Fiat 8V – Otto Vu a jeho bratři

Na začátku padesátých let minulého století se Fiat zamýšlel nad obohacením svého výrobního programu. Pro typy 500 a 1100 chystal nástupce a z prestižních důvodů se rozhodl vyvinout luxusní sedan, následovníka předválečné Ardity. K pohonu tohoto vozu měl sloužit vidlicový osmiválec. Tento motor se ale ukázal být velmi drahý a z luxusní limuzíny nakonec sešlo.

Osiřelého dvoulitrového motoru V8 se chopila trojice mužů, konstruktér Dante Giacosa, stylista Fabio Luigi Rapi a bývalý závodník a specialista na závodní vozy Carlo Salamano. Na příkaz vedení Fiatu se urychleně pustili do vývoje sportovního vozu. Výsledek jejich práce na sebe nenechal dlouho čekat.

Senzace ženevského autosalonu 1952

Na stánku Fiatu se veřejnosti představil dvoumístný sportovní automobil, nazvaný 8V podle použitého osmiválce s uspořádáním válců do V. Označení V8 už měl pro jeden svůj model patentově chráněn Ford a tak Fiatu nezbývalo než prohodit pořadí. Kromě názvu zaujal vůz neobvykle tvarovanou karoserií s dlouhou přídí, zakončenou bohatě chromovanou mřížkou chladiče, do které byly zapuštěny hlavní světlomety. Přední sklo bylo zaoblené, ale uprostřed ještě rozdělené příčkou. Ke zlepšení aerodynamiky (vůz se zkoušel v aerodynamickém tunelu) byla zadní kola zakryta plechovými kryty a kola měla hladké disky v barvě karoserie. Na splývající zádi – připomínající Fiat 1100S z roku 1947 – stálo za pozornost téměř čtvercové zadní okno, velké chromované víko nalévacího hrdla benzinové nádrže a malé koncové svítilny.

design fiat
 

Pod kapotou se skrýval vidlicový osmiválec s úhlem rozevření válců 70 stupňů, objemem 1996 cm3 a maximálním výkonem 77 kW (105 k) při 6000 otáčkách za minutu. Tato první verze dosahovala maximální rychlost kolem 190 km/h. Přenos síly motoru na zadní kola zprostředkovávala čtyřstupňová převodovka.

Samonosná velmi lehká karoserie (pohotovostní hmotnost vozu 997 kg) měla dvě podélné nosné trubky. Všechna kola měla nezávislé zavěšení a bubnové brzdy. Zavěšení předních kol bylo převzato z typu Fiat 1100, zadní kola měla podobné zavěšení, převzaté pro změnu z přední osy terénní Campagnoly. Pružicí členy a tlumiče byly umístěny v uzavřené jednotce s olejovou lázní.

Dvouletá evoluce

Fiat 8V se vyráběl pouhé dva roky a za tuto dobu prodělal jen několik malých kosmetických změn a dvě úpravy motoru zvyšující výkon. Během výroby dostaly vozy přední směrovky, některé exempláře se obešly bez malých nárazníků v rozích karoserie. Jiné zase měly pozměněnou (zjednodušenou) masku chladiče, drátové výplety kol a odejmuté kryty zadních kol.

K výraznější stylistické úpravě došlo koncem roku 1953, kdy Fiat 8V dostal nové dvojité světlomety (hlavní se přestěhovaly z masky chladiče do blatníků) a nové nárazníky s gumovými špalíky. V poslední verzi z roku 1954 dostal Fiat 8V velké směrové blikače v horní části předních blatníků. V poslední verzi se Fiat vrátil ke krytům zadních kol, tak jak jsme je poznali u prvních modelů. Na turínském autosalonu 1954 byl vystaven pokusný prototyp s laminátovou karoserií. K jeho výrobě už ale nedošlo.

design fiat
 

Motor prošel od první verze 104.000 s výkonem 77 kW (105 k) dalšími dvěma tuningovými úpravami. U verze 104.003 se dvěma dvojitými karburátory Weber byl výkon zvýšen na 85 kW (115 k) a poslední verze 104.004 s upravenými hlavami válců a výkonem 93,5 kW (127 k) dokázala Fiat 8V zrychlit až na 210 km/h. Průměrná spotřeba se pohybovala kolem 17 litrů na 100 km.

Zagatova láska

Z celkového počtu 114 vyrobených vozů Fiat 8V jich jen část dostala karoserie v mateřské továrně, konkrétně v oddělení speciálních karoserií, nazvané složitě Carrozzerie Speciali FIAT (Officine Lingotto). O největší počet dalších karosářských variant se zasloužila Carrozzeria Zagato. Tato italská karosárna zakoupila od Fiatu 32 kompletních podvozků, z toho čtyři již měly namontovány některé díly původní karoserie. Tyto čtyři vozy, nazvané Elaborata Zagato, dostaly hliníkovou střechu s typickými bublinami nad sedadlem řidiče a spolujezdce a odlišný design oken.

Všechny další Fiaty 8V s karoseriemi Zagato už měly vlastní styling lišící se vůz od vozu. Typickými rysy byla jednoduchá oválná maska chladiče, drátová kola a panoramatické zadní okno. Berlinetta z roku 1954 měla proti typu Elaborata štíhlejší a elegantnější karoserii bez vystupujících blatníků a masku chladiče ozdobenou velkým V s osmičkou uprostřed. Modely určené pro závody se od cestovních vozů často lišily jen absencí topení a hliníkových nárazníků. Elio Zagato, syn zakladatele firmy, sám s těmito vozy rád závodil (proslýchá se, že typické bubliny na střeše mají původ v jeho vysoké postavě). Jezdil například s touto dnes žlutě zbarvenou berlinetou 8V Zagato, která byla jedna z pěti berlinet s bublinovou střechou. Za pozornost stojí ozdobné výstupy vzduchu za předními koly, prolis na bocích a drátová kola. Prostě krása. Tento vůz se po důkladné rekonstrukci zúčastnil setkání veteránů Mille Miglia v roce 1990 a 1991. Není bez zajímavosti, že v posledním ročníku Mille Miglia v roce 1957 vyhrál svoji třídu právě Fiat 8V Zagato průměrem přes 122 km/h.

design fiat
 

Ve spojitosti s karosárnou Zagato nesmíme zapomenout na krásný spider, postavený v roce 1953 rovněž na podvozku Fiatu 8V. Vyznačoval se jednoduchými tvary a panoramatickým předním oknem s tenkým chromovaným rámem. Kupé s díly Fiatu 8V stavěl Zagato i po skončení výroby v mateřské továrně. Lišily se jen v detailech, například přídavnými vzduchovými vstupy vedle masky chladiče.

Rudý ďábel a ostatní

Zajímavé sportovní vozy na podvozku Fiatu 8V stavěly i další italské karosárny Ghia, Vignale, Pinin Farina a Frua. Těmto karosářským mistrům se podařilo vytvořit celou řadu krásných kupé a spiderů plných fantazie a stylistických nápadů. Ghia byla v padesátých letech ovlivněna spoluprací s americkou značkou Chrysler, což se částečně projevilo i na tvarech kupé z roku 1953. Kupé Supersonic z téhož roku už ale mělo typicky evropské rysy se zajímavým prolisem na bocích. Americký vliv snad prozrazovaly jen náznaky ploutviček na zadních blatnících.

Asi nejextravagantnější karoserii na podvozku Fiatu 8V navrhl v roce 1952 Giovanni Michelotti, začínající tehdy ve studiu Carrozzeria Vignale. Kupé nazvané Demon Rouge (rudý ďábel) mělo kompaktní aerodynamickou karoserii s panoramatickým předním a zadním oknem a prosklenou střechou. Nejzajímavější byl pohled na zadní část vozu s výrazným převisem střechy nad zadním oknem a úzkými zadními blatníky ve tvaru ploutví.

Další kupé ze studia Vignale z roku 1955 zase sázelo na luxus a okázalost. Dlouhá příď byla zakončena maskou chladiče se silným chromovaným rámem přecházejícím do nárazníků, chromem nešetřily ani vysoké boky kupé. I v tomto případě prozrazuje kupé opojení z tehdejších amerických křižníků silnic.

design fiat
 

Mezi elitu italských karosářů se padesátých letech začal prosazovat i Battista „Pinin“ Farina a tak v našem přehledu nesmí chybět ani jeho kreace na téma Fiat 8V. Jeho kupé už prozrazuje některé rysy, známé z pozdějších návrhů pro Ferrari a ve srovnání s ostatními kreacemi na téma Fiat 8V vypadá konzervativněji.

Siata a Fiat

Malý turínský výrobce sportovních automobilů Siata se významnou měrou podílel na výrobě Fiatu 8V. V jeho dílnách vznikala řada mechanických komponent, neboť experimentální oddělení Fiatu nemělo dostatečnou kapacitu. Siata stavěla vozy s využitím dílů Fiatu už od roku 1926 a tak bylo logické, že využije i vidlicový osmiválec. Fiat jich vyrobil dopředu dvě stovky a ty, které nepotřeboval, prodal Siatě. Ta je po úpravě montovala do trubkových rámů a karoserií kupé od firmy Stabilimenti Farina (tato karosárna neměla nic společného s Pinin Farinou, jen vzdálený příbuzenský vztah). Kupé Siata 208S (zkratka znamenala objem 2 litry, 8 válců a Sport) debutovalo v roce 1952 a začalo se poměrně dobře prodávat hlavně v USA. Celkem bylo vyrobeno necelých šedesát vozů, z nichž některé měly motory V8 Chrysler nebo Ford. Siata postavila také několik spiderů 208S s úhlednou karoserií Vignale. Motor Fiat 8V v modelech Siata 208S dával 90 kW (122 k) a dokázal udělit jen 780 kg těžkému vozu rychlost přes 200 km/h.

Fiaty 8V nebyly komerčně příliš úspěšné, ale dosáhly řadu úspěchů na závodech (v roce 1956 například vyhrály italské mistrovství sportovních vozů) a staly se základem mnoha kreací italských karosářů. Patří jim proto čestné místo v historii automobilismu.