Alko kalkulačka
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Jak Ondřej Klymčiw přežil svoji smrt. Na motorku už nesednu

Michal Štěpanovský Michal Štěpanovský 28. 3. 2020 • 09:04
11
Zobrazit náhledy (11)
Ondřej Klymčiw Ondřej Klymčiw v roce 2006 Přilba, kterou dostal od českých a zahraničních kolegů po pádu v roce 2018 Ondřej Klymčiw s manželkou Terezou a otcem Josefem Ondřej Klymčiw už není jezdcem, ale především manažerem Po skončení Dakaru 2017. V modrém tričku Petr Vlček a druhý zleva je Milan Engel.

Motocyklový jezdec Ondřej Klymčiw má za sebou jedenácté místo na Rallye Dakar. Na stejné soutěži přišel málem o život a teď zde nasazuje tým pod vlastním jménem.

Seriál Světa motorů představil minulý týden nejstaršího bývalého závodníka, nyní dostává naopak prostor jeden z nejmladších. Jeho příběh je však opravdu dramatický.

Šlapal na babetě

Narodil se a dodnes žije v Řečanech nad Labem, které leží na půli cesty mezi Kolínem a Pardubicemi. Poprvé si sedl na motorku v osmi letech. „Byla to stará babeta, na které jsem byl denně schopen našlapat až šest kilometrů. Mašina občas naskočila a ujel jsem na ní někdy dvě stě, ale i pět set metrů a v takových chvílích byl na vrcholu blaha,“ vzpomíná.

Když mu bylo deset, dostal od otce první motorku. „Táta podnikal a neměl na mě vůbec čas. Na závodech byl jenom jednou, ale já tehdy v bahně ujel jen pár stovek metrů. Jinak jsem si jezdil sám. Dneska to považuju za bláhovost, že si tak mladý kluk bez dozoru rodičů mohl dělat, co chtěl. Svým synům nic takového nedovolím,“ vzpomíná Ondřej. Po stavební průmyslovce šel studovat vysokou školu, kterou ovšem nedokončil. Vydal se pracovat do otcovy firmy. Tady si vydělal nějaké peníze a pořídil dragster.

„Tyhle závody vypadají možná na první pohled nudně, prý stačí jen přidat plyn a jet rovně. Nesmysl, disciplína přináší ohromný adrenalin. Nejde jen o sílu motoru, ale především ho musíte umět nastavit. Moje mašina měla šest set koní, ovšem správně načasovat motor je ohromná alchymie a chce to zkušenosti. Nechtěl jsem však několik let čekat a cestovat po Finsku, Švédsku nebo Anglii. Tak šel dragster pryč a já si sedl na enduro. Lákalo mě, že to není jen o technice, ale také o hlavě a kondici. Už v té době mě napadlo zkusit si Dakar,“ připomíná Klymčiw jedno ze svých klíčových životních rozhodnutí.

Pořídil si starou yamahu, která dříve patřila Davidu Pabiškovi. Na první soutěž v Tunisu 2013 odjel a ani nevěděl, jak pořádně funguje roadbook (itinerář). Z osmdesáti účastníků skončil sedmý a legendární jezdec Josef Macháček ho nahecoval, aby se cross-country věnoval dál. „Překopal jsem svůj život a přestal dělat u táty ve firmě. Začal mě zajímat kondiční trénink a stravovací režim. S technikou jízdy mi ohromně pomáhal úspěšný jezdec endura Karel Scheder.

Ondřej si založil vlastní tým Klymčiw Racing a do jeho základů dal zajímavou zkušenost. „Do tátovy firmy chodili sportovci, kteří nás přesvědčovali, abychom jim dali peníze na závody. Pro mě to byla velká škola, jak vysvětlit budoucím sponzorům, aby investovali do mého projektu. Měl jsem štěstí na lidi, protože se z nich stali postupně přátelé,“ vzpomíná.

Debutoval na Dakaru 2015, kde obsadil dvacáté místo. „Tehdy se na mě dívali jako na frajera, když jsem tohle přání vyslovil před svým prvním startem.“ V roce 2016 utrpěl těžký pád. „Měl jsem jet hlavou. Přetrhl se mi papír v navigaci a neobětoval jsem tři minuty na opravu. Spadl jsem v řečišti při pokusu předjet dva soupeře najednou. Byla z toho zlomená pánev.“ 

Pro lékaře zázrak

O rok později mu chybělo sedmatřicet sekund do první desítky v konečném pořadí. „Byl to extrémně náročný ročník, který hodně propršel. Ovšem jak říká můj kondiční trenér Ivan Svědík, čím horší podmínky, tím lepší výsledek,“ vzpomíná. Jeho nejtěžší chvíle však přišly 8. ledna 2018. Pád v rychlosti 115 km/h.

„Problém nebyly čtyři rozdrcené obratle. Než mě dostali do nemocnice, došlo třikrát k zástavě srdce a tři ze čtyř tepen prokrvujících mozek byly přetržené. Pravá hemisféra mozku se neprokrvovala,“ vypočítává zranění. K vědomí přišel až 16. února na pražské Homolce. „Shodou okolností je to den mých narozenin, což je stejné datum jako u Valentina Rossiho. Od té doby je však slavím osmého ledna a všichni lidé kolem mě to respektují. Lékaři v nemocnici Na Homolce dodnes berou jako zázrak, že jsem zranění přežil a normálně funguju,“ říká. Rozkládá u toho doširoka rukama a s úsměvem se vrací k nejhorším dnům svého života.

Rok nato přijel do Jižní Ameriky už ne jako závodník, ale šéf týmu Klymčiw Racing. „Potkal jsem se tam s otcem a synem, kteří byli u mé poslední nehody. Dávali mi masáž srdce a viděli jsme se i letos v Saúdské Arábii. Takhle se vytvářejí přátelství na celý život.“

V současné době se tým chystá na další ročník Rallye Dakar 2021. „Letos měl čtyři závodníky, ale bude jich víc. Jedna řecká účastnice prý určitě sežene více peněz. Měl jet, a zřejmě už pojede i finský voják, ale letos nedostal dovolenou. Teď je čas poslat přihlášky,“ dodává Ondřej Klymčiw.

Rozhovor: Na motorku si už nesednu 

Chcete se ještě vrátit na Rallye Dakar?

Už nebudu závodit na motorce, i když ještě letos na Dakaru jsem o tom přemýšlel. S Petrem Vlčkem, který u mě startuje, jsme si v den odpočinku dali doutník a zvažovali, že pojedeme příští rok. Den nato se zabil Paolo Goncalves.

Znali jste se dobře?

Bavili jsme se s Paolem před startem soutěže. Já se ho ptal, proč skončil v továrním týmu Honda. Říkal mi: „Víš, tam po mně chtěli stupně vítězů, a já mám doma rodinu, kterou si chci užít. Už ne tolik riskovat. V týmu Hero stačí být do desátého místa. A to zvládnu v pohodě. Mám tady smlouvu na pět let, což mě zajistí.“ Za pár dní už nežil.

Chcete o tom více mluvit?

Američan Skyler Howes, který startuje u mě, přijel k ležícímu Paolovi hned za Tobym Pricem. Říkal mi: „Tam nebylo nic složitého. Dvě lehká zhoupnutí, jedno ho nakoplo a druhé poslalo z motorky. Viděl jsem ruce a nohy v nepřirozené poloze a velkou kaluž krve. Bylo mi jasné, že je to zlé.“

Co vás v tu chvíli napadlo?

Hned mi bylo jasné, že už nebudu nikdy s motorkou závodit. Když o několik dní později zemřel Edvin Strawer, jenom to moje rozhodnutí potvrdilo. Paradoxně spadl v tak pomalé rychlosti, že neměl na těle žádná zranění. Bohužel si zlomil obratel C2, který je klíčový pro dýchání. Museli ho převézt domů do Nizozemska, protože zákony v Saúdské Arábii zakazují odpojení člověka od přístrojů. 

Máte přilbu, kterou vám podepsali čeští jezdci po havárii v roce 2018?

Jistě! Když se na ni doma podívám, je to silný pocit, jak na člověka lidé mysleli. Jsou věci, co musíte zažít.

V Lisabonu proběhlo jednání pořadatelů a šéfů motocyklové federace. Co lze čekat od změn?

Nemám důvod jim věřit. Když omezí maximální rychlost, budou to jezdci dohánět přehnaným rizikem v technických pasážích. Zavedení airbagů také moc nepomůže a kompresní zlomenině obratle nezabrání. Klíčová je příprava trati, kterou lze chystat dokonce i ze dne na den, aby mohli organizátoři zachovat rovné podmínky.

Letos rozdávali organizátoři itineráře před několika etapami půl hodiny před startem. To nepomohlo?

Tovární týmy a jejich lidé si dokážou sehnat informace s předstihem, takže to byla jen hra pro média.

Co vám udělalo radost na Rallye Dakar 2020?

Kluk mého týmu Američan Skyler Howes dojel devátý a splnil mi sen o první desítce mezi motorkáři. Byli jsme nejlepší soukromníci. Skyler neseděl před soutěží kvůli zranění na motorce skoro tři měsíce. Ale jel hlavou a zvládl to. Padli jsme si v cíli do náruče. Bylo to hodně emotivní.

Jste kamarád se špičkovými jezdci?

Mohl bych jmenovat Australana Tobyho Price, což je tovární jezdec KTM a dvojnásobný vítěz Dakaru. Po jedné etapě menší africké soutěže, kde skončil za mnou, přišel a říkal: „Ty vole, máš koule. Já tě fakt nebyl schopný dojet.“ Loni daroval k Vánocům mým dvěma synům své dresy s věnováním. Jako lidé si můžeme říci spoustu osobních věcí.

Sledujete jiné disciplíny?

Kamarádím s Jirkou Brožem, který hodně pomohl v kariéře českým silničním motocyklovým jezdcům. Občas mě pozve na závod MotoGP, tak si to užiju. Moc mě zajímá technika. Baví mě sledovat motorky právě z této stránky.

Kdy jste seděl na motorce?

Loni v říjnu týden v Řecku v terénech, kde jsem trénoval v minulých letech před Dakarem. Nebylo mi dobře. Občas jsem měl pocit, že se ve stokilometrové rychlosti některými zatáčkami ploužím. Už ve mně není to nadšení, mám život někde jinde.

Kde?

Na motorce jsem strávil čtvrtstoletí a neptal se lidí kolem sebe, zda s tím souhlasí. Rodiče, později pak ženu a děti jsem postavil bez diskuse před hotovou věc, že závodím. Manželka Tereza strávila u mě v nemocnici v Peru měsíc vedle postele, kde ležel chlap, ze kterého mohl být doživotní ležák. Pomohla mi na nohy doslova i lidsky. Takové situace změní člověku priority.

Můžete to rozvést?

Mám tým, o který je v branži zájem, a musím se o něj starat. Současně pomáhám tátovi ve firmě a mám více času na rodinu. Vzal jsem teď dva kluky do Krkonoš na kamarádovu chalupu. Možná byste nevěřili, jak je krásné sedět ráno na sluníčku, když chlapci ještě spí. Popíjet kafe a poslouchat zpívající ptáčky. Nepotřebuju ke svému štěstí už žádná vítězství ani poháry.

Povedete syny k motorsportu?

Určitě ne. Nechci zažívat pocity, když si rodiče léčí neukojené ambice přes děti a navádějí je ke sprosťárnám. Nehodlám zabíhat do detailů, to je na jiné téma. Kluci mají malé motorky a občas na nich vyjedou, když jdu tréninkově běhat. V současné době dělají judo a pokukují po atletice. Chci, aby měli přirozenou pohybovou kulturu a dokázali udělat dřep nebo kotrmelec.

Související články

Témata

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku