Mercedes-Benz C112 (1991): Proč výrobu supersportu zařízli těsně před spuštěním?
Daimler-Benz na přelomu 80. a 90. let úspěšně závodil ve světovém šampionátu sportovních prototypů skupiny C. Spolupracoval se švýcarským Sauberem. Typ C9 se v devětaosmdesátém roce převlékl z černobílé kombinace do stříbrné a pozdější C11 na něj v tomto ohledu navázal. Takže už šlo o de facto tovární tým, který navíc vybojoval oba tituly mistra světa jak jezdecký (Jean-Louis Schlesser a Mauro Baldi), tak týmový, vozy dokonce na rozdíl od stáje jméno Sauber ani nepoužívaly.
Už v roce 1988 ale přímo v Untertürkheimu spustili projekt supersportu, který se zhlédl v úspěšných speciálech nejen svými tvary... Začalo se skicami a zmenšenými modely 1:10 a 1:5. Hlavním mužem byl Harald Leschke, za design zodpovídal Bruno Sacco, na vzniku vozu se podíleli také další návrháři, konstruktéři a manažeři. Technický tým dvaceti lidí měl na starosti Karl Hoehl.
Dvanáctiválcový racek
Nové auto s „racčími křídly“ po vzoru 300 SL sérií W194 a W198 dostalo označení C112. Tím se hlásilo nejen k odkazu řady C111, ale vlastně tak trochu i k onomu vzpomínanému Sauberu. Do útrob se dostal celohliníkový vidlicový dvanáctiválec se čtyřventilovou technikou a rozvodem DOHC, pocházel sice z „žehličky“ SL R129, ale samozřejmě našel svoje místo podélně uprostřed.
Podčtvercový agregát (89 x 80,2 mm) se šedesátistupňovým úhlem rozevření dával z objemu 5987 cm3 při kompresním poměru 10,0:1 300 kW (408 k)/5200 min-1. Vnitřní strany válců byly potaženy Nikasilem. Palivo dopravovala dvojice elektrických čerpadel.
Šestistupňová přímo řazená převodovka ZF se starala o přenos 580 N.m točivého momentu v maximálních 3800 otáčkách na zadní nápravu. Pohonná jednotka s původně 290 kW byla tedy dodatečně upravena, ale pouze lehce, rychlostní skříň dostal stříbrný bolid jinou.
ABS, ASR i ABC
Důležitá na tomto voze byla ale i elektronika. Mercedes použil u experimentálního prototypu poprvé Active Body Control, kterou dnes nabízí sériově. Každé kolo bylo vybaveno klasickou pružinou a hydraulickým válcem, snímače pak sledovaly pohyby karoserie do všech stran. Počítač všechny údaje vyhodnocoval a podle toho upravoval charakteristiku odpružení automaticky během jízdy. Vůz byl vybaven i kontrolou tlaku v pneumatikách a radarovým tempomatem s udržováním bezpečné vzdálenosti od vpředu jedoucích aut.
Brzdám s větranými kotouči a čtyřpístkovými třmeny Brembo nechyběly ani ABS a protiprokluz ASR, už s elektronickým rozdělováním brzdného účinku mezi přední a zadní kola. Ta byla od sebe vzdálena 1625, respektive 1600 mm. Zadní náprava byla vybavena i „kybernetickým řízením“, které korigovalo směrové odchylky při závanu větru nebo třeba vyjetých kolejích v silnici a jiných nerovnostech. Reagovalo také na změnu povrchu i přilnavosti a zatížení v zatáčkách.
Hlavně hliník
Podvozek měl rozvor 2700 mm a základ spolu s plochou podlahou tvořil tuhý deformovatelný hliníkový monokok ze závodních sauberů, který vážil asi 55 kg. Na něj navazovala trubková klec, která nesla střechu a dveře. Zadní konstrukce byla ocelová a nesla dvojité lichoběžníkové závěsy na každé straně. Vpředu bychom našli dvojitá příčná ramena, na ta spodní přímo navazovaly pružiny a tlumiče.
Výklopné hlavní reflektory neměly prototypy, tak proč by o nich uvažovali konstruktéři produkčního supersportu? Navíc zakrátko už stejně nesplňovaly zpřísňující se bezpečnostní předpisy a koneckonců i vyšly z módy. Proto se světla schovala za průhledná skla. Dveře se otevíraly hydraulicky tlačítkem, případně na dálku. Nárazníky byly kevlarové, zbytek karosářských panelů z hliníku, nýtoval se. Zrcátka byla umístěna poměrně vysoko. Karoserie měla jen tři přívody vzduchu: jeden v přídi a dva na bocích. Chladič vody se nacházel takřka vodorovně vpředu spolu s baterií, olejový pak v motorovém prostoru.
Vyspělá aerodynamika
Křídlo na zádi tvořilo významný aerodynamický prvek, při vyšších rychlostech se vysouvalo za pouhou desetinu sekundy z obrysu karoserie. Snižovalo odpor vzduchu (součinitel činil velmi nízkých 0,30) a naopak zvyšovalo přítlak. V extrémních situacích, kdy bylo potřeba rychle decelerovat, fungovalo také jako vzduchová brzda. Automobilka podobný, ale pochopitelně ještě čistě mechanický systém používala ve vytrvalostních závodech už v časech 300 SLR, do série se však dostal až spolu s moderním SLR McLaren. Spoiler spolupracoval s malým předním, také aktivním. Ovládací elektromotorky v jejich případě nakonec vystřídala rychlejší hydraulika.
C112 dlouhý 4624 mm, široký 1976 mm a vysoký 1195 mm vážil zhruba 1570 kg, 58 % hmotnosti připadalo na zadní nápravu. Z klidu na stovku dokázal vystřelit za 4,9 s s a maximální rychlost se teoreticky pohybovala kolem 310 km/h, nikdo ji však nezkoušel, byla vypočítaná. Supersport měl totiž aktivovaný omezovač na tradičních 250 km/h. Jezdil na sedmnáctipalcových hořčíkových kolech Speedline s pěticí paprsků, vpředu širokých 8,25 palce, vzadu 13. Obutí dodaly dvě značky: Michelin a Goodyear.
Koncové reflektory sice dostaly moderní tvar, ale pořád nepostrádaly typické „vroubky“, které Untertürkheim používal už od počátku 70. let. Z dnešního pohledu nelze upřít palubní desce značnou strohost. Všechny důležité ovladače měl ale řidič, či spíše pilot v perfektním dosahu, ať už po své levé, nebo pravé ruce. Ve volantu už tehdy nesměl chybět vzduchový vak. Dvoumístný kokpit pokrývala kůže, byl vybaven i klimatizací a rádiem Blaupunkt Mexico 2000 s přehrávačem kazet. Luxus zvítězil nad strohostí závodních vozů, řízení mělo dokonce posilovač, stejně jako spojka a brzdy.
Málem do výroby
Mercedes-Benz C112 se veřejnosti představil na IAA 1991 ve Frankfurtu jako předprodukční prototyp. Nikoli coby koncept na hony vzdálený realitě, šlo o už prakticky hotové auto a oficiálně bylo oznámeno, že ho trojcípá hvězda hodlá vyrábět. Zvažovaly se dokonce silnější motory, místa pro ně bylo na rozdíl od zavazadelníku či rezervního kola dost a podvozek je snesl. Sauber v Hinwillu měl dostatečné volné kapacity pro to, aby postavil malou sérii. Nebyl problém vozy homologovat ani pro samotné Švýcarsko s jeho protihlukovými předpisy, ani pro Kalifornii vzhledem k tamním emisním regulím.
Daimler-Benz našel sedm stovek ochotných klientů, kteří zaplatili na supersport zálohu, celkem dal dohromady 1,5 milionu marek. Ale věci se měly jinak. Náměstek a později generální ředitel divize Mercedes-Benz Werner Niefer, za jehož éry se auto zrodilo, odešel v roce 1993 do důchodu a krátce poté zemřel. Z nejvyšších míst logicky přišla stopka, vysocí manažeři včetně Jürgena Hubberta se nakonec rozhodli neriskovat a zakázkový speciál ručně v minimálních počtech nevyrábět. „Nahoře“ navíc takovému projektu nikdo nakloněn nebyl. Jediný postavený stříbrný exemplář dnes schraňuje firemní muzeum. Také jej také občas vystavuje jinde, například před šesti lety na autosalonu v Paříži.