Rozhovor s Marošem Kramárem: Chci si vyzkoušet létající auto

Zastihli jsme ho při natáčení dalšího dílu Zázraků přírody. Den před tím cestoval z Bratislavy do Zlína na představení, pak na další v Ostravě. Následoval přesun do Prahy, kam přijel ve dvě ráno, ale od devíti už byl v permanenci při zkouškách na sledovaný televizní pořad.

Máte z některého natáčení Zázraků přírody automobilový zážitek, na který se nezapomíná?

Na vlastní kůži jsem při jednom pokusu poznal, jak razantně může alkohol ovlivnit reakce nebo schopnost řídit. Naštěstí to bylo na uzavřeném prostoru a pod kontrolou. Museli jsme se za hodinu dostat na hranici jeden a půl promile. Po tom, co jsem zažil, nechápu, jak může vůbec někdo opilý řídit. To se dá klasifikovat jako regulérní pokus o vraždu nebo sebevraždu.

Když si sednete za volant, je to jen proto, že musíte? Nebo si chcete jízdu také užít?

Od chvíle, kdy jsem začal používat Audi Q7, si jízdu užívám, i když musím cestovat. Pravda je, že jsem ho původně kupoval pro manželku, ale jí připadalo malé.

Prosím vás, jak je to možné?

Máme totiž v rodině Chrysler Voyager, a když žena vyjde s našimi třemi dětmi, rozesadí je do dvou řad sedadel za sebou. Ale v Q7 měla pocit, že „má děti hned za ušima“. Tak jsem si Q7 nechal a jsem s ním náramně spokojený.

Promítlo se do vašeho způsobu řízení narození dětí?

Rozhodně. Je to zvláštní, ale jakmile jedu s dětmi v autě, řídím úplně jinak, než když jedu sám. Mám to v podvědomí asi zakódované, ale s dětmi nikdy

nikam nespěchám.

Mluví vám do řízení?

Vždycky ku prospěchu věci. Upozorní mě, pokud nemám třeba bezpečnostní pás. Nebo sledují cedule s omezením rychlosti a říkají, že jedu moc rychle.

Několikrát týdně absolvujete trasu po dálnici D1. Co si myslíte o jejím současném stavu?

Občas si říkám, proč vlastně platím dálniční známku. Ale zase musím ovšem uznat, že oprava D1 jde jakžtakž kupředu. Na tomhle typu silnic mi vadí spíše omezení na 130 km/h. Všichni víme, že řada aut zde jezdí mnohem rychleji, čemuž se při jejich technologických možnostech nelze divit. Proč nezavést limit na 160 km/h a stotřicítku udávat jako doporučenou rychlost?

Kolik jste jel v životě nejrychleji?

To mohlo být v dvousedadlové formuli 1 a pak ve staré formuli 1, odhadem kolem 250 km/h. V civilním provozu se snažím nejezdit po dálnici nad

150 km/h.

Mluvil jste o technologických možnostech aut. Do jaké míry se vám zamlouvá jejich vybavení?

Mám rád všechny možné vychytávky počínaje tempomatem se všemi jeho funkcemi přes přepínač dálkových a tlumených světel nebo dešťový senzor. Našly by se i další a jsou natolik příjemné a komfortní, že mám občas problém neusnout. Když je však člověk dvakrát v týdnu na cestě mezi Bratislavou a Prahou a ročně najezdí minimálně padesát tisíc kilometrů, měl by z auta vylézt odpočatý, a ne dobitý.

Řídil jste někdy stará auta ze sbírky vašeho tchána?

Několikrát, ale technická data po mně nechtějte. Jedná se ovšem o skvosty, ať je to JP Morgan +8, MG, Ford Eifel, Mercedes nebo Kissel, jedno z aut, která měl ve třicátých letech ve své doprovodné flotile tehdejší americký prezident Roosevelt.

Zažil jste při cestování nějakou nehodu?

Jednou jsem pospíchal do Brna na představení. Zakoukal se na přístrojovku a najednou vidím těsně před sebou starou škodovku. Jak jsem rychle

trhnul volantem, byly z toho hodiny. V té rychlosti jsme si s tím starým pánem, co řídil auto, na okamžik hleděli do očí. Obouchal jsem svoje vozítko zepředu i zezadu, lidé mi ho pomohli vytlačit, přední nárazník šel do kufru a já ještě stihl představení.

Dají se za volantem učit texty?

Určitě. Vždycky si nahraju, co potřebuju, a za ty necelé tři hodiny cesty mezi našimi hlavními městy se učím. Když jedu do Prahy, učím se české

texty, cestou do Bratislavy zase slovenské. Nedávno jsem se potřeboval doma naučit text. Šlo mi to mnohem hůř než za volantem.

Jsou benevolentnější policisté v Česku, nebo na Slovensku?

Všude narazíte na korektní lidi nebo úplné – víte, koho mám asi na mysli. Nemám s příslušníky žádnou vyhraněnou zkušenost. Snad jenom jednou,

když jsem účinkoval v seriálu Letiště, mě při kontrole napomenuli: „Pane Kramár, létáte nám tady sice rychle, ale příliš nízko.“ To mě pobavilo. A bylo to navíc bez pokuty.

Jak byste porovnal své zkušenosti s těmi, které jste nasbíral před lety ve Spojených státech?

Mám pocit, že v Evropě je všechno postavené na zákazech a člověk nemůže sám o sobě rozhodovat. V USA pokud nic neuděláte, policisté vás zbytečně neotravují kontrolami pro kontrolu. Nemůžete dát úplatek, protože přestupek jde k soudu, který vás stojí čas. A pokud vás shledají vinným, čeká škála trestů. Od peněžité pokuty přes veřejné práce, nebo vám třeba výrazně zvednou pojistku. Jejich tamní systém považuji dodnes za dost propracovaný.

A jací jsou tam řidiči?

Řekl bych, že tolerantnější než u nás. Hodně pomáhá tamní systém dopravního značení, protože před každou křižovatkou je stopka. Takže nikdo nejede rychle a zastaví. První vyrazí ten, kdo byl v křižovatce nejdříve, a funguje to.

Myslíte, že tohle by v Česku, na Slovensku nebo jinde v Evropě nešlo?

Umíte si představit těch nadávek, kdyby se na křižovatce sešli naši řidiči. To by bylo volů a debilů, kdyby se hádali, kdo byl první a kdo tedy má přednost.

A vy se řadíte ke klidným řidičům?

Už řadu let ano. Adrenalin jsem si vybouřil před více než deseti lety, když jsem jezdil s fabií závody do vrchu. Moc rád na tu dobu vzpomínám, i když se rodině moc nelíbilo, že se ve svém volnu vydávám na závody.

Na co z té doby rád vzpomínáte?

Občas se mi sice podařilo v nějakém příkopu vylomit kolo, ale mechanici byli šikovní a dali auto zase rychle dohromady. V týmu mě měli spíše za tvář než skutečného závodníka, to mi však nevadilo. Líbila se mi atmosféra kolem, i když jsem ji jednou trochu rozvířil.

Jak se vám to podařilo?

Domluvil jsem se s děvčaty, která v cíli zapisovala časy, aby mi ubrala deset sekund z mého. Když přijeli soupeři nahoru, nikdo se mnou najednou nemluvil, a já je ještě hecoval. Oficiální výsledky později ukázaly pravý stav věci, pak už jsme byli zase kamarádi, protože jsem je neporážel.

Při dobré paměti: neseděl jste také ve dvousedadlové formuli 1?

To byl dárek, který jsem dostal ke čtyřicátým narozeninám. Byl jsem tehdy na reklamní akci v Řecku prvním Slovákem, který jel ve dvousedadlové

formuli McLaren Mercedes. Úžasný adrenalin. Nikdy nezapomenu na mumraj kolem i úžasný zvuk, přetížení při zrychlení nebo zpomalení, ze kterého bylo běžnému člověku místy na omdlení. Ale to ještě nebylo všechno.

Co se vám ještě poštěstilo?

Při stejné akci mě svezli tehdejším mercedesem, který fungoval na závodech formule 1 jako safety car. A jednou mě vzala slovenská cestovní kancelář na okruh ve Francii, kde jsem si vyzkoušel vozy formule 3 a jednu starší „efjedničku.

To musel být luxusní zážitek.

Taky že ano. Když si to řídíte sám, je to jiné kafe. V té chvíli jsem si uvědomil, co asi obnáší řízení závodních aut.

Musíte při jízdě vždy sedět za volantem, nebo se necháte také vézt?

Samozřejmě že raději řídím, ale čas od času bývám unavený a svěřím volant někomu jinému. Když během chvíle poznám, že to umí, do pěti minut spím.

Motorka vás nikdy nezlákala?

Měl jsem jednu dobu choper. Ale ty časy, kdy si člověk vyjel o víkendu s kamarády, jsou pryč. Raději si udělám výlet s rodinou, takže velká motorka

šla pryč. Pořídil jsem si ovšem vespu, skútr třístovku, abych řidičům nepřekážel. Jenže mám někdy pocit, že jde o život.

Jak je to možné?

Bohužel existuje pořád hodně řidičů, kteří si myslí, že motorkář je na silnici jen jako pojízdná zábrana, a proto je nutné dát mu nějakým způsobem za vyučenou, aby nepřekážel. Poprosil bych o trochu více tolerance!

Máte ještě nějaké přání, které byste si chtěl splnit?

Mám v Nitře kamaráda Mira Kleina, který vymyslel létající auto, jenž je schopné roztáhnout křídla a vzlétnout. Pracuje na tomhle už hodně let a prý

o jeho projekt projevila zájem dokonce americká NASA. Tenhle zázrak bych ještě rád na vlastní kůži vyzkoušel.

Maroš Kramár

• Narozen: 26. dubna 1959
• Rodina: manželka Nataša, dcera Tamara (14), synové Timur (12) a Marko (6)
• Povolání: slovenský herec a moderátor
• Seriály: Expozitura, Letiště, Ordinace v růžové zahradě (ČR), Ordinácia v rúžovej záhrade (SR)
• Angažmá: Slovenské národné divadlo (1985)
• Televize: Zázraky přírody (od roku 2009)
• Účinkoval v devadesáti československých, českých a slovenských filmech a 36 televizních pořadech v Česku i na Slovensku
• Ocenění: Osobnost televizní obrazovky (2005)