Ferrari 250 (1952 - 1964)

Značení vozů Ferrari vycházelo z objemu jednoho válce motoru. První automobil této značky vyjel na závodní okruh v roce 1947 a jelikož to byl dvanáctiválec s objemem motoru 1500 kubických cm (ccm), dostal označení 125S (12x125=1500). Když se postupně objem motoru vyšplhal až na 3000 ccm, dostaly vozy s tímto motorem označení 250. Postupně vzniklo velké množství modelů vyráběných zpočátku kusově a později již sériově. Karoserie pocházely především od Pinin Fariny, ale i od jiných italských karosářů, např. Vignale, Zagato a také z karosárny, kterou Ferrari vlastnil – Scaglietti.

Kromě několika závodních variant (např. model 250P) používaly všechny vozy stejnou konstrukci s vidlicovým dvanáctiválcovým motorem (V12) o objemu 2953 ccm (vrtání x zdvih: 73 x 58,8 mm), dvěma ventily na válec a jedním vačkovým hřídelem pro každou řadu válců, podélně uloženým vpředu a pohánějícím zadní kola. Zavěšení předních kol bylo nezávislé s dvojitými vidlicemi a vinutými pružinami, vzadu byla tuhá náprava s podélnými listovými půleliptickými pružinami. Všechny vozy měly zpočátku bubnové brzdy, později byly zaváděny kotoučové brzdy. V následujícím přehledu si připomeneme nejdůležitější modely této řady.

250S a 250 MM Coupe Corsa (1952)

V roce 1952 vznikl model 250S s motorem o výkonu 169 kW (230 k) a rozvorem 2250 mm. Když v květnu 1952 vyhrál Giovanni Bracco slavný závod Mille Miglia na experimentálním Ferrari 250S s karoserií Vignale (upravenou Pinin Farinou) a motorem, který Gioachinne Colombo doladil na 177 kW (240k), bylo na počest tohoto vítězství dalších 17 kupé a 14 spyderů pojmenováno 250MM (Mille Miglia). Kupé 250 MM Coupe Corsa s karoserií od Pinin Fariny mělo rozvor 2400 mm a slavilo premiéru na ženevském autosalonu 1953.

250 Export a 250 Europa (1953)

Tyto dva modely byly představeny na pařížském autosalonu v roce 1953 a měly motor upravený Lampredim na 162 kW (220 k). Model 250 Export měl rozvor 2400 mm a hmotnost 800 kg. Model 250 Europa s karoserií od Pinin Fariny (podobnou karoserii měl i model 375 America s větším motorem) měl rozvor 2800 mm a hmotnost 1150 kg. Dosahoval rychlosti až 218 km/h. Celkem bylo postaveno 18 kupé a kabrioletů, přičemž 4 z nich měly zajímavě tvarovanou karoserii Vignale.

250 GT Europa (1954)

Tímto modelem z roku 1954 se Ferrari vrátil k motorům Colombo (177 kW) a poprvé se začalo používat označení GT (Gran Turismo). Do ledna 1956 bylo postaveno 44 kusů těchto krásných vozů s karoserií Pinin Farina (rozvor 2600 mm).

250 GT Boano & Ellena (1956)

Druhá série vozu 250 GT (název Europa byl vynechán) se představila v roce 1956 v Ženevě. Používala Colombem vyvinutý motor o výkonu 162 kW (220 k) při 7.000 otáčkách za minutu. Při rozvoru 2600 mm a s plně synchronizovanou čtyřstupňovou převodovkou měl vůz prázdnou hmotnost 950 -1050 kg. Později byla převodovka doplněna o rychloběh. Původně měl vůz bubnové brzdy na všech kolech, později byly na přání dodávány kotoučové brzdy a nakonec se staly standardním vybavením. Prvních přibližně 75 vozů postavila karosárna Boano v Turině podle návrhu Pinin Fariny. Od roku 1957 bylo 49 karoserií těchto vozů vyrobeno v karosárně Ellena (dříve partner firmy Boano).

250 GT Berlinetta „Tour de France (1956)

Tento model byl neoficiálně pojmenován „Tour de France na počest vítězství v tomto závodě v letech 1957, 58 a 59 (s vozem jezdil mimo jiné i markýz Alfonso de Portago). Tyto v podstatě závodní vozy upravené k běžnému provozu na silnicích měly převážně karoserie Scaglietti (navržené ale Pinin Farinou). Třílitrový motor V12 získával v Colombových rukách na síle a postupně se výkon zvýšil z původních 177 kW (240 k) na 191 kW (260 k). Do roku 1959 bylo vyrobeno 84 kusů, vozy se v detailech mírně lišily, některé vozy například neměly plastové kryty na reflektorech. Na základě tohoto modelu vznikla i závodní verze 250 GT Competizione.

250 GT Cabriolet (1957)

Otevřené vozy byly velmi žádané zejména na americkém trhu (zvláště ve slunné Kalifornii) a proto není divu, že se objevily i v nabídce automobilky Ferrari. Kabriolet (spyder) s karoserií od Pinin Fariny se představil na ženevském autosalonu v roce 1957. Na standardním podvozku s rozvorem 2600 mm bylo postaveno 36 vozů. V roce 1959 se v Paříži objevil kabriolet druhé série. V letech 1960 až 1962 jich bylo postaveno kolem 200 kusů. Oba vozy byly otevřenými verzemi modelů s karoseriemi kupé.

250 GT California Spyder (1957)

Koncem roku 1957 se objevila 250 GT California, otevřená verze modelu 250GT Berlinetta, stavěného v karosárně Scaglietti. Karoserie s kostrou z ocelového plechu měla hliníkovou kapotu, dveře a víko zavazadlového prostoru. Do roku 1960 vzniklo kolem 45 vozů tohoto modelu s různými výkony motoru a rozvorem 2600 mm. Na ženevském autosalonu v roce 1960 se objevil nový 250GT Spyder California postavený na podvozku zkráceném na 2400 mm. Oproti předcházejícímu modelu měl Spyder kotoučové brzdy. Do konce roku 1962 vzniklo 55 těchto vozů.

250 GT Coupe Pinin Farina (1958)

Ke skutečně sériové produkci vozů Ferrari došlo až v roce 1958, kdy světlo světa spatřilo pohledné kupé 250 GT Coupe. Dvoumístné kupé mělo ušlechtilé, nadčasové tvary i poměrně prostorný zavazadlový prostor – skutečný Gran Turismo. Rozvor zůstal 2600 mm, výkon vzrostl na 173 kW (235 k). Celkem bylo postaveno 343 vozů.

250 GT Berlinetta SWB (1959)

Pařížský autosalon v roce 1959 byl svědkem premiéry modelu 250 GT Berlinetta SWB. Zkratka pocházela z anglického short wheelbase, tedy zkrácený rozvor. Ten měl nyní hodnotu 2400 mm, došlo tedy ke zkrácení o 200 mm. Z celkového počtu přibližně 180 vyrobených vozů se řada z nich uplatnila při závodech na okruzích, závodech do vrchu a dokonce i při automobilových soutěžích. Výkony se pohybovaly od 177 kW (240 k) do 206 kW (280 k). Závodní modely neměly zpravidla nárazníky a v zadní části dominoval mohutný plnicí otvor s chromovaným krytem. Typickým karosářským prvkem byly větrací otvory na bocích za předními a zadními podběhy kol. Masku chladiče zdobil velký znak vzpínajícího se koně a kapotě dominoval poměrně velký nasávací otvor. Přístrojová deska byla ryze účelová a poměrně dlouhá řadicí páka umožňovala rychlé řazení.

250 GT 2+2 / GTE (1960)

Prvním sériovým čtyřsedadlovým (2+2) vozem Ferrari bylo kupé 250 GTE. Poprvé jej bylo možno vidět v roli zaváděcího vozu na okruhu Le Mans v roce 1960. Pinin Farina použil pochopitelně podvozek s nezkráceným rozvorem 2600 mm. Ke zvětšení vnitřního prostoru byl motor posunut více dopředu. Celkovým počtem kolem 1000 vyrobených vozů se tento model stal do té doby nejvíce vyráběným vozem značky Ferrari.

250 GT Lusso (1962)

Posledním modelem řady 250 GT byl 250 GT Lusso (250 GTL). Používal podvozek SWB (rozvor 2400 mm) a byl luxusnější variantou tohoto modelu. Pininfarina (v roce 1961 bylo prezidentským dekretem změněno jméno Pinin Fariny na Pininfarina) vytvořil vůz, kterému právem patří označení „bella macchina s protaženou zádí a výklopným zadním bočním oknem. V karosárně Scaglietti bylo do roku 1964 postaveno 350 vozů, než byly nahrazeny modelem 275 GTB. Se zvýšenou hmotností 1360 kg si snadno poradil výkonný motor (184 kW).

Velké množství modelů řady 250 neumožnilo, vzhledem k omezenému rozsahu článku, věnovat se jednotlivým vozům podrobněji. Ze stejných důvodů nebylo možné zmínit se o čistě závodních verzích řady 250 (250 Testarossa, 250 Monza, 250 P a 250 LM). Těmto vozům a také nástupci typu 250 GT, modelu 250 GTO, se budeme věnovat v některém z dalších Pohledů do historie.