Destrukční derby: Brzký konec, ale stálo to za to!
Proti loňsku jsem měl svůj speciál vychytanější, hlavně chladič vyvedený do prostoru nad motor se měl postarat o to, aby Peugeot 306 přežil ťukance na předek bez úhony. Kompletně vykuchaný byl i vnitřek, zbyla vlastně jenom sedačka, místo předního a levého bočního okna přimontovali chlapci ze středního odborného učiliště v Hubalově něco jako pletivo/ochranou síť a ostatní skla jednoduše odstranili. „Buďte na něj hodnej, tohle auto mě naučilo jezdit,“ vyrušila mě z rozjímání nad technickými změnami mého destrukčního speciálu slečna v barvách pořádajícího Chibuk racing. „Dostala jsem ho k osmnáctinám a tehdy stál sto šedesát tisíc,“ zavzpomínala a pohladila odstrojenou třistašestku po kapotě. Asi jsem odpověděl, že se budu snažit, moc jsem tomu ale nevěřil. Když jsem si vzpomněl na průběh loňského, pátého ročníku, kdy chudák felicia skončila už ve čtvrté rozjížďce. A notně pochroumaná.
Peugeot 306 neměl ani tolik štěstí, své působení v areálu nedaleko středočeských Dobrovic zakončil už v první rozjížďce. Už první zatáčka po startu byla nějaká brutálnější, všechno kolem bylo navíc díky absenci prosklení daleko intenzivnější. Blbec jsem si zapomněl zavřít hledí a hned po pár metrech jsem schytal blátivou spršku. Výhled se ovšem nezlepšil ani potom, co jsem si přilbu zavřel. Bláto a kamínky lítaly skrz mříž, už v prvním kole jsem si musel provizorně hledí čistit rukavicí. Terénní vlny byly navíc nějak terénnější než loni, dostával jsem šlupky do zad, jako kdybych lítal metry vysoko. A právě následkem těchto nejrůznějších poskoků, tvrdých dopadů a několika pořádných nárazů od kolegů na trati, se uvolnil chladič na přední kapotě. A začal mě zásobovat mlžným oparem, přes který už nešlo vidět absolutně vůbec nic.
Snažil jsem se pokračovat a jel jsem podle bočních „okýnek“, volantem jsem divoce mydlil z jedné strany na druhou, podklad byl před závodem samozřejmě „vylepšen“ kropicím vozem. I přes zimní pneumatiky jsem se tratí spíš proklouzával, tradiční klopenka byla docela na srdíčko. Však ji taky několik jezdců poměrně dramaticky opustilo! Asi bych ve svojí třistašestce bez jakýchkoliv dodatečných bezpečnostních úprav (na rám samozřejmě nedošlo, při registraci jsem vyfasoval jenom hasicí sprej…) nechtěl jít přes boudu.
A pak se to stalo. Hrozná rána, pravou částí jsem na cosi najel. Aha, ve zbytcích zpětného zrcátka jsem identifikoval betonový železniční pražec. Tipoval jsem utržené přední kolo, peugeot ale zatím pokračoval dál. Sice dával všemožnými pazvuky a vibracemi do řízení na srozuměnou, že ve stoprocentní kondici už fakt není, ale šinul si to pořád dopředu. Bohužel jenom pár desítek metrů. Po terénní vlně se propadl pedál spojky, v převodovce zaskřípalo a pro nebohou třistašestku si musel přijet traktor.
V depu jsem pak ze sebe seškrabal vrstvu bláta a pomláceného peugeota odtlačil na jeho vyhrazené místo. A bylo po závodění…
Škoda, osmdesátka přihlášených sice postupně řídla, chlapci (a děvčata taky!) však na trati předváděli úžasné souboje, sem tam si taky někdo troufnul na joker skok. Ten byl proti loňsku výrazně těžší, nájezdová rampa hodně nakopávala. Soudě jen podle výkonů ostatních, já se ke skoku nedostal… Během rozjížďky bylo dovoleno jedno hupsnutí (jelo se na tři kola), kromě zaslouženého aplausu publika jste si v případě zdaru vysloužili také výrazné zkrácení tratě.
Peugeot 306 si tedy nehupsnul… Ale třeba příští rok, Chibuk destruction derby je strašně fajn akce a já hrozně rád pojedu. Snad se konečně podívám do finálových jízd!