20.4. 2013 Svět motorů

Rozhovor s horolezcem Radkem Jarošem: V podstatě nechodím!

Rozhovor s horolezcem Radkem Jarošem: V podstatě nechodím!

Jeden z nejúspěšnějších světových horolezců Radek Jaroš nemůže bez auta žít. Najezdil statisíce kilometrů a řidičských příhod nám navyprávěl na knihu.

Rád se hlásí k mottu Ernesta Hemingwaye, že existují pouze tři druhy sportu: box, auta a horolezectví (zbytek jsou jen hry). V tom třetím patří ke světové elitě, bez druhého si nedovede život představit.

Mají hory a vozy něco společného?

Jasně: adrenalin! Navíc jsou auta nezbytným prostředkem, pokud chcete lézt na osmitisícovky.

A co horolezectví s řízením?

Taky trefa. Horolezectví je o umění improvizace. To samé platí pro řízení. V horách musíte čekat zásahy přírody i chyby jiných. Stejně tak na silnici. I na hlavní musím počítat, že lavina na vedlejší nezastaví, že jiný šofér zachybuje.

Výstup na svou třináctou osmitisícovku jste odnesl omrzlinami na prstech a amputacemi článků. Měl jste podobně vážnou nehodu v autě?

Ne, ale v bobu.

Cože?

Využil jsem nabídku Romana Gomoly svézt se s olympijskou posádkou v Altenbergu. Mohlo mě varovat, když mi ukazovali, kdo má kde plastiku ramene a podobně. První jízda byla super, i když jsem se neodvážil otevřít oči a neviděl tak stopy po nožích našeho bobu až na svodidlech koryta. Druhá jízda měla patřit Lucce Borhyové, ale vzdala to a jel jsem místo ní. Najednou řach! A nevěděl jsem o sobě. Kluci vyskákali, zatímco já zůstal ležet v bobu jako v rakvi. Letěl pro mě vrtulník, na hranicích si mě předávali ze sanitky do sanitky.

Co z toho bylo?

Naražená žebra, měsíc jsem se nedokázal natáhnout ani deset čísel pro ovladač na televizi.

S čím jste kromě bobu ještě jezdil?

Bylo a je toho dost. Prkno na moři, na sněhu, ale i vojenské vrtulníky, roztahované padáky. Nebo třeba válec, když kolem našeho domu stavěli obchvat. A dlouhá léta koloběžka.

Ale!

Zbláznil jsem se do ní a vydrželo mi to do pětadvaceti. Jsem z Nového Města na Moravě, ráje lyžařů, kteří na kolobrndách trénují. Moc se mi to líbilo, tak jsme si podle toho svařili s kámošem svoje – a jezdili: klidně sto šedesát kilometrů denně. Policisté dost prudili, že je nemáme vybavené na silnici.

Takže jste museli po svých?

To já vůbec neumím! V podstatě nechodím. Buď jedu, ať na kole či v autě, nebo běžím a lezu. Když jsem měl vykloubené rameno a musel po Novém Městě chodit pěšky, prožíval jsem úplné déjà vu. Najednou jsem potkával na stejných místech lidi po dvaceti letech a měl oči navrch hlavy. Dvacet let jsem totiž těmito místy nechodil, ale jezdil.

Pořád jsme se moc nedostali ke klasice: motorky, auta. Jak jste na tom s nimi?

Pařez jsem krosil u potoka od dvanácti let, ale pak se od motorek odklonil. Auto jsme doma neměli, začal jsem s ním na vojně. Chtěl jsem jít k výsadkářům, jenže táta mi to rozmluvil, tak jsem zvolil řidiče. Ve třeťáku průmyslovky jsem si udělal kurz a v Nitře pak v druhé půlce osmdesátých let patřil k jednotce, co přejímala veškerá auta do armády ČSSR. Když mě převeleli do Doks k Výzkumnému ústavu pásové techniky, tvořil jsem i návod k obsluze tanku. První vlastní auto jsem ale koupil až se založením firmy na výškové práce. Od té doby jezdím padesát šedesát tisíc kilometrů ročně. Teda desetiměsíčně, protože zbylé dva trávím v horách.

To v autě i bydlíte, ne?

Když jsme v Česku, vlastně jo. Třeba teď jsem nalítal čtrnáct tisíc kilometrů za dva měsíce a stihl do toho dvě operace prstů.

Jak vypadá takový váš autoden?

Nedávno jsem vyrážel v šest ráno: vyházel sníh od garáže, vycouval, protože jinak se na silnici nedostanu, a šup sto dvacet kilometrů do Olomouce, kde mi fikli dva články. Pak do Prahy na natáčení, odtud do Písku na přednášku a půldruhé hodiny před půlnocí ve vánici zpátky domů. Sedm set kilometrů v den operace. To jsem já.

Jezdíte rychle?

Rád bych jezdil svižněji, ale už jsem se jeden čas blížil s body k polovině a bál se, že bych musel na expedici místo dvou měsíců na rok. Tak jsem začal být hodný a body zmizely.

Pokuty vás tedy netrápí?

Naposledy jsem platil za vlastní blbost: v noci jsem vjel v Karlíně do protisměru. Spravila to pětistovka. Víc jsem u sebe neměl. Ale kdysi…

… co?

Když jsem vyrazil stopem kupovat první auto, měl jsem v kapse čtvrt milionu. V kufru jsem zas onehdy převážel 350 000 korun na expedici a v pionýrských dobách podnikání dokonce milion z banky. Dnes už je to pryč, vše se řeší bezhotovostně, takže u sebe vozím tak pětistovku. Ale často mám štěstí a vyváznu s nulou jako kdysi v Americe.

Povídejte!

To bylo v Kalifornii v roce 2010. Vraceli jsme se z dlouhého výletu, měli strašný hlad, přitom tam potkáte jedno město za hodinu. Když jsme konečně zahlédli rychlé občerstvení, bylo na druhé straně. „Otoč to!“ řekla mi přítelkyně. Nechtělo se mi, tři pruhy tam, tři zpátky. Ale byla noc, nikoho nikde nevidím, tak jsem to na semaforu obrátil. Neuběhly ani tři sekundy a houkačka, vedle nás policejní kára, světlomet do očí. Když policajti viděli vyklepaného bělocha, zase zmizeli. Evidentně spěchali za jiným případem.

Jsou na vás policisté vůbec někde přísní?

Ve Švýcarsku je to mazec vždycky. Jak vidí auto s českou značkou, odstavují. A když pak v našich pasech najdou ještě pákistánská a jiná víza, uf! Jako v roce 2004, kdy jsme jeli s Martinem Koukalem a Petrem Vavrysem do Švýcarska na soustředění před výstupem na Čo-Oju. Totální rozborka auta, a když našli plastovou pistolku, která v autě zapadla Petrovu synovi, roztřískal ji policista o zem a rozšlapal. Nemohl jsem si sáhnout ani pro kapesník, hned sahal po revolveru!

A co další alpský ráj: Itálie?

Úplný opak. V začátcích devadesátých let jsme tam jezdili na jarní lezení starou avií předělanou pro třináct lidí, sedělo nás v ní šestnáct. První rok jela stěží sedmdesát, takže jsme se třináct set kilometrů táhli dva dny. Alpskými průsmyky padesátkou, kolony v zádech. Ale náš šofér, bagrista z Litomyšle, byl v pohodě. Když mu chcípla na křižovatce, nedbal na troubení a klidně se začal hrabat v motoru. Druhý rok už měla avia nový diferenciál a zvládla dálnici. Zato jsme zabloudili v Janově, i s vlekem vjeli do slepé uličky a sekli se v ní. Museli jsme ručně odnosit několik místních aut ze zatáčky, abychom se otočili.

Máte takové zážitky pořád?

Vždy a všude. Začalo to už v roce 1989, kdy jsme jeli splouvat termální řeky do Maďarska a v barkasu vezli dokonce náhradní motor. Co myslíte? Došlo na něj! V Pamíru nás zase cestovalo dvacet na korbě s uhlím, byli jsme tam první cizinci od Němců v šedesátých letech a místní na nás řvali: Hitler kapút! Koukali na nás jako na zjevení, Evropany tam neviděli desítky let. Ale třeba v nepálské metropoli Káthmándú se takhle cestuje dodnes. Horolezci na náklaďáku, místní rodina na motorce. Táta řídí, máma za ním drží v náručí novorozeně, další děti sedí na světle i nádrži. Šílený provoz, dva miliony obyvatel, ale nehodu jsem tam ještě neviděl.

14 osmitisícovek autařskýma očima

Mt. Everest 8848 m (zdolal v roce 1998)

„Moje první velké dobrodružství. Když jsem přežil cestu na náklaďáku v neskutečných soutěskách mezi Nepálem a Tibetem, byl výstup na nejvyšší horu skoro relax.“

Kančendženga 8586 m (zdolal v roce 2002)

„Nezapomenu, jak řidiči prasklo na autě listové pero. Kolegovi dal prachy a ten byl za půl dne zpátky s novým. V pustině hor – neuvěřitelný!“

Broad Peak 8047 m (zdolal v roce 2003)

„Cestičky k hoře jsou jak nitka, stovky metrů dolů díra, nahoru skály. Pohled z auta šílený. A najednou vidím kamennou lavinu. Na poslední chvíli jsme zařadili zpátečku, lavina cestu smetla. Byl jsem sekundu dvě od jisté smrti.“

Čo-Oju 8201 m (zdolal v roce 2004)

„Podobná záležitost, k hoře se dostanete taky jedině džípem, zato až do výšky 4900 metrů nad mořem, kde byl základní tábor. Na vrchol se mnou vylezl Martin Koukal – rok poté, co se stal mistrem světa v lyžování.“

Šiša Pangma 8046 m (zdolal v roce 2004)

„Moje F1. Nejrychleji zdolaná velehora. Byli jsme první Češi, kteří vylezli osmitisícovku alpským stylem. Za čtyři dny jsme nahoru a dolů zvládli to, co jiným trvá dva měsíce.“

Nanga Parbat 8125 m (zdolal v roce 2005)

„Tam jsem měl pocity jak osamělý šofér v pustině, kde nemůže očekávat žádnou pomoc. Na čtyřkilometrové stěně jsme s parťákem Petrem Maškem žili měsíc ve dvou, široko daleko žádná jiná expedice. Na vršku jsem stanul sám, Petr to zabalil dvě stě metrů pod ním.“

Dhaulágirí 8167 m (zdolal v roce 2008)

„Úplný opak – cesta o pomoci. Za tuhle expedici jsem dostal českou a pak i evropskou cenu fair-play za záchranu čtyř jiných horolezců.“

Makalu 8463 m (zdolal v roce 2008)

„Tady jsem se cítil jako šampion: byl jsem jediný člověk na světě, který v jarní sezoně zdolal dvě různé osmitisícovky.“

Manáslu 8162 m (zdolal v roce 2009)

„Cesta bez spolujezdce. Můj první individuální výstup, ač jsem předtím tvrdil, že sólo nikdy nepolezu. Vylezl jsem na ni v den mých 45. narozenin.“

Gašerbrum II 8035 m (zdolal v roce 2010)

„Připadal jsem si tu jako silničář. Musel jsem se neskutečně prokopávat sněhem. Po zimě, kdy jsou cesty k hoře nepřístupné, jsme tu totiž byli v předjaří jako první.“

Gašerbrum I 8068 m (zdolal v roce 2010)

„Obě hory jsem zvládl v rozmezí deseti dnů. Zpátky jsem pak letěl armádním herculesem. Pákistán zalily povodně a všechny cesty byly nesjízdné.“

Lhotse 8516 m (zdolal v roce 2011)

„První expedice, na níž jsem vůbec nepoužil auto. Všechny přesuny jsem zvládl letadlem, vrtulníkem a pěškobusem.“

Annapurna 8091 m (zdolal v roce 2012)

„Nejhorší věc, co se může stát na silnici, v horách, v životě – vážné zranění. Mé první. Omrzly mi prsty na noze, přišel jsem o dost článků.“

K2 8611 m (poslední výzva, pokoušel se o ni v letech 2001, 2003, 2005…)

„… po ní může přijít i nějaká autařská. Moc rád bych se svezl na okruhu. V terénu už se mi to poštěstilo, když jsem stopoval a zastavil mi rallyeový jezdec.“

Radek Jaroš

  • Nejúspěšnější český horolezec se narodil 29. dubna 1964.
  • Jako mnoho kluků v Novém Městě na Moravě začínal s lyžemi („Z nich mám první diplom a medaili!“), hrál i fotbal, volejbal, s tátou lezl po skalách. „S pravým horolezectvím jsem ale začal až v osmnácti.“
  • V roce 1994 využil šanci odletět s expedicí na Mt. Everest. Na vrchol se nedostal, ale Himaláje se staly jeho osudem: vylezl už na 13 ze 14 osmitisícovek. Chybí mu jen K2.
  • Má čtyři děti. „Někde píšou dvě, někde tři, já ale říkám čtyři.“

Autor: David Šprincl, Svět motorů

Spolupracujeme s TipCars.com
Řecká burza roste o desítky procent, investoři věří zažehnání dluhové krize Řecká burza roste o desítky procent, investoři věří zažehnání dluhové krize

Spekulanti letos proměnili burzu v Řecku ve středomořské…

Británie po útoku zvýšila stupeň ohrožení na nejvyšší Británie po útoku zvýšila stupeň ohrožení na nejvyšší

Dvaadvacet mrtvých, včetně osmileté holčičky, a 59…

Jourová nechce, aby ANO podpořilo kandidaturu Zemana Jourová nechce, aby ANO podpořilo kandidaturu Zemana

Hlava státu nemá pronášet výroky o likvidaci lidí,…

Glosa Jaroslava Bukovského: Poločas řeckého zázraku Glosa Jaroslava Bukovského: Poločas řeckého zázraku

Pěkně v tichosti a za mediálního nezájmu rozjeli burziáni…

 
 







Doporučujeme
Špatné držení volantu vás může přijít draho. Podívejte se, jak je to správně! Špatné držení volantu vás může přijít draho. Podívejte se, jak je to správně!

Správné držení volantu je pro bezpečné řízení automobilu…

Vodík kontra akumulátor: Proč je vodík na ústupu? Vodík kontra akumulátor: Proč je vodík na ústupu?

Ještě před deseti lety byl vodík coby palivo v kurzu.…

 

AutoRevue
Škoda chystá sportovní elektromobil odkazující na slavný model 110 R Škoda chystá sportovní elektromobil odkazující na slavný model 110 R

Hodně nenápadně potvrdila mladoboleslavská automobilka…

Legendární Lancia opouští svět aut. 7 milníků, které stojí za připomenutí Legendární Lancia opouští svět aut. 7 milníků, které stojí za připomenutí

Není žádným tajemstvím, že dříve slavná italská…

 






 
Budoucnost BMW: Autonomita „s mírou”, palivové články a diesel!

Budoucnost BMW: Autonomita „s mírou”, palivové články a diesel!

Dnes 08:00

Bavorská automobilka má v plánu se více zabývat autonomními vozidly. A nejen tím. Tradiční „orientace na řidiče“ však z vozů BMW údajně nevymizí.




Blesk.cz

Erbová má po Řepkovi chtít 22 milionů, jinak mu zakáže vídat syna

Erbová má po Řepkovi chtít 22 milionů, jinak mu…

Vlaďka Erbová (35), jejíž firma dluží 22 milionů, se prý situaci snaží řešit přes svého bývalého manžela Tomáše…

Dan Bárta bude podruhé otcem: Jeho manželka a mluvčí ČT je těhotná!

Dan Bárta bude podruhé otcem: Jeho manželka a mluvčí…

Zpěvák Dan Bárta (47) a jeho manželka Alžběta Plívová (33) se co nevidět stanou rodiči. Mluvčí České televize si…

 

iSport.cz

Nováček na Giru Hirt nadchl v legendárním kopci: Budu zas bojovat!

Nováček na Giru Hirt nadchl v legendárním kopci:…

Královská etapa cyklistického Gira d'Italia přinesla v úterý „královskou“ podívanou i pro české fanoušky. Ve…

Lídr Gira musel na záchod, soupeři mu ujeli. Konec fair play, napsal König

Lídr Gira musel na záchod, soupeři mu ujeli. Konec…

Během více než dvou týdnů nedokázali ani ti nejlepší soupeři na Giru d'Italia dostat nečekaného lídra Toma…

 

Reflex.cz

Objevily se další mimořádně kvalitní barevné fotografie z druhé světové války

Objevily se další mimořádně kvalitní barevné…

Také za druhé světové války vznikaly barevné fotografie, ale materiál na jejich výrobu byl drahý a při dopravě…

Politika ženských kadeří: Melania Trumpová prostovlasá u Zdi nářků!

Politika ženských kadeří: Melania Trumpová…

Hojně dehonestovaná manželka amerického prezidenta Melania Trumpová dělá pro ženy stokrát víc než všechny…