Renault Colorale (1950-1956): Pracant pro venkov a kolonie byl předchůdcem crossoverů

Rozbombardovaná Francie se po druhé světové válce vzpamatovávala z útrap, města bylo třeba obnovit, i když většina země měla stále spíše venkovský charakter. Těžce zasažená automobilka s kosočtvercem ve znaku byla 16. ledna 1945 na přímý příkaz generála Charlese de Gaulla zestátněna a vznikla Régie Nationale des Usines Renault. Louis Renault už nežil, byl uvězněn za spolupráci s Němci. Jeho smrt vzbuzuje i po více než tři čtvrtě století kontroverze, spojenci se s kolaborantem nemazlili a v říjnu 1944 jej ubili k smrti. To, že by jej pravděpodobně čekala stejně, ale v koncentračním táboře, kdyby pro nacisty odmítl pracovat, nikoho nezajímalo.

Příbuzní samozřejmě nedostali ani frank. Do čela znárodněné a tudíž státem plně kontrolované společnosti se postavila Renaultova bývalá pravá ruka - Pierre Lefaucheux. Všichni francouzští výrobci se ovšem museli podrobit tzv. Ponsově plánu. Ministr průmyslu Paul-Marie Pons v něm stanovil restrukturalizaci a racionalizaci poválečné automobilové produkce a prakticky zamezil konkurenci. Renault slavil ve druhé polovině 40. let velké úspěchy s malou „želvičkou“ 4CV, dokonce kvůli ní přerušil i přípravy velkého modelu Frégate. Roztomilý renaultík se spolu s „kachnou“ od Citroënu podílel na motorizaci Francie. Obchody šly dobře, ale nové vedení se snažilo je ještě vylepšit, protože malá auta nemohla uspokojit potřeby všech...

Univerzál

Vzniklo proto robustní a funkční vozidlo použitelné hlavně na venkově i ve zbytcích francouzské koloniální říše, opravdový univerzální pracant. Ekonomiku táhlo zatím zemědělství, bylo třeba přepravovat zboží a materiál. Výsledek vývoje započatého až po krvavém konfliktu, v době premiéry právě 4CV (Paříž 1946) dostal poněkud krkolomné jméno Colorale, interně Type R 2090. Název byl složeninou právě z výrazů „coloniale“ a „rurale“ (venkovský).

Za vznikem stáli inženýr Fernand Picard a návrhář Robert Barthaud. Myšlenka se zrodila v Barthaudově hlavě už v roce 1943, chtěl potěšit svou manželku, které by se takový vůz líbil. Na realizaci si musel počkat... Po prvních dvou prototypech z let 1946 a 1947 ale opustil příliš „americké“ linky, koneckonců evropští stylisté se inspirovali ve Spojených státech houfně.

Prezentace pro novináře se konala v květnu 1950 v pařížském Parc de Bagatelle, široká veřejnost se s novinkou seznámila až na autosalonu v metropoli nad Seinou. Šlo tedy primárně o jednoduchý užitkový automobil se schopností jízdy po nezpevněných venkovských cestách. Příď sympaticky baculatého vozu s vodorovnými chromovanými lištami připomínala právě menší 4CV, který jsme znali i my z československých silnic. Byl to záměr, renaulty z počátku padesátých let minulého věku měly získat „rodinný“ vzhled. Minimalistická palubní deska pak obsahovala jen dvojici velkých kulatých přístrojů a dvě otevřené odkládací schránky, velký volant byl třípaprskový.

Předválečný motor

Vpředu podélně uložený dlouhozdvihový řadový čtyřválec s postranními ventily, tedy rozvodem SV objemu 2383 cm³ (průměr 85 x 105 mm) s jedním karburátorem Solex pocházel ještě z Primaquatre ročníku 1936. S výkonem 36 kW (48 k) v pouhých 2800 otáčkách se 1610-1765 kg těžká auta rozjela na 90 km/h, stovka jim zůstala zapovězena. Více koní se z jinak spolehlivého motoru typu 603W alias série 85 (dle vrtání) dostat nepodařilo, tenkrát byla i v západní Evropě k mání paliva s nízkými oktanovými čísly, pohonná jednotka pracovala při opravdu nízké kompresi 6,4:1. A užitkový renault potřeboval benzinu opravdu hodně, z 65litrové nádrže ubýval enormní rychlostí. Při spotřebě 16-20 l/100 km stačila sotva na 300 km... S lehkou nohou se pečlivý řidič sice dostal na 13,5 litru, byl však opravdovou brzdou provozu. Továrnou udávaných dvanáct každopádně představovalo údaj z říše snů.

Colorale měl jednokotoučovou suchou spojku a čtyřstupňovou přímo řazenou převodovku vlastní konstrukce (Type 269) s pákou pod volantem na sloupku řízení. Jednička a dvojka ovšem postrádaly synchronizaci. První kusy dostaly dokonce ještě „tříkvalt“. Šlo o vůz klasické koncepce s pohonem zadních kol. Tedy primárně... Obě tuhé nápravy s podélnými listovými pery, vzadu zesílenými od sebe dělilo 2660 mm. Kola měla šestnáct palců, hydraulické brzdy byly bubnové s průměrem 280 mm, řízení pak šnekové.

Čtyřkolka

Prostorné karoserie vyráběl Chausson v Gennevilliers, finální montáž vozů však probíhala v hlavní továrně Renaultu v Billancourtu. Na kompletní produkci tam ale nebyly kapacity, „želvička“ šla doslova na dračku. Colorale měl ale také možnost pohonu všech kol Tracta-Bendix. Takže ačkoli tak rozhodně nevypadal, šlo o konstrukčně docela radikální auto – a v osobní specifikaci vhodné i pro větší rodiny. Čtyřkolka debutovala v Paříži 1951 a vyráběla se od následujícího roku, přední pohon měla vypínatelný a převodovka dostala dvoustupňovou redukci.

Zvýšila se světlost a pneumatiky se chlubily hlubšími běhouny, ale auta byla o 250 kg těžší, takže uvezla jen půl tuny místo základních osmi metráků. Renault je řádně propagoval dálkovými jízdami: jeden vůz ujel 15 tisíc kilometrů napříč Afrikou a 42 tisíc kilometrů po Severní a Jižní Americe. Poblíž jezera Titicaca vystoupal až do 4800 metrů nad mořem.

Prairie a Savane

Nejpopulárnější z celé typové řady Colorale bylo osobní provedení Prairie se šesti bočními okny a dvěma páry dveří na každé straně. Představilo se také ze všech nejdříve, už ve zmíněném květnu 1950. Zadní se otevíraly proti směru jízdy. Víko pro přístup do zavazadelníku bylo pak rozděleno vodorovně na dvě části. Dovnitř se vešlo šest lidí na dvojici třímístných lavic, případný sedmý pasažér se usadil v zavazadelníku na sklopném sedadle. Pokud šla zadní místa dolů, pak poskytoval tenhle francouzský „stejšn“ skoro 3 m³ nákladového prostoru. Název Prairie se vžil coby přezdívka pro všechny modely, komplikované obchodní jméno se příliš neujalo.

Savane představená spolu s taxíkem, dodávkou a pick-upem na pařížském autosalonu 1950 měla oproti Prairie jen jeden pár dveří. Ale zase mohla nabídnout výklopná okna – třetí boční a dokonce čelní! Do kabiny byl tak lepší přístup vzduchu a v horku se rychleji chladila. Není divu, byla určena hlavně pro Afriku a jihoamerické země.

Taxík a pick-up

Taxík zase vycházel z Prairie, oproti ní měl však jedinou sedačku pro řidiče, vedle byl prostor na zavazadla. Uvnitř totiž muselo být místo ještě pro prostřední řadu sedadel otočenou do protisměru, pasažéři si tak mohli za jízdy povídat. A nad nimi mohlo být i posuvné střešní okno, zatímco k ostatním šla přikoupit „zahrádka“, tedy nosič. V nabídce vydržel ale jen do poloviny 50. let. Nebyl zájem... Osobní verze údajně neposkytovaly tolik pohodlí, kolik se od nich očekávalo.

V prvním roce produkce opustilo továrnu v Billancourtu jen 11.540 kusů. Ziskovost přitom garantovala výroba 150 aut denně, kterou se nikdy nepodařilo naplnit. Rustikální Colorale sloužil pro náročné každodenní použití. Klasický pick-up s ocelovou zadní částí uvezl standardních 800 kg, což bylo oproti menšímu kombi Juvaquatre/Dauphinoise, které používali drobní řemeslníci obchodníci, o 500 kg více. Ovšem za cenu vyšších provozních nákladů... Byl prezentován už v Paříži 1950, tedy také při oficiálním debutu, prodával se ale až od dubna 1951.

Dodávky, valníčky, furgony a šasi

Existovala i dvoudveřová dodávka Fourgonnette se zaplechovanými boky, dále valníčky s dřevěnými korbami a plachtami (Plateau baché), uzavřené furgony s „batohy na zádech“ a další speciální verze včetně odtahovek, ty však vznikaly většinou coby přestavby ojetin. Ceny továrních specifikací se pohybovaly od 498,5 tisíce do 695 tisíc franků.

I když oblý Colorale připomínal rozmáhající se samonosné pontonové karoserie, měl klasický rám z podélníků a příčníků odvozený z tunové dodávky, takže za dvoumístnou kabinou mohla spočinout vlastně jakákoli nástavba. Zákazník její výrobu s klidem svěřil externí firmě, pokud zvolil právě jen podvozek (Châssis-cabine) a potřeboval něco přesně na míru. Proto se zrodily kupříkladu rovněž sanitky a hasičské i pohřební speciály. Délka základních karosářských variant činila 4,27 m, šířka 1,82 m a výška 1,81 m.

Nový dvoulitr

V Paříži 1953 nahradil starý motor řady 85 výkonnější dvoulitrový čtyřválec Étendard Type 668 (1996 cm³) s moderním rozvodem OHC (průměr 85 x 88 mm) a 43 kW (58 k) z osobní Frégate, Komprese se u něj zvýšila alespoň na 6,6:1, hodnota největšího výkonu byla k dispozici ve 4000 min^-1. Nový model debutoval na autosalonu v Paříži.

Ve Francii se Colorale přesunul do nižší daňové třídy (11CV místo původní 14CV). Nyní už oficiálně dosáhl stovky, v reálu však překročil i 105 km/h, ale točivý moment motoru 131 N.m byl překvapivě oproti původním 148 N.m výrazně menší a na silnici mu to moc nejelo ani v tehdejším provozu. Největší bolest vozu tak nový agregát odstranit nedokázal.

Ještě rok

I když Colorale působil takřka nezničitelně, stal se z něj komerční propadák, stavební firmy, zemědělce ani lesníky příliš neoslovil, oblíbili si jej snad jen horalé a hasiči. Cenově srovnatelná auta možná na francouzském trhu nabízela méně praktičnosti, ale více elegance a byla rychlejší. Třeba Savane v „plné polní“ vážila skoro 2,5 tuny a opravdu nejela... Ambiciózní projekt tak skončil neúspěchem. Pierre Lefaucheux oznámil konec už v roce 1954, ale Renault musel dodržet smlouvu s Chaussonem, která skončila v únoru 1956. Předčasně, podařilo se ji nakonec vypovědět. Zbylé kusy ovšem zůstaly na skladech téměř rok, do počátku sezóny 1957 bylo prodáno jen 39.501 aut. Renault na každém ztratil 10 %.

Francouzská koloniální říše se začala rozpadat a mnohem konvenčnější Peugeoty 203 v užitkových verzích, tedy dodávky a kombíky oslovily prostě v nových nezávislých státech větší počet zákazníků. Inflace navíc vyhnala ceny na minimálně 661 tisíc franků za šasi, taxikáři museli zaplatit nejvíce, 914.250 franků. Zpočátku produkce zase byly z druhé ruky za pakatel k dispozici válečné fordy, willysy, dodge a GMC, které ve Francii zůstaly po americké armádě.

Srovnání s dneškem

Colorale dnes docela připomíná populární SUV a crossovery zejména silničními pneumatikami, ale překonává je vysokou světlostí. Žádné takové kategorie samozřejmě v době výroby neexistovaly, všudypřítomnou zkratku „sport utility vehicle“ použila první až Toyota v roce 1994. A Colorale byl rozhodně „utility“, „sport“ ani omylem. Křížencem bychom ho klidně nazvat mohli, ale od současných zvýšených hatchbacků s pohonem jedné nápravy, kterým je lépe ve městě a bojí se i polní cesty, se opravdu hodně odlišoval...

Zdroje: Wikipedia, Renault, Garáž.cz

Foto: Renault Communication, Renault Media/Yannick Brossard, Denis Meunier, Linaimagery, propagační materiály Renault

Video: Renault