Nejošklivější auta historie. Devítka toho nejhoršího!

Bond Bug

Na některé z nich se nedá zapomenout kvůli jejich skvělé dynamice, vzhledu nebo převratným technologiím. Najdou se však auta, která moc krásy nepobrala. Proto se podíváme na několik ukázek, které dávají jasně najevo, že i ve světě aut může dojít k ledasčemu a ne vždy se to povede.

Prvním příkladem je vůz Bond Bug, který navzdory svému jménu nemá se žádnou Bondovkou absolutně nic společného. Jedná se o malé dvoumístné auto, které má pouze tři kola. Už to je poměrně extravagantní, ale i přes to byla jízdní stabilita Bugu poměrně dobrá. Tříkolové vozítko se vyrábělo v letech 1970 až 1974, přičemž jeho výrobu měla na starosti firma Bond Cars Ltd, později pak Reliant Motor Company.

Pokud se podíváte na snímky tohohle podivně vypadajícího vozu, pak vám dojde, že mu chybí běžný pár dveří. Místo toho se mu otevírá prakticky celá karoserie, na což je vskutku zajímavý pohled. Co se týče výkonu, nečekejte nic moc. Vpředu byl usazený benzínový čtyřválec s počátečním objemem 700 cm³, později byl navýšen na 750 cm³. Tenhle podivuhodný prcek měl zkraje výkon 29 koní, ovšem vylepšená verze Bond Bug 700ES dostala přepracovanou hlavu válců a změnil se kompresní poměr z 7,35: 1 na 8,4: 1. Díky tomu se výkon zvýšil na 31 koní a drobného navýšení se dočkal i točivý moment.

Bond Bug byl prodáván hlavně pro radost z jízdy, měl logicky jen dvě místa k sezení a zajímavostí je, že výrobce kladl velký důraz na to, aby se zde posádka cítila jako v motokáře. Těžko říct, zda se to povedlo, ale minimálně po stránce designu se jedná o velký úlet.

Bricklin SV1

V historii automobilů se Bricklin SV-1 spíše ztrácí. Vůz používal křídlové dveře po vzoru slavného Mercedesu 300 SL a tenhle sportovní vůz byl sestaven ve městě Saint John v Kanadě.

Hlavním poznávacím znamením Bricklinu je karoserie, která vypadá spíše jako špatná napodobenina Chevroletu Corvette. Panely karoserie byly pro změnu vyrobeny v samostatném závodě ve městě Minto a produkce vozu probíhala od roku 1974 do začátku roku 1976. Za jeho vznikem stál americký podnikatel a milionář Malcolm Bricklin, ovšem na jeho návrhu se podílel i Herb Grasse.

Celá produkce modelu SV1 ale zkrachovala na tom, že továrna nebyla schopna vyrábět vozidla dostatečně rychle, aby se podařilo výrobu proměnit v zisk. V důsledku toho vzniklo jen 2854 vozů, kterým se nesmí upřít jedna přednost – pasivní bezpečnost. Už v počátcích návrhu Bricklinu SV-1 se počítalo s tím, aby se jednalo o bezpečné a zároveň ekonomické sportovní auto. Výsledek byl ale příšerný, vůz byl neefektivní, příliš těžký, poměrně ošklivý a jen bezpečnost patřila k přednostem.

Zakladatel firmy byl navíc striktní nekuřák, takže všechny vyrobené vozy neměly zapalovač, ani popelník. Za zajímavost se dají považovat i výklopné dveře, jejichž otevření a uzavření se uskutečňovalo za pomoci stisknutí tlačítka.

Plymouth Prowler

Kdo má rád moderní auta s hodně netradičním vzhledem, ten by si mohl v tomto případě přijít na své. Dotyčný vůz, jenž se později nazýval Chrysler Prowler, je však možná až moc nápadný a vypadá jako nějaký zmutovaný brouk.

Byl vyráběný v roce 1997 až 2002 a vycházel z tehdejšího konceptu se stejným názvem. Jedním z nejvýraznějších znaků Prowleru je pak jeho přední část, která vypadá vskutku... Zajímavě. Prowler ukrýval pod kapotou 24-ventilový 3,5-litrový šestiválec SOHC s výkonem 217 koní při 5850 otáčkách za minutu. Pro modelový rok 1999 pak byl motor nahrazen výkonnějším hliníkovým agregátem s výkonem 257 koní při 6400 otáčkách za minutu. Oba motory potom byly spárovány se čtyřstupňovou automatickou převodovkou. Po stránce výkonu se tak jednalo o celkem solidní vůz, ovšem s jeho vizáží se velké procento veřejnosti smiřovalo hodně dlouho.

Možná i z toho důvodu Prowler prodejně úspěšný nebyl, byl nabízen v jedné jediné generaci a celková produkce se zastavila na 11,700 kusech. Poslední Prowler byl postaven dne 15. února 2002 a jeho místo v nabídce Chrysleru v roce 2004 zastoupil o něco pohlednější Crossfire.

Fiat Multipla

Multipla je snad nejvíc kontroverzní automobil novodobé historie. Na jeho účet bylo vytvořeno nespočet vtipů, zábavných snímků a tomuto „výtvoru“ se věnovala i jedna epizoda Top Gearu.

Jedná se o osobní automobil typu MPV, jenž byl vyráběn v letech 1998 až 2010. Od počátku jej Fiat hodlal nabízet zejména početnějším rodinám, ovšem výsledná klientela se ke konci začala pomalu měnit nebo spíše ubývat. První nedostatek se ale objevil hned s představením vozu, kdy se zjistilo, že v nárazových testech EuroNCAP obdržel jen tři hvězdičky. I to stálo za tím, že zájemci o prapodivně vypadající Fiat se do showroomů zrovna nehrnuli.

Mimochodem, slovo Multipla (italsky vícenásobný nebo několikanásobný) použil Fiat k označení šestimístné verze Fiatu 600 s jednoprostorovou karoserií. Ten se ukázal veřejnosti už v roce 1956 a o čtyřicet let později zdědilo toto označení dotyčné MPV s „originálním“ designem a uspořádáním sedadel do dvou řad po třech. V kabině se dá najít hned několik nevšedních řešení. Tak například umístění řadicí páky na středovou konzolu blízko volantu spolu s ukotvením prostředního sedadla přední řady více dozadu, poskytlo dost místa pro nohy a ramena ostatním cestujícím. I přes ne příliš valné prodeje se Multipla v roce 2004 dočkala omlazení, kdy se tvar přední části Multiply stal konvenčnější. I tak se v roce 2010 definitivně ukončila její produkce a její předfaceliftová verze se svým netradičním vzhledem zapsala do dějin.

Corbin Sparrow

I přes to, že Fiat Multipla byl hodně kontroverzní, následující příklad ošklivě vypadajícího auta je snad stejně šílený. Auto ve tvaru bubliny postavil Mike Corbin a tříkolové vozítko se mělo stát autem pro město. Vše odstartovalo v roce 1996, kdy se Corbin rozhodl stvořit elektrické malé vozítko do města.

I díky skvělé propagaci Corbin nasbíral zakázky za 40 milionů dolarů a s počátečním kapitálem se tak směle pustil do výroby. První kusy byly vyrobeny až v roce 1998 a jak se ukázalo, mini auto se stalo hodně populárním. Dalo se objednat v jedné z neonových barev, přičemž každá byla velmi netradiční.

A co vlastně pracovalo pod kapotou? Moc výkonu nečekejte, byl zde umístěn 20-kilowattový stejnosměrný motor, který doplňovaly surové olověné baterie. Už tehdy trvalo jeho nabíjení 4 až 6 hodin skrze zásuvku na 110 voltů. I přes to vše ale byl dojezd na jedno nabití mizerný, někteří jej dokonce označovali drsnějšími výrazy. Jediným pozitivem tak nejspíš byla jen pohotovostní hmotnost 610 kilogramů.

Pontiac Aztek

Pontiac Aztek měl být jedním z prvních crossoverů na automobilovém trhu a podle plánů výrobce jej zákazníci měli milovat. Realita ovšem byla naprosto jiná a z Azteka se stal neoblíbený a kontroverzní vůz, kterému se dostalo jen málo ocenění.

Pontiac si dal s jeho vývojem poměrně hodně práce a chtěl, aby se v něm zákazníci cítili co nejlépe. Proto do jeho koncepce zapracoval hned několik převratných řešení. Mezi ně patří zadní dvoudílné čelo, na jehož spodním díle se dalo sedět a bylo vybaveno držáky na nápoje. Aby se vykompenzoval nepříliš povedený vzhled, v nabídce příplatkové výbavy se ocitla nafukovací matrace přesně padnoucí do zavazadelníku s vymontovanými sedačkami. Je vám to málo? Pak byste měli vědět, že za příplatek si šlo dokoupit dokonce i stan, který se připevnil na záď vozu.

Aztek myslel i na mladé Američany, proto nabízel příplatkový audiosystém Pioneer. Ten měl ovládací prvky i v kufru, takže se z auta dala udělat pojízdná diskotéka. Bohužel, tím však pozitiva auta končí, největší tragedií bylo jeho zpracování a určitě i vzhled. Základem Azteku se stal Pontiac Montana, což nebylo nic jiného než v Evropě známý Opel Sintra. Právě model Montana se „chlubil“ špatným zpracováním, častými poruchami a celkovým nekvalitním dojmem. Produkce Azteku proto probíhala jen v letech 2001 až 2005 a pod jeho kapotou se objevil jediný motor – 3.4 litrový benzínový šestiválec spojený se čtyřstupňovým automatem.

Chevrolet SSR

V našem žebříčku podivných kuriozit ze světa aut se umístil i Chevrolet SSR. Ten je založen na Chevroletu Trailblazer ve verzi s dlouhým rozvorem. Hlavním úkolem SSR bylo přilákat zákazníky milující vysoký výkon spojený s "retro" designem.

Automobilce se to však moc nepovedlo, vůz dostal příliš velkou karoserii, ocelovou stahovací střechu a vycházel z konceptu SuperSport Roadster z roku 2000. SSR se vlastně stal zkratkou slov Super Sport Roadster a byl vyráběn v letech 2003 a 2006. Modely z prvních dvou let výroby přitom používaly osmiválcové motory General Motors Vortec s objemem 5.3 litru s výkonem 300 koní. I přes větší rozměry proto není divu, že tohle monstrum zrychlilo z 0 na 96 km/h za 7,7 sekundy.

V roce 2005 pak SSR používal 390koňový osmiválec z modelu Corvette C6 . Současně s tím vešla do nabídky i manuální šestistupňová převodovka. O rok později dostala ta samá motorizace drobné úpravy, které posunuly výkon na 395 koní (verze s automatickou převodovkou) a na 400 koní (s manuálem). V témže roce se pak vůz přejmenoval na GM SSR, celkově se jej dle odhadů vyrobilo 24,150 kusů, což bylo za čtyři roky produkce opravdu velmi málo.

Otosan Anadol 16

O existenci tohohle tureckého hranatého sedanu ví asi málokdo, ale o to víc je zajímavá jeho historie a především vzhled. Model Anadol 16 pochází ze začátku osmdesátých let a leckdo musí uznat, že tohle se vážně nepovedlo.

Hranatý objekt na čtyřech kolech se vyráběl v letech 1981 až 1983 a jsme přesvědčeni o tom, že dotyčný výtvor si asi moc obliby nezískal. Karoserie byla vyrobena z laminátu, dosahovala délky 4,5 metru a vůz měl poháněnou zadní nápravu. Nejlepším prvkem v autě tak byl zřejmě motor, který dodal americký Ford. Jednalo se o čtyřválec o objemu 1,6 litru s výkonem 52 kW (70 koní) a točivým momentem 113 Nm.

I přes neforemné rozměry však Anadol 16 vážil necelých 950 kilogramů a dle technických údajů se uměl rozjet na maximální nejvyšší rychlost 145 km/h. O něco horší bylo zrychlení z nuly na stovku, na což Otosan potřeboval celých 16,3 sekundy. Tenhle ošklivý a pomalý vůz se tak moc velké popularity nedočkal. Objevila se i verze kombi s označením STC, která ovšem pobrala snad ještě méně krásy než sedan.

SsangYong Rodius

Možná nejošklivější auto jsme si nechali na konec. Rodius prodávaný v některých částech světa pod jménem Stavic je velké MPV z roku 2004. Jeho název je lehce nepřesná zkratka složená ze slov Road (silnice) a Zeus a co víc, v nabídce se objevili hned tři verze: se sedmi, devíti a dokonce jedenácti sedadly. Ty byly uspořádány do tří nebo čtyř řad dle počtu sedadel.

Pro méně náročné se pak nabízela i klasická pětimístná verze, u které se daly sedačky otočit proti směru jízdy a vytvořit tím malou kancelář. V srpnu roku 2008 se původně nepříliš vzhledný Rodius dočkal faceliftu, který jeho vzhledu do jisté míry pomohl. Jenže i nadále se jeho prodeje nedařilo dostat do potřebných výšin a kvůli špatné popularitě se Rodius přestal v Evropě prodávat poslední den roku 2011.

Následně se objevil jeho nástupce, který se ale na silnicích v Evropě moc často neukazuje. Druhá generace Rodiusu se navíc označuje jako Korando Turismo a byla odhalena 5. února roku 2013. O pohon druhé generace vozu se stará dvoulitrový turbodiesel s šestistupňovou manuální převodovkou nebo pětistupňovým automatem od Mercedesu. Nevzhledný Rodius má ale jednu výhodu - může dobře posloužit jako stěhovák. Po sklopení druhé až čtvrté řady sedaček se totiž do něj vejde 3146 litrů nákladu, ovšem je třeba pamatovat na to, že v případě řízení největší verze s 11 sedadly vám nepostačí klasický řidičák skupiny B.