Mladoboleslavská automobilka v první polovině 30. let minulého století zaostávala objemem výroby za konkurencí v podobě Pragy a Tatry, to ale změnil jeden nadmíru povedený a úspěšný vůz.
Jako čerstvý školák nezámožných rodičů dušených režimem jsem Populara z roku 1939, tedy se světly v blatnících a s blinkry místo vyhazovacích směrovek měl za super káru. Robustní dřevem vyztužený poctivý plech vydržel i sjetí na ledovce ze silnice, stačilo Ferdu, jak se té zelené škodárně u nás říkalo, vytáhnout na laně bez rizika, že se něco utrhne. Při jednom návratu z tábora, kde jsem chytil spalničky, se na hraně maximálky cestou dolů od Cukráku rozsypala hardy spojka kardanu. Odtah, stačilo vyměnit spojky a Ferda zase jezdil. Startování na sytič fungovalo i v zimě, jen tehdy nebylo čím pořádně vyčistit motor a na generálku nebylo. Skončil kdesi ve Strašnicích, protože dorazilo embnéčko z první série, s kterým jsme projeli celou východní Evropu mimo SSSR a Jugošku. Heroická doba pro ty, kteří dnes netrpí nouzí a přesto mají rádi starší auta s duší jejich tvůrců a nákup nových po právu považují za plýtvání.