Řidičské příběhy tří olympioniček: Milujeme velká, silná a rychlá auta

Eva Samková, Martina Sáblíková a Gabriela Soukalová - tři ženské hrdinky skončených her v Soči.

Vystoupaly tam na stupně vítězů, neb ukázaly, jak pekelně rychle to umějí na prkně, bruslích a lyžích.

Kvůli tomu, že si vybraly finančně méně zajímavé sporty, za nimiž mnohem víc jezdí autem, než létají letadlem, to musejí zvládat i za volantem. Bez jízd autem křížem krážem světem se jejich život zkrátka neobejde, takže najezdí i 100 000 kilometrů za rok.

Co o svém řízení říkají?

Martina Sáblíková: Pohon všech kol a pořádnej krouťák!

Budeme-li hledat nejrychlejší z našich tří medailových slečen, musíme ukázat na Martinu Sáblíkovou.

Rychlost k jejímu životu patří, a to nejen proto, že se slovo „rychlo“ vyskytuje v názvu jejího sportu.

Z trojice Samková, Sáblíková, Soukalová je Martina suverénně nejdivočejší za volantem. „Už jsem jela 295 kilometrů v hodině. S corvettou,“ vybafne na nás hned na začátek. „Musela jsem volant držet už fakt pevně, protože na dálnici kolem Berlína to se mnou docela házelo,“ ukazuje, kde řídí jednoznačně nejraději. „Neomezená rychlost a dost jízdních pruhů i prostoru, aby mohl jet člověk opravdu rychle. Na Německo jiná země nemá,“ říká rezolutně. „Ale líbí se mi to i u nás, na silničkách okolo Žďáru nad Sázavou. Mám je najeté a užívám si je. Jen se obávám policistů,“ přiznává žena, která začala řídit už před osmnáctými narozeninami.

ZOH:

Hry v Soči, které ozdobila už svou třetí zlatou a celkově pátou olympijskou medailí, patřily ke vzácným dnům, které strávila bez volantu. Jinak řídí vlastně denně. „I když nikam nemusím, vyjedu si, poslouchám muziku nebo jen tak motor a svištění kol. Takhle bezvadně relaxuji. Ročně v autě natočím kolem sta tisíc kilometrů,“ prozrazuje. „Ale jsem už docela zhýčkaná. V autě chci řazení pod volantem, pohon všech kol a pořádný krouťák. Běžně jezdím trasy od pěti set do osmi set a ráda bez dlouhého zdržování často předjíždím,“ uzavírá žena, která naštěstí mohutně předjížděla i na olympiádě v Soči a dojela si na svých oblíbených pěti kilometrech pro zlato a na třech pro stříbro.

svetmotoru

Eva Samková: Draví vlci - nejprve na kapotu, pak na helmu

Ze dne na den se stala hvězdou Česka. Dokonce u mnohých redaktorů Světa motorů, kterým jinak sport nic moc neříká, vzbudila olympijská vítězka ve snowboardkrosu Eva Samková velké sympatie. A o to, kdo tuhle slečnu, jež si pro závody kreslí pod nos mužský knírek, vyzve k rozhovoru o řízení, se dokonce strhla bitva.

Podobně raketově, jako se vryla do mysli fanoušků, si dokázala získat i české zastoupení největší automobilky světa posledních let Toyoty. Ta se sponzorování sportovců přestala před drahnou dobou věnovat. Eva Samková ji do tohoto oboru vrátila. „Viděli jsme její obrovský talent a vůli být v tom, co dělá, úplně nejlepší. Zlatý závod v Soči to jen potvrdil,“ říká Martin Peleška z Toyoty Motor Czech.

„Samozřejmě že máme z úspěchu Evy v Soči nesmírnou radost. Jsme rádi, že jsme mohli být mezi těmi, kteří její úsilí v cestě za zlatem podporovali už v době příprav. To, že jsme jí dali auto, byl jen první krok,“ vysvětluje. „První, ale krásný,“ dodává k tomu Eva. „Asi jsem byla opravdu moc hodná, protože tenhle vůz byl vlastně takovým opožděným vánočním dárkem,“ říká zlatá olympionička. Konkrétně jde o prodlouženou verzi aurisu – Touring Sports. Pro vyznavačku zasněžených kopců jak jinak než v bílé barvě. Ale nejen v ní. Podobně jako si pro zlatý olympijský závod

upevnila na hlavu helmu s vlky, si stejným motivem ozdobila i svůj vůz. „Připravila mi to kamarádka. Nejprve udělala polepy na auto, pak na helmu. Vlci se mi hrozně líbí. Jsou to krásná a volná zvířata. Navíc mě chrání na svahu i na silnici,“ usmívá se Eva, s níž si velký rozhovor o řízení už brzy přečtete ve Světě motorů.

svetmotoru

Gabriela Soukalová: V malém autě se cítím zranitelněji

Tak rychle a nečekaně, jak vletěla před rokem mezi biatlonovou špičku a teď to korunovala hned několika stupni vítězů v Soči, vlétla Gabriela Soukalová nedávno i na silnice. „Autoškolu jsem dělala teprve před necelými třemi roky,“ prozrazuje na sebe čtyřiadvacetiletá blondýnka. Přestože v Soči drtila hlavně na střelnici nervy trenéra i fanoušků, sama má prý větší za volantem. „Řízení a biatlon mají hodně společného. U obojího si musíte

držet trasu a nemýlit se, pokud chcete dojet zdárně do cíle. A u sportu i řízení auta platí, že je potřeba hodně let praxe, pokud v tom chcete být fakt dobří. Já se třeba peru s dodržováním bezpečné vzdálenosti,“ říká Gabriela.

Nějaké odlišnosti by ale přece našla. „V biatlonu jsem zvyklá soustředit se pekelně na jedinou činnost. Při řízení si dokážu přidat. Třeba zpěv. V autě si zpívám často a hodně nahlas. A přiznávám, že obvykle ani neřeším, co na to říkají ti, kteří jedou se mnou,“ směje se. I když toho zatím nejvíc najezdila v roomsteru rodičů, kde už si také sáhla na rychlostní rekord 180 km/h, díky biatlonu se naučila řídit také o dost větší vozy. „V reprezentaci máme k dispozici devítimístné multivany. Za jejich volantem mám lepší pocit. Asi je to tím, že jsou tak velké. V malém autě se přece jen cítím zranitelněji,“ přiznává.

Po olympijském úspěchu dost možná přesedlá do nového plechového miláčka – medailistům z letních her 2012 Český olympijský výbor věnoval octavie. „Proč ne? Nemám touhu po superdrahém či luxusním voze. Stačí mi auto v rozumné cenové relaci,“ uzavírá skromně jedna z nejkrásnějších žen, které si na olympiádě sáhly na medaile.

svetmotoru