Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Mazda RX-7: Bestie skupiny S zůstala v jediném prototypu. Nebo je jich více?

Aleš Dragoun
Diskuze (0)
Skupina S měla nahradit v nejvyšší lize rallye slavná, avšak rovněž neblaze proslulá „béčka“. Prototypy se chystaly nejen u Audi, Lancie, Opelu, Toyoty... Mazda přece nemohla chybět!

Éra skupiny B v automobilových soutěžích je považována za „zlatou“, i když trvala jen krátce (1982-1986) a skončila tragicky. FISA (mezinárodní federace automobilového sportu, odnož FIA) však počítala od sezóny 1988 s nástupnickou skupinou S. O možné náhradě začala mluvit už v polovině dekády, konkrétně v září 1985. Mělo jít o skutečná monstra, která se sérií měla společného jen velmi málo a snahou bylo přilákat ještě více výrobců...

Béčko nestíhalo

Výroba 200 silničních kusů pro homologaci ve skupině B (a dvacítky evolucí) stála automobilky příliš mnoho, pro už vyloženě prototypová „eska“ s volným polem působnosti jich byla potřeba pouze desítka. Do vývoje takového speciálu se pustila také Mazda. Ta úřadovala na erzetách už s mohutně rozšířenou RX-7 GSL, která měla ovšem jednu zásadní chybu: postrádala pohon všech kol, newtonmetry se přenášely jen dozadu. Zbraně od Audi a Peugeotu takový problém postrádaly, takže byly lepší. Lancia 037 Rally i přes značkový titul později přece také přestávala stačit... Největším úspěchem Japonců zůstalo třetí místo Ingvara Carlssona z Acropolis 1985, na víc třísetkoňové třináctistovky nestačily...

Ale vraťme se k ďábelskému stroji, ten mělo na svědomí oddělení MRTE, tedy Mazda Rallye Team Europe. Ano, vznikl na starém kontinentu, konkrétně v belgickém Bruselu, koneckonců ani RX-7 skupiny B nenasazoval továrně nikdo jiný. Za vytvořením dceřiné společnosti stál německý pilot Achim Warmbold, i když se zpočátku jednalo o jeho vlastní iniciativu, plnou podporu z centrály dostal až záhy. Auto bylo postaveno na prostorovém trubkovém ocelovém rámu s přivařenou ochrannou klecí, druhou generaci FC ani moc nepřipomínalo, možná rámy dveří. Některé zdroje uvádějí kód SA22, Tak byla však značena interně první řada. Prostě a jednoduše silueta stvořená na čistém listě papíru.

Tři rotory z placky

O motor s krouživým pístem samozřejmě nepřišla. Třírotorový 13G R3 pocházel ze sportovního prototypu 757 skupiny C pro čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans. Atmosférický kapalinou chlazený agregát celkového objemu 1962 cm3 (3 x 654 cm3 poskytoval 450 koní (331 kW) v 8500 otáčkách, turbo, či rovnou dvě se nekonalo. Vzhledem ke své kompaktní stavbě byl umístěn vpředu a nikoli obvykle uprostřed za sedadly, pomáhal tak lepšímu rozložení hmotnosti. Měl mazání se suchou klikovou skříní, vstřikování Denso a proměnnou délku sacího potrubí.

Točivý moment vrcholil 392 N.m/8000 min-1 v přímo řazené převodovce bychom našli obvyklých pět stupňů. Brutální kupé, které trochu zepředu připomínalo Ford RS200 a zezadu Escort Mk3, nemělo všechna kola jen poháněná, ale také řízená. Druhá páka v interiéru vedle řadicí nasvědčovala cosi o možném uzamykání středového diferenciálu a nastavování jeho poměru, detaily ale samotná Mazda nikdy nezveřejnila.

Laminát

Zavěšení tvořily dvojité lichoběžníky a rovněž zdvojené tlumiče a pružiny i příčné zkrutné stabilizátory. Dvouokruhový brzdový systém nepostrádal posilovač, kotouče byly vrtané, ruční brzda pochopitelně tradičně mechanická a řízení hřebenové.

Široká šedobílá karoserie byla vyrobena z laminátu, přední a zadní panel se daly odejmout pro lepší přístup do útrob. Nechyběly otvory: v předním nárazníku, kapotě a na střeše, přiváděly čerstvý vzduch k chladičům převodovky a diferenciálů i oleje za kabinou a vodnímu v přídi, který zase udržoval optimální teplotu motoru. Zajímavost představoval jediný centrální stěrač čelního okna, ten darovala rovněž vytrvalostní „placka“. Chyběly masivní spoilery a maličké kupé vypadalo až skromně, ale zároveň velmi zvláštně. Vážilo jen 950 kg, takže o výkonech při poměru 2,1 kg/k si lze udělat patřičnou představu.

Pryč ze stolu

„Eska“, se na tratě nedostala. V Portugalsku 1986 vletěl do diváků Joaquim Santos s Fordem RS200 a korunu všemu nasadila smrtelná havárie Henriho Toivonena a Sergia Cresta s Deltou S4 na Tour de Corse. Prezident FIA a FISA Jean-Marie Balestre následně skupiny B i S smetl ze stolu a prosadil daleko sériovější „áčka“. Drzé rozhodnutí jej přivedlo do konfliktu s několika výrobci, kteří „eska“ vyvíjeli, dokonce i Audi se rozhodlo přejít na koncepci s motorem uprostřed a své prototypy testovalo dokonce na speciálně postaveném polygonu ve Slušovicích.

V září 1987 poněkud těkavý Francouz navrhl kompromisy: omezení aerodynamických pomůcek, výkon maximálně 300 koní, limit objemů válců na 1,2 (přeplňované motory), respektive 2,4 l (atmosférické) a minimální hmotnost 1000 kg, aby zabránil použití křehkých a hořlavých materiálů, i když samočinný hasicí přístroj byl ve vozech od korsického neštěstí povinný. Nakonec si vše mocný šéf zase rychle rozmyslel, veškeré plány tak zabil nadobro.

Mazda ještě tentýž rok, než přišla definitivní stopka, rozsáhle testovala na rallyekrosové trati v nizozemském Valkenswaardu. V naprostém utajení, stejně jako se jí podařilo udržet pod pokličkou celý vývoj. Jenže ani novým regulím by bestie nevyhovovala, protože u rotačních agregátů se používal tzv. srovnatelný zdvihový objem: dvojnásobek skutečného. 3,92 l bylo opravdu moc! Ambiciózní pokus dostat se na samotný vrchol tak neměl šanci na další existenci a beztak byl politickým bojem zadušen v zárodku. Pro skupinu X, na kterou mělo dojít začátkem poslední dekády 20. věku, už vypadal příliš staře, nemělo cenu jej oživovat a Japonci by se museli vzdát čtyřkolky...

Existuje!

Vzácný prototyp je pozapomenutý, i když se do dnešních dnů dochoval ve špičkovém stavu. Objevil se v roce 2014 na výstavě japonských aut Nostalgic 2 Days. Překvapivě ovšem není v majetku hirošimské automobilky, nýbrž v soukromých rukách majitele ze země vycházejícího slunce. Do té doby o něm věděl málokdo. Spekuluje se i o existenci druhého, ta ale nebyla nikdy potvrzena.

Foto: carmrades-blog.com/Mazda Rallye Team Europe

Aleš Dragoun
Diskuze (0)