Jak převáží koně Josef Váňa: Tiumenova limuzína

Když po úzké silnici poblíž města Chyše na Karlovarsku míjíme koňské výběhy, víme, že jsme tu správně. Zdejší krajina má kromě honosného zámku jednu méně nápadnou, avšak o to více proslavenou dominantu. Pod horou Vladař tu mají ustájené koně „Váňovci“, jak si sami na facebooku říkají. V ohromujícím klidu, který tento koňský ráj nabízí, vystupujeme z vozu a snažíme se najít alespoň jednoho z Josefů Váňů. Nelze si při tom nevšimnout dvou přepravníků, kvůli kterým jsme sem přijeli. Správně zaprášených, stojících rovnou u stájí. Přesně tak, jak to má být.

Koně cestují pozadu

Jsou to Renaulty Master, nejnovější modely, které se svou velkou maskou chladiče již pár let brázdí naše silnice. Nejzajímavější je jejich nástavba. Tu vyrábí česká firma Paragán. Podobné vozy, stavěné taktéž na renaultech, mají velkou tradici především ve Francii.

Když k těmto přepravníkům ozdobeným provozními šrámy člověk přistoupí, překvapí ho relativní kompaktnost. My si ale spíše lámeme hlavu, jakým způsobem se otevře zadní část vozu natolik, aby byl umožněn komfortní přístup koním. Vtom přicválá na koni Josef Váňa mladší. „Pojďte se podívat,“ láká vřele. Několika jednoduchými chvaty otevře celý bok vozu, k našemu překvapení obráceně – koně nastupují dokořán otevřeným bokem a cestují pozadu. Bok je rozdělený do dvou částí, z nichž jedna se odklopí pomocí plynových vzpěr vzhůru, zatímco spodní vytvoří nástupní pogumovanou plošinu. Ta musí vydržet dupání až šestisetkilového koně, i když jen visí z podlahy vozu. Odteď nás již nosnost zadních čel u pickupů jen tak neohromí. Zadní část vozu se tedy omezí na menší dveře, které otevírají jakýsi zavazadlový prostor, nad nímž visí plachta pro krmení. „Zde převážíme sedla a všechno potřebné vybavení,“ říká Váňa. Dva koně odděluje otevírací přepážka. Zajímavé ovšem je, v jakém komfortu se tito dostihoví šampioni vozí.

Jako v limuzíně

Odpružení vzduchovými měchy, automatická klimatizace, osvětlení relaxačním světlem. To nepředčítáme z výbavy Mercedesu třídy S, v takovém komfortu se dnes převážejí nejlepší dostihoví koně. Přepravní část vozu je klimatizována a vytápěna, lze nastavit i tuhost odpružení. Nejdůležitější je ale jiná věc. „Renaulty mají nižší světlou výšku než jiné dodávky. Z toho plyne lepší stabilita při jízdě a větší komfort při nakládání koní,“ vysvětluje Váňa starší, s nímž se setkáváme později. Kabina vypadá na první pohled stejně jako v každém jiném masteru. Detailnější ohledání však odhalí zajímavosti. Především má vůz dvě řady sedaček, ale jen dvoje dveře. Zadní řada tří sedadel se dá přetvořit v lůžkovou úpravu. „Může nás tedy jet až pět, ale vyspí se tři,“ vysvětluje hrdý majitel. Nad čelním sklem se nachází velká obrazovka. Nejedná se o navigaci, ale displej tří kamer. Jedna snímá koně ve voze, druhá v případném přívěsu a třetí je parkovací. To je další technologie, kterou můžeme označit za nadstandardní. Palubní deska je u řidiče doplněna o pár tlačítek navíc. Jedná se o regulaci ventilátoru, klimatizace, uklidňujícího modrého světla či hustění vzduchových měchů.

Bez stresu

Po celou dobu práce na této reportáži nás provází přesvědčení, že transport je pro koně především stres. Josef Váňa starší, který se mimochodem podle svých posledních slov znovu chystá na Velkou pardubickou, nám to vyvrací: „Koně nemají s přepravou žádný problém. Řekl bych, že devadesát procent to snáší naprosto bez problémů. Je to ale jako s lidmi. Samozřejmě jsou i koně, kteří přepravu nesnesou, ale to už víme dopředu a s takovými ani tak dlouhé trasy nejezdíme.“ Pan Váňa takto cestuje po celé Evropě včetně Velké Británie. „Tam je problém s tím, že do Eurotunelu nesmí živá zvířata. Musíme to tedy řešit trajektem,“ krčí rameny osminásobný vítěz Velké pardubické.

O nepříjemnosti není nouze

Když se skvěle naladěného Josefa Váni zeptáme, jestli má s převozem koní nepříjemné zkušenosti, bez váhání odpoví: „Těch je spousta. Koně může postihnout i klaustrofobický záchvat, když usne a probudí ho prudká zatáčka, v níž spadne. To je první krok do pekel a něco podobného se na Brenneru nevyhnulo ani tehdy pětileté Sixteen, kterou jsme potlučenou museli nechat u známého ve Švýcarsku. Od té doby už musela mít transportér jen pro sebe, a to včetně Velké pardubické, kterou dvakrát vyhrála.“

Těžký, přesto svižný

A jak se takový vůz řídí? Pokud máte zkušenosti s řízením dodávek této velikosti, nic vás nepřekvapí. S koňmi je sice potřeba opatrnějšího manévrování a větší plynulosti jízdy, ale jinak na řidiče master žádné záludnosti nelíčí. Naopak, vznětový motor 2.3 dCi poskytuje díky výkonu 175 koní dostatečnou dynamiku a zmíněné zadní vzduchové měchy si pochopitelně užije taktéž lidská část posádky.

Loučíme se s úžasem

Jsme ohromeni, jak moc jsou dnešní vozidla modulovatelná. V podstatě obyčejná dodávka dokáže sloužit i pěti lidem, dvěma koním a to vše v nevídaném komfortu.

Tři otázky pro Josefa Váňu staršího

Co je speciálního na převozu koní pohledu řidiče?

Je to především předvídavost. Člověk si musí uvědomit, že převáží těžká živá zvířata. Čím méně bude muset brzdit, tím lépe. Jinak toho řidiče příliš neomezuje, vůz je svižný, dá se s ním jet v pohodě třeba i sto třicet za hodinu. Na rozdíl od přívěsu, se kterým se musíte vláčet osmdesátkou, to cestování značně zrychlí.

Čím vás ostatní řidiči dokážou naštvat?

Musí si uvědomit, že naše jízda vyžaduje plynulost, nemůžeme všude brzdit a řezat zatáčky. Trošku divočejší jsou Italové, troubí a blikají téměř na každého. Takový italský sporťák dokáže v plné rychlosti kolikrát vyděsit i řidiče, natož koně. Vůz je ale skvěle odhlučněn, takže zvuky z provozu včetně troubení koně příliš neruší.

Jak probíhal převoz koní v dřívějších dobách?

Dřív jsem koně převážel v různých vozech. Pamatuju si třeba na mercedes, který nebyl nic jiného než klasický náklaďák. Bez všeho dnešního komfortu, ale taky to šlo. Podobné transportéry, jaké máme dnes, se v Čechách začaly objevovat až po revoluci. Na Západě přitom jezdily už řadu let.

Autor: Milan Lažanský