Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Ford GT90 (1995): Bombardér na čtyřech kolech

Aleš Dragoun
Diskuze (3)
Americká senzace přelomu let 1994 a 1995 se mohla stát nejrychlejším sériově vyráběným supersportem světa. A stvořila ji velká automobilka...

Ford vzkřísil ducha závodních GT40 a 4. prosince 1994 oficiálně odhalil zářivě bílý koncept GT90 včetně tiskové zprávy. Tam doslova napsal, že se jedná o „zkušební laboratoř technických a konstrukčních koncepcí a funkcí orientovaných na řidiče, které se nakonec mohou použít v produkčních vozidlech.“ Nezapomínejme, že původní „gétéčko“ slavilo třicáté narozeniny, takže šlo vlastně i o poctu k výročí.

Světová výstavní premiéra se odehrála v lednu 1995 na North American International Auto Show v Detroitu. Zrodil se coby tajný projekt malé skupiny inženýrů SVT (Special Vehicle Team) za pouhopouhého půl roku! Vývoj vedl John Coletti a stál tři miliony dolarů... V označení vůz zachoval určitou kontinuitu, připomínalo i šestici menších soutěžních speciálů GT70 z počátku sedmdesátých let minulého věku. Devadesátka však znamenala poslední dekádu uplynulého století, potažmo milénia.

Dva ustřižené osmiválce

Vidlicový dvanáctiválec DOHC s devadesátistupňovým úhlem rozevření, vstřikováním a čtyřventilovou technikou se nacházel jako u správného supersportu podélně před zadní nápravou. Navíc jej dopovala čtyři turbodmychadla Garrett AiResearch T2. Z objemu 5927 cm3 dával při kompresi 8,0:1 výkon 537 kW (730 k)/6600 min-1. Šlo o celohliníkový motor z tzv. modulární řady, vlastně o svařený pár dvou V8 4,6 l z luxusního kupé Lincoln Mark VIII, přičemž každý přišel o dva válce, jeden zepředu a druhý zezadu. Měl vrtání 90,2 mm a zdvih 77,3 mm. Ford propagoval GT90 jako „nejsilnější superauto světa“. Nebyla to tak úplně pravda, nicméně případní úhlavní konkurenti se mu v tomto ohledu rovnat nemohli. Kupříkladu Ferrari F50 poháněl atmosférický V12 objemu 4,7 l s „pouhými“ 520 koňmi (382 kW).

Klikový hřídel a vačky dostala na starosti Roush Technologies, stejně jako finální montáž a zkoušky. Rozvody mimochodem poháněly ozubené řemeny. Zajímavostí je to, že ještě předtím, než se motor objevil v podvozku konceptu, jej technici slavné firmy testovali v Lincolnu Town Car. Tam se však samozřejmě nacházel v přídi. Jak s ním takový výkon cvičil? Těžko říci, nicméně ještě neměl turba...

XJ220 jako dárce

Pětistupňovou manuální převodovku Ford nemusel vyvíjet, ústrojí FFD-Ricardo mu poskytl Jaguar XJ220. Nezapomínejme, že britská kočka tehdy modrému oválu patřila. Točivý moment vrcholil mamutími 895 N.m v 4750 otáčkách, putoval pouze na zadní nápravu. Se samosvorným diferenciálem, mimochodem.

Podvozek měl rozvor 2946 mm. Základem auta byl vyztužený hliníkový monokok s voštinovým průřezem, poddajný materiál byl zvolen proto, aby absorboval a následně rozptýlil energii při případném nárazu a posádka utrpěla co nejmenší zranění. Uhlíková vlákna použili spolu se sklolaminátem konstruktéři na kompozitovou karoserii, která se s hliníkem spojila do jednoho pevného celku. Zavěšení tvořily dvojité lichoběžníky opět ze supersportovního jaguaru, hřebenové řízení mělo posilovač a o patřičnou deceleraci se starala čtveřice vrtaných kotoučových brzd. Palivová nádrž disponovala objemem pouhých 68 l, s nijak velkým dojezdem se tedy nepočítalo...

Keramika

Auto bylo 4470 mm dlouhé, 1963 mm široké a jen 1140 mm nízké. Vážilo 1451 kg. Zaujalo avantgardním, doslova úhlovým designem místo oblých linií, které Ford používal do té doby více než dekádu počínaje Sierrou. Tvary s plochými rovinami do značené míry využívaly trojúhelníku – třeba na zadních světlech, dokonce i čtyři výfuky byly zakomponovány velmi zvláštně do stejného vystouplého geometrického útvaru – a v nich se nacházel další. Výfukové plyny byly tak horké (až 816 stupňů Celsia), že mohly poškodit karosářské panely. Proto přišla ke slovu keramika z raketoplánů, která posloužila jako izolace před ohněm, aby se střela na čtyřech kolech náhodou nevzňala.

Přední světla vyznávala překvapivě obdélníkový tvar, byla tenká a vodorovná. Pod nimi se v nárazníku nacházely kulaté mlhovky. Modrá třípaprsková kola evokovala blyštivými doplňky původní ráfky GT40. Přední měla v průměru osmnáct a na šířku dvacet a zadní devatenáct/šestadvacet palců. Loga GT90 byla vyražena přímo do běhounů superširokých pneumatik odpovídajících rozměrů: 275/35, respektive 355/30.

New Edge

Dveře se otevíraly klasicky, zvenčí žlutým tlačítkem na B-sloupku před bočními přívody vzduchu, nicméně hrany bočních skel zasahovaly až do střechy jako u legendárního vítěze Le Mans. Jen o dost méně, nicméně stylový nápad byl převzat. Ford GT90 byl vlastně prvním vozem značky, který přinesl styl „New Edge“. Ten záhy uplatnila u sériových modelů Ka, Cougar a Focus, léty však odvaha vyčpěla a auta se proměnila v praktické, leč beztvaré hranaté krabice. Detroitského bolidu se to samozřejmě ještě ani náhodou netýkalo. Přístup do interiéru byl i přes supernízkou stavbu poměrně snadný.

Zadní křídlo se automaticky vysouvalo při vysokých rychlostech, aby se zvýšila aerodynamická opora a zlepšila stabilita. Efektně působilo liché brzdové světlo ve střeše, zářil celý rudý pás. Dvoumístný kokpit byl laděn opět převážně do modra a potažen kůží a semišem, také kopulovité čelní okno bylo vyrobeno z namodralého kouřového skla. Coby „stavební materiál“ na střední část použili konstruktéři opět uhlíková vlákna.

Stealth

Tlačítka a ovladače byly z leštěného a kartáčovaného hliníku, řidič, či spíše pilot měl k dispozici před volantem pětici samostatných kruhových přístrojů v chromovaných rámečcích – a s modrým podsvícením. Trojúhelníky a ostré úhly se uplatnily i uvnitř. Leštěná řadicí páka byla umístěna v trubkové konzole, která se táhla až dozadu. Posádka si tady připadala skoro jako v letadle, aby ne, celé auto vypadalo jako americké stealth bombardéry na kolech. Hliník zdobil také klíček k vozu! Světla i dveře šlo ovládat rovněž dálkově.

Původně udávaná maximální rychlost 407 km/h působila jako z říše snů, byla však teoretická, na základě propočtů. V pramenech lze najít i střízlivější údaj 378 km/h, který nakonec Ford uváděl oficiálně. Akceleraci z klidu na 97 km/h zvládla GT90 během 3,1 s, 161 km/h upalovala po 6,2 s. Čtvrtmíli (402 m) protlo auto za 10,9 s v rychlosti 225 km/h.

Místo 100 kousků jediný

Ještě v pětadevadesátém se měla rozjet malosériová výroba čítající dokonce 100 kusů, každý ovšem za astronomickou cenu 800 tisíc dolarů. Nakonec své plány Ford přehodnotil a nikdy k ničemu takovému nedošlo. Lamborghini Diablo, Ferrari F50, McLarenu F1 ani Bugatti EB110 se tak americký „dreamcar“ nikdy nepostavil.

GT90 po příznivém ohlasu v Detroitu absolvovala „světové turné“, ukázala se i na dalších prestižních autosalonech ve Frankfurtu a Tokiu. 9. srpna 1995 ji na stránkách britského Autocaru představil v článku „No White Elephant“ (Žádný bílý slon) John McCormick. Ještě než se rozhodlo o definitivní stopce, vyzkoušel si jediný postavený exemplář i Jeremy Clarkson, už tehdy pracující pro Top Gear. A chválou šetřil, zato kritikou nikoliv. V „novém“ TG, konkrétně v první epizodě třetí série z 26. října 2003 pak vzpomínal: „Tohle jsem vlastně řídil a bylo to něco strašného. V rychlosti nad 40 mil za hodinu (64 km/h) se to ovládalo jako v komiksu.“ Řazení také nebylo nejpřesnější, ale vzhledem k mamutímu točivému momentu a pouhým pěti stupňům šlo o vlastnost, nikoli chybu.

Virtuální svět a modely

Počítačoví a konzoloví hráči si mohli užívat GT90 třeba v Need For Speed II od amerických Electronic Arts, Sega GT 2002 a její online verzi, prvním, druhém a třetím dílu Ford Racing, Ford Street Racing, Gran Turismu 2, Rush 2: Extreme Racing USA, TOCA Race Driver 2 a 3, Ford vs. Chevy a Project Gotham Racing 3. Jeff Gordon XS Racing ji obsahoval též, ale bez licence, pod jiným jménem. Hry byly k dispozici na různých platformách: konzolích PlayStation, Nintendo, Xbox, pro Windows, ale i Macy. Sběratelé automobilových modelů jistě vědí že americké Maisto vyrobilo zmenšeninu v měřítku 1:18.

Jacques Nasser, pozdější výkonný ředitel Fordu a nakonec pan generální, byl na „devadesátku“ opravdu hrdý. Dlouhou dobu měl na pracovním stole zmenšený model... Nicméně projekt byl považován za příliš ambiciózní, s neudržitelnými náklady a tvrdilo se, že zákazníci budou nadále dávat přednost hlavně italským vozům této kategorie. A jméno Fordu bylo přece spojeno s mnohem levnějšími produkty... Nakonec se však modrý ovál pustil do vývoje skutečného nástupce GT40, retra s prostinkým názvem GT. Nesly jej mimochodem už historické koncepty a prototypy z období 1964-1965. A tohle auto se malosériové výroby dočkalo, jenže muselo uběhnout ještě devět let, než se dalo koupit...

Z aukce stažen

V roce 2008 se GT90 objevila znovu v Evropě na Festivalu rychlosti v Goodwoodu. Pak se vrátila domů, Ford ji vystavil v Alabamě při 45. výročí premiéry Mustangu. Následně ji nabídl k prodeji. Objevila se v katalogu společnosti RM Auctions pro aukci v arizonském Scottsdale 21. a 22. ledna 2010, síň tehdy tvrdila, že je stále ve vynikajícím provozním stavu. Nakonec byla však několik dní předtím stažena a dodnes zůstává u své mateřské automobilky.

Aleš Dragoun
Diskuze (3)
Avatar - lordlord
13. 10. 2017 15:58
.
to video bylo v NFS2 SE
13. 10. 2017 14:15
to si autor robi srandu , nie..?
" Ford GT90 byl vlastně prvním vozem značky, který přinesl styl „New Edge“. Ten záhy uplatnila u sériových modelů Ka, Cougar a Focus, léty však odvaha vyčpěla a auta se proměnila v praktické, leč beztvaré hranaté krabice"...
13. 10. 2017 08:14
šířka kol = nesmysl
Odkud redakce čerpala údaj o šířce kola? 20, resp. 26 palců na šířku má uveden i web supercars.net, ale pozornému čtenáři musí být jasné, že je to chyba, ve Vašem případě ještě hloupě zkopírovaná. Zadní kolo o šířce 66cm a na něm pneumatika šířky 335mm? To by byl asi nejšílenější stretch.