Před 125 lety vyrazil Theodor von Liebieg z Liberce na dálkovou cestu Benzem Victoria

V říjnu 1893 očekával elegantně oblečený Carl Benz ve své továrně návštěvu bádenského velkovévody, který si chtěl jeho první čtyřkolový vůz vyzkoušet. Jenže ještě před ním se v Mannheimu objevil teprve jedenadvacetiletý syn majitele textilní továrny odkudsi ze severních Čech. Položil průkopníkovi automobilismu jednu zvídavou otázku: zeptal se, zda by nemohl absolvovat zkušební jízdu. Byla sice krátká, ale proběhla těsně před příjezdem onoho šlechtice.

Bezprostředně poté si mladý průmyslník Theodor von Liebieg „kočár bez koní“ i objednal a okamžitě složil zálohu 1500 zlatých marek – třetinu celkové ceny. Drahá záležitost, náklady na stavbu a nákup surovin musely být pokryty, jenže on měl k dispozici mnohem více peněz než slovutný pan Benz...

Mladý Liebieg byl na svou otázku „Kdy mohu počítat s dodáním?“ rovněž ujištěn samotným elegantně oblečeným vynálezcem, že přišel dříve než vévoda, vůz si hned zamluvil a také jej pochopitelně dříve než on dostane. Byl však i nadále neoblomný: „Dodáte mi tedy vozidlo v prosinci a já hned příští rok vás jím přijedu navštívit!“ Následně odjel spokojený domů do Reichenbergu, jak Liberec nazývala v něm žijící německy hovořící většina. Benz Victoria byl dodáno do Čech po železnici, bohatý zákazník jej převzal z rukou zkušebního továrního řidiče Hanse Thuma.

Máte něco k procleni?

Jenže musel svého nového miláčka také proclít a v tehdejších předpisech nebylo o automobilu pochopitelně ani zmínky. Po dlouhých debatách s celníky a obratné Liebiegově diplomacii se tak dělo po částech, takže čtyřkolový elegán musel být rozložen na součástky. Kočár bez oje stál 75 zlatých a motor do hmotnosti 200 kg 14 zlatých, takže bohatý novopečený vlastník vysázel na dřevo 89 zlatých. V porovnání s celkovou cenou však šlo o drobné...

Von Liebieg (šlechtický titul si koupila rodina podnikatelů v roce 1866) se tak stal prvním majitelem vozidla s výbušným motorem u nás a nechal Benzovi prostě a jednoduše vydělat. Jeho Victoria nesla výrobní číslo 76 a poháněl ji jednoválec 1,73 l o výkonu tří koňských sil, tedy 2,2 kW. Byla třetím vyrobeným exemplářem řady vůbec. V Mannheimu tehdy vznikaly ještě ručně, dva naprosto identické kusy byste hledali marně.

Řidičák

Liebieg si stanovil vysoký cíl: v létě 1894 chtěl navštívit nejen Carla Benze, ale hlavně matčin dům v Gondorfu a v něm bydlící tetu Julii. „Taková cesta byla mým ideálem od doby, kdy jsem studoval střední školu,“ napsal do své ilustrované kroniky. Nejdříve ale musel získat „vůdčí list“, aby mohl používat vůz legálně. Ten mu vystavili liberečtí radní a také provedli „homologaci“ jeho Victorie. S vydáním řidičského průkazu, jak bychom řekli dnes, ale souvisela i zkušební jízda – a nikomu z radnice se do páchnoucího vehiklu zrovna dvakrát usednout nechtělo.

Jenže nakonec úředníky baron zasněženými libereckými ulicemi velmi důkladně povozil, tak vlivného člověka nešlo odmítnout. Decelerace vyvolala obdiv, dřevěné špalíkové brzdy o obruče kol náležitě skřípaly. Důležité lejstro tedy bez problémů mladý pan velkopodnikatel získal.

Kde jste nechali koně?

Spolu s přítelem, lékařem Franzem (Františkem) Stránským podnikli nejprve několik zkušebních jízd v okolí. Věřili, ze navzdory špatnému stavu tehdejších silnic, obtížnému zásobování palivem a vysoké spotřebě chladicí vody motorový vůz dokáže zvládnout spolehlivě cestu na dlouhé vzdálenosti. Obávali se značné rychlosti, trénovali tak hlavně sjezdy a brzdění na úbočí Ještědu. Termín startu stanovili na 16. července 1894 a Liebieg nezapomněl informovat mannheimskou továrnu. Carl Benz obratem odpověděl: „Na tak dlouhou cestu nepřejímám za vůz žádnou záruku.“

V pravém smyslu slova dobrodruzi se ale nelekli. Oba vyrazili v onen den brzy ráno. Vezli s sebou několik náhradních dílů a Liebieg přibalil i montérky. Na saské hranici jim povolení k jízdě orazítkoval rozespalý celník. Sotva se vůz dal znovu do pohybu, křičel za nimi: „Kde jste nechali koně?“ Stránský mu odpověděl s patřičnou dávkou sarkasmu: „Ti přiběhnou za námi! Víte, chceme je šetřit, když jedeme tak daleko. Dávejte dobrý pozor, kdybyste je viděl, řekněte jim, že na ně čekáme v Drážďanech!“ Pohraniční úředník pochopitelně netušil, že čmoudící stroj žádné nepotřebuje, až dosud nic podobného neviděl...

Drážďanský smích a erfurtské kamení

Projeli lužický Budyšín a zmíněné Drážďany, kde se však zastavili. Vzdálenost překonali snadno, takže se rozhodli předvést svůj vůz davům místních na hlavní třídě. Jenže ten zkolaboval, takže sklidili jen posměch. Pan baron jej rychle opravil a zvědavcům na rozloučenou oba cestovatelé „zamávali“ neplánovanou explozí rozlitého benzinu. Pokračovali až do Waldheimu, za 14 hodin urazili 196 km!

O den později je další úsek zavedl do Eisenbergu, 112 km zvládli za osm hodin a naplánovali si den odpočinku. 19. července zase uháněli přes Jenu a Výmar do Erfurtu. Při drobných opravách pomáhali a improvizovali i přivolaní řemeslníci. Automobil bylo třeba prohlédnout a promazat mechanické části, Erfurtští ovšem novince nebyli nakloněni vůbec, v jejich rukou se objevilo kamení a snahy o lynčování rázně ukončilo až přivolané vojsko, které místní občany udrželo v bezpečném odstupu od drahocenného vozidla. Oba muže čekala ještě etapa do Gothy a Eisenachu.

Přes Mannheim

Poté následovala dvoudenní sekce bez přenocování, která vedla přes Fuldu, Offenbach, Frankfurt nad Mohanem a Darmstadt. Střídali se za volantem po 26 hodin čistého času, než dojeli triumfálně do Mannheimu za Carlem Benzem. Ten oceňoval nadšení mladého barona, vždyť byl pro něj klíčovým zákazníkem. „Automobil Victoria je v továrně již mrtev, ale Benz Victoria na silnici, to je život!“ prohlásil tenkrát jeho tvůrce. Vývoj zkrátka opět dosti pokročil, i když vozy s tímto názvem se objevovaly i později, až do konce století...

Další dva dny vedla cesta podél Rýna na sever a konečně po týdnu 22. července dorazili oba muži s ujetými 939 km do městečka Gondorfu na řece Mosele. Tohle dobrodružství bylo ohromným úspěchem. 69 hodin strávených řízením vozu znamenalo průměrnou rychlost 13,6 km/h. Vzhledem ke stavu tehdejších necest šlo o tempo více než slušné.

Pro palivo do lékárny

Palivo si kupovali v lékárnách, z čehož měli magistři radost, neboť ho najednou výjimečně neprodávali po mililitrech, ale ve velkých plechovkách. Vždyť Bertha Benz na své památné cestě z Mannheimu do Pforzheimu v srpnu 1888 koupila ligroin také u lékárníka. Kde jinde tenkrát? Liebiegova Victoria ho spolykala na každých 100 kilometrů přibližně 21 litrů (nebo 14,9 kg dle tehdejších jednotek, chcete-li). Zdá se vám to hodně? Spotřeba vody byla daleko vyšší, takřka 160 l/100 km. Jednoválec Benzova vozu měl totiž ještě otevřené odpařovací chlazení. Wilhelm Maybach coby technický ředitel konkurenční Daimler-Motoren-Gesellschaft vynalezl voštinový chladič, který toto množství podstatně zredukoval, až později.

Liebieg zůstal v Gondorfu celé čtyři týdny a během této doby podnikl řadu výletů do Francie, mimo jiné i do Remeše ke katedrále. Oba muži se tam vydali oklikou přes Étain, Verdun a Clermont – a skutečně rychle, jeli i přes 25 km/h. Potkala je ovšem nehoda, svlékla se kovová obruč jednoho loukoťového kola a Liebiegovi trvalo celých 200 metrů, než Victorii zastavil. Stránský se vydal hledat zpět ztracený díl a... pan baron za ním vozem. Jenže nejdřív musel pozpátku – a skončil v příkopu. Chtě nechtě musela pomoci koňská síla. Tentokrát ta skutečná, živá.

Návrat domů

V srpnu se se Stránským vraceli domů, ale v Mannheimu udělali delší plánovanou zastávku. Rychlostní průměr zvýšili na 17 km/h. Victoria se v továrně Benz & Cie podrobila důkladné údržbě při „garanční prohlídce“. Respektive spíše modernizaci, protože Carl Benz svoje vozy neustále vyvíjel. Když se mladý baron podíval své opravené Victorii „na zoubek“, žasl: „Pan Benz nakonec dodržel svůj slib, který nám po cestě k němu dal. Když jsme svoje milované auto připravovali na tu zpáteční, sotva jsme ho poznali.“ Benzova rodina doprovázela barona a jeho přítele až do Gernsheimu, poté už pokračovali sami až domů. Mimochodem, zavazadel vezli s sebou tam i zpět pomálu, využívali opěrných bodů u příbuzenstva a pohostinnosti pana továrníka Benze. Celkem ujeli 2,5 tisíce kilometrů.

Cesta proslavila nejen německou značku, ale i nový dopravní prostředek jako takový. I když masová motorizace byla ještě hubou budoucnosti, automobily se stále zdokonalovaly a zlevňovaly. Liebieg se stal známým v Rakousku i Německu, jeho čin byl považován za vrcholný sportovní výkon. V polovině 90. let vykonal se svou Victorií druhou dálkovou jízdu, definitivní povolení k provozu dostal od liberecké městské rady 11. června 1895.

Liebieg a Kopřivnice

Vídeňský autoklub pořádal v roce 1899 první mezinárodní závod na území monarchie, kde von Liebieg na osmikoňovém benzu získal první cenu. Klání se konalo na klusácké dráze (Trabrennplatz Rotunde). Motor pro první vůz Kopřivnické vozovky (tehdy Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft) Präsident (1897) zařídil také on. Umluvil Benze, aby prodal na sever Moravy jednoválcový „instruktážní“ vůz a dále dodával ploché dvouválce i pro další „kočáry bez koní“ se značkou NW. Což dříve odmítal i jiným výrobcům!

Na kopřivnickém Rennzweieru vykonal baron v roce 1900 vpravdě kuriózní svatební cestu. Závodní speciál s ležatým dvouválcem 4,25 l o výkonu 8,8 kW (12 k) byl schopen dosáhnout rychlosti 82 km/h. Ale bez konstrukce nad motorem, kterou musel být vybaven. Novomanželé totiž nechtěli čekat na zavazadla, která tehdy putovala za nimi po železnici. A tak si je vezli s sebou v drátěném koši. Ano, prášilo se na ně a pršelo... ale posádka seděla v otevřeném autě bez čelního skla, dveří a střechy, pouze kola byla kryta blatníky. Rennzweier byl dovybaven rovněž světlometem Blériot, aby viděli na cestu. Ze severu Čech zamířili na jih, přes rakouský Villach a Benátky severem Itálie na francouzskou Riviéru do Švýcarska, potom zpět přes Tyroly do Vídně a zpátky do Liberce...

RAF

Von Liebieg stál i u zrodu liberecké automobilky RAF (Reichenberger Automobil-Fabrik). Společnost s ručením omezeným založil s průmyslníky Klingerem a Gnickým. Pokusy s lidovým dvouválcem nevyšly, uspěly až velké, robustní a výkonné cestovní čtyřválce, kromě nich a autobusů byly v nabídce i užitkové a nákladní vozy, které uvezly až 6 tun.

V roce 1912 získala licenci na tiché americké šoupátkové motory systému Charlese Yalea Knighta pro Rakousko-Uhersko. Záhy ji však pohltila společnost Laurin & Klement včetně všech práv. Majitelé továrny v Liberci-Růžodole nevěřili tomu, že by se jim investice do její nutné modernizace vrátily. Nevyšla spolupráce s německou Hansou, tak jim nezbylo nic jiného než skončit v náruči mladoboleslavské automobilky.

Závěr života s trojcípou hvězdou

Na začátku dvacátých let Carl Benz na von Liebiega vzpomínal: „Moje Victoria a baron – byli to přátelé, kteří si navzájem rozuměli a byli na sebe vzájemně naladěni. Na dlouhých cestách posílali své volání do pozorného světa a přispěli velkým dílem k popularizaci automobilu.“

Loajalitu společnosti Benz & Cie projevoval i ve zralém věku, po fúzi s konkurenční Daimler-Motoren-Gesellschaft. Posledním automobilem, který průmyslník vlastnil, byl exkluzivní Mercedes-Benz 540 K Cabriolet A. Sešel se také s Benzovou chotí Berthou. Von Liebieg zemřel v květnu 1939. Jeho slavná Victoria je součástí sbírek Národního technického muzea v Praze, stejně jako závodní NW Rennzweier ji najdeme v hlavní dopravní hale.

Zdroje: Daimler, archiv Veterán.auto.cz, Wikipedia, Autonostalgia

Foto: Daimler