Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Evropské Automobily roku: Ford S-Max (2007)

Aleš Dragoun
Diskuze (0)
S-Maxem, který debutoval před deseti lety, Ford dokázal, že rodinné MPV může být i řidičsky zábavným autem.

Předobrazem původní generace S-Maxu byl koncept Ford SAV ze Ženevy 2005. Zkratka znamenala Sports Activity Vehicle. Sériová verze měla premiéru na stejném místě o rok později. Po významu písmenka S se netřeba dlouze pídit... Evropská divize se spolehla na vlastní vývoj a nespolupracovala na něm s Volkswagenem jako v případě prvního Galaxy. S-Max (automobilka jej vždy psala velkými písmeny, ale o zkratku nejde) přinesl tzv. kinetický design, který vystřídal předchozí New Edge.

S-Max se stal sportovnějším sourozencem nové generace řady s „galaktickým“ jménem, o nástupce té starší nakonec nešlo. Ford jej ovšem neoddělil pouze marketingově. Od skutečně rodinného bratříčka se lišil délkou 4,77 m i výškou 1,66 m, byl o 5 cm kratší a značných 14 cm nižší. Na šířku měřily oba 1,88 m. Dostal jinou masku chladiče s ostrými úhly, přední nárazník s integrovanými kruhovými mlhovkami, zakřivenou střechu, vskutku svébytná třetí boční okna a sešikmený zadní sloupek. Dynamicky tvarované zadní partie podporovaly dravě vyhlížející reflektory a zvýrazněný nárazník. Za předními koly se objevily větrací otvory. Jeho kabát z pera designéra Davida Hiltona byl tedy řádně dynamicky střižený.

Duratec a Duratorq

Motorovou paletu zpočátku tvořila čtveřice jednotek. Dvoulitrový (1999 cm3) hliníkový zážehový čtyřválec Duratec-HE se 107 kW doplňoval přeplňovaný pětiválec 2521 cm3 stejné řady, ale původem od Volva, které Fordu tehdy patřilo. Ten nabídl 162 kW. Při běžné jízdě po okreskách se s ním řidič vešel pod deset litrů, ostřejší jich vysála z nádrže každou stovku kilometrů dvanáct a pružné „srdce“, které šlo za plynem skoro samo, k ní svádělo. Dvoulitry jezdily reálně za devět.

Vznětové common-railové čtyřválce Duratorq TDCi s turbem a klapaly pod kapotou ve variantách 1753 cm3/92 kW a 1997 cm3/103 kW. V prvním případě šlo o dvouventilový motor OHC Ford Lynx, ve druhé o produkt spolupráce s PSA. Převodovky byly přímo řazené pěti- a šestistupňové, ty druhé znovu ze Švédska. Dvoulitrové turbodiesely DOHC 16V měly kromě vstřikovačů Continental elektrohydraulický posilovač řízení, jinak se S-Max spoléhal na hydraulickou klasiku. Emisní normu Euro 4 plnily už s filtrem pevných částic a spolykaly běžně 6-7 l nafty, ve městě pak osm. Osmnáctistovky se při jízdě s opravdu lehkou nohou vešly pod pět, na dálnici rovněž pod sedm.

Interiér nabídl spoustu místa nad hlavou i pro kolena, zaujala také letecká páka parkovací brzdy. Palubní desku měl S-Max s Galaxy prakticky totožnou, s měkčenými, i když poněkud choulostivými plasty a kulatými výdechy ventilace. Dvě zadní řady samostatných sedadel se daly sklopit do podlahy, automobilka svůj systém nazvala prostě Fold Flat, šlo vytvořit až 32 kombinací. Šesté a sedmé, vždy za peníze navíc, samozřejmě neposkytovalo tolik prostoru jako ta zbylá, jinak byl S-Max pohodlný. Zavazadlový prostor měl objem 285-2000 l dle konfigurace, s pěti místy 755 l. Dalších 90 l drobností pojalo celkem 26 odkládacích schránek v kabině. Chyběly ale stropní přihrádky. Třešničku na dortu představovala příplatková výsuvná podlaha. Měnila svou polohu až o 48 cm směrem ven a usnadňovala nakládání těžších předmětů, a to měl spodní hranu vůz posazenou velmi nízko, jen 59 cm nad asfaltem. Museli jste ovšem oželet sedm sedadel.

Bezpečnost

Ford S-Max samozřejmě prošel nárazovými zkouškami Euro NCAP. Podle metodiky z roku 2006 dostal pět hvězdiček za ochranu dospělých, čtyři za ohleduplnost k dětem a dvě za chodce. S dvoulitrovým zážehovým motorem stál při uvedení na český trh 740 tisíc korun, s turbodieselovou osmnáctistovkou přišel na 785 tisíc. Základní výbava nabídla sedm airbagů včetně kolenního pro řidiče (jako u jednoho z prvních aut vůbec), ABS s EBD, dvouzónovou klimatizaci, elektrická okna a zrcátka, vyhřívání čelního skla, informační displej FordConvers+ a ovládání důležitých funkcí vozu dvojicí tlačítek na volantu (HMI-Human Machine Interface). S-Max mohl mít také tempomat, kontrolu tlaku v pneumatikách, prosklenou střechu, Bluetooth a nezapomínejme na aktivní podvozek. Stupně nesly názvy Core, Trend a Titanium. V té byl nejdražší model s pětiválcem 2.5 T za 995 tisíc korun.

(Ne)překvapivé Auto roku

Výroba se rozběhla v belgickém závodě v Genku, investice celkem spolykaly 715 milionů eur. Prodej byl zahájen v květnu. Komerční úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Už po třech měsících dodal Ford klientele 9 tisíc aut a evidoval dalších 30 tisíc objednávek. Více než polovinu zákazníků přitom přetahoval konkurenci!

Motorističtí novináři zvolili 13. listopadu 2006 S-Max Vozem roku 2007, i když jen těsně, o dva body. Důvodů k tomu měli několik: hlavně perfektní a jak čas ukázal, také odolný podvozek s rozvorem 2,85 m, který ani náhodou nepřipomínal „dodávku“. Vpředu využíval vzpěr McPherson, vzadu čtveřici prostorově uspořádaných ramen na každé straně po vzoru Focusů, poskytoval špičkové jízdní vlastnosti i ovladatelnost, srovnatelnou s kompaktem. Dále je přesvědčila velmi slušná variabilita, to se na MPV koneckonců sluší a patří.

Velký rodinný ford byl pátým vozem značky, který se mohl pyšnit tímto triumfem, navíc druhým a (zatím) posledním minivanem v historii. Oproti Renaultu Mégane Scénic se však jednalo o podstatně větší a také modernější auto. Vzhledem k současné oblibě crossoverů a SUV osobně dosti pochybuji, že se ještě najde nějaký následník, který obdobný úspěch zopakuje, ať už jej bude vyrábět kdokoliv. S-Maxu se podařilo trumfnout konkurenci také v obdobné lokální anketě u našich sousedů na Slovensku. Získal i další ocenění, třeba v anketě Auto 1 čtenářů německého Auto Bildu, celkově bychom jich napočítali minimálně patnáct.

Individualista

V lednu 2007 se na zkoušku v Německu a Švýcarsku rozběhl projekt Individual, S-Max díky němu bylo možné vyšperkovat a proměnit v luxusní přepravník. Sada litých kol, sportovních detailů do kabiny a aerodynamických doplňků dostala název Sporty Line, Luxury Line obsahovala kůži a dřevo a Hitec Line se zaměřila na multimédia a technické vychytávky typu couvací kamery. Program se chytil, rozšířil se do dalších zemí a přežil i modernizaci.

Květen 2007 přinesl motor 2.0 TDCi/96 kW s 320-340 N.m, které přenášela dopředu další novinka, šestistupňový měničový automat Aisin. Motor ale vydržel v nabídce jen krátce a je vzácný. Sériová výbava Core byla bohatší o ESP a denní svícení, vyšší stupně pak o autorádio s CD přehrávačem, české ceny mírně vzrostly. Během sezóny 2007 se objevily další motory: hlavně zážehový 2.3 Duratec (2261 cm3) se 118 kW, výhradně s automatem. Tohle spojení bylo ovšem dosti líné a běžně žádalo 12 litrů benzinu... Nové verze dieselů reprezentovaly 1.8 TDCi se 74 kW a 2.0 TDCi s 85 kW. Osmnáctistovky měly do října rozvody poháněné dvojicí řetězů, od této doby ten spodní nahradil řemen, byl ale nadále zaměnitelný!

Ostrý britský koncept 260 LMC s pětiválcem 2,5 l naladěným na 191 kW se objevil v roce 2008, stejně jako špičková sportovní výbava Titanium S. Tu Ford spojil s nejsilnějšími motory včetně vrcholného silného dieselu 2.2 TDCi ((2179 cm3) se 129 kW, se kterým dokázal S-Max zrychlit z klidu na stovku za 9 s. „Esko“ obsahovalo ještě dále přitvrzený podvozek, spoilery, adaptivní halogenová světla, zatmavená zadní skla, čalounění kombinací kůže a Alcantary a osmnáctipalcová kola. Od začátku téhož roku začal Ford nabízet i dvoulitrové provedení FlexiFuel, schopné spalovat libovolnou směs benzinu a bioethanolu. Ceny v České republice postupně padaly až k hranici 600 tisíc korun. Motor 1.8 TDCi měl rovněž verzi s výkonem 85 kW.

Bruselský facelift

K premiéře modernizované verze v únoru 2010 si modrý ovál překvapivě vybral méně prestižní přehlídku: autosalon v Bruselu. Až do Ženevy čekat evidentně nechtěl, vždyť S-Max byl belgickým rodákem, takže šlo o debut na prakticky domácí půdě. Změnila se příď včetně nárazníku, dostala mohutnější tlamu, modernizované vozy měly i více chromovaných dílů a silnější skla zlepšila zvukovou izolaci kabiny. Instalace diodového svícení již nebyla podmíněna přítomností xenonových výbojek. LED se objevily i v zadních skupinových světlech.

Hlavní novinkou pod kapotou se po faceliftu stal zážehový čtyřválec 2.0 SCTi z řady EcoBoost s přesným objemem 1999 cm3 a výkonem 149 kW, ten nahradil dvouapůllitrový pětiválec. Vynikal měkkým chodem, standardně dostal dvouspojkovou skříň PowerShift, bohužel bez páček pod volantem. Hlučná litinová osmnáctistovka TDCi také skončila. I turbodiesely měly v základu dvouspojky včetně nového 2.0 TDCi 120 kW. Výbavy nesly názvy Trend, Titanium a Titanium S, třeba v Británii používal Ford základní Edge a střední Zetec. Tam se mimochodem firma Langford Performance Engineering (LPE) zabývala konverzí těchto „monospace“ na hybridy.

V modernizovaném S-Maxu se řidiči i posádka mohli těšit kromě už výše zmíněných položek původní verze z elektricky nastavitelné přední sedačky, koženého volantu, světelných, dešťových a parkovacích senzorů a diodového osvětlení kabiny. Záleželo pochopitelně na zvoleném stupni. Za příplatek byly kupříkladu bi-xenony a asistent při změně jízdního pruhu. Kola měla s výjimkou Titanium S 16, respektive 17 palců.

Další agregáty

Ford S-Max dostal půl roku po plastické operaci, absolutně nejvýkonnější motor. 2.0 SCTi EcoBoost disponoval až 176 kW. Z klidu na stovku dokázal zrychlit za 7,9 s a jel na produkční MPV famózních 235 km/h. U nás stál 886-970 tisíc korun. Na podzim 2010 skončily nadobro čtyřválce 2.3 Duratec (118 kW), 2.0 TDCi (103 kW) a 2.2 TDCi (129 kW), poslední vystřídal novější s výkonem 147 kW, bylo jej stále jako jediný možné kombinovat s samočinnou měničovou skříní Durashift.

Na opačném konci nabídky se v prosinci téhož roku objevil 1.6 EcoBoost (1596 cm3/118 kW), který vynikal příznivou spotřebou do osmi litrů. Paletu dieselů dále rozšířil nejméně objemný 1.6 TDCi, opět původem od PSA, s 1560 cm3 a 85 kW jako náhrada za Lynx. Byl však příliš slabý, s přes 1,7 tuny těžkým autem měl dost práce. Hmotnost S-Maxů se jinak pohybovala mezi 1600-1800 kg. Obě šestnáctistovky byly v základu vybaveny start-stopem.

Také v Rusku a Číně

Výroba S-Maxu skončila v prosinci 2014, z linek v tatarské Jelabuze (Ford Sollers) vyjížděl ještě loni. Vyráběl jej i společný čínský podnik s Chang'anem, dokonce ve dvou- a pětimístných variantách, ale bez úspěchu. K plánovanému badge-engineeringu Mazdy nakonec nedošlo a cesty obou výrobců se rozešly. Mezitím Ford postupně odhaloval novou generaci, nejprve konceptem na IAA 2013, na jaře 2014 přišla vize luxusní verze Vignale a v Paříži téhož roku konečně sériová verze. Evropská divize se vymírající kategorie MPV, obzvláště těch velkých prostě vzdát nechce. První S-Max je navíc velmi spolehlivý, zcela prostý fatálních závad a nehnije.

Aleš Dragoun
Diskuze (0)