Legendy východního bloku: Ve znamení luxusu
Souboj mezi Východem a Západem probíhal na různých frontách, a to i v automobilovém světě. Východoevropské automobilky se těm západoevropským nechtěly vyrovnat jen u běžných vozů, ale také u těch nejluxusnějších. Právě na ně se zaměříme v druhém díle seriálu o legendárních vozidlech východního bloku.
Bodovat v segmentu luxusních automobilů navíc bylo pro východoevropské výrobce obzvlášť důležité, vždyť nespokojený soudruh mohl autorům auta způsobit vážné potíže, především v nejtužších padesátých letech. V této kategorii byla navíc snad nejvíce patrná inspirace západními vozy, speciálně vybrané limuzíny ze Sovětského svazu jsou nepochybnou kopií amerických bouráků. Co se zkrátka líbilo na Západě, to zaujalo i na východ od železné opony.
I v druhém díle o Legendách východního bloku připomeneme tři automobily ze tří různých zemí východního bloku. Zatímco v první epizodě jsme psali o československé, východoněmecké a polské dodávce, tentokrát československé a východoněmecké dílo doplníme sovětskou limuzínou.
GAZ-13 Čajka
Hierarchie sovětských pohlavárů byla patrná i v jejich služebních vozidlech. Jestliže ti nejvyšší představitelé státu se vozili vozidly ZiL (po poloviny padesátých let známé jako ZiS), ti o něco níže postavení aparátčíci mohli využívat vozy GAZ. Jedním z nich byl model Čajka.
Výroba velkého luxusního sedanu GAZ-13 Čajka byla zahájena v roce 1959 tak, aby vůz byl připraven pro tehdejší XXI. Sjezd Komunistické strany SSSR. Automobil měl za úkol nahradit GAZ-12 ZIM, který podle názoru sovětských pohlavárů už zastaral. To byla ostatně pravda, protože se ZIM vyráběl už od začátku padesátých let.
Mezigeneračně se hodně změnilo, inspirace vozidly americké provenience ale zůstala zachována. Jestliže ZIM byl kopií Cadillacu Fleetwood z konce čtyřicátých let, Čajka se nepochybně inspirovala u Packardu Patrician z poloviny padesátých let. Výsledkem byl 5,6 metru dlouhý, dva metry široký a 1,62 metru vysoký automobil s bohatě chromovanou přídí a znatelnými ploutvemi na zádi, který navrhl Lev Jeremejev, autor Volhy.
Kabina byla sedmimístná (v konfiguraci 2+2+3), přičemž díky rozvoru 3.250 mm měli pasažéři dostatek životního prostoru. Prostřední řada sedadel se navíc mohla lehce sklopit, kdyby soudruzi na zadních sedadlech potřebovali více místa.
Zatímco ZIM byl poháněn řadovým šestiválcem, Čajka vsadila na výrazně modernější vidlicový osmiválec. Jmenovitě se jednalo o vpředu uložený atmosférický 5,5litr o výkonu 143 kW a točivém momentu 412 N.m, který spolupracoval s třístupňovým automatem. Ten pocházel z Volhy, ovládání tlačítky se ale opět inspirovalo v USA, u Chrysleru a jeho systému TorqueFlite.
Použitý motor se s ohledem na parametry zdá jako silný, musel si ale poradit s těžkotonážním vozidlem vážícím 2,1 tuny (při plném naložení dokonce 2,6 tuny), což nebyla hračka. I proto Čajka zrychlila na 100 km/h za dlouhých 20 sekund a jela maximálně 160 km/h. S hmotností souvisel i velký apetit, Čajka údajně žádala 20 litrů benzinu na 100 kilometrů.
Co se týče technického základu, tak Čajka byla postavena na robustním rámu s nezávislým odpružením vpředu a tuhou zadní nápravou s listovými pery vzadu. I to byla proti ZIMu změna, předchůdce měl totiž samonosnou karoserii.
GAZ-13 Čajka byla vyráběna v několika variantách, vedle sedanu také jako limuzína s přepážkou mezi předními sedadly a kabinou (GAZ-13A) a jako čtyřdveřový kabriolet pro vojenské přehlídky (GAZ-13B). Vedle toho vzniklo i kombi nebo pohřební vozidlo. Čajka nakonec vydržela ve výrobě až do roku 1981, od roku 1977 ji ale postupně nahrazoval GAZ-14. Za 22 let produkce bylo postaveno asi 3.500 jejích kopií. Takřka všechny měly černě lakovanou karoserii, známá je ale i bílá Čajka. Vedle sovětských pohlavárů jej využívali také soudruzi z ostatních států východního bloku, jednu třeba dostal darem někdejší kubánský prezident Fidel Castro.
Sachsenring P 240
Vedle Československa a Sovětského svazu bylo důležitým výrobcem automobilů ve východním bloku také NDR. V padesátých letech se tamější pohlaváři rozhodli zahájit vývoj luxusního automobilu, z velkých ambicí ale nakonec sešlo. Místo Sachsenringu P 240 zastoupily Tatra 603 nebo GAZ-21 Volha.
Vývoj nového automobilu se zážehovým šestiválcem byl zahájen na podzim 1953, a to na pokyn vedoucích představitelů NDR, kteří chtěli zvýšit prestiž aut tamější produkce. Jmenovitě šéf komunistické strany SED Walter Ulbricht následně trval na tom, že novinka musí překonat západoněmecký Mercedes-Benz 220, což znamenalo úpravu v projektu. Automobil bylo nutné zvětšit, pod kapotou se pak místo zamýšleného dvoulitrového šestiválce měl dostat 2,4litr.
O vývoj nového auta se postarala továrna ve Zwickau. Tu si dnes obvykle spojíme s vozy Trabant, tehdy ale ještě navazovala na předválečnou produkci vozů Audi a Horch. Právě na předválečnou dobu bohužel vzpomínala i technika vyvíjeného Sachsenringu P240, auto totiž převzalo mnoho konstrukčních prvků z EMW 340, který byl založen na letitém BMW 326.
Veřejnosti se novinka poprvé představila na lipském veletrhu v březnu 1956, a to pod označením Horch-Sachsenring P 240. Jméno Horch z názvu vypadlo až o dva roky později. Představený vůz byl 4,7 metru dlouhý pětimístný sedan poháněný 2,4litrovým řadovým šestiválcem o výkonu 59 kW, který byl spárován se čtyřstupňovou manuální převodovkou. Základem byl rám s nezávislým zavěšením přední nápravy a tuhou zadní nápravou se zkrutnými tyčemi.
Sachsenring P 240 v NDR sloužil jako služební automobil vysoce postavených činitelů. Později vzniklý kabriolet byl určen pro přehlídky, kombi zase pro pracovníky východoněmeckého rozhlasu a televize. Východoněmečtí pohlaváři ale měli s P 240 ambicióznější plány, chtěli jej prosadit jako služební automobil vyšší střední třídy napříč východním blokem mimo Sovětský svaz, což by pomohlo rentabilitě výroby. V přímém porovnání s Tatrou 603 ale Sachsenring P 240 pohořel, a tak jeho výroba končí už v roce 1959. Za pouhé tři roky produkce vzniklo ani ne 1.400 jeho exemplářů. Ve funkci služební vozu jej následně v NDR nahradila právě Tatra 603 a také GAZ-21 Volha.
Tatra 603
Ve vybraném triu luxusních automobilů východního bloku samozřejmě nemůže chybět Tatra 603. Automobil, který v minulosti měl nálepku papaláš fároše, totiž svým vzhledem nenadchnul jen v dobách svého vzniku, ale umí zaujmout i dnes.
Tatra 603 zpočátku vznikala jako tajný projekt, protože kopřivnická automobilka se v rámci vládního nařízení zaměřila výhradně na nákladní vozidla, zatímco ta osobní přenechala Škodě. To však výtvarníka a architekta Františka Kardause a konstruktéra Vladimíra Popeláře nezastavilo v tom, aby alespoň nový osobní automobil nenavrhli. Tajná práce se vyplatila, protože neskončila v šuplíku. Krátce po jejím zahájení přišel z vyšších míst příkaz o vývoji nového reprezentativního auta, které mělo nahradit pomalu stárnoucí Tatru 600 (Tatraplán) a Tatru 87, a tak Kardaus a Popelář mohli na vozidle začít pracovat oficiálně.
Připravovaný automobil se nakonec veřejnosti poprvé představil v září roku 1955 během motocyklové šestidenní soutěže v tehdejším Gottwaldově (dnes opět Zlíně), to se ale ještě jednalo o prototyp, který se proti pozdější sériové verzi lišil třeba rozděleným čelním sklem nebo natáčecím (!) předním světlem. Rok nato následovala ověřovací série několika kusů nového auta a v roce 1957 konečně došlo na sériové provedení.
Sériová Tatra 603 byla nakonec 5.065 dlouhým, 1.910 mm širokým a 1.530 mm vysokým luxusním automobilem s místem pro šest osob. Podvozek s rozvorem 2750 mm měl vpředu vzpěry typu McPherson, vzadu bychom našli u Tatry tradiční kyvadlové polonápravy, což zajišťovalo na svoji dobu úžasný komfort. O pohon se staral vzadu uložený, vzduchem chlazený vidlicový osmiválec o objemu 2,5 litru, který navrhl Julius Mackerle. Motor měl zpočátku 70 kW, pozdější verze díky upravenému motoru posílily na 78 kW, přičemž si musel poradit s autem vážícím 1.470 kg, což v té době bylo poměrně hodně.
Tatra 603 nakonec s několika modifikacemi zůstala ve výrobě až do léta 1975, kdy na svém kontě měla už 20.422 vyrobených kusů. Většina postavených vozů měla černou karoserii, třeba někdejší íránský šáh Rezá Pahlaví nebo bývalý kubánský prezident Fidel Castro ale vlastnili bílý kousek. Automobil byl primárně určen pro komunistické pohlaváry, díky Mototechně ale byl i ve „volném“ prodeji. Kvůli vysoké ceně (v roce 1959 činila 98.000 Kčs) si však 603 mohli koupit maximálně tzv. zasloužilí pracovníci (sportovci, herci).
Produkce se v padesátých letech měla na základě usnesení Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) omezovat na 300 aut ročně, Tatra však toto omezení údajně nedodržovala. Právě to se nelíbilo v NDR, kde chtěli prosadit jejich Sachsenring P 240 jako služební vozidlo pohlavárů napříč východním blokem. Jak jsme ale v předchozí kapitole zmínili, ze vzájemného souboje jako vítězně vyšla Tatra, která tak pokračovala ve výrobě, zatímco kariéra Sachsenringu byla v roce 1959 ukončena.
Foto: archiv + Fahrzeugbilder.de (M. Müller, M. Hellmann)