Esox je pozapomenutý sporťák ze socialistického Československa. Pohánět ho měl motor z Porsche
Představte si, že žijete v Československu 70. let a toužíte po sportovním autě. Co byste udělali?
Zatímco v současnosti si touhu po zajímavém svezení můžete splnit poměrně snadno, tehdejší situace vlastnictví něčeho, co se dá označit jako stylový sporťák, vyloženě nepřála. I když třeba v roce 1970 Škoda začala prodávat elegantní kupé 110 R...
Přesto se našli lidé, kteří se rozhodli, že si sen o zajímavém a sportovně vyhlížejícím autě splní. A to tak, že si ho sami postaví. Interesantním příkladem může být třeba vůz pojmenovaný Majka 2, který si "poskládal" konstruktér a mechanik Václav Cháňa ze Škvorce.
Auto dostalo jméno po Cháňově manželce a číslo 2 pak napovídá, že jde o nástupce Majky 1. Je to opravdu tak, Cháňa první Majku dodělal v roce 1962, ale pak se pustil do dalšího vozu. Dvojka vyjela na silnice koncem 70. let a ve srovnání s „jedničkou“ měla výrazně modernější design.
Pozoruhodnému autu, jehož fotky také naleznete v galerii, jsem se v roce 2018 věnoval ještě na starém Autofunu.
Mezi podobné nadšence a šikuly patří ale také například Pavel Mikšík, dnes známý slovenský výtvarný umělec, architekt a designér. O jeho umu se můžete přesvědčit například v Mariánských lázních, Mikšík je totiž autorem výtvarného řešení několika tamních fontán, včetně té nejoblíbenější Zpívající.
Pavel Mikšík měl auta rád odmala. Podle Maroše Schmidta, vedoucího Slovenského múzea dizajnu (kde mimochodem také ožívá elegantní Tatra 603 X Coupé), který se Esoxu i práci jeho autora věnuje, Mikšík v roce 1948 jako pětiletý kluk vyrobil automobil z neohoblovaných desek.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let si už dospělý Bratislavan Mikšík řekl, že se pustí do vozu skutečného - a hlavně neobvykle vypadajícího. Jako základ zvolil šasi z klasického Volkswagenu Brouk s motorem vzadu. Tehdy věřil, že místo 1,3litrového plochého čtyřválce dokáže sehnat motor z Porsche. I když se mu to nakonec nepovedlo, jeho výtvor si stále zaslouží obdiv.
Už jen kvůli designu a přístupu ke konstrukci. Mikšík začal technickým výkresem, na který navázal modelem v měřítku 1:10. S ním pak dokonce vyrazil na testy do aerodynamického tunelu. Na základě výsledků pak vyladil návrh laminátové karoserie uložené na konstrukci z ocelových trubek.
Karoserie mimochodem byla vylaminovaná jako jeden kus, všechny nutné otvory do ní byly vyříznuty později. Vůz byl dostupných informací hotov v roce 1972.
Byl nízký, lehký a se zajímavě řešeným přístupem do kabiny. Nastupování bylo řešeno odklápěním kabiny se všemi okny a dokonce i částí palubní desky. Fotografie interiéru se bohužel zřejmě nedochovaly (celkově je fotek málo), přesto víme, že se dovnitř nastěhovala ergonomická sedadla, která si Mikšík navrhl sám, doplněná údajně o bezpečnostní pásy ze stíhačky.
Jako jméno pro svůj výtvor Mikšík vybral slovo Esox, tedy latinský rodový výraz pro štiku. Právě štiku mělo připomínat jeho auto - mělo být rychlé a obratné.
Jenže to se nakonec tak úplně nesplnilo. Na jedné straně tu byl nepříliš výkonný motor z Brouka, na straně druhé sporťák přidusila také byrokracie. Kvůli homologaci totiž tvůrce musel auto vybavit nevzhlednými nárazníky nebo řadou zpevňujících prvků. A kvůli tomu narostla hmotnost.
Mikšík později vůz prodal, načež se po něm (po autě, nikoli Mikšíkovi, ten se naopak proslavil) slehla zem. Když jsem však před třemi lety mluvil s už zmíněným Marošem Schmidtem ze Slovenského múzea dizajnu, prozradil mi, že si společně s Pavlem Mikšíkem pohrávají s myšlenkou, že by "štiku" postavili znovu. Podle všeho se totiž dochoval originální návrh vozu.
A i když by konstrukce byla stejná jako tehdy na přelomu 60. a 70. let, mělo by dojít na jednu důležitou novinku. Za zadní nápravu by se měl dostat motor z Porsche. Tedy tak, jak si to Mikšík vždycky přál.
