John Surtees: Proč je jeho titul z F1 trochu zvláštní?

John Surtees, který 10. března 2017 ve svých 83 letech zemřel, se coby jediný člověk stal mistrem světa jak v silničních motocyklech, tak i ve formuli 1. Podobný kousek dokázal sice už v meziválečném období legendární Tazio Nuvolari, ale jeho tituly měly pouze evropský statut. Brit se po sedmi celkových prvenstvích v jedné stopě vrhl počátkem 60. let na automobilové závody, přičemž zpočátku obě disciplíny ještě střídal, podniků nebylo tolik...

Jeho kariéra v nejvyšší kategorii vyvrcholila v sezóně 1964, kdy druhým rokem jezdil pro Scuderii Ferrari. Tehdy stanul na vrcholu celkové klasifikace. Jeho jediný titul na čtyřech kolech byl však ve své době vnímán kontroverzně. John nastupoval do poslední, desáté Grand Prixv Mexiku jako prostřední z trojlístku favoritů, spolu s Grahamem Hillem (BRM) a Jimem Clarkem (Lotus).

Horké finále

Závod se jel 25. října na okruhu v městském parku Magdalena Mixhuca v metropoli federace. Zajímavé bylo i to, že vozy Ferrari v obou zámořských GP (USA a právě Mexiku) nestartovaly v tradiční rudé, nýbrž pod hlavičkou North American Racing Teamu amerického importéra Luigiho Chinettiho, tedy v kombinaci bílé a modré barvy. Surtees už měl za sebou triumfy na Nürburgringu (tam jej obhájil z předchozí sezóny) a Monze.

Vedení se po startu ujal Jim Clark, který byl nejrychlejší v kvalifikaci, jezdce čekalo celkem 65 kol ve slunečném počasí, ale poměrně velkém horku, o značné nadmořské výšce nemluvě. Za Clarkem jezdil Dan Gurney (Brabham), který do hry o titul promluvit nemohl. Graham Hill po špatném začátku bojoval s Lorenzem Bandinim o třetí příčku, postup vpřed mu usnadňovaly i technické výpadky ostatních. Surtees se musel rovněž probít ze středu pole alespoň na páté místo, protože mu zprvu vynechával motor. Po zahřátí si ale dala pohonná jednotka rudého monopostu říct a fungovala spolehlivě. Jenže na Hilla ztrácel závodník před kláním pět bodů (34:39). Tedy vlastně sedm, jenže dva se Grahamovi škrtaly coby nejhorší výsledek, o tom už věděl...

Hill i Clark ze hry

Horkokrevný mladý Ital, stejně jako John v kokpitu vozu Ferrari, ale typu 1512 místo 158, však ve 30. kole narazil do zadní části BRM. Světového šampiona z roku 1962 roztočil a ještě mu poškodil výfuk. To znamenalo pro toho druhého ztrátu výkonu, návštěvu boxů kvůli opravě, propad v pořadí a konec nadějí...

Vše měl najednou ve svých rukou obhájce celkového prvenství z roku 1963. Clark musel vyhrát, bodově by dostihl Hilla, ale měl by čtyři vítězství oproti soupeřovým dvěma. Svou snahu korunoval nejrychlejším časem dne, nebylo mu však dopřáno, motor jeho lotusu začal ztrácet olej a v předposledním okruhu z 1,5litrového vidlicového osmiválce Coventry Climax vyšlehly plameny. Rychlý skotský farmář musel spolknout opravdu hořkou pilulku.

Poslušný parťák

Pak přišel důležitý týmový pokyn Ferrari, kdy Lorenzo Bandini chtě nechtě přepustil své druhé místo třetímu Surteesovi, i když byl mnohem rychlejší, ostatně také soka ve stejných barvách krátce po incidentu s Hillem férově předjel. Stájová režie ovšem nebyla zakázána, pravidla ji povolovala. Na cílové rovince před boxy při vjezdu do pětašedesátého kola zpomalil a britský kolega měl tak cestu uvolněnou...

Američan Dan Gurney mohl slavit vítězství o minutu a takřka devět sekund, avšak pro konečnou tajenku, kdo se stane mistrem světa, bylo důležitější ono pomyslné Surteesovo stříbro a druhý stupínek na pódiu. O bod totiž předstihl Grahama Hilla, čtyři desítky získaných Johnovi ke korunovaci stačily. Tisk se do nového šampiona samozřejmě opřel, protože si svůj úspěch nevyjel sám vlastním přičiněním. Jenže Ferrari díky tomu navíc zvítězilo také v Poháru konstruktérů, proto šlo o logický krok. „Bylo to fantastické. Nevěřil jsem, že mám vůbec nějakou šanci,“ nechal se slyšet bezprostředně po závodě. Jim Clark byl v cíli klasifikován jako pátý a získal ještě dva body, které mu však v konečném účtování nebyly nic platné. Hill skončil jedenáctý se dvěma koly ztráty.

Vítězství pro Hondu

Po vyhrané GP Belgie 1966 a následném červnovém definitivním odchodu od Ferrari (manažer Dragoni jej nenominoval pro Le Mans) pokračoval Surtees na továrním Cooperu s těžkým dvanáctiválcem Maserati, se kterým triumfoval v Mexiku. Později podepsal smlouvu s Hondou. Jí přivezl sice až druhé, ale na dlouhou dobu zároveň poslední vítězství ve formuli 1 z VC Itálie 1967 na Monze. Po krátké anabázi s BRM založil dokonce vlastní Surtees Racing Organisation, ta už však tak slavná nebyla. Svou závodní kariéru, během níž jezdil i se sportovními vozy, definitivně ukončil v roce 1972. Později po krachu stáje, kterou vedl, prodával motocykly a automobily a byl šéfem britského týmu ve formulovém šampionátu národů A1 Grand Prix.

V jeho šlépějích pokračoval syn Henry. Jenže 19. července 2009 přišla nešťastná nehoda v závodě formule 2 na překrásném okruhu Brands Hatch. Kolo, které odlétlo ze soupeřova vozu, jej udeřilo do přilby takovou silou, že svým zraněním ještě toho dne v nemocnici podlehl. Bylo mu pouhých osmnáct.