Ferrari F40 slaví třicátiny: Vývoj kultovního supersportu byl brutálně rychlý!

Ač je to k nevíře, od premiéry Ferrari F40 uplynulo již 30 let. Definovalo velkolepou éru přelomu 80. a 90. let, bylo úplně jiné než mnohem starší Lamborghini Countach, případně jeho německý současník: Porsche 959. Představovalo vlastně závodní stroj, který byl ovšem určen „čirou náhodou“ pro běžné silnice a měl registrační značky. Vrátil se tak trochu ke kořenům, první výrobky z Maranella primárně závodily, ale mohly i do normálního provozu. Jen tady to bylo vlastně opačně: F40 dobývaly vavříny mezi GT až později...

Na vzniku legendy se podílelo mnoho lidí, ale podle Ermanna Bonfiglioliho, tehdejšího šéfa speciálních projektů vzpínajícího se koníka veškeré práce nezabraly delší časový úsek než 13 měsíců, tedy rok a kousek. Neuvěřitelně rychlé! Probíhaly od června 1986 v naprosté tajnosti. Bylo z čeho vycházet, hlavně z 308 GTB, posledního ferrari, které se úspěšně účastnilo automobilových soutěží, dále pak z šílené evoluce nástupce, prodejního 288 GTO.

Fioravanti s Brovaronem

Enzo Ferrari moc dobře věděl, že je to poslední auto, jehož premiéry se ještě dočká a které ponese jeho symbolický podpis. Proto chtěl skutečně „pravé ferrari“ a tento fakt mimo jiné probíral i s Leonardem Fioravantim. Právě tento muž, který dlouhá léta pracoval u Pininfariny, má lví podíl na konečném vzhledu. Byl pozván k testování GTO Evoluzione do Fiorana. „Když se il Commendatore zeptal na můj názor na tenhle prototyp, který kvůli nesplnění předpisů nikdy neprošel do výroby, nesnažil jsem se skrývat své nadšení z neuvěřitelného zrychlení jeho 650 koní.“ Fioravanti si občas zazávodil pro zábavu jako amatér.

„Tehdy se mnou právě o své touze vyrobit skutečné ferrari poprvé mluvil. Vrhli jsme se tedy do práce. Čekal nás rozsáhlý výzkum v oblasti aerodynamiky a zkoušky v tunelu, abychom dosáhli co nejpříznivějších koeficientů, vhodných pro do té doby nejsilnější silniční vůz značky v historii. Jeho styl odpovídá výkonům: nízká kapota s velmi malým převisem, větrací otvory NACA a zadní spoiler, který můj kolega Aldo Brovarone umístil do pravých úhlů. Právě tohle z F40 udělalo slavné auto,“ pokračuje Fioravanti. „Okamžitě ukázalo technickou výjimečnost: rychlost, lehkost a výkon, to byl jeden z nejdůležitějších důvodů jeho úspěchu.“

Nicméně testovací pilot Dario Benuzzi se nechal nedávno slyšet, že úplně první prototypy žádné pravé ferrari nepřipomínala. „Jejich ovladatelnost byla špatná,“ řekl doslova. Nakonec se však charismatický, ale také cholerický a prchlivý starý pán a zároveň velký šéf dočkal, během krátkého období se F40 stala tím autem, které chtěl.

Hořčík se odstěhoval do Maranella

Pohonná jednotka typu F120 A byla odvozena ze vzpomínaných prototypů 288 GTO Evoluzione, kterých bylo postaveno jen šest. Jenomže 650 koní (478 kW) bylo na silniční auto ve druhé polovině 80. let příliš. Došlo ke zvýšení zdvihového objemu z 2855 na 2936 cm³. Turbodmychadlem přeplňovaný vidlicový osmiválec není u Ferrari žádnou novinku, ušlechtilé „srdce“ bylo dopováno dokonce dvěma IHI s mezichladiči Behr. Výsledek? 351,5 kW (478 koní). Muselo zredukovat svou hmotnost, právě snížení váhy byla věnována maximální pozornost, takže se uplatnily díly z hořčíkové slitiny: na kryty hlav válců, sací potrubí, pouzdro pětistupňové manuální převodovky, olejovou jímku... Magnesium ale znamenalo pětkrát vyšší náklady oproti tradičnějšímu hliníku!

Trubky a plasty

Podvozek byl lehký a tuhý. Tvořil jej klasický ocelový trubkový rám vyztužený kevlarovými panely, torzní tuhost se povedlo zvýšit trojnásobně ve srovnání s konvenčními konstrukcemi. Na karoserii byly použity kompozitové plasty, klasické sklo pro boční okna se ukázalo jako příliš těžké, takže se uplatnilo plexi... Není divu, že F40 vážila jen 1.100 kg. Přítlak zajišťovalo hlavně vzpomínané mohutné křídlo na zádi.

„Stvořili jsme právě takové auto, které jsme chtěli, nekompromisní a s minimálním komfortem uvnitř. Bez posilovače řízení, elektronických udělátek a s relativně obyčejnými kotoučovými brzdami žádá od řidiče plné soustředění a značnou zručnost, ale zážitkem z jízdy ho velkoryse odmění,“ říká dnes Benuzzi. Ti, kteří měli šanci usednout za jeho volant, to jistě potvrdí. Velepřesnému hřebenovému řízení, stabilitě, držení stopy, účinným ocelovým brzdám s vnitřním chlazením i akceleraci z klidu na dvoustovku za 12 sekund nemohli tenkrát soupeři konkurovat.

Debut s potleskem

F40 byla poprvé oficiálně prezentována 21. července 1987 přímo v Maranellu, v budově, kde ji mohli někteří naživo spatřit, v současnosti sídlí tovární muzeum. Dnes je považována za jeden z nejlepších vozů Ferrari vůbec. Vznikla ke 40. výročí debutu prvního vozu se jménem Enza Ferrariho a už tehdy jako první model značky, který se dal koupit, dokázala překonat třistadvacítku (jela až 324 km/h). Obzvláště v zemích, které preferují imperiální jednotky, je údaj 200 mil v hodině důležitý... Označení ostatně jubileum jasně dokazovalo.

„Nikdy jsem nezažil podobnou prezentaci. Když bylo auto odhaleno, místnost nejdřív zabzučela a pak se ozval bouřlivý potlesk,“ vzpomíná dnes Ermanno Bonfiglioli. „Nikdo kromě nejbližších spolupracovníků Enza Ferrariho do té doby vůz neviděl,“ dodává ještě.

Dvacet milionů? Spíš třicet...

Zakladatel zemřel v srpnu 1988. F40 ze za pět let vyrobilo přes třináct stovek, prameny se v číslech liší. Původně mělo jít o striktně limitovanou sérii, ale poptávka (včetně spekulantů) si vynutila její pokračování. Slavný model a mistrovské dílo se dnes draží za ne zrovna malé částky, které bez problémů šplhají k rozmezí 20-33 milionů korun za kus. Samozřejmě, absurdně vyhnaných sum za starší vozy z 50. a začátku 60. let, které přesáhly už i miliardu, nedosahují. Vždyť je mu teprve třicet...