Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Lamborghini Islero (1968-1970): Hranatému GT je padesát

Aleš Dragoun
Diskuze (0)
Lamborghini Islero nahradilo ve výrobním programu řadu 400 GT. Vyrábělo se jen dva roky a i přesto, že byla továrna spíše manufakturou, u klientů zrovna neuspělo. Dnes stojí kolem 7 milionů korun...

Na autosalonu v Ženevě v březnu 1968 představila automobilka Lamborghini vedle velkého GT Espada i nástupce typu 400 GT, kupé Islero. Jméno získalo po půltunovém býkovi, který 28. srpna 1947 v Linares slavnému toreadorovi Manoletemu napadl pravou nohu a způsobil smrtelné zranění. Manuel Laureano Rodríguez Sánchez, jak znělo jeho plné občanské jméno, se dožil pouhých třiceti let, zemřel o den později. Paradoxem bylo to, že býka ještě stačil zabít.

Oproti extrémní Miuře, prakticky závodním autě oblečeném do hávu silničního, se Islero nesoustředilo na extrémní výkony, nýbrž na eleganci. Carrozzeria Touring, která se podílela na prvních modelech značky, 31. ledna 1967 ukončila činnost. Italové se tak museli obrátit jinam. Z dnešního pohledu se může zdát paradoxem, že byla oslovena malá karosárna Marazzi, ale její zakladatel Mario Marazzi kdysi pracoval právě u Touringu a po jeho krachu přetáhl i další zaměstnance včetně designéra Federica Formentiho. Takže zvítězila logika. Firma mimochodem existuje dodnes, spolupracovala kupříkladu s Alfou Romeo i Fiatem, stavěla pohřební speciály na základě mercedesů a pro policii vybavovala Land Rovery Discovery 3 pancéřováním.

Technika z předchůdce

Marazzi převzal základní konstrukci 400 GT beze změny, ale změnil rozchod tak, aby mohly být použity širší pneumatiky a tím pádem se zlepšily jízdní vlastnosti. Ve špičaté přídi se objevily výklopné světlomety, stejně jako u prapůvodního prototypu 350 GTV. Originálně pak působila záď, chromovaný nárazník byl umístěn nad koncovými reflektory. Islero, jehož vnější podobu navrhl zmiňovaný Formenti, už nevyznávalo oblé tvary, díky protažené střeše bylo uvnitř více místa než v předchůdci a zvětšila se zasklená plocha.

Pravda, dozadu se nevešly snad ani děti, přední sedačky však poskytovaly řidiči a spolujezdci (či spíše spolujezdkyni) maximum pohodlí. Právě ona hranatá střecha končila až za zadními koly, což působí trochu zvláštně, stejně jako sešikmený střední sloupek. Razantně se však zlepšilo odhlučnění kabiny, ta byla velmi tichá a hýřila výbavou. Klimatizaci ve standardu měl z evropských vozů tenkrát málokterý, většinou luxusní limuzíny. Interiér byl pokryt kůží, okna elektrická a audio umělo přehrávat magnetofonové kazety pouhých pět let poté, co se objevily ty úplně první s logem Philipsu. Formentiho design byl extrémně jednoduchý, mnozí jej považují za čistý.

V12

Auta poháněl, jak jinak, vidlicový dvanáctiválec DOHC, konkrétně se šedesátistupňovým úhlem rozevření. Ten měl dvouventilovou techniku, objem 3929 cm3 (průměr 82 x 62 mm) a výkon 235 kW (320 k) v 6500 otáčkách. O palivo se staralo šest karburátorů Weber 45 DCOE. Zadní kola byla poháněna přes plně synchronizovanou pětistupňovou manuální převodovku, točivý moment vrcholil hodnotou 373 N.m/4500 min-1.

Podvozek s rozvorem 2546 mm měl nezávislé závěsy s trojúhelníkovými rameny, vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, základ konstrukce tvořil tradiční trubkový rám. Patnáctipalcová kola byla z továrny obuta do pneumatik Pirelli Cinturato šířky 205 mm. Palivová nádrž pojala 80 l benzinu. Jednotlivé panely hliníkové karoserie se nýtovaly, auta byla 4521 mm dlouhá, 1727 mm široká a 1270 mm vysoká. Vážila 1240-1315 kg, na svou dobu poměrně dost vzhledem k ocelové kostře. Na první pohled poměrně mělký zavazadelník pojal 320 l.

Maximální rychlost 248 km/h vyžadovala přítomnost čtveřice kotoučových brzd, Islero tehdy patřilo k nejrychlejším vozům světa, které se daly koupit. Za akceleraci z klidu na stovku během 6,5 s by se nemuselo dvoudveřové kupé stydět ani dnes, stošedesátku zvládlo za 13,7 s. Do května 1969 bylo vyrobeno 125 kusů 400 GT.

Esko

Bezprostředně následoval model 400 GTS, na zádi však nesl pouze označení S. Vlastně se jednalo o facelift s decentními stylistickými změnami. Boční oranžová obrysová světla změnila tvar, místo elipsovitých „slziček“ se začala montovat kulatá. Za předními, mírně rozšířenými blatníky pak přibyly větrací otvory. „Díra“ v kapotě před čelním sklem se ovšem také zvětšila, ta přiváděla vzduch nikoli ke zvětšeným kotoučům, natožpak k motoru, nýbrž do interiéru. Začala se montovat tónovaná okna. Motor samozřejmě získal výkonovou posilu, aby si ono písmenko v názvu zasloužil, nyní měl 257 kW (350 k) v 7700 otáčkách – při zvýšené kompresi z 9,5 na 10,5:1. Točivý moment zůstal stejný. Vylepšil maximální rychlost na 259 km/h a akceleraci z klidu na 100 km/h na 6,3 s. Auta ale trochu přibrala – na 1380-1460 kg,

Modifikace se dočkaly zadní závěsy, které darovala Espada. GTS dostalo úplně jinou palubní desku s dominantním rychloměrem a otáčkoměrem a šesticí dalších menších kulatých přístrojů doplněných přepínači. Chromovanou větrací mřížku před spolujezdcem nahradila otevřená odkládací schránka. Změnila se sedadla i středová konzola. Standardem byla litá kola Borrani, zákazníci ale většinou volili hořčíková Campagnolo.

Jen 225

Do 15. dubna 1970 se zrodila přesně stovka vozů, z toho pět pro Velkou Británii s volantem vpravo. Celkem tedy opustilo továrnu v Sant'Agata Bolognese 225 exemplářů. Je to hodně málo, ale nezapomínejme, že Lamborghini bylo až do převzetí koncernem Volkswagen opravdovou manufakturou, navíc se prakticky neustále potácelo na hraně bankrotu. To sice za vlády zakladatele Ferruccia Lamborghiniho tak úplně neplatilo, nicméně stavbu drahých GT dotoval z výroby traktorů, která na rozdíl od ní přinášela zisky...

Navíc Islero si prostě víc zákazníků neobjednalo, bylo považováno za příliš „klasické“ a tudíž málo inovativní... A kvalita vozů opouštějících továrnu nebyla v té době nijak valná a za konkurencí reprezentovanou hlavně Aston Martinem DBS, Maserati Indy a Ferrari řady 365 zaostávala... Nástupcem se stala Jarama, která se vyráběla až do roku 1976 a o její tvary se postaral Marcello Gandini.

Filmová hvězda

Islero si zahrálo v thrilleru Muž, který pronásledoval sám sebe (The Man Who Haunted Himself) režiséra Basila Deardena, Používal jej Roger Moore v roli Harolda Pelhama. V roce 2010 byl autentický vůz z filmu vydražen za 121.625 eur. V italské komedii Vedo nudo režiséra Dina Risiho v něm jezdila herečka Sylva Koscina. Jeden kus používal i sám Ferruccio Lamborghini, druhý pak jeho bratr Edmondo.

Ceny Islera hlavně za poslední tři roky razantně vzrostly. Bonhams prodávali stříbrné kupé s britskou registrační značkou YRL 11G v září 2015 na Goodwood Revival za 300-350 tisíc liber (dnes 8,6-10 milionů korun), ale majitele nezměnil. V roce 2010 se přitom stejné auto prodalo v dražbě společnosti RM Auctions (dnes RM Sotheby's) v Londýně za 106.400 liber, tedy zhruba třetinovou částku. Hemmings mají aktuálně v nabídce jeden modrý vůz ročníku 1968 za 329.995 dolarů (6,94 milionu korun), Cats Exotics rudý z druhé série za 389 tisíc dolarů (8,19 milionu korun) a server Classic Driver inzeruje světle modrý z července 1969 za 279.000 eur (7,12 milionu korun), ten se nachází v Německu.

Foto: Automobili Lamborghini, Bonhams, Hemmings, RM Sotheby's

Aleš Dragoun
Diskuze (0)