Rozhovor s Ester Ledeckou: Od nabíječky na mobil chytlo auto

Na snowboard se poprvé postavila v pěti letech. Tedy ve stejném věku, kdy na klíně rodičů a prarodičů poprvé poznávala, jaké je to vozit se v autě. K devatenáctileté Ester Ledecké od té doby patří volant skoro stejně jako lyže a snowboard. „Jezdíme po celé Evropě. Celá rodina si oddechla, když jsem si dodělala řidičák. Aspoň po Praze mě nemusí vozit,“ směje se.

Že začnete jezdit hned v osmnácti, tedy bylo skoro jisté, že?

Jednoznačně. Nemám ráda městskou hromadnou dopravu, vozím dost věcí, takže cestovat na tréninky znamenalo vlastně den co den zapřahat rodiče. A svoboda je to i pro mě. Mohu mít rádio na plný pecky, zpívat si nahlas a vůbec dělat kraviny.

Jaké to bylo, přesednout ze sedadla spolujezdce za volant?

Pěkná divočina! Já si třeba celý předchozí život neuvědomovala, že se jezdí vpravo. Vážně! Myslela jsem, že auta patří doleva, a to jsem se v nich nacestovala.

Jak je to možné?

Jsem z jiné planety. Jinak nevím.

Samotné řízení vás nezaskočilo?

Jenom brzda s plynem. Občas jsem si je pletla.

Kdo vás učil řídit?

Hlavně děda. Volant černého voyageru byl asi první, který jsem držela.

Vaším dědou je slavný hokejista, mistr světa a několikanásobný medailista z olympiády Jan Klapáč. Proč on, a ne třeba táta, zpěvák Janek?

Ani nevím. Asi se jako jediný nebál o své auto? Ale řidičsky se mi dost věnovala i maminka. Ona i děda ale měli vážně divný povely. To bylo pořád jen: „Přidej, šlápni na to! Takhle ho nepředjedeš, to se za ním budeme ploužit celou cestu?“ Když se na to dívám zpětně, řekla bych, že jsem neměla úplně normální šoférskou výchovu.

Na prkně jezdíte od pěti let, ve voze rok. V čem je to jiné?

V autě se tolik nezadýchám a taky nemusím tak často do zatáčky. A jsem ráda. Láká mě spíš dlouhá dálnice, pořád rovně. Rozdíl je samozřejmě v tom, že víc zapojuji ruce a mám volné nohy: na snowboardu jsou pořád pevně přidělané na prkno, v autě mi víc skotačí. Asi největší rozdíl je v tom, že vozu musím důvěřovat, zatímco na lyžích či snowboardu je všechno na mě a po těch letech si věřím skoro stoprocentně. Na druhou stranu řídit se učím mnohem rychleji.

I couvat? Jízda pozpátku k vašemu sportování moc nepatří, ne?

Při tréninku jezdím na switch, tedy pozpátku, ale jen z kopce. V autě je to nutnost, a začátky nebyly úplně O. K. Třeba do řady na parkovišti jsem jednou zajížděla na šestkrát a fronta vystresovaných řidičů už byla docela dlouhá. Proto jsem uvítala v předchozím voze parkovací kameru. V nové Kie Sportage už ji nemám, takže jsem se zřejmě vypracovala.

Váš aktuální vůz zdobí polepy od bratra Jonáše. Soudě podle Evy Samkové, s níž jsme si povídali nedávno, k českým snowboardistkám tahle móda nějak patří. Čím to?

Mně přijde, že u lyžařů jsou běžné hlavně fotky, a to se mi na auto vážně dávat nechtělo. Na první kie jsem měla nenápadný polep hor, na druhou napadlo Jonáše tohle.

Co má polep vyjadřovat?

„Podívejte! Jsem rozkošná snowboardistka!“ Druhým návrhem byl indiánský motiv, což jsem taky já, ale tuhle stránku osobnosti doháním pírky ve vlasech, která jsem si přivezla loni z Colorada.

Odmala jste na horách. Jak se vám jezdí na těch českých?

Co mám povídat! Když napadne, je to u nás vždycky na hraně. Nechápu, jak je to možné, ale čeští silničáři nejsou na sníh nikdy připraveni. Jak by ho mohli v lednu čekat, že jo?

Jinde je to lepší?

Co se týče údržby, rozhodně. Ale v cizině mají jiné věci. Třeba Itálie. Tam jsou serpentiny na ledovce opravdu brutální.

Nedávno jste se proslavila přiznáním, že na kopci jezdíte na čokoládu. Máte ji i v autě?

No jasně, ta v něm nesmí nikdy chybět!

A co ještě?

Rozhodně žvýkačky, nabíječka na mobil a pořádná sbírka CD. Mám pocit, že víc než za naftu utratím za muziku. Ta je moje palivo.

Posloucháte i tátovy písničky?

Jasně, mám je ráda. A před Štědrým dnem nikdy nezapomenu na jeho vánoční songy. Skoro vždycky se totiž vracím do Česka těsně před stromečkem a díky těmhle písním si v autě navodím vánoční atmosféru.

Jste na začátku řidičské kariéry. Máte už přesto nějaký sen?

Chtěla bych projet autem Ameriku a rozpálit to na těch nekonečných dálnicích, kde nezatočíš třeba sto kilometrů. A taky bych jednou ráda vyzkoušela řídit letadlo. S ním je to ještě větší rovina! Nebo rovnou vesmírnou loď!

Ledecké cestovní rychlosti

Na prkně: „To bude tak sedmdesátka. Ale nemyslete si, je to pěkný adrenalin, když jedete jen po hranách a pořád v zatáčce.“

Na lyžích: „Nejvíc jsem jela sto třicet. Zvládla bych i víc – a že mě to láká! Ale nedovolí mi to podmínky na kopcích ani můj realizační tým.“

V autě: „Sto devadesát. Zatím ale jen jednou. Jednak nejsem na německé dálnici denně a taky mám řidičák přece jen ještě mokrý. Třeba na zmíněných lyžích v rychlosti nad sto hodně působí odstředivé síly. To mají lyže a auto v zatáčce docela podobné.“

Děsivý příběh s hořícím autem na benzince

Jeden ze zážitků, které by si nejspíš každý řidič rád odpustil, má Ester z října 2010. Tehdy mířila s otcem Jankem Ledeckým a svojí trenérkou na soustředění. „S tátou jsme zrovna platili na benzinové pumpě za Mnichovem, když za námi trenérka přiběhla, že se kouří z ventilace. Za minutu už byla všude mlha. Byli jsme rádi, že jsme auto odtáhli od stojanů a nastříkali do ventilace pěnu. Na benzince zatím pořádně zburcovali záchranné složky. Za chvíli přijeli policisté, dvě sanitky a čtyři hasičská auta. Úplné manévry! Ale ještě že tak. Auto chytlo, hasiči do něj narvali dvě cisterny vody, což s tou pěnou udělalo uvnitř nechutnou kaši,“ vzpomíná Ester. „Požár vznikl z nabíječky na mobilní telefon, koupené v Německu,“ prozrazuje.

I špatná zkušenost je ale zkušenost, takže děsivý příběh z pumpy mezi Mnichovem a Innsbruckem Ester jako řidičku částečně změnil. „Už vím, co je v takové situaci nutné dělat. A kupuji si teď jen opravdu dobré nabíječky,“ směje se.

Co všechno už řídila?

Přestože volantem oficiálně točí od loňska, má Ester se stroji mnoha typů bohaté zkušenosti. „K patnáctinám jsem dostala růžový skútr, s ním jsem urazila své první silniční kilometry, nepočítám-li kolo. Na sněhu vedle lyží a prkna ráda jezdím na skútru a vyzkoušela jsem si i motoskijöring s Honzou Froňkem,“ nezapře Ester rodinný sport – v šampionátu kombinujícím motocykl a lyže totiž s Janem Froňkem jezdíval i její otec Janek Ledecký. „Motory honím i na vodě: ve člunu, na vodním skútru či takzvané stojce,“ říká. Má-li ale vybrat nejlepší vozítko svého života, překvapí: „Největší srandu i zážitky mám rozhodně z odrážedla! Mrzí mě, že pro devatenáctileté holky už tyhle dětské stroje nekonstruují. Velká škoda,“ lituje.

Ester Ledecká

• * 23. března 1995

• Reprezentuje ČR v lyžování a snowboardingu.

• Je dvojnásobnou mistryní světa juniorek 2013.

• Letos vybojovala na olympiádě v Soči 6. a 7. místo ve slalomu a obřím slalomu snowboardistek.

• V lednu vyhrála poprvé závod SP a v celkovém hodnocení Světového poháru skončila druhá.

• Jejím otcem je zpěvák Janek Ledecký a dědečkem slavný hokejista Jan Klapáč. Maminka Zuzana se věnovala krasobruslení