Rozhovor s Benem Cristovao: Jízdou si nepotřebuju nic dokazovat

Za mě mluví čísla, stejně každej ví, kdo jsem, rapuje v jednom ze svých songů. A čísla mluví jasně, půl milionu facebookových fanoušků a přes sto dvacet milionů zhlédnutí na Youtube. Ben Cristovao je nejpopulárnějším českým zpěvákem své generace. Už kvůli tomu je prakticky denně na cestách. Koncert střídá koncert nebo sportovní trénink. Auta má sice rád, ale když to jde, jezdí nejraději vlakem.

Co posloucháte za volantem?

Několik druhů hudby. Jedna je takzvaná městská. V noci třeba mám rád jazz. Připadá mi, že to k Praze patří, a večer mi to dodá hezkou atmosféru.

To střídám s extrémními hiphopovými skladbami. Je to podle toho, jak se cítím a s kým jedu. Když jsme s kámoši, pustíme si něco drsnějšího.

Kolik toho najezdíte?

Každý týden okolo tří až čtyř set kilometrů. To je minimum. Maximum může být v řádu jednoho až dvou tisíc. Na dlouhé cesty tím pádem volím energičtější muziku.

Posloucháte někdy vlastní songy?

Jenom těsně před koncertem, když si je chci zopakovat. Jakmile člověk dělá hudbu a není vyloženě samolibý, nebude si pouštět, co slyšel už tisíckrát.

Píšete texty, skládáte i melodie. Jezdí s vámi múza často autem?

Tím, že mám teď hodně tréninků v Brně, kam dojíždím na jiu-jitsu, strávím v autě na D1 minimálně dvě hodinky. Mám-li víc práce, vezmu s sebou

instrumentálky, dám je na opakování, jedu a pracuju. Zapisuju si do hlavy, co při tom vymyslím. Ale není to vlastně přímo múza. Naučil jsem se v muzice pracovat. Nečekat, až z nebe spadne nějaký nápad.

Působíte jako člověk, který musí jet pořád naplno. Projevuje se to i na rychlosti jízdy?

Naštěstí ne. Rozhodně se nesnažím si jízdou něco dokazovat. Z řízení a cestování obecně mám spoustu zážitků, které mě rychle srovnaly.

Kolik jste jel nejrychleji?

Když byl čas, s tátou jsme jezdili na autodrom do Brna a tam se vyblbli. Na okruhu jsem si dal třeba dvě stě sedmdesát.

A závody vás nelákají?

Hodně mě baví motokáry. Jednak si myslím, že jak je člověk těsně nad zemí, rychlost se víc projevuje. A hlavně je technicky super, že si člověk zkusí řízení reálně víc než kolikrát v autě. Nebo mě teď kamarádi přibrali na projížďku na čtyřkolce v terénu. Vzalo mě to daleko víc než na silnici.

Jste řidič kliďas, nebo si umíte zanadávat?

Nechci, aby mě lidé znali jako někoho, kdo se za volantem chová jako idiot. Takže mám trpělivost, zbytečně netroubím, jsem klidný. Když je někdo naopak naštvaný, omluvím se. Už jsem z situací i poučený, že to nemá žádný smysl. Přestože mám auto rád, je to jen dopravní prostředek. Nikdy ho nebudu stavět nad člověka.

Jakým autem jste začínal?

Citroënem Saxo 1.1. Super auto. Zlatá metalíza, maličká nákupní taška. Měl jsem ho v osmnácti letech, takže se na něj nedá zapomenout.

Když se řekne autoškola, co se vám vybaví?

Paradoxně jsem to nedávno zažíval znovu, protože jsem si dělal řidičák na různé typy motorek. Kvůli jednomu klipu jsem potřeboval řídit harleye. Takže jsem se pocitově vrátil o jedenáct let zpátky, kdy jsem dělal řidičák. Myslím si, že je to taková vtipná etapa života. Mám radost, že u nás je autoškola relativně těžká. Třeba proti Americe, kde se skoro stačí jednou projet. Navíc tam nemusíte umět řadit. V USA je totiž automat základem.

Máte ho raději než manuál?

Mám. Můžete říkat, že vás baví šaltpáka. Jenže po několika tisících hodin v zácpě pochopíte, jaké to je, dávat tam pořád jedničku a spojku. V jednu chvíli vás to začne štvát.

Co řídíte v současnosti?

Evoque Cabrio. Nikdy jsem neměl kabriolet. Vždycky jsem si myslel, že je to jenom pro frajírky. Nedokázal jsem si plně uvědomit, jak moc je to super pocit. Jakmile člověk jede v kabriu, utíká mu nad hlavou obloha v takovém rozměru, že oči dokážou vnímat prostor úplně všude kolem. Každá cesta mě teď baví. Asi mě ani bavit nepřestane. Přijde zima, budu jezdit se střechou. A už se budu těšit na léto, kdy ji zase stáhnu.

Co vás v kabriu překvapilo?

Je toho spousta. Předtím jsem měl a vlastně pořád mám americký Dodge Nitro, vůz skoro bez elektroniky. Okýnka, ABS a tím to hasne. Teď si užívám všechny vychytávky. Samozřejmě že pro řadu čtenářů Světa motorů už je to klasika. Ale tempomat, na němž si můžu nastavit rychlost a ovládat ji na volantu, je pro mě super věc. Baví mě třeba, že mi vůz hlásí přejetí přes čáru.

Co vám v autě nesmí chybět?

Voda. Je to detail, ale když člověk vynechá dlouho vodu a dehydruje se, může to mít špatný vliv na řízení. Pak nějaké sladkosti, které dodají

energii. Jinak samozřejmě hudba.

Cestujete po různých koutech světa. Překvapilo vás někde něco?

Třeba Thajsko a skútry. Jezdí tam rozhodně víc lidí na motorkách než v autech. Jednou jsem viděl na slabém skútru rodinu o sedmi dětech. Měli přidělané další kolo a jela na tom celá rodina. Podobně v Malajsii, kde na silnici nefunguje žádný zákon. Je to vše o tom, co zaplatíte

policajtovi. Bavilo mě i Tokio. Hlavně taxíky. Profesionální, slušné, všechno vzorné. Taxikář vždycky vyběhne ven z auta, aby v bílých rukavičkách

otevřel dveře.

Nedávno jste byl ve Spojených státech. Co vás překvapilo tam?

V Los Angeles se dopravní zácpy staly součástí života. U nás je řešíme ve stylu: Pane bože, kolona! D1, zase zácpa. Hradec, taky. Hrozně to prožíváme. V Americe je běžné, že jsou podle toho dělané i reklamy. Co posloucháte při čekání v zácpě? Nebo dejte si při čekání během cesty tento drink. Lidé tam prodávají zboží právě během zácpy.

Takže běhají mezi vozidly a prodávají, podobně jako je tomu na basebalových zápasech mezi diváky?

No jasně. Mají na to prostor. Tam je jedna dálnice třeba čtrnáctiproudá, když počítáme obě strany. Nejvíc je snad devítka, takže osmnáctka. Úlet! Obrovská dálnice,a stejně je narvaná a nemůžete se pohnout. Nebo ostrov Réunion v Indickém oceánu. Vinou odříznutí od světa tam neuvěřitelně fungují vraky. Oni si je pořád opravují. U nich auta vlastně neumírají. K vidění jsou exemplární kusy.

Ve svých textech se často vypořádáváte s hatery, tedy nepřejícími lidmi. Postihlo vás to někdy jako řidiče?

Jo. Většinou mi projedou pneumatiku třeba šroubem. To je celkem časté. Možná je v tom i pravidelnost.

Jaký způsob přepravy preferujete?

Ze všech asi vlak. Kuriozitou bylo, že když jsme naposledy jel do Košic, vzal jsem si s sebou auto. Na Hlavním nádraží jsem nastoupil s autem, v Košicích jsem ho vyvezl a v klidu si jezdil. To je nejlepší forma dopravy na světe.

A proč máte rád vlak sám o sobě?

Je to silná a obrovská mašina. Říká se, že nejbezpečnější je letadlo, já víc věřím vlakům. Bezpečnost je pro mě ohromně důležitá. Lidé si riziko musí uvědomovat. Hranice mezi tím, že je všechno v pohodě a všechno v prdeli, je hrozně tenká. Člověku kolikrát ani nedojde, jak moc v tu chvíli drží život ve své ruce. Je to opravdu o tom, nepoužívat mobil, když řídíte. Nejíst velké věci. Nedělat nic rukama tak, aby byly zaneprázdněné a nemohly rychle reagovat.

Máte snad nějakou špatnou zkušenost?

Zažil jsem pár ošklivých nehod. Ta nejhorší byla, když kamioňák přede mnou usnul, začal sjíždět doprava, prorazil závory a zátarasy pro rekonstrukci

dálnice a srazil tam jednoho z dělníků. Viděl jsem, jak odletěl pryč. Byl jsem asi čtvrté auto za tím kamionem. První, druhé, třetí, nikdo nevystoupil.

Tak jsem pochopil, že to je na mně. Běžel jsem k tomu dělníkovi a uviděl, že nemá nohu. Od kolena dolů. Stříkala z něj krev. Jako idiot jsem si s

sebou nevzal lékárničku a už nemohl od něj pryč. Takže jsem mu rukama zaškrtil zbytek nohy a řval na lidi u silnice.

Pomohl někdo?

Přiběhl jeden Rus, pán okolo pětačtyřiceti. Byl znalý. Já v šoku. Byl jsem jen rád, že jsem zůstal při vědomí a držel krvácení. Ten pán ale už přiběhl s lékárničkou, zaškrtili jsme to. Já jsem mu vlastně jen pomáhal a on celou první pomoc vedl. Položil ho na bok a všechno, jak to má být. Pak mě poslal podívat se po té noze. A v ten moment jsem si opravdu uvědomil, co strašného se tomu dělníkovi stalo. Došlo mi, jak tenká je bariéra života normálního člověka, který třeba přemýšlel o tom, že po práci půjde na pivo. V tomhle momentu to byl člověk, který bude navždycky invalida. Nemá nohu a celý svět se mu otočí. Ale hlavně to celé zavinil někdo, kdo nedával pozor a přecenil své síly.

Víte, jak to s tím dělníkem dopadlo?

Dozvěděl jsem se, že noha byla vlastně to nejmenší, co se mu stalo. Měl zničený celý vnitřek, páteř… Smutný.

Ben da Silva Cristóvão

• Narodil se 8. června 1987 v Plzni. Jeho maminka je Češka, biologický otec pochází z Angoly.
• V roce 2009 se umístil na sedmé příčce v soutěži Česko Slovenská Superstar. O rok později vydal první album Definitely Different. Zatím poslední deskou je Made in Czechoslovakia z roku 2014. Jeho nová deska Palmy a Neony by měla vyjít na podzim.
• Má velkou základnu fanoušků, což se odráží i na sociálních sítích, kde je hodně aktivní. Přes 460.000 fanoušků na facebooku a 370.000 na instagramu. Benův kanál na YouTube má přes 120 milionů zhlédnutí.
• Od dětství sportuje. Závodně hrál tenis. Vrcholem kariéry bylo v roce 2006 získání titulu v 4x4 Českém poháru ve freestyle snowboardingu. V současnosti se věnuje zejména bojovým uměním.

Autor: Ondřej Němec