Ferrari Classiche zrenovovalo nádherné 250 GT SWB (+video)

Ferrari 250 existovalo v mnoha podobách. Jednou z nejkrásnějších je 250 GT s krátkým rozvorem 2,4 m ze začátku šedesátých let. Nejedná se sice o veleslavné GTO první série, které se prodává dnes za až absurdní částky, ale pořád je to klenot na čtyřech kolech. Ani u něj nejsou výjimkou sedmiciferné sumy v dolarech a kupní ceny mohou začínat i šestkou... V přídi trůní vidlicový dvanáctiválec OHC 2953 cm³ spojený se čtyřstupňovou manuální převodovkou.

Kus na snímcích a krátkém videu má velmi zajímavou historii. Jedná se navíc o odlehčené závodní provedení s názvem Competizione. Jeho majiteli byli postupně tři závodníci a piloti formule 1. Tím vůbec prvním se stal Dorino Serafini. Člověk, který při svém jediném startu v MS pro Ferrari vybojoval druhé místo ve VC Itálie 1950 spolu s Albertem Ascarim, ale už před válkou získal titul motocyklového mistra Evropy půllitrů na Gileře (1939). Dále dojel druhý v GP Penya Rhin 1950 a v Syrakusách o rok později, to byla ovšem nemistrovsklá klání. Serafini používal toto ferrari do čtyřiašedesátého, poté jej prodal Renému Richardovi.

Richard s ním boural a poškozený stroj si od něj koupil Belgičan Lucien Bianchi, účastník 19 Grand Prix a třetí muž v Monaku 1968 na Cooperu T86B-BRM. Ten jej nechal opravit, dvěstěpadesátka dostala modrý lak a černý kokpit. Krátce nato se stěhovala k Jacquesovi Polletovi, bývalému továrnímu jezdci Equipe Gordini z letl 1954-1955, v barvách francouzské stáje jel tenkrát pět závodů. GT opět měnilo barvu na šedou, ale další majitel, belgický sběratel, jej měl pro změnu žluté...

Stříbrná kráska na drátových kolech byla oživena v dílnách Ferrari Classiche v Maranellu. Renovace byla dlouhá, začala v březnu 2014 a trvala celých čtrnáct měsíců. Oživit bylo nutné vše od motoru a převodného ústrojí po podvozek i karoserii. A samozřejmě i dvoumístný kokpit s tříramenným volantem a dvojicí kruhových přístrojů v samostatných tubusech. Šedý odstín je dobový z katalogu Pininfariny, karoserie ovšem fyzicky vyráběl Scaglietti.

Minutový sestřih ukazuje momentky ze stavby i nádherné auto v provozu a staticky. Přes hudební podkres je jasně zřetelný zvuk ušlechtilého dvanáctiválce. Upravené vozy ze sezóny 1961 měly až 216 kW, dostaly jiná protáhlejší poziční světla na přední blatníky a kromě chladicích otvorů na bocích a v kapotě měly další pod hlavními reflektory a ukazateli směru. Uměly se rozjet na 270 km/h a přitom vážily jen 1025 kg. Také dvakrát vyhrály automobilovou Tour de France...