Miroslav Zikmund má dnes 100 let. Světu motorů poskytl exkluzivní rozhovor!

David Šprincl, který nejvíc z nás plánuje budoucí vydání Světa motorů, s tím přišel už minulý rok v létě: „Miroslav Zikmund oslaví sto let. Musíme o něm a s ním něco udělat, vždyť k nám psával,“ narážel David na skutečnost, že již jedno z prvních čísel Světa motorů v roce 1947 přineslo zprávu o startu výjimečné cesty po Africe a Jižní Americe a v roce 1952 začaly ve Světě motorů vycházet slavné reportáže.

Já to udělám

Martin Vaculík se přihlásil s takovou tou vehemencí, s níž se hlásí hloupý žák, když výjimečně něco ví. „Pan Zikmund je kamarád mého tatínka a dědečka, já to napíšu!“

Dědeček už nežije, a tak se Martin obrátil na tatínka. Znáte takové ty rodiče, co svým dětem umetají cestičku? Co už ve fotbalové přípravce furt lezou za trenérem a orodují, s učitelkou, co si dovolila dát jejich Květušce poznámku, si to jdou vyřídit až domů, a když se v práci dostanou do vedoucí pozice, seženou slušné místo či dohodí kšefty i celé své rodině. Tak teď už s jistotou víme, že Martinův tatínek k tomuto pokleslému lidskému druhu rozhodně nepatří.

Hanzelka a Zikmund vyrazili na první společnou expedici před 70 lety

„Tak s Mirkem jsem mluvil, ale to víš, je mu sto let, a tak jsme se dohodli, že ten rozhovor pro Svět motorů radši ne.“

„Tati! Tak tys s ním mluvil! Jak dlouho?“

„No asi dvacet minut.“

„Těch kdybych já měl, vzniknou tři rozhovory. Víš, jak to dopadne? Normálně k němu drze vtrhnou nějaké elévky z bulváru, co si o něm nanejvýš přečtou článek na wikipedii, napíšou to naprosto debilně s nějakým úplně zavádějícím titulkem, ale budou v práci za hvězdy. Hlavně že my jsme S-L-U-Š-N-Í.“

Za dva dny telefon

Martin dostal ještě několik rad do života, které by se daly shrnout zhruba ve smyslu, že to je vlastně normální, že hloupí a drzí lidé bývají krátkodobě úspěšnější, ale že vzdálenější horizonty jsou naše!

„Jak vzdálené? Ještě za života, nebo až na nebesích?“

A tak Svět motorů rozjel vlastní plán: vyrobili jsme toto novoroční přání 2019 a napsali Miroslavu Zikmundovi dopis.

Obálka odešla ve středu, a v pátek v podvečer hovor z neznámého čísla.

„Tady Zikmund, Zlín. Ty jsi Martin od Marie Vaculíkové?“ Myslel tím babičku, vdovu po spisovateli Ludvíkovi Vaculíkovi.

„Ano, prosím, vnuk.“

„Tak to ti můžu tykat. Víš, já nebudu mít dost sil poskytovat rozhovory, velice se bojím toho, co teď nastane. Víš, ty mé sté narozeniny. Můžeš si nahrávat? Udělal jsem si tady nějaké poznámky.“

Zde je téměř doslovný přepis nejdůležitějších pasáží.

Vzpomenete si ještě, jak se to seběhlo, že se vaše cestopisy začaly objevovat i ve Světě motorů?

Měli jsme s redakcí předem uzavřenou smlouvu. Reportáže jsme tak posílali pravidelně nejen do Československého rozhlasu a Světa práce, ale také

do Světa motorů.

100 let republiky: Tohle jsou nejzajímavější auta Československa z každého desetiletí

Sledoval jste náš časopis i v dalších letech?

Jen nahodile, nebyl na to čas. Měli jsme po návratu z cest mnoho práce s knížkami a zpracováním filmových materiálů. Nejčastěji mě na Svět motorů upozornila takzvaná výstřižková služba, která sledovala, kde nám co vyšlo.

V roce 2004 jste dal Světu motorů rozhovor, v němž jste přiznal, že už neřídíte. Jako jeden z důvodů jste jmenoval piráty silnic, proti nimž je policie bezbranná, a volal po zavedení bodového systému. Od roku 2006 jej máme. Sledujete aspoň z pozice spolujezdce na silnicích nějaké zlepšení?

Tak na to mám odpověď jednoznačnou: Obrovské zhoršení. Dramatické zhoršení. A ten náš slavný parlament, ti naši poslanci, místo aby dali policistům zelenou, aby pachatelům nejhorších přestupků zabavovali auta a zadržovali řidičáky aspoň na pět let, tak pořád jen mluví. To je všechno na draka. Tady zkrátka chybí pádná ruka vykonavatele práva a pachatelé největších přestupků se vždy nějak vykroutí. Zabavit auťák a vzít řidičák aspoň na pět let se slovy koukni, cos provedl. Tak, jak to dělají jinde.

Musíme se teď přiznat, že jste nás tak tvrdou odpovědí trochu zaskočil. Z čeho tento váš přísný názor vychází?

Jezdí k nám zahraniční řidiči, často Němci, s tím, že mohou lítat, jak chtějí. Kdyby udělali takový přestupek doma, policie s nimi zatočí. Jezdí se do České republiky vyřádit a zkoušet benevolenci policistů. Vím to od svých přátel z Německa, že si to u nich mnozí pochvalují.

Kromě psaní a fotografování jste jistě musel být i velmi zručný mechanik. Udržet na cestách a necestách osmiválcovou tatru v provozu, to muselo být náročné, a byli jste odkázáni jen sami na sebe.

S Jirkou Hanzelkou jsme prošli velmi důkladnou přípravou před odjezdem. Jednak na montážní lince v Tatře, jednak v autoopravně v Kopřivnici, tam jsme dostali pořádnou školu! Vřelejší vztah k autům měl Jirka Hanzelka, jehož tatínek pan Ferdinand Hanzelka byl zajížděcí řidič tatry. Takže Jirka

se takříkajíc pod autem narodil. Když jsme odjížděli, řekl, kluci, teď se posadíte za volant a ukažte, co umíte. Zkoušel nás z řazení, kdy do zatáčky přidat plyn kdy ho naopak ubrat.

Tatra 87 (1936-1950): Nejkrásnější Tatře je osmdesát!

Musíme říct, že při čtení vašich cestopisů nás jímala hrůza co by bylo, kdyby vůz třeba v Núbijské poušti selhal. Obavu z například vyteklého ložiska v motoru, což je krásný historický technický termín, kdy se po selhání hydrodynamického mazání kompozice v šálách kluzného ložiska klikové hřídele prostě roztekla, naznačujete sám. Nás napadají desítky dalších fatálních závad – třeba vysypané ložisko v převodovce, ustřižené nýty či šrouby v diferenciálu. To auto muselo mít zkrátka velmi dobrou duši, že?

Však jsme si ji také ve chvílích odpočinku pohladili po zadečku, tatřičku, vždyť to byla jediná ženská v našem kolektivu. A nikdy jsme nezanedbávali

preventivní servis, olej jsme měnili často a v sebehorších podmínkách.

Vzpomenete si, jakou nejtěžší opravu jste na voze dělali?

Nejhorší bylo, když nám v Kordillerách prasklo péro. To, které Jirka po několika dnech donesl od kováře, přesně nesedělo, museli jsme jej zkrátit ruční pilkou na železo a bylo z velmi tvrdého materiálu. V té nadmořské výšce to byla jistě nejtěžší oprava za celou naši cestu.

Vaše tatra, která je dnes vystavena v technickém muzeu a stala se národní kulturní památkou, má na palubní desce před spolujezdcem průstřel. Jak se to stalo?

V Habeši nás přepadli lupiči. Řídil zrovna Jirka, já jsem střílel skrz střešní okno. Když jsme ujeli, říkal Jirka, pozor, máš tam ještě jeden náboj. Já řekl, nemám, a vyšla rána. To byla hrozná situace. Kdybych měl tu pistoli namířenou trochu jinak, tak bych toho Jirku zastřelil. Druhá kulka by pak patřila mně.

Jinak byly ale reakce Afričanů na tak výjimečný vůz asi většinou pozitivní a ochotně vám pomáhali, aspoň pokud jsme dobře četli vaši Afriku snů a skutečnosti.

Rozhodně ano. V Egyptě a Súdánu jí dokonce říkali Tajára. Je to taková jazyková mutace, složenina ze slova ajára, což tam znamená letadlo, a prvního písmene Tatry. Mnozí věřili, že má křídla, která vytáhne, a poletí.

Co byste poradil cestovatelům, kteří se za poznáním dnes vydávají obvykle v mnohem lepších vozech i po lepších silnicích?

Tak já myslím, že cestování dnes a tehdy nelze srovnávat. Že ty zkušenosti před sedmdesáti lety jsou neopakovatelné. To, co má dnes řidič k dispozici, to je technika, s níž bych si ani netroufal někam vyjet. Je to přetechnizované, odkázané na vysoce náročnou údržbu, nebo spíš neúdržbu. Motor neotvírej, nic nedělej, to je všechno na servisu a různých jeho speciálních nástrojích. To my jsme věděli, kde je hever a kde máme nástrčkový klíč a kam ho nasadit. A s tím jsme vystačili.

Když odbočíme od aut, vynikali jste schopností spřátelit se s místními a hodně se toho od nich dozvědět. Člověk až nechápe, jak ochotně vám pózovali například Pygmejové. Měl byste i na to nějaký návod?

Chovat se zdvořile, neukazovat zpanštělý postoj, to by byl katastrofální omyl. Jsme také jenom bytost, co taky chodí po dvou nohou. Dívejte se místním do očí, oční kontakt je důležitý. Ruku podávejte vřele a stiskněte upřímně, nesmí mít pocit, že drží leklou rybu.

Dožil jste se obdivuhodného věku. Máte na to nějaký recept?

Oba jsme sportovali, jak Jirka, tak já. Chodili jsme do Sokola, který bohužel zničili nacisté a pak komunisté. Dobrovolný sport, kdy nezáleží na tom, jestli to člověk dělá pro vlastní tělo, nebo pro závodění – to je asi moje hlavní rada. Dále sám ten náš způsob cestování byl velmi aktivní. Sice jsme vysedávali za volantem, ale jakmile jsme opustili tatru, pohybovali jsme se v terénu, od normálního šmejdění po reportážích až třeba po výšlapy velkých hor, nejen to známé Kilimandžáro. Ale nejdůležitější slovo je střídmost. Byť jsem většinu života prožil tady v prostředí levného jídla, nikdy jsem si nepořídil panděro, kterému mnozí ohleduplně říkají mozol. Ještě nedávno jsem pravidelně cvičíval na ribstolích.

Snad to není nemístná otázka, ale jak se vám daří v únoru 2019?

Loni jsem si bohužel zlomil stehenní kost, takže chodím o francouzských holích. Snažím se však každý den cvičit a dělat procházky, abych se jich zbavil a chodil zase vzpřímeně.