Rozhovor s Filipem Jíchou: Na letiště bych mohl jezdit poslepu

Jedenatřicetiletý hráč je kapitánem jednoho z nejlepších klubů v házené na zeměkouli a šéfuje české reprezentaci na mistrovství Evropy.

Lidé o vás hovoří jako o automobilovém nadšenci. Pečujete o svůj vůz, nebo je pro vás pouze zbožím?

Velice si ho hledím, což jsem zdědil po otci. Ten má v autě vždycky tak čisto, až mám někdy dojem, že se snad do něj i přezouvá. Já až takový puntičkář nejsem, ale moje vozidlo musí být vždy zvenku i zevnitř čisté a připravené.

Sedíte za volantem jenom proto, že musíte? Nebo se rád svezete pro potěšení?

Pokud je v bundeslize plná sezona a nejsme na soustředění s klubem nebo reprezentačním týmem, řídím denně. A stane se, že když cítím stres, cestu z tréninku domů za rodinou si protáhnu o dvacet minut nebo půl hodiny, abych se za volantem uklidnil a utřídil si myšlenky.

Do jaké míry ovlivnily děti váš přístup k řízení?

Zásadním způsobem. Nové BMW X5, které jsme si pořizovali, musí odpovídat tomu, aby nám v něm bylo pohodlně a vešly se do něj veškeré věci.

Samozřejmě když jede celá rodina, jsem za volantem obezřetnější než kdykoliv jindy. I když nejezdím úplně pomalu, mám rád své blízké i auto.

Můžete porovnat zkušenosti s policisty v Německu, kde působíte, a v České republice?

Dost obtížně. V Česku mě zastavovali jenom jednou, a já byl navíc ještě spolujezdec. To z Německa je zážitků rozhodně více.

Svěříte se?

Jelikož je tam házená druhým nejpopulárnějším sportem hned po fotbale, užívám si v posledních letech mediální bublinu popularity. Když mě občas policisté zastaví, a podotýkám, že nikoliv za rychlost, jedná se spíše o přátelskou debatu než řešení nějakého přestupku.

Nikdy jste s nimi neměl problémy?

Přiznávám, že v dobách mých začátků v bundeslize v roce 2005 jsem musel na měsíc odevzdat řidičské oprávnění. Na sedmdesátce jsem totiž jel sto šest.

Pamatujete si na nejvyšší rychlost za volantem v Německu, kde na dálnicích často platí neomezená?

Nerad bych přiznáním přivodil menší šok mamince. Bylo to v dobách, kdy jsem ještě neměl rodinu a dal průchod zálibě v rychlých autech. Ta měla omezovač na 250 km/h, což mi stačilo, protože to jsem si věřil, že vůz je natolik bezpečný a já ho zvládnu.

Hrajete za mužstvo sídlící na severu Německa. Na zápasy se přepravujete autobusem, nebo letadlem?

Většinou letecky, na kratší vzdálenosti autobusem. Něco jsem také najezdil autem při soukromých cestách. Takže se dá říci, že za téměř devět let mám tamní dálnice dobře zmapované.

Kterou trasu absolvujete nejčastěji?

Z Kielu na letiště do Hamburku. Z té stovky kilometrů už někdy šedivím. Mohl bych to jezdit snad poslepu.

Kolik kilometrů najezdíte ročně?

Soukromě asi pětačtyřicet tisíc a v rámci dalších různých cest patnáct až dvacet tisíc.

Hrajete v zemi proslulé automobilovým průmyslem. Pozorujete to jako sportovec?

Rozhodně! V Kielu tvoří naše mužstvo hráči sedmi zemí a každý si chce vyzkoušet německé auto – ať je to audi, porsche, BMW, volkswagen nebo mercedes. Myslím, že pokud by někdo prošel parkoviště hráčů v době tréninku, viděl by zajímavou výstavu. A podívejte se na německé dálnice, bylo by zajímavé udělat průzkum podílu domácích aut na tamním trhu. Asi by šlo o velmi velmi vysoké číslo.

Byl jste v mládí ukázněný? Nebo jste tajně zkoušel řídit auto ještě před dosažením plnoletosti?

Ke koloritu mého dětství patřily jízdy na malých motorkách, zejména pionýru. První řidičák byl na malou padesátku. Za volant jsem si před osmnáctinami troufl jen tehdy, když mi otec dovolil zaparkovat do garáže. Dlouho ve mně fungovala představa, že motorky budou hrát v životě hlavní roli, ale auta jasně zvítězila.

Úplně?

Pravda, ne tak zcela. Doma ve Starém Plzenci mám enduro Praga 250 a v létě se moc rád projedu.

Spočítal byste automobily, které vám prošly rukama?

Začínal jsem se Škodou 130, následovala felicia, octavia, superb a při prvním angažmá ve Švýcarsku BMW X5. Po příchodu do Německa to začalo

BMW sedmé řady, Audi S5 a S4, pak zase BMW X3 a X6 s různými motory. Teď mám nové X5 a rodinný Volkswagen Touran.

Co preferujete při výběru auta?

Záleží na tom, zda bych vybíral vůz pro sebe, nebo rodinu.

Začněme rodinou.

Základem je pocit bezpečí a možnost komfortu na cesty dlouhé kolem tisíce kilometrů. S tím souvisí spousta technických vymožeností a doplňků, za něž si rád připlatím. Mám na mysli především adaptivní tempomat, úžasný vynález v automobilovém průmyslu.

A teď si zkuste vybrat vůz čistě podle sebe.

Bylo by to silným motorem vybavené sportovní auto, do kterého bych se s dvěma metry výšky dostal. Bohužel z toho vypadávají skvosty jako Porsche Panamera nebo Audi S7, které by se mi nejvíce zamlouvaly.

Sledujete novinky na automobilovém trhu?

Před každým domácím zápasem máme v šatně hromadu novin a časopisů. Pravidelně sahám po Auto Bildu, kromě magazínů o házené mém nejoblíbenějším titulu.

Co vás v něm zaujalo?

Myslím, že se tomu říká jízdy bezpečnosti. Jednou jsme byli s týmem na testovacím polygonu autoklubu ADAC, kde se nám naskytla možnost vyzkoušet si různé situace, jaké mohou člověka na silnici potkat. Doporučoval bych každému řidiči čas od času něčím takovým projít.

Chtěl byste si ve svém zjevně dosud pestrém automobilovém životě ještě něco vyzkoušet?

Už jsem si užil dost. Například když jsme se s manželkou vydali z centra New Yorku do Filadelfie. Vykličkovat z Manhattanu bylo opravdu zážitkem.

A tím sny končí?

Jmenoval bych znovu Porsche Panamera. Na druhou stranu se ke mně život chová hezky, řídil jsem a dosud řídím krásná auta. Tak je raději lepší zůstat oběma nohama na zemi a neprovokovat.

Řidičské země Filipa Jíchy

SAÚDSKÁ ARÁBIE A KATAR. Velká a pohodlná auta, široké dálnice, laciný benzin a dva metry dlouhé zpomalovací retardéry, které ve stokilometrové rychlosti přejedete a ani to nezaregistrujete. Bylo mi dvacet a náramně jsem si to užíval.

ŠVÝCARSKO. Neznám zemi, kde by byla tak striktní pravidla, která se náramně vyplatí dodržovat. Jednou jsem nezastavil u značky Stop a stálo mě to sedm set franků. Policistu nezajímalo, že o třicet metrů dále bydlím.

NĚMECKO. Dva roky v Lemgu ve středozápadním Německu byly z hlediska řízení utrpením. Ať jsem jel kamkoliv, všechno trvalo

pokaždé hodinu. Ani nevím, čím to bylo. K současné situaci bych řekl, že od Hannoveru ve středu Německa až na sever po Kiel panuje neuvěřitelná hustota automobilů. Řidiči jsou chováním podobní jako v Česku – často slušní, někdy přidrzlí. Není málo případů, kdy se chovají jako hulváti.

Filip Jícha

• Narozen: 19. 4. 1982
• Manželka Hana, dcera Valerie (2009) a syn Vincent (2012)
• Výška/váha: 201 cm /103 kg
• Záliby: golf, internet, četba
• Kapitán THW Kiel
• Za českou reprezentaci odehrál 143 zápasů, kde vstřelil 789 gólů (ke 13. 1. 2014).
• Nejlepší házenkář světa 2010
• Mistr Německa 2008, 2009, 2010, 2012 a 2013
• Vítěz Německého poháru 2008, 2009, 2011 a 2012
• Vítěz německého Superpoháru 2007, 2008 a 2011
• Vítěz Ligy mistrů 2010 a 2012
• Finalista Ligy mistrů 2008 a 2009
• Vítěz poháru EHF 2006 (TBV Lemgo)
• Vítěz poháru katarského emirátu 2002 (Al Ahli)
• Vicemistr ČR 2003 (Dukla Praha).
• Pokud není u klubových úspěchů uvedeno jinak, byly dosaženy v dresu THW Kiel