Rozhovor s Martinem Stránským: Jsem maniak, Dr. House by to řešil jinak

Jeho hluboce zabarvený hlas poznáte, ať mluví jako herec ve filmech nebo seriálech. Určitě vám neunikl jako Dr. House, lékař v seriálu Doktoři z Počátků nebo v televizních reklamách.

Martin Stránský si nepotrpí na rychlou frekvenci slov ani rozmáchlá gesta. Mluví rozvážně, občas s lehkým sarkasmem, ale pořád se zjevnou chutí a znalostí téma, které čtenáře Světa motorů oslovuje.

Čím právě jezdíte?

Momentálně Audi A7 TFSI quattro, druhým vozem je Audi A6, které řídí žena. Rodiče mají Kiu Venga. K tomu mám tři motorky, z nichž Honda CB 450S je rozbitá. Ale to už je babička s rokem narození 1988. Pojízdná je Honda VTX 1800 a žena má Harley-Davidson Sportster 1200.

Máte zjevně hodně kladný vztah ke všemu, co má motor…

Jsem každopádně velký fanda. Ovšem za ty roky, co používám především auto, se pro mě stalo takřka rekvizitou. Jenom za minulý rok jsem najezdil sedmdesát tisíc kilometrů, což je dost na to, že nejsem povoláním řidič. A to nepočítám kilometry ve druhém voze.

Začal jste řídit již v době, kdy to oficiálně nešlo?

Měl jsem vstřícného tatínka, který mě už jako malého kluka brával na polní cestě při řízení na klín. Poté co jsem dosáhl na pedály a věděl, jak a k čemu se používají, začal mi naše auto půjčovat.

Spočítal byste vaše vlastní osobní automobily?

Škoda 120, Mitsubishi Colt, Mitsubishi Carisma 1.8 GDI, což byl můj první automat. Následovalo modré BMW 530, Honda CR-V, znovu BMW 530, ale černé, Audi A6 a teď Audi A7.

Proč právě tahle značka?

Ze současných aut mi nejvíce vyhovuje, protože se můžu rozvalit, jak potřebuji, a nic mě neomezuje. Vyzkoušel jsem si jízdu škodovkami, fordem, volvem, saabem, hondou nebo BMW, ale všude jsem měl pocit, že mi středový panel tlačí pravou nohu tam, kam nechci. Jedině v superbu to ještě šlo, ale také to nebylo ono.

Řadíte se k příznivcům elektronických vymožeností automobilů?

Pokud jde o nejrůznější vychytávky, umím si představit, že bych se bez nich obešel. Na druhou stranu proč se jich zříkat, když vám je auto nabízí. A to mám na mysli namátkou třeba automatickou převodovku, dešťový senzor nebo masážní sedačku, které jsem přišel na chuť zejména na dlouhých cestách. Když jedeme se ženou 470 kilometrů za jejími rodiči, je příjemné, že z auta vystoupíte prakticky ve stejné pohodě, v jaké do něj lezete. A to platí také o našem psím miláčkovi.

Netropí při jízdě hlouposti?

Je to sedmiletý kříženec čivavy a jorkšíra. Při cestě sedí nebo leží způsobně vzadu a z auta vystupuje naprosto v pohodě. Vzpomínám, že jsme měli

s rodiči kokršpaněla, který si s oblibou zalezl pod sedadlo řidiče a tam spal.

Platí podle předchozích slov, že jste příznivcem automatické převodovky?

Usnadňuje mi řízení zejména v městském provozu. Když budu chtít řadicí páku, půjčím si takové auto a půjdu si s ním zablbnout na okruh.

Řídíte motorky tak dlouho jako automobily?

Motorky jsem měl doma dlouho zakázané. Maminka byla učitelka a několikrát musela jít na pohřeb svých žáků, kteří se zabili na mašinách. Navíc jako jedináček jsem na dvě kola musel na dlouho zapomenout. Ledy se začaly lámat až v době, kdy jsem si koupil prskolet značky Herkules, což je obdoba babetty. Když mi bylo kolem osmadvaceti, přišla hondička, která se ale brzo rozbila, a já neměl dodnes čas nechat ji opravit.

Měly pak vaše motorkářské chutě nějaké pokračování?

S mým úhlavním kamarádem Alešem Sládkem, který má v Plzni autoškolu, jsme se před několika lety začali rozhlížet po nějakém chopperu. Nakonec jsme si oba nezávisle na sobě vybrali „vétéiksko“, ale každý jiný typ. Aleš má „efko“, což je vzhledově modernistický, futuristický stroj. Já dal pro změnu přednost „enku“ s velkým robustním zadním blatníkem, protože si více potrpím na klasiku.

Promítá se váš zápal pro motorky ještě jinak?

Jako malý kluk jsem jezdil s tátou o víkendech hodně na motokrosové nebo sajdkárkrosové závody, protože moje rodná Vysočina byla na tyhle události bohatá. Tenhle vztah k motorkám ve mně zůstal dodnes.

Jezdíte tedy s mašinou rychle, nebo si vychutnáváte cestování při nižších rychlostech?

Miluju, když se můžu na svém chopperu rozvalit a v sedmdesáti kilometrech se dívat kolem sebe, jak je to u nás v Česku krásné. Nemohl bych zalehnout na řídítka a klopit to do zatáček, to bychom tady asi spolu dneska neseděli. O to větší mám respekt ke klukům, jako je třeba Karel Abraham a jemu podobní v MotoGP, kteří tyhle věci umějí v neskutečných rychlostech. Ovšem pravdou je, že občas na playstationu mě takové závody baví.

Tak jako při natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě?

To jsme hráli jen nějaké dětské hry, nemělo to s klasickým playstationem nic společného. Říkalo se o mně, že jsem na počítačové hry maniak, ale

to už dávno není pravda. Sem tam při natáčení nějakých filmových exteriérů sáhnu po iphonu nebo ipadu a jen tak se sklouznu, ale stává se to čím dál tím méně.

Jaká auta jste řídil při natáčení?

Těch bylo hodně, ale nejraději vzpomínám na mercedes a bavorák z třicátých let. To je úžasný zážitek, na druhou stranu neuvěřitelná dřina. Člověk

posilovači. Zaparkovat auto bez něj už je pěkná rachota.

Vzpomenete si na svoji první havárii?

Moje zatím jediná vážnější spadá do období stodvacítky. Jel jsem se z Plzně podívat na hříbátka jedné kolegyně. Na silnici byla asi úplně ojedinělá ledová plotna, na které mi auto uklouzlo. Točil jsem volantem, šlapal na všechny pedály, až auto skončilo v příkopě se zlomenou přední poloosou. Naštěstí se nic jiného nestalo.

Prozradíte nám nejvyšší rychlost, které jste dosáhl?

To vám klidně řeknu, když to budete moci napsat. Jednou to bylo 235 km/h, ale snad už je to promlčené.

Vadí vám něco v provozu na českých silnicích?

Nesnáším, když mě někdo omezuje a svým chováním nutí, abych dělal něco, co nechci. V první řadě bych promluvil jako motorkář a apeloval na řidiče v autech. Pochopte, že motorkář není blázen ani váš nepřítel! A když stojíte v koloně, neotevírejte jim schválně dveře, to je velká zhovadilost.

Tím výčet neřestí končí?

Taky si myslím, že se čeští řidiči nedívají do zpětných zrcátek tak často, jak by asi bylo záhodno. To souvisí i s chováním vůči motorkářům. A co už vůbec nechápu, nedávat blinkr. U nás se vžilo – zatočím, pak dám blinkr a teprve nakonec se podívám, kam jedu.

Máte s tím vlastní zkušenosti?

Sám ne. K tomuhle tématu se váže zajímavá příhoda vynikajícího pianisty a mého kamaráda Martina Rady. Svého času se vláčel po Praze snad sedm kilometrů za jedním strejdou, který při žádném odbočení nedával blinkr. Až to Martin na jedné křižovatce nevydržel, šel k jeho autu, naklonil se do něj, urval mu páčku na blinkry se slovy, že ji stejně nepotřebuje a hodil mu jí do klína. Přiznávám, že je to extrémní řešení, ale jsou situace, kdy se to dá pochopit.

Existuje ještě něco, co byste si jako řidič chtěl splnit?

Nedávno jsem si udělal řidičák na nákladní auto. Ještě bych chtěl zvládnout „papíry“ na velký návěs a také autobus. Nevím, jestli to někdy budu k něčemu potřebovat, ale proč to nezkusit.

A něco originálnějšího by nebylo?

Hodně si potrpím na retrostyl. Takže bych se chtěl svézt na motorce po legendární americké silnici Route 66. Myslím, že ať chceme nebo ne, vždycky si za sebou táhneme nějakou minulost. Občas stojí za to se do ní podívat, zda se můžeme z něčeho poučit. Tenhle pocit ve mně zůstal dodnes.

Martin Stránský

• Narozen: 11. února 1970
• Bydliště: Plzeň
• Stav: svobodný, přítelkyně Martina
• Povolání: herec v domovském angažmá Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, hostuje v Národním divadle v Brně a v Divadle pod Palmovkou (Praha)
• Film, televize: Nikdo neměl diabetes, Pravidla lži, Peklo s princeznou, Habermannův mlýn
• Seriály: Ordinace v růžové zahradě, Doktoři z Počátků
• Dabing: Věnuje se mu od roku 1994, nejvíce ho proslavila role Hugha Laurieho v seriálu Dr. House
• Ocenění: Cena Vendelína Budila (2007, činohra), Cena Františka Filipovského (2011, dabing)