Deset nejlepších sportovců Česka: Jak jezdí naše hvězdy?

1. místo: Petra Kvitová, vítězka tenisového Wimbledonu

Lepidlo na policisty

rozhovor svetmotoru Když jsem začínala s tenisem, jezdili jsme na turnaje vlakem. Taťka s mamkou na auto dlouho neměli. Až když mi bylo deset, pořídili si bílou Škodu 120. Pamatuji si, jak se nám v ní párkrát začala vařit voda a museli jsme čekat, až vychladne. Do autoškoly jsem se přihlásila hned, jak to šlo. Tím, jak jsem byla pořád pryč, byl ale problém naplánovat si všechny jízdy. Řidičák jsem tak dostala až po tři čtvrtě roce a sama začala jezdit skoro až v devatenácti. Snad při každém vyjetí mě tehdy stavěli policajti. Kdykoliv jsem je u silnice potkala, už jsem věděla, že zase budu dýchat a ukazovat doklady. Byla jsem jak lepidlo. Nevím, čím jsem je tolik přitahovala. Dnes si řízení dost užívám, na druhou stranu si neumím představit, že bych seděla za volantem pět hodin v kuse. Třeba tři a půl hodiny do Lince na turnaj jsem odřídila sama, to mi ještě připadá únosné. Ale dál už mě to samotnou v autě nebaví.

ZOH:

2. místo: Eva Samková, olympijská vítězka ve snowboardingu

Vyučily mě školy smyku

rozhovor svetmotoru Řídit jsem začala ve čtyřech letech, když mě taťka vozil na klíně a já točila volantem. Na zasněženém letišti jsme dávali školy smyku, děsně mě to bavilo. Snad i proto dnes řídím trochu svižněji, než se smí, ale nic dramatického to není. Většinou jsem na povoleném limitu. Když je někde sedmdesátka, držím na tachometru spíš o pět víc a štvou mě ti, co jedou zbytečně pomalu. Užívám si i motorky. Taťka má naháč Suzuki Bandit a brázdit s ním serpentiny je zkrátka paráda. Mamka zase sedlá skútr, ještě máme dvě staré zetky. Sama jsem se skútry začínala na Bali mezi surfováním. Poprvé za řídítky, jezdí se tam nalevo a ke všemu v šíleném nepřehledném provozu. Taky jsem to hned poprvé položila. Ale nic vážného to nakonec nebylo. Stejně jako při mém prvním setkání s policií. To se událo hned po olympiádě 2014. Tvářili se jako by nic a chtěli vidět občanku, řidičák, techničák a mou zlatou medaili. Docela vtipní, ne?

Řidičské příběhy tří olympioniček: Milujeme velká, silná a rychlá auta

3. místo: Martina Sáblíková, olympijská vítězka v rychlobruslení

Čtyřkolku a pořádnej krouťák!

rozhovor svetmotoru Volant mám v ruce prakticky denně. I když nikam nemusím, vyjedu si jen tak – poslouchám muziku nebo klidně motor a svištění kol. Takhle bezvadně relaxuji. Na delších cestách pak musí být pořád v autě něco nebo někdo slyšet. Takže když nehraje hudba, povídám si. Ročně takhle najezdím kolem sta tisíc kilometrů. Ale i mé další pohyby se počítají od tisíce výš. Ať je to v běžeckých botách nebo na inlinech, stejně jako na kole či na ledě v bruslích. V autě mi z pohledu jízdního komfortu vyhovuje řazení pod volantem, pohon všech kol, pořádnej krouťák a komfortní, vyhřívané a sklápěcí sedačky. Do auta se také musí vejít alespoň jeden bicykl. Běžně jezdím trasy od pěti set do osmi set kilometrů v kuse a ráda bez dlouhého zdržování přejíždím. Nejraději to proto mám v Německu, kde bývá na některých úsecích neomezená rychlost a dost jízdních pruhů i prostoru, abych mohla jet opravdu rychle.

4. místo: Ondřej Moravec, trojnásobný biatlonový medailista z olympiády

Jezdím na tempomat

rozhovor svetmotoru Až do dvaadvaceti jsem tvrdil, že auto nepotřebuju. Po olympiádě ve Vancouveru 2010 se ale situace zásadně změnila. Začali jsme více trénovat v Jablonci nad Nisou, kam musím z Letohradu dojíždět. Navíc jsem si pořídil rodinu – a ta má své potřeby, které řeším kombíkem. Ale praktičnost mám rád i jinak: líbí se mi dnešní doba plná technických vychytávek. Ať je to automatické řízení nebo adaptivní tempomat, které člověku zpříjemňují jízdu. Na dálnici mi stačí k řízení jenom ruce, nohy si odpočinou. Zpočátku mi to připadalo jako komfort, ale už mnohokrát jsem při cestách po závodech ocenil, jak je chytrý tempomat užitečný. Nepatřím mezi vášnivé šoféry. Naopak oceňuji, že moje žena Veronika nemá problém si kdykoliv

sednout za volant. Klidně vedle ní usnu. Třeba když jsme jeli ze závodů na vyhlášení Sportovce roku, udělal jsem si z auta ložnici.

5. místo: Gabriela Soukalová, dvakrát stříbrná biatlonistka na olympiádě

V autě si zpívám

rozhovor svetmotoru Na sněhu i na střelnici musím chvátat, co to jde, v autě si naopak užívám pohody. Nehonila jsem se ani kvůli řidičáku, dělala jsem ho až po dvacítce. Teď už nějaký ten rok jezdím a myslím, že řízení a biatlon mají hodně společného. U obojího si musíte držet trasu a nemýlit se, pokud chcete dojet zdárně do cíle. A u sportu i volantu platí, že to chce hodně let praxe, když chcete být fakt dobří. Na druhou stranu i odlišnosti by se našly. V biatlonu jsem zvyklá soustředit se pekelně na jedinou činnost. Při řízení si dokážu přidat. Třeba zpěv. V autě si zpívám často a hodně nahlas. A přiznávám,

že často ani neřeším, co na to říkají ti, kteří jedou se mnou. A že jich občas jede docela dost! V reprezentaci cestujeme devítimístnými vany a musím přiznat, že za jejich volantem mám lepší pocit. V malém autě se cítím zranitelnější.

Biatlonistka Gabriela Soukalová: Jsem řidičský analfabet

6. místo: Barbora Špotáková, mistryně Evropy v hodu oštěpem

Jak jsem řídila Tatru 815

rozhovor svetmotoru Jezdím často. Teď už s rodinou a tradičně se spoustou zavazadel, takže jsem si oblíbila prostornější vozy. A nejen osobní! Před čtyřmi roky jsem si udělala řidičák na velký motocykl a současně na nákladní auto. Impulzem byly třicetiny mého partnera. Chtěla jsem mu jako hasiči udělat radost a přijet k němu do Sýkořic hasičským autem. Největší problém nebylo řídit, ale před Lukášem vše utajit. Před závěrečnými zkouškami jsem musela absolvovat osmnáct hodin jízd. Po tréninku na Julisce jsem usedla na skútr, jela do Roztok a tam skočila do náklaďáku. Nakonec jsem dorazila s Tatrou 815. Byla to napínavá záležitost. Tamní silnice totiž nejsou příliš široké a na krajnici bylo hodně sněhu. Ale povedlo se. Za půl roku jsem měla kulatiny sama a dostala motorku. S Lukášem jsme vždy zastávali názor, že krajinu, ať je to kdekoliv, pozná člověk nejlépe na jedné stopě. Ale neriskuji. Lukáš zasahuje i u dopravních nehod a vím, s čím se setkává. Tahle připomínka mi slouží jako nejlepší prevence, abych za volantem nevyváděla psí kusy.

7. místo: Leopold König, sedmý cyklista na Tour de France

Mám v hlavě snímač

rozhovor svetmotoru Ročně najezdím třicet tisíc kilometrů na kole, za volantem jenom dvacet. Mám Octavii RS, občas s ní jedu i trochu rychleji, ale nijak to nepřeháním. Patřím spíše k opatrnějším řidičům, které vyučily kilometry strávené za řídítky. Když totiž jezdím každý den šest hodin při tréninku na kole v běžném provozu, musím se naučit spoustu věcí předvídat. A všechny návyky z kola si přenáším do řízení auta. Už mnohokrát se mi osvědčily. Občas mi připadá, jako bych měl při jízdě na kole v hlavě snímač, který registruje všechno dění kolem sebe. Podle dosavadních zkušeností najdu momenty, do kterých se na silnici pustím s kolem, ale s autem si netroufnu. Smekám před řidiči doprovodných vozů na závodech, když vidím, co všechno musejí zvládat na úzkých silnicích! Nepamatuji si, že by někdo z nich srazil nebo ublížil, byť neúmyslně, komukoliv z nás závodníků.

8. místo: Lukáš Krpálek, mistr světa v judu

Kolizi raději uhnu

rozhovor svetmotoru Motory mě baví, cítím v nich adrenalin. Ale to platí o motorkách! Odreaguji se hlavně na chatě u Jihlavy, kde jsem se narodil. Motorka je relax. Auto spíš povinnost, dopravní prostředek. Jezdívám pravidelně na zápasy do Rakouska, Německa, odřídím třeba dvanáct set kilometrů za den. S volantem v ruce jsem kliďas. Raději kolizi uhnu, nebo ještě lépe šlápnu na plyn a ujedu. Řídím rád, ale kolikrát jsem opravdu šťastný, když konečně parkuji. Pamatuji si třeba, že jsem jel na jeden zátah z pátečního zápasu u slovinských hranic na sobotní do Německa. Posledních dvě stě kilometrů jsem víc zastavoval, než jel, a těšil se, až konečně vytáhnu klíčky ze zapalování. Nacestováno mám hodně a na silnici vidím rozhodně největší respekt mezi řidiči v Německu. U nás to není nic moc. Ale pořád o dost lepší než v Mongolsku nebo Tunisku, kde se na silnici nesetkáte s respektem ani maličkým.

9. místo: Ondřej Synek, mistr světa ve veslování

Z trabantu na Matějskou

rozhovor svetmotoru První cesty autem mám spojené s mámou. Táta totiž neměl až do mých deseti let řidičák, a tak jezdila maminka. Trabant, který řídila, jsem si jako kluk nevyzkoušel. To až později s dědou jeho stodvacítku. Půjčoval mi ji na chalupě na vedlejší silnici a zpočátku mi to moc nešlo. Učil jsem se rozjíždět se spojkou a vůbec zvládat všechny pedály a řazení. Bylo mi čtrnáct a měl jsem zkušenosti jenom s babettou a fichtlem. Dnes miluji řízení všeho. Největším zážitkem pro mě bylo svezení soutěžním speciálem Martina Prokopa. Když jsem se do jeho Fiesty S2000 soukal, připadal jsem si jako na Matějské pouti. Přece jenom moje dvoumetrová postava není pro takové auto ideální. Nejdříve mě svezl Martin, pak jsem si to zkusil sám. Martinův spolujezdec Jenda Tománek mě musel krotit, a stejně jsem vylétl do sněhové bariéry. Překvapilo mě, jakou silou se musí v závoďáku brzdit, neb v něm chybí jakýkoliv posilovač.

10. místo: Tomáš Berdych, sedmý tenista světa

Už jsem jel tři sta

rozhovor svetmotoru Auta jsem začal vnímat ve třech letech. Táta měl vzdálenou tetu ve Spojených státech a ta mi při každé návštěvě přivezla několik kyblíků plných matchboxů. A to bylo v socialistickém Československu něco! Blbnul jsem s nimi jako závodník a svižně jezdím rád dodnes. Ale odmítám jakkoliv riskovat. Když je špatné počasí nebo dobře nevidím, zvolním. Rychlostní rekord mám ale slušný: bez omezovače jsem kolem druhé ráno na německé dálnici zkusil přes tři sta kilometrů v hodině. Jen na chvilku, ale byl to zážitek! Opakovat ho ovšem nebudu. Stačí mi, že vím, jaké to je. Jednou jsem taky dělal spolujezdce Pavlu Valouškovi na Pražském rallyesprintu a dojeli jsme druzí. Vzpomínám si, jak se mnou Pavel už při seznamovacích jízdách pěkně lítal. Kamarádím také s Martinem Prokopem, takže se snažím mít přehled o jeho výsledcích v mistrovství světa. A pokud mi vyjde čas, rád se podívám na F1. Mým nejoblíbenějším nedělním programem je ale přece jen fi nále tenisového turnaje…