Kabriolet Tucker 48 je jediný na světě. Marně hledá nového majitele

Preston Tucker snil o nekonvenčním automobilu, který by mohl v poválečné Americe konkurovat výrobkům velkých koncernů. Tak trochu rebel a hlavně vynálezce nejdříve pomáhal u Forda se stavbou závodních vozů, před druhým celosvětovým krvavým konfliktem prozíravě zkonstruoval dělovou věž, která se montovala na vojenská vozidla a hrála klíčovou roli v úspěchu spojeneckých armád.

Cínová husa

Tucker 48 byl jedním z nejinovativnějších vozů své doby, a to nejen v americkém měřítku. Vzhled sériových exemplářů se oproti původním prototypům dost „uklidnil“, ale i tak šlo o nekonvenční stroje – a nejen tvarově. Prvnímu prototypu se říkalo „Tin Goose“, v překladu cínová nebo také plechová husa.

Tucker měl laminované bezpečnostní čelní sklo, tři přední světlomety, z toho ten prostřední se natáčel podle aktuálního pohybu volantu, řidič tak ve tmě lépe viděl do zatáček. Dveře zasahovaly až do střechy a otevíraly se proti sobě, aby se dovnitř snadněji nastupovalo. Motor byl navržen tak, že jej bylo v případě poruchy možné rychle v servisu vyměnit. Během pouhé čtvrthodiny! Neotřelý tucker dostal odpružení pryžovými bloky a polstrovanou palubní desku.

S plochým šestiválcem

Původně se počítalo s pohonem masivním plochým šestiválcem objemu 9,65 l. Dozadu se nakonec dostal agregát stejné konstrukce i počtu válců, původně letecký vzduchem chlazený Franklin O-335 5.47 l/124 kW (168 k). Byl jen překonstruován na kapalinové chlazení. Ano, základní filozofie celého auta trochu připomíná výrobky kopřivnické Tatry.

Čtyřstupňová přímo řazená převodovka pocházela z předválečných Cordů 810/812, vlastní konstrukci představovalo alternativní ústrojí Tuckermatic s plynulým převodem! Auto prý zrychlovalo z klidu na 97 km/h (tedy 60 mil v hodině) za pouhých sedm sekund. 1,9 tuny těžké? Konstrukce motoru navíc umožňovala radikálně snížit těžiště, takže se chovalo skoro jako evropský sporťák. No, při délce přes 5,56 m je tato čísla a slova nutné brát poněkud s rezervou...

Bez střechy

Tucker ovšem kromě sedanů vytvořil i jeden kabriolet. Spatřil světlo světa jako běžný uzavřený model, konkrétně číslo podvozku 57. Ozývají se i hlasy, že mělo jít o prototyp modernizovaného sedanu se zaobleným zadním sklem, ale neexistují důkazy, že to byl právě tento kus.

Každopádně ještě v továrně přišel o druhý pár dveří a střechu. Rám se ale prohýbal, takže musel být pochopitelně vyztužen, našly zde místo oválné ocelové nosníky. Zbylé dveře se natáhly a čelní sklo bylo sníženo. Na konverzi spolupracovala firma Lenki Engineering, která už pomáhala stavět úplně první zavřený prototyp, onu „Cínovou husu“. Rám stahovací střechy a mechanismus jejího skládání byly použity z blíže nespecifikovaného vozidla koncernu General Motors. Jenže nebyl nikdy dokončen...

Krach a soud

Tucker zamýšlel stavět až 60 tisíc aut ročně. Historie ví, že z toho nakonec nic nebylo. V jednu chvíli pracovalo pro Tucker Corporation až 1.900 lidí, ti ale skončili všichni na dlažbě. Úřady se snažily najít v podnikání za každou cenu nezákonné jednání a za soudními spory údajně stály i velké americké automobilové koncerny. Proč? Možná měly strach, protože kdyby Tucker uspěl, musely by utratit stovky milionů dolarů za dovybavení svých aut na jeho úroveň. Hlavně to bezpečnostní...

Monstrproces vyvolaný Komisí pro cenné papíry a burzy sice dopadl dobře, její obvinění se ukázala jako neopodstatněná, padl osvobozující rozsudek. Jenže negativní publicita v médiích dosáhla takových rozměrů, že Prestonu Tuckerovi nezbylo nic jiného než vyhlásit úpadek a zavřít brány.

51 sedanů

Od června 1947 do března 1949 stihla jeho automobilka vyrobit jen 36 kusů sedanů. Dalších patnáct jich bylo sestaveno později v 50. letech. Celkem ale vzniklo 58 rámů a karoserií Do dnešních dnů přežilo 47 exemplářů. Sběratelé je vyhledávají, už před dekádou sumy za dražená auta šplhaly do nebeských výšin. V roce 2012 byl jeden exemplář prodán aukční síní Barrett-Jackson za 2,65 milionu dolarů (necelých 52 milionů korun v té době). V nabídce RM se od roku 2010 objevila celkem devítka kusů. Nejdražším z nich byl červený vůz výrobního čísla 1046, který našel nového majitele v srpnu 2018 v Monterey za 1,82 milionu dolarů (tenkrát 40,2 milionu korun).

O životě Prestona Thomase Tuckera natočil v roce 1988 režisér Francis Ford Coppola velmi zajímavý film „Tucker: The Man and His Dream“ (Člověk a jeho sen), hlavní roli si zahrál Jeff Bridges.

Nedokončený

Kabriolet měl pohnutý osud, u Lenki Engineering spočíval drahně let pod plachtou. Uvedli to v rozhovorech exšéf experimentálního a zkušebního oddělení Tuckeru Robert McLelland i Joe Lenki. Pak ho koupil do důchodu odcházející zaměstnanec, ale plány na dokončení nevyšly. A šel z ruky do ruky... Jedním z krátkodobých majitelů byl i sběratel značky Nick Jenin.

Koncem první dekády 21. století proběhlo jeho vzkříšení u Benchmark Classics v Madisonu (Wisconsin). Včetně efektního laku v modré metalíze, bělobokých pneumatik, světlého interiéru i střechy. Justin Cole z této společnosti jej tenkrát koupil od Allana „Ala“ Reinerta z wisconsinského Burlingtonu. Zaplatil za něj 750 tisíc dolarů (14,3 mil. Kč). Ne najednou, minimálně nadvakrát.

Bez dokumentace

Cole pořídil nahrávky rozhovorů s bývalými zaměstnanci továrny, kteří o začátku (pře)stavby kabrioletu mluvili. Po dokončení jej prezentoval na výstavě v Hershey v říjnu 2009 jako tajný prototyp vytvořený na konci existence Tuckeru, projekt byl nazván Vera. Chtěl se ho samozřejmě se značným ziskem zbavit, původně za něj požadoval 5 milionů dolarů, pak poptávanou částku snížil na necelé čtyři miliony. V v lednu 2010 v aukci společnosti Russo and Steele ve Scottsdale jeho cena ovšem dosáhla jen 1,4 milionu (25,6 milionu Kč) – a to nebyla suma, za kterou ho chtěl prodat. Pak se objevil na několika dalších akcích.

Jenže... otevřený tucker vyvolával kontroverze. Jay Follis z Tucker Automobile Club of America v roce 2009 vydal prohlášení, v němž tvrdí, že továrna nikdy žádné takové auto nepostavila a jakákoli oficiální dokumentace k němu chybí. Souhlasil s ním i historik značky Larry Clark. Al Prueitt, zakladatel společnosti Prueitt and Sons Restorations však kabriolet považuje za autentický. „V roce 1966 jsem viděl podvozek a mnoho plechových dílů pro kabriolet Tucker spolu s dalšími sedany Tucker 48. Také jsem spatřil, že nedokončený vůz byl opatřen číslem 57 a jeho rám už byl v té době vyztužen...!“

Deset mil

Na začátku roku 2013 jej síň Barrett-Jackson stáhla z plánované aukce. Původně jej označila jako „vzácný tucker, který byl přestavěn na kabriolet“. Nedávno byl opět na prodej. Ne, nikoli poprvé. Accelerate Auto Group z Rowlettu (Texas), která jej podle všeho vlastní už od sezóny 2010, za něj už v listopadu 2018 chtěla takřka 3,5 milionu dolarů (takřka 80 milionů korun!). Bez úspěchu.

Na serveru eBay se objevil v dubnu 2020 za mnohem nižších 2.175.000 dolarů (54,6 mil. Kč v té době), avšak nezdá se, že by se prodal. A nedávno se ho Accelerate snažili zbavit znovu, tentokrát žádali vyšších 2.495.000 dolarů, částka ale dle kurzu odpovídá jen 54,3 mil. korun). Uvádějí, že ujel jen deset mil, tedy něco málo přes 16 lm.. Aukce končila 4. října 2021. Dealer má nicméně auto stále v nabídce na svém webu. A k němu místopřísežné prohlášení jednoho z bývalých zaměstnanců samotného výrobce ohledně jeho pravosti. Opět za něj ale takovou sumu zatím nebyl ochoten nikdo utratit. I když je tenhle tucker s plátěnou střechou jediný na světě.

Zdroje: archiv auto.cz, Carscoops, eBay, Motor Authority, Hemmings, Accelerate Auto Group, Mlive.com, Wikipedia, RM Sotheby's

Foto: Accelerate Auto Group, Barrett-Jackson