacích, třeba za špatného počasí nebo při výpadku systémů, jinak už automobil zvládne vše podstatné sám, tedy nadále v jasně omezených místech – vedle dálnic také už v ulicích měst. V nich bude možné regulovat dopravu, pomocí komunikace mezi vozidlem a dopravním značením bude moci na semaforu naskočit zelená, pokud se vozidlo blíží ke křižovatce a ostatní směry jsou volné.

Pokud pak řidič v případě varování nijak nezareaguje, vozidlo samo zastaví. Pro tuto úroveň nicméně bude nutné další vylepšení čidel a zisk ještě detailnějších mapových podkladů. Auta také budou sledovat data o dopravě v reálném čase a podle nich reagovat.

„Pravděpodobně si už auto budete jen půjčovat než vlastnit. Ještě možná nezvládne dojet na Floridu, ale po New Yorku už vás proveze,“ říká k této fázi vedoucí aktivní bezpečnosti u Mercedesu Christoph von Hugo.

Úroveň 5: Plná automatizace

Tak to už je hudba vzdálené budoucnosti, byť někteří optimisté tvrdí, že se jí dočkáme již v druhé polovině příštího desetiletí, tedy za nějakých deset let. Reálnější je ale spíše nejdříve rok 2020, kdy by se „bezpilotní“ auta mohla objevit v prvních velkoměstech a v průběhu desetiletí se dále rozšiřovat. Běžná ale budou za hodně dlouhou dobu.

V takovém případě už stroj zvládne úplně všechny jízdní situace, na všech silnicích, uvnitř tak už nebude vůbec potřeba volant. Člověk jen nasedne, zadá cílovou destinaci a vozidlo se postará o zbytek. Dojde tedy k rozvoji robotických taxi, které avizuje nejen Volkswagen nebo Toyota. Na druhou stranu vedle dalšího vývoje elektroniky bude potřeba vyřešit také interakce mezi takovými autonomními vozidly a vozy řízeními lidmi, kterých i za deset let bude naprostá většina.

David Bureš
Diskuze (19)
30. 3. 2018 11:03
Re: Stačí...
Neříkám, že tam jsme. Jen se zdá, že tohle je cesta. Komplexnost lidského myšlení je funkcí velikosti sítě.

Sebeuvědomění je oříšek. Nedivil bych se, kdybychom časem zjistili, že síť, která dokáže vidět tak dobře jako člověk, nebude takový problém naučit i řeč a že může být schopna abstraktního myšlení a uvědomit si i sama sebe. Jakmile jsi schopen uvažovat o okolním světě, ten krok k uvědomění si sama sebe (a co já? že jsem entitou ve světě, který pozoruji, a co jsem ve vztahu k okolí) podle mne nebude moc velký. Otázkou je, jestli jsme schopni udělat ten první krok a naučit ji vidět, nebo číst jako člověk. Možná budeme potřebovat procesor pracující na jiném principu. Kdo ví. Jak je sebeuvědomění zajímavé z vědeckého hlediska, ve skutečnosti není žádoucí. Nemáme zájem vytvořit další entitu, která se bude dožadovat práv. Cílem je vytvořit náhradu za otroky. Tečka. Kdybychom přišli na to, že je jedno spojené s druhým, budeme pracovat na tom, jak jejich vědomí potlačit při zachování užitečných funkcí. Nemá smysl si to malovat nějak narůžovo.

Co je vlastně duše, to je také velká otázka. Bude mít vliv třeba na to, jestli je vůbec možný teleport, kdy tě vlastně znovu postaví (z nového materiálu), nebo jestli bude možné přenést vědomí. Je možné, že je to nad rámec naší vědy. Některá z těch různorodých filosofií může mít pravdu a my ten mechanismus jen nevidíme. Pokud je to však tak, že jsme jen příliš složitý stroj, který tak začal o sobě přemýšlet, tak teleport a přenos vědomí možné nebudou. Mohl bys vytvořit kopii, která se bude chovat stejně a vnější svět ji od originálu nerozliší (a ona sama nebude vědět, že není originálem), ale já už to nebudu. Pamatuji si, jak mě ve škole překvapilo, jak věda přistupovala ke zvířatům. Mně v dětství nepřišlo, že by například kočka byla tak daleko od člověka. Mínění se posunulo, ale pořád mi není jasné, jak k tomu došli.

Byl bych rád, kdyby nějaká z těch pěkných filosofií byla pravdivá. Tahle možnost, že to je jen důsledek složitosti, když to řeknu jednoduše, je tak nezajímavá, obyčejná, nuzná. Bohužel mám pocit, že tohle bude blíž skutečnosti. Rozhodně se nebráním tomu, že existuje něco, o čem ani nevíme, natož abychom to chápali (jsem skeptik). Otevřená mysl. Ale asi je to ten cynik ve mne, který si (posměšně) říká "sure, you're a special flower." :-) Chtěli bychom být něco víc, ale nebudeme. Asi jako má spousta lidí problém si přiznat, že jsme zvířata. Není nic špatného na tom být zvířetem. Ale chtějí věřit, že jsou něčím víc.
29. 3. 2018 13:07
Re: Stačí...
... Hezké. Tak a teď mi ukaž počítač, který Tvůj text "pochopí" (a to nemyslím ironicky, to myslím v pravém smyslu toho slova, které je samo o sobě pro počítače v tuto chvíli jen prázdným pojmem) a až k tomu dojde, tak takovému bych dovolil řídit svoje auto.

P.S. Já jsem vnitřně hluboce přesvědčen, že to uvědomění si sebe sama, které jde ruku v ruce s tím, že Tvoje píle, snaha a vědomí přetváří v určitých mantinelech Tvůj "hardware" (nejen mozek, ale i svaly, kosti, atd.) je něco, co naše současná fyzika neumí vysvětlit. A beru to za základní a nezbytnou podmínku existence vědomí a opravdové schopnosti se učit (ty současné počítačové pseudo inteligence jsou v tomto ohledu k smíchu - ne, že bych neobdivoval ty, kteří je programují a jsou schopni něco tak sofistikovaného dát dohromady, to ne, ale to snílkovství o tom, že takhle půjde vytvořit "inteligenci" je samozřejmě zcela nereálné. Zejména z těch důvodů, které píšu v předchozím komentu).
29. 3. 2018 11:42
Re: Stačí...
Ano, je to tak strašně složité, že to člověk asi nikdy sám nevytvoří. Nicméně se zdá, že ty základní principy jsou velmi jednoduché. Co potřebuješ, je evoluce. Proces učení. Zrání. Kdy z těch základních principů upleteš komplexní strukturu pokrývající všelijaké podmínky a okolnosti. My jsme schopni vložit do sudu ty základní principy. A můžeme jen doufat, že na nic důležitého nezapomeneme. Ale nejsme schopni vytvořit finální produkt. Protože jeho komplexnost je těžko představitelná. Musíme ten systém nechat zrát a vytvořit si tu komplexnost. Člověk se také nerodí hotový. Proto si myslím, že může být těžké takový systém homologovat. Třeba v letectví. I když se to bude zkoumat snáze než lidský mozek, neumím si moc dobře představit, jak by se v tom člověk zvládl orientovat. Nezbývá nám nic jiného, než to zkoušet. Jinak nezjistíme, jestli to jde. Co stojí třeba za vkusem, individuálním vnímáním krásy. Jsou na to teorie.

Právě proto ta jízda jako spolujezdec. Kdy může konfrontovat svá rozhodnutí s rozhodnutími svého mentora. Limitací je, že by v té základní verzi neprobíhala žádná komunikace. Žádné vysvětlování. Jen pozorování. Myslím si, že by to mohlo stačit.

Po pravdě nevím, jestli bych si kupku sněhu spojil s větví. Ale kdybych přes to přejel a uslyšel ránu, mozek by vytvořil nějakou teorii a já bych se z toho poučil. Příště bych si dal v takové situaci pozor. Pokud počítači nevysvětlíš, co to je jelen, a že je bezpečné do něj narazit, tak by se k němu měl chovat jako k jakékoli jiné překážce. Záleží, jak ho uděláš obezřetným. Jestli bude spíš předpokládat, že neznámé je bezpečné, nebo naopak nebezpečné. A jestli to bude neznámé, nebo jestli o zvěři bude vědět. Chodce bude muset znát, takže by neměl mít takový problém vysvětlit mu zvěř (že se pohybuje, měl bys asi zpomalit, když ji vidíš u cesty, může skočit před auto atp.).

Emoce jsou nástroj komunikace mezi podvědomím, které dělá tu těžkou práci, a vědomím (neříkám nutně, že nedělají nic jiného, ale tohle je sakra důležitá funkce). V lidském mozku jsou tyhle dvě části oddělené a neumí spolu komunikovat slovy. Emoce slouží k usměrnění vědomí, které by se jinak mohlo vznášet v oblacích. Jestli někdy bude ta umělá vědomá část prakticky neschopná přímějšího přístupu, nejspíš proto, jakým způsobem funguje, budeme ji muset izolovat, tak možná budeme muset vytvořit něco jako emoce. Když se podívám na mozek, tak to vidím jako otázku architektury.

Ano, tou komplikací je život, svět; věci, které nemůžeš řídit, nebo alespoň monitorovat. Jednotlivé prvky, které nehrají jako část systému (myšleno v rámci dopravy). A tou největší komplikací je člověk. Zdaleka. Proti tomu je padlý strom, nebo nefunkční senzor hadr.

Však jsem to myslel včetně té části mozku, která obraz zpracovává. Je to naprostý základ, kde počítače zaostávají. A je mu relativně k ničemu, že klidně může mít stovku očí, zatímco my máme jen dvě. Vidět dál, vidět teplo, vidět ve tmě. Když nedokáže ten potenciál vytěžit. My máme tak málo a co s tím zvládneme.

Pokud je tak schválně neuděláme, asi nebudou mít tu přesnost, aby jely přesně v jedné stopě. A jsou systémy, kde schválně přidáváme náhodný element. Když nás to tedy napadne, můžeme je udělat tak, aby jezdila různě v pruhu. Byť předpisy říkají, že máš jezdit vpravo. Ale řekněme s nějakou tolerancí, třeba 20 cm.
29. 3. 2018 04:29
Re: Stačí...
tak tady musim v nekterych oblastech zasadne nesouhlasit. my (lidstvo) koukame miliony svetelnych let do dali a snazime se tim pochopit vesmir a tedy i zivot. ale prakticky pomijime to, ze nas zivot obklopuje a ac si myslime, ze kdecemu rozumime, tak vubec nechapeme tak ocividne trivialni veci jako jak je mozne, ze na jare z dreva stromu vyrazi prut a na jeho konci se vytvori tak sofistikovany fungujici utvar jako je list. organizace nezive hmoty do zive. no a ted uz vubec nemluvim o zviratech a nebo dokonce lidech. ano, i tohle vsechno je fyzika, fyzika, ktera nema ani teoreticky popis, jak by to mohlo byt. nase fyzika pocitajici na nejjemnejsim konci v zasade s dvema zakladnimi principy - deterministickym a nahodnym proste neni schopna popsat a tedy vysvetlit zivot. a tato nam neznama fyzika funguje i v kazdem jednom z nas a na jejim principu se napriklad nas mozek sam organizuje, propojuje, modifikuje. a je jednou z tech nasich posetilosti si myslet, ze nezivy, hloupy, primitivni pocitac zalozeny na naprosto nedokonalych aproximacich realneho sveta s velmi omezenym rozsahem platnosti (kvantove mechanice a klasicke fyzice) je mozne naprogramovat "na cloveka" a tedy emoce, o kterych mluvis. ty, jako clovek, se umis spoustu veci naucit, zautomatizovat = do sebe naprogramovat. ale emoce jsou pocity, ktere umis pouze popsat a treba s nimi nejakym zpusobem pracovat, ale ty jsou projevem zivota a neexistuje na ne ani omylem matematicky aparat.

dale pises, ze komplikaci na silnicich jsou lide - ne. komplikaci na silnicich je zivot obecne (zvirata napriklad) a potom ruzne nahodne jevy (dira na silnici, pad stromu do vozovky, papirova krabice v ceste vs. betonovy blok, poletujisi igelitka, listi, atd. atd.). jenze to oreci nejsou komplikace, to je projevem povetsiny zivota.

lidsky zrak neni klic k uspechu cloveka za volantem. je to dobra vec, ale ma sva omezeni (jen viditelne spektrum, uzky pozorovaci uhel, relativne pomala rychlost snimani). nejruznejsi senzory/kamery vidi mnohem vic a dal. ale nemaji na zpracovani signalu lidsky mozek, ktery dokaze ve zlomku vteriny zanalyzovat situaci a rozhodnout se. cloveku staci jen fakt, ze sel jednou na nakup, aby vedel, ze poletujici igelitku muzu nabrat kolmo bez mrknuti oka. i kdyz jsem treba nikdy pred tim nevidel jelena zblizka, je jasne, ze tam je potreba dat setsakramentskeho majzla, abych ho nenabral. kdyz fouka jako blazen, je mi jasne, ze ta zdanliva kupka listi predemnou je ve skutecnosti ulomena vetev, kazdy jezdime trochu jinak a tim rovnomerneji zatezujeme silnice, pocitace udelaji za chvili na silnici v jizdnich stopach jeden velky vytluk. nezpomaly, kdyz uvidi peknou holku, kterou si chceme prohlednout, apod.

pocitace jsou velmi stupidni stroje schopne presne resit hrubou vypocetni silou velmi slozite algoritmy, ale jsou to porad jen bezemocni algoritmy, u nichz ani omylem a ani na moment nemuzeme predpokladat jakykoliv inteligencni projev. vsechny systemy umele "inteligence" jsou zalozeny na techto zcela bezemocnich algoritmech a v zadnem pripade se nemohou "vyrovnat" inteligenci zivych tvoru. neznaji totiz tu fyziku, na ktere zivot stoji.
28. 3. 2018 22:37
Re: Stačí...
Zneužít se dá všechno. Není problém upravit auto tak, aby šlo ovládat na dálku. Jaký je problém dát výbušninu na dron?

Pro počítače budou hlavní komplikací na silnicích lidé. Bez lidí by se jim jezdilo mnohem lépe. Člověk v roli Boha dokáže navrhnout velmi efektivní systémy a to i velmi složité, kde člověk nestíhá ani sledovat, natož aby se počítači vyrovnal. Ano, naše síla je ve schopnosti řešit nečekané problémy, přizpůsobovat se. Představ si silnice, kde jezdí jen počítači řízená auta striktně se držící nějakého programu. Všechna auta jedou jako jedno. Navzájem se podle daných protokolů pouští. Žádná sobeckost, žádné prosazování vlastních zájmů. Jen efektivita a spravedlnost (v rámci možností). Ono to jde, když je člověk nestranný. Jak by asi šly zmenšit odstupy. Jinak i počítače se umí učit a reagovat na základě zkušeností. A dá se naprogramovat i pud sebezáchovy. Klidně bys ho mohl naprogramovat tak, aby klidně přejel chodce; vjel na plný tramvajový ostrůvek, když to vyjde jako bezpečnější, protože jsou lidé měkčí překážkou než náklaďák. Proč ne. Počítač nebude mít problém se spánkem.

Při řízení auta za dnešních podmínek je silou člověka hlavně jeho zrak a schopnost identifikovat objekty. To je naprostý základ. Vytvořili jsme si infrastrukturu postavenou na zraku. Počítačové vidění není tak dobré. Kdybychom stavěli silniční síť pro počítače, zvolíme jiný přístup. Pak je schopnost předvídat. Ale nech jezdit počítač jako spolujezdce. Kdy by mohl pozorovat zodpovědného profesionála a porovnávat, co by dělal on a co dělá člověk. Udělej to s celou flotilou, najezdi miliony kilometrů, zkombinuj znalosti z celé flotily. To by bylo, aby se počítač nenaučil řídit. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se vyvíjela schopnost číst situaci a odhadovat potenciální problémy. Nesnažíme se o nic jiného, než o replikaci procesů, které probíhají v mozku. Není to kouzlo. Mozek je počítač. Sakra sofistikovaný.

Pak je tu otázka toho, co jim vlastně chceme dovolit. Protože jsou situace, které vyřešíme prostě přijetím rizika. Chceme dát počítačům možnost riskovat? Rozhodovat, co je přiměřené riziko?