Jízda s předokolkou bez ručky dveřmi napřed? Stačí znát pár triků!

Výrobci automobilů v hojné míře přecházejí na elektronické ruční brzdy, což řada majitelů vozů s předním pohonem kritizuje. Kolikrát totiž na mokré nebo zasněžené silnici stačilo trochu potáhnout „ručku“ a už jste se vezli dveřmi napřed, což je často bráno jako jediná možnost, jak docílit odsazení zádi. To ale není pravda, stačí jenom používat jiné techniky, které jsou k autům dokonce šetrnější.

Použití ruční brzdy pro rozhození zádi je z mého pohledu asi nejjednodušší způsob, jak dostat auto do smyku, avšak nikoliv jediný. Je jenom potřeba správně zvolit nájezdovou rychlost, pracovat s volantem a přenášet hmotnost auta ze strany na stranu, přičemž v tomto ohledu bychom se mohli učit od pilotů rallyových speciálů. Ne nadarmo se říká, že mezi nejlepší na světě patří borci ze Skandinávie, však byl také podle nich pojmenován také hned první manévr, který si vysvětlíme.

Skandinávský švih

Tuto techniku se nejlépe naučíte na povrchu s menší přilnavostí, protože jedině tak „utrhnete“ zadní kola v menší rychlosti. Na samotný skandinávský švih jí totiž obecně potřebujete docela dost, a stejně tak se hodí větší prostor, abyste měli dostatek času na korigování případných chyb.

Vysvětlíme si to na průjezdu pravotočivé zatáčky: začínáme nájezdem v přímém směru, následně trhneme s volantem doleva a hned na to doprava, čímž dojde k přenesení hmotnosti a vybočení levé strany auta. Náklon korigujete potřebným „kontra“, vůz se ale bude bude rychle snažit srovnat hnanými předními koly, což není tak elegantní, jako když driftujete se zadokolkou.

Přibrzďování levou nohou

Spousta řidičů se do brzdění levou nohou raději nepouští, protože ji mají jednoduše špatně „kalibrovanou“. Jenom si zkuste šlápnout na brzdu stejnou silou, jakou používáte při sešlapování spojky, a hned pochopíte, kam tím mířím. Řidiči závodních vozů to ale mají trochu jinak – moc dobře vědí, že každé přešlápnutí mezi pedály je může stát cenné setiny sekundy, a proto si často přibrzďují, i když zrovna přidávají plyn. A shodou okolností jde také o jeden ze způsobů, jak „rozhodit“ auto s předním pohonem bez použití ruční brzdy.

Veškerá věda je v docílení větších otáček na předních kolech, čehož dosáhnete překonáním brzdného efektu silou motoru. Jde o stejný efekt jako při zatažení ruční brzdy s tím, že zadní kola pouze „netaháte“ za sebou (nevznikají tak vybrzděné plochy na pneumatikách), ale pouze je nadlehčíte a využijete hmotnost samotného vozu k vybočení zádi. Některé sportovní vozy jsou nastaveny tak, že u nich stačí před zatáčkou pouze odstavit plyn a záď se hrne ven úplně sama – třeba Renault Mégene RS.

Trail braking

Trail braking se nejčastěji používá u předokolek a čtyřkolek, tedy automobilů, u kterých je častější předpoklad nedotáčivosti. Tento způsob projíždění zatáček si protiřečí se zavedeným pravidlem „v nájezdu přibrzdit, zatočit, na výjezdu přidat plyn“, zároveň tak ale můžete snadno kontrolovat tlak na přední nápravě, respektive odlehčení zadní nápravy.

Při tomto způsobu zjednodušeně řečeno brzdíte během natáčení předních kol, přičemž při správném provedení dosáhnete stejného efektu, jako ve dvou výše popisovaných způsobech. V nájezdu do zatáčky brzdíte razantněji, těsně před apexem lehce uvolníte brzdový pedál, čímž dojde k odsazení zádi korigované natočením volantu opačným směrem, než kudy vede zatáčka. V závodech si tak piloti pomáhají k natlačení zádi ke středu zatáčky lehkým vybočením, jde ale o jeden z obtížnějších manévrů a je k němu potřeba dost místa. Jeho zvládnutí vám zaručí perfektní znalost přenosu hmotnosti mezi přední a zadní nápravou.