Moderní trendy v barvách aut: Co dnes umějí laky?

5. 9. 2014 • 14:42

Češi výrazně přehodnocují volby, jaký kabát dopřejí svému autu. Nemění se však jen barvy, ale i samotné laky.

Bílá, bílá a ještě jednou bílá. Pojmenovat hit v současných přáních, s nimiž Češi vybírají barvu pro svého plechového miláčka, není nic těžkého.

S oblibou bílé to došlo dokonce tak daleko, že ji lidé chtějí pro malá auta, velké kombíky, SUV i sportovní vozy, kterým jinak vždy dominovala rudá či žlutá – i tam ale dneska vládne bílá, jak dokazuje třeba test Clia RS v minulém čísle Světa motorů. A u Octavie RS najdeme hned tři odstíny sněhu. „Bílá je totiž čistá. V mnoha lidech evokuje věci, které běžně používáme. Od iPadů až po domácí spotřebiče. Kromě toho, že je elegantní a její přednosti ocení řidiči zejména za horkého slunečného počasí, reprezentuje moderní přístroje,“ vysvětluje současný hit Mark Gutjahr, designér barev BASF.

Bez vějíře ani ránu

Jinak se preference barev ze strany zákazníků výrazně liší právě v jednotlivých modelových řadách. Obecně se dá říci, že čím vyšší třída vozu, tím konzervativnější a serióznější barvy volí,“ pozoruje Miroslav Bláha, vedoucí prodeje Škody Auto v Česku.

Automobilky se tomu musí přizpůsobovat. Pět barev pro jeden model? To už dneska ani náhodou nestačí. Lidé chtějí rozmanitou paletu, co nejširší vějíř.

Stačí se podívat právě na nejprodávanější značku u nás a její poslední modelový přírůstek. Rapid Spaceback nabízí celkem patnáct odstínů, přičemž zájemci mohou volit i výrazné barvy jako žlutou Sprint, červenou Corrida, modrou metalízu Race nebo zelenou Rallye. „A lidem se to u menšího auta líbí. Zato u vrcholného superbu dominují zákaznickým preferencím seriózní odstíny tmavších barev: béžová, černá a podobně,“ dodává Miroslav Bláha.

svetmotoru

Méně vrstvy, víc ekologie

Nejde ale samozřejmě jen o odstíny: za poslední roky se výrazně posunula i kvalita laků. „Na první pohled je znát, že jsou postupem času efektnější

a efektnější, vypadají prostě dobře. Za daleko důležitější ale považuji jejich mnohem menší ekologickou náročnost, a to i při opravách,“ zdůrazňuje Alexej Kiriakovský, šéf Mazdy.

„To je základ,“ souhlasí Miroslav Bláha. „Dnešní laky jsou především velmi ekologické. Platí to nejen pro složení, tedy že jsou barvy například ředitelné vodou, ale také pro energetickou náročnost samotného procesu lakování,“ podotýká.

Stejně jako celý automobilový průmysl se laky neustále vyvíjejí. „Dávno pryč jsou doby, kdy nabídka odstínů byla velmi omezená z technologického hlediska a vozy působením vnějších vlivů ztrácely barevnou sytost,“ popisuje Bláha.

„Díky modernímu složení a sofistikované technologii nanášení umožňují dnešní laky dosažení perfektního výsledku i při nižší nanesené vrstvě,“ doplňuje Tomáš Teufl ze Suzuki.

Sám se umyje…

Dveře do budoucnosti ukazují právě tyto různé vychytávky. Asi nejrozšířenější jsou metalické laky, které se vyznačují vyšším obsahem větších částeček kovu pro zvýraznění perleťového efektu. „Mají zároveň vyšší mechanickou odolnost vůči otěru díky vícenásobnému vrstvení krycích vrstev,“ prozrazuje Martin Mazari z Volva.

Samostatnou kapitolou jsou nanotechnologie, pracující v měřítkách nanometrů, což znamená 10−9 metru. To odpovídá tisícině tloušťky lidského vlasu.

Na jejich základě třeba Nissan začal testovat auto s „nezašpinitelným lakem“. Že to zní jako sci-fi? Japonská automobilka se tváří, že jde o blízkou budoucnost. Vše se odvíjí od tenké tvrdé vrstvy (nanolaku) s minimálním třením, na níž neulpívají nečistoty. To samo o sobě známe už třeba z mercedesů, stejnou povrchovou úpravu mají některá litá kola. Nissan vlastnosti nanovrstvy dál rozvíjel, aby ještě více odpuzovala vodu, bláto, mastnoty a další běžné složky špíny, které se tak na autě prý vůbec neusadí.

… sám se opraví

Zmíněný Mercedes už s technologií pracuje ve velkém. „Najdete ji u všech aktuálně vyráběných modelů, a to i při opravách v autorizovaných servisech, kde standardně používáme speciální vrchní čirou vrstvu: keramický nanolak,“ říká Jan Kuhn z Mercedes-Benzu. „Díky němu vypadají vozy i po několika letech jako nové. Keramický nanolak má třikrát větší odolnost proti poškrábání a čtyřicetkrát vyšší lesk. Zásluhou speciální technologie

se dokáže za určitých podmínek i sám opravit. A to tak, že se při působení tepla miniaturní poškození sama zacelují a slévají,“ uzavírá Kuhn.

Autolaky v zrcadle času

1900: První automobilové barvy se objevily na přelomu 19. a 20. století. Jejich základem byly fermeže, které se používaly již v dobách kočárů a koní. Nanášely se natíráním a následně schly běžným způsobem. V další etapě se nalakovaný povrch leštil. Asi největšího rozmachu dosáhly v roce 1910 zásluhou společnosti Ford Motor Company. Tato technologie se používala do dvacátých let minulého století.

svetmotoru

1930: Nastoupily vypalované emaily na bázi alkylových pryskyřic. Zpočátku se nanášely natíráním, přičemž byly lesklejší než fermež. Zlom nastal v letech 1930-1940, kdy byla vynalezena stříkací pistole. Díky ní se barva nanášela rovnoměrněji, přičemž doba potřebná k natření určité plochy klesla zhruba na třetinu času. Vypalované emaily se úspěšně používaly až do 50. let.

1950: Přišly akrylové pryskyřice, které nahradily alkylové. Zasloužila se o to společnost General Motors na začátku roku 1955. Technologie byla nazvána „reflow“, přičemž barva se nanášela stříkací pistolí. Lak se následně vypaloval v peci, kde se odpařilo rozpouštědlo a zajistilo se rozprostření barvy do rovnoměrné hladké vrstvy. Starší vypalované emaily ovšem dosahovaly vyššího lesku. Výhodami byly rychlost

a efektivita.

1960: Vrátily se akrylové vypalované emaily. Ty byly dále vyvinuty pro nanášení stříkací pistolí. Vytvrzování probíhalo v pecích a výsledkem byl lak s vysokým leskem, jenž byl mechanicky odolný.

1970: Objevily se dvouvrstvé akrylové laky. To znamená základní/bezbarvý lak, případně základní/ tónovací lak. Poprvé se do nabídky dostala metalíza či laky s kovovými vločkami. Barva se nanáší stříkací pistolí. V polovině 70. let vstoupil do hry také zájem o životní prostředí. Státní úřady se začaly poprvé zajímat o to, z čeho jsou nátěrové hmoty a jaký mají vliv na planetu.

1980: Velké kvalitativní změny. Používaly se třívrstvé laky. Začalo se hledět také na ekonomické hledisko, takže byla snaha snížit spotřebu materiálu. Objevily se práškové barvy a s nimi práškové lakování. Prášek složený z pryskyřice a barevného pigmentu se vložil do elektricky

nabitého zásobníku, který je připojen ke stříkací pistoli. Stejný elektrický obvod se připojil k lakovanému dílu. Při stříkání se nabité částice přichytávaly na kovový díl. Po vypálení se prášek roztavil a vznikla celistvá vrstva.

1990: Nastoupily vodou ředitelné laky. Vždy byly minimálně třívrstvé. Po aplikaci základu se nanášel barvený lak a na něj vrstva bezbarvého.

2000: Čtyřvrstvé laky, přičemž vše dohromady je tenčí než průměr lidského vlasu. Nové technologie s vysokým leskem. Lak mění odstín v závislosti na úhlu pohledu.

Barvy aut v minulosti: Svět býval veselejší

Zatímco dnešní móda automobilových laků uznává vedle bílé především decentní barvy jako šedou nebo černou, před pár desetiletími karoserie vozů zářily všelijak křiklavými odstíny. Přestože zdaleka nejezdilo tolik různých typů aut jako dnes, na silnicích bylo i tak veseleji. Přesvědčuje nás o tom třeba historický vzorník barev pro Škodu 105/120 ročníku 1980. Příplatkové metalízy sice tehdy byly pro našince tabu, jenže i některé pastelové laky vyžadovaly po zájemci o nové auto sáhnout hlouběji do kapsy (částky se však pohybovaly pouze v řádech stokorun). Realita socialismu ale stejně byla taková, že zákazník musel brát automobil, který je – odstín laku tak většinou zůstal jako překvapení. A nejvíce nenáviděná tehdejší barva? Jednoznačně bílá! Přestože se dnes těší mimořádné oblibě, před třiceti lety se na ni pohlíželo jako na úplný základ, sněhově zářící automobil totiž lidé brali jako bezbarvý…

Až koncem osmdesátých let se českoslovenští motoristé podobně jako ostatní Evropané zamilovali do metalízy, o níž však mohli jen snít. Prakticky jedinými volitelnými prvky mimořádné výbavy totiž zůstávalo jen střešní okno, přední lapače nečistot nebo stereo autorádio s kazetovým magnetofonem. Metalický lak však jako předzvěst lepších časů nemohl chybět v září 1987 při představení revoluční Škody Favorit. Nakonec se ale paleta laků sériového vozu omezila pouze na vyšisované pastelové odstíny. Dnes již samozřejmou metalízu si zákazníci favoritu

(a všech pozdějších škodovek) dopřáli až v roce 1993 při poslední modernizaci automobilu.

Jako chameleon

Vedle metalíz nebo perleťových efektů, které letí hlavně u zmíněné bílé, se setkáváme třeba s laky vyšší zářivosti. „Skleněné částice v takovém laku vytvářejí na světle odlesky. Takže to může vypadat, jako by vůz měnil odstín,“ říká Stephan Schwarte, ředitel laboratoře vyvíjející automobilové laky u společnosti BASF. Zmíněnou přísadu představuje oxid titaničitý, který je ve velmi tenké vrstvě nanesené na skleněných částicích. Má tu vlastnost, že při dopadu slunečního světla mění jeho lom a vytváří takzvanou interferenci.

Novinkou jsou i laky s kovovým efektem. Na první pohled vytvářejí barevné pochody, takže v závislosti na úhlu pohledu mění odstín z tmavé na světlou a obráceně. Je to docíleno částečkami z hliníku, rozptýlenými v krycí vrstvě. Jak moc se bude odstín měnit, závisí nejen na jejich velikosti, nýbrž i hustotě a tvaru. Nejnovější generace těchto laků využívá technologii PVDA (Physical vapor deposited aluminium). Drobné hliníkové částečky tvoří jakousi fólii, která vlastně supluje horní, tedy krycí vrstvu laku. Tloušťka částic vytvořených touto technologií se pohybuje v rozmezí mezi 30 a 50 nanometry. Jsou tedy desetkrát až dvacetkrát tenčí než částice vytvořené konvenční technologií.